radektejkal

O to , jaký byl Mácha, si můžeme už jen nechat zdát. Jedním z takových snů je "poslední Vláčil" (a zřejmě i "poslední Schwarz" - a možná i "poslední Mácha"). "Mágem" byla okouzlena jedna část české kulturní vrstvy, "Máchou" sotva kdo. Proto i Vláčilův pohled je přijatelný a platný. Mám (bohužel jsen pocit), že jeho vyobrazení básnického mistra se převážně zakládá na textu dopisů, které psal Lori Šonkové, ale co na tom - Mácha je nevyzpytatelnost sama. - Na jednom z kopců kolem Adamova byl sto let po jeho smrti postaven "Máchův památník" s citacemi z Máje. (Dodnes je častým cílem turistických vycházek, je to ostatně velmi příjemné a pěkné místo). Přišedší si je většinou přečtou, připomenou si, že se o Máchovi učili ve škole, a zas jdou dál. - Vláčil to dotáhl mnohem dál a svým posledním dílem si určitě neudělal ostudu.

V dětství (předškolním a na obecné) jsem rozlišoval děti mého věku na běžné (podskupina: dobří kuci, zlí kluci a holky), děti z dětských domovů, děti cikánů a děti svobodných matek. O "dětech rozvedených rodičů" jsem nevěděl tehdy nic. Ale ani Amerika (která je vždy vpředu) třicátých let mi o tom mnoho neřekla. Proč se děti rozvedených z nejvyšších tříd odkládaly "k jeptiškám", když každé mohlo mít chůvu, služku, učitele na kavír a jídu na koni? Co tam "v tom děcáku" vlastně dělaly? Celá tahle společnost mi byla vždycky nechutná a jejich modes robes mě spíš odpuzovalo. Režie filmu převyšovala scénář, který byl příliš přímočarý a jeho nepravděpodobnost nutně vyústila v melodrama. Přitom pomíjím další aspekt filmu: "vztahy žen navzájem a k mužům (rivah****). Ani Gary Cooper (?) nebyl ještě Gary Cooper (!), přestože si mnohé "ksichty" podržel i do budoucna. I když to tak možná nevypadá, film hodnotím pozitivně.

Zde jsem se nechal nachytat, a sice názvem: "první den zbytku života", tvého či mého, to je jedno. Okamžik, od kterého se začíná počítat nebo odpočítávat zbytek -tedy doba mezi ním a smrtí - musí být zlomový. Většinou je to okamžik tragický, ale může se jednat i o zdánlivě běžnou záležitost. V podstatě je to okamžik, kdy tě (mě) přestane bavit život, kdy se žití změní v přežívání. (Bližší je možno se dozvědět třeba od Edwarda Stachury, ale když se podíváte pozorněji kolem sebe, uvidítě spoustu dalších příkladů.) Rémi Bezançon o tom ale moc neví, a tak nám nabízí banální rodinné drama, na jiné, méně relevantní téma (pět rozhodujících dnů v životě jedné rodiny), snesitelné jen díky mé indiánské trpělivosti.

Film, pro nějž i proti nemuž se dá sotva co namítat či podotýkat. On byl sám, my jsme dva. Ani tato námitka zde neplatí. Vztah ženy k muži se hroutí v hodině strachu, její přirozený strach z agresorů se mění v panický strach z muže ovládného strachem. A jaký je ten jeho strach? Větší než boží zákony? Není to strach ze sebe samého? Nebo jen snaha přežít za každou cenu? Či esence všech možných strachů? Nejspíš to poslední! - Navíc vzbudil film touhu podívat se na další filmy s Jozefem Čierným

Když jsem nedávno psal, že jsem se v 70. a 80. letech na televizi nedíval, tak to asi nebylo uplně pravda. Na seriál Dobrodružství kriminalistiky jsem se díval a dokonce s chutí. Herci se chovalii a vypadali uvolněně, někdy až rozpustile a celé to bylo vpravdě instruktivní, pro diváka podané spíš zábavnou formou.

Tak přece nejlepší je hodit všechno za hlavu / a žít jak na karnevalu. Na druhé straně takový cit pro rodinu, jaký měla Vendula, se často nevidí ani u rodiče - ve filmu samozřejmě obzvlášť. Ti reagují - často přemrštěně - jen když jsou v ohrožení ohrožením svých dětí.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem se na televizi skoro vůbec nedíval. A jak  jsem si už nedávno říkal, zřejmě mi tak uniklo mnoho zajímavých televizních inscenací, které až nyní postupně doháním a odděluji zrno od plev. Zde nešlo jen o vztahy mezi lidmi, ale též o vztahy mezi zvířaty, konkrétně liškami a myšmi... Pamatuji si na rodiče, kteří každý večer seděli před "bednou" a rozčilovali se: zase je tam něco psychologického, ve smyslu, ať s tím jdou někam.

PRvná dva obrazy mě skutečně nadchly, ostatně veškerá kamera Jiřího Macáka. Navozené kontrasty a dynamiku se sice nedařilo udržet až do konce (zvláště od poloviny ke konci), přesto však považuji tento experimentální film Drahomíry Vihanové - mezi těmi všemi pelíšky a pupendy - za dobrý a úspěšný. Jen drobná "filipika proti" častému porovnání s dílem Kafkovým, které není vůbec na místě: Chybí tu polarita mužského a ženského principu, rozpracování syndromu nemoci (viz Proces), když smrt, tak jedině poprava atd. Kafkovská sekundární literatura je neobyčejně rozsáhá a některé poznatky z ní plodné.

Radvanský prošel šesti koncentráky... a po letech tvrdí, že to, co se tehdy stalo dosud (plně) nepochopil. Snad by tu mohl pomoci židovský koncept "dědičného hřích", podle nějž bychom za to nutně mohli my všichni: nejen nacisté, ale i  židé a křsťané, a já a ty. Také mu není (alespoň to říká) jasné, proč jeden Němec je takový a jiný onaký, nebo jeden Němec je někdy takový a jindy onaký. To by nám mohly objasnit Stevensonovy novely, především Jekyll a Hyde.

Curyšská aféra a současně Wagner pro začátečníky. Matný děj, který se nese na křídle Wagnerovy hudby, která tehdy musela být považována za geniální. Každopádně Wagner dokázal to, co si předsevzal: vytvořit gesamtkunstwerk. V mládí jsem absolvoval v Lipské opeře celý Prsten Niebelungů; samozřejmě jsem v celé jeho velkoleposti občas usnul; prostě i to patří ke gesamtkunstwerku. Pokud to někoho zajímá, na uložto.cz jsou Wesendonck-Lieder, se ktermi bych se bez podpory tohoto filmu nejspíš neseznámil.