nash.

Konečně ztráta panenství, za kterou se ani tvůrci ani divák nemusí stydět. Spíše úsměvná než veselá komedie, svěžím způsobem nehollywoodská a na rozdíl od všelikých „prciprciprciček“ a „tochtějtaky“ vkusná, inteligentní a příjemně civilní, kde uvěřitelné postavy prožívají uvěřitelné situace a ještě uvěřitelnější trapasy. Výborně vybrané herecké obsazení, střízlivá kamera a režie, které jen občas lehce přikoření vyprávění nějakou tou zpomalovačkou, flashbackem nebo komentářem hlavní postavy.

Akční pecka s řadou dokonalých bojových scén, které přesto působí jen jako pouhý doplněk komorního a téměř pohádkového příběhu o hudbě a vlídnosti jako léku na zmrzačenou duši. Bob Hoskins byl dokonalým ztělesněním zla a Jet Li podal jeden z nejlepších výkonů svého minimalistického herectví, měnící se pouhým cvaknutím obojku z citově prázdného zabijáka v nevinného chlapce, místy zmateného a dětsky bezradného, zmítaného mezi psí poslušností a dětskou touhou po ztraceném štěstí, ztělesněném obyčejným klavírem.

Dokonála ukázka filmové magie, která dokázala zhmotnit dětskou duši a nevinnost. Příběh o přátelství a naději, který baví i dojímá a dokáže své poselství předat nejen dětem, ale bez ohledu na věk každému divákovi s otevřeným srdcem. A než ho o dvacet let později Spielberg poškodil digitálními úpravami byl dokonalý i po filmařské stránce. Jejich vinou se sice pátá hvězdička zachvěla, ale nakonec zůstala na svém místě, podepřena, možná citově nátlakovými, přesto nezapomenutelnými scénami mimozemšťanova oživnutí a loučení.

Sex ve městě bez sexu, jinak ovšem stejně ukvokané pobíhání mezi manikůrou, luxusními restauracemi a nákupy, během něhož čtyři lehce afektované slepice vyřeší nevěrného manžela, nevděčné šéfy a spoustu dalších ryze ženských témat. Něco takového ani občas vtipné dialogy nezachrání.

Animák s ekologickým poselstvím. Občas vtípek, kterému se člověk i zasměje, občas písnička, která ovšem v českém dabingu rve uši falešným zpěvem, občas zajímavý moment. Animace však není nijak zázračná a totéž se týká i postav a poněkud řídkého příběhu, který je zajímavý snad jen tím, že byl s největší pravděpodobností nepřiznanou inspirací Cameronova Avatara, a to včetně některých scén, vztahů a dokonce i záběrů.

Komedie, která bohužel nedosahuje kvalit "pamětnických" klasik a kromě možnosti setkání s předválečnými oblíbenci toho moc nenabídne. Chybí mu typická jiskra, humor je nevyrazný, dobového kouzla pramálo a zbytek je až příliš naivní. Ovšem, i když je to podívaná kterou čas dohnal stejně jako továrníka Ostena, stále je to pohodovka, která neurazí a zaručeně potěší víc než současné české pokusy o komedii.

Vizuálně působivý thriller, který se rozjíždí zvolna a dokonale přitom zapadá do atmosféry nočního města osvíceného neony, výkladními skříněmi a tisícovkami světel. Lahůdková režie sice nedokáže zakrýt lapsy v logice a občasnou nedotaženost scénáře, ale učiní je snesitelnými, stejně jako nijak oslnivý výkon Foxxe v roli taxikáře vynahradí Cruise svým skvěle ujetým zabijákem bez svědomí. A právě setkání těchto dvou fyzicky i psychicky zcela odlišných charakterů, dělá z filmu strhující podívanou, dotaženou až k dokonalenému závěru. Netuším jestli si někdo všimne mrtvého chlápka v metru, ale jsem si jist, že jeho smrt, která ne náhodou připomene umírání Roye Battyho, patří k těm, na které se nezapomíná.

Jeden z posledních filmů, kdy měl Seagal ještě hlavu nad hladinou. Jinak ovšem standardní seagalovina, která byla zábavná a zajímavá možná u prvních tří filmů.

Pokud jsem po zdařilé jedničce začal věřit, že Star Trek by se na filmovém plátně mohl dostat kvalitou na zcela novou úroveň, pak dvojka tuto naději zase sestřelila. Herecké výkony balancují na hranici televizní topornosti, příběh nedokáže celovečerní stopáž utáhnout a po „velké“ jedničce, která byla skutečným filmem, působí chudě jako natažená seriálová epizoda. Další ránu navíc filmu zasadil čas, komicky prkenný padouch, který vypadá jako Limahl v důchodu a také třetí filmový ST, který změnil tragický závěr dvojky ve frašku. Tohle prostě jedna ušatá Kirstie nezachrání.

Je radost vidět výborně natočené soubojové scény, zejména v příběhu, který by byl silný i bez nich. Stejně jako každý kdo dospíval v 36 komnatách Schaolinu a mezi jeho oblíbence patřili Bruce Lee a Jackie Chan, užil jsem si každou vteřinu každého souboje a každého z jejich tradičních prvků. Přesto byly všechny nakonec jen doplňkem, možná líbivě podaného, přesto silného příběhu o aroganci a pýše, o bolesti tak veliké, že zcela vyprázdní duši, o prosté moudrosti a pokoře, které ji pomohou naplnit novým obsahem. Ve zdánlivě tradiční dějové lince je ukryto nejen několik netradičních momentů, kdy je například obvyklý hrdinův trénink bojových umění nahrazen jeho duchovní proměnou, ale také několik krásných miniatur, jako je třeba rozhovor o čaji. Příběh nemá žádnou revoluční myšlenku, jen znovu opakuje dávnou moudrost (ne, nemám na mysli ony vlastnenecké a politické proklamace), a tomu, kdo hledá, třeba něco dá.