nash.

Jeden z posledních filmů, kdy měl Seagal ještě hlavu nad hladinou. Jinak ovšem standardní seagalovina, která byla zábavná a zajímavá možná u prvních tří filmů.

Pokud jsem po zdařilé jedničce začal věřit, že Star Trek by se na filmovém plátně mohl dostat kvalitou na zcela novou úroveň, pak dvojka tuto naději zase sestřelila. Herecké výkony balancují na hranici televizní topornosti, příběh nedokáže celovečerní stopáž utáhnout a po „velké“ jedničce, která byla skutečným filmem, působí chudě jako natažená seriálová epizoda. Další ránu navíc filmu zasadil čas, komicky prkenný padouch, který vypadá jako Limahl v důchodu a také třetí filmový ST, který změnil tragický závěr dvojky ve frašku. Tohle prostě jedna ušatá Kirstie nezachrání.

Je radost vidět výborně natočené soubojové scény, zejména v příběhu, který by byl silný i bez nich. Stejně jako každý kdo dospíval v 36 komnatách Schaolinu a mezi jeho oblíbence patřili Bruce Lee a Jackie Chan, užil jsem si každou vteřinu každého souboje a každého z jejich tradičních prvků. Přesto byly všechny nakonec jen doplňkem, možná líbivě podaného, přesto silného příběhu o aroganci a pýše, o bolesti tak veliké, že zcela vyprázdní duši, o prosté moudrosti a pokoře, které ji pomohou naplnit novým obsahem. Ve zdánlivě tradiční dějové lince je ukryto nejen několik netradičních momentů, kdy je například obvyklý hrdinův trénink bojových umění nahrazen jeho duchovní proměnou, ale také několik krásných miniatur, jako je třeba rozhovor o čaji. Příběh nemá žádnou revoluční myšlenku, jen znovu opakuje dávnou moudrost (ne, nemám na mysli ony vlastnenecké a politické proklamace), a tomu, kdo hledá, třeba něco dá.

Když vypít pohár hořkosti, tak do dna. Bradley se drží zuby nehty, Dudikoffa nahradil malý spratek a snaha o humor působí spíš jako zoufalé chytání se stébla, když už příběh stejně jako souboje za moc nestojí. Pokud existuje nějaký další americký ninja, nechci o tom vědět.

Může být něco horšího než Bradley nebo Dudikoff? Bradley a Dudikoff v jednom filmu. Zní to skoro jako vtip. Jenže není. A ani Dudikoff chytající střely z kuše do zubů ho nezachrání.

Mozaika v níž se mísí dokonale reálné postavy s papírem šustícími figurkami, filmová klišé s civilní přirozeností, hloupé fráze s moudrostí, smích s dojetím. Některé ze zručně proplétaných dějových linií a vztahů bych si klidně odpustil, jiné mě nadchly (nejvíc asi Sean Connery a Gena Rowlands), některé postavy byly výtečné (Dennis Quaid, Gillian Anderson) jiné naopak nesnesitelné (Jon Stewart). Sice se to rozjíždí poněkud pomalu a těžkopádně, ale pak to najednou klapne, chytne a už nepustí. Přes všechen sentiment a smutek (někdy trošku prvoplánový) až nečekaně pohodová a optimistická podívaná, která se určitě z paměti nevytratí se závěrečnými titulky.

Davida Bradleyho by nespasil ani lepší scénář. A zbytek je učebnicová ukázka bolestného umírání fenoménu jakým byl akční film osmdesátých let...

Bude to horší než jednička? Bylo. I když pravda, na některé scény člověk jen tak nezapomene.

Příjemně civilní vztahové drama s reálnými vztahy, přirozenými reakcemi a sympaticky nehollywoodským zakončením, které nechává otevřené téměř všechny rozehrané vztahy. Jako by nám filmaři pouze na chvíli otevřeli okno a nechali nahlédnout do několika obyčejných životů i když přes tradiční mainstreamovou filmovou optiku. Občas nějaké to klišé a trocha sentimentu nerušila a byly vlastně taky tak trochu ze života. Po dlouhé době potěšila neokázalá Meg Ryan jako úplně obyčejná máma, a také Olympia Dudakis ve střídmě střižené roli babičky.

I když je to svým způsobem klasika, vždy jsem dával přednost jiným borcům akčních osmdesátek, a že bylo z čeho vybírat. Dudikoff mi navíc nikdy nepřšel věrohodný ani jako herec, ani jako typ akčního hrdiny. A ninjáren bylo tehdy také plno a to zábavnějších i akčnějších. Takže nač byste tím měli ztrácet čas. Raději se poohlédněte jinde..