Mág.

Přes jistou rozpornou mdlost je zřejmý jasný autorský rukopis a adekvátní přetlumočení nejednoduché látky. Herecká galerie, kterou se Vláčilovi podařilo shromáždit, je dalším silným prvkem jeho koncepce. Sloučení moderní filmové řeči a ryze romantické a opravdu v poetice odlišné předlohy, jak naznačuje slovní hříčka ve vědomě zvolené archaické variantě názvu, vede současně k domněnce, zda jistá "únava" v provedení není spíše autorským úmyslem. Už proto, že MÁG je svým způsobem typem filmového dokumentu, který je navíc obohacen o vláčilovskou básnivost, tj. splývá s máchovským pesimismem, "rozervanectvím". Pokud je tedy někde slabina, bude jí spíše kvalita scénáře. Problém, který se však v devadesátých letech vyhrotil mnohem radikálněji. I tak si toto dílo dvou velkých Čehů zaslouží přiměřenou pozornost. Svým divákům má totiž stále co nabídnout a čím je odměnit. (27.08.2007)

O to , jaký byl Mácha, si můžeme už jen nechat zdát. Jedním z takových snů je "poslední Vláčil" (a zřejmě i "poslední Schwarz" - a možná i "poslední Mácha"). "Mágem" byla okouzlena jedna část české kulturní vrstvy, "Máchou" sotva kdo. Proto i Vláčilův pohled je přijatelný a platný. Mám (bohužel jsen pocit), že jeho vyobrazení básnického mistra se převážně zakládá na textu dopisů, které psal Lori Šonkové, ale co na tom - Mácha je nevyzpytatelnost sama. - Na jednom z kopců kolem Adamova byl sto let po jeho smrti postaven "Máchův památník" s citacemi z Máje. (Dodnes je častým cílem turistických vycházek, je to ostatně velmi příjemné a pěkné místo). Přišedší si je většinou přečtou, připomenou si, že se o Máchovi učili ve škole, a zas jdou dál. - Vláčil to dotáhl mnohem dál a svým posledním dílem si určitě neudělal ostudu. (03.06.2023)

Těžkopádný Vláčil. Poutavý a v litoměřickém kinu Máj za osobní přítomnosti Jiřího Russella Schwarze dost atmosférický, stejně mám ale jednu zásadní výhradu. Z filmu na mě totiž nedýchlo, že byl o výjimečném člověku naší historie, který by stál v hodinách češtiny za tolik námahy. (Litoměřice 2013, 10/14) (28.08.2013)

Zvláštně rozháraný film, stejně jako jeho ústřední hrdina. Vzletnost obrazové stránky a narativní rozvolněnost docela narážejí na plytkost symbolů, prvoplánovou hudbu a absenci myšlenkového přesahu. Vychází pouze řemeslně dobře zvládnutý životopis romantického barda, který dokáže navodit dobovou atmosféru a občas i autentické pocity. Velmi tomu napomáhá živelný výkon Jiřího Schwarze, severočeská příroda v zasmušilých odstínech a charismatický přednes Rudolfa Hrušínského, tedy pokud mu do něj nelezou afektované ženské sbory. Překvapila i Veronika Žilková v mile naivní roli, která dokáže občas vyvolat upřímnou lítost. Vláčil dokázal vystihnout charakter romantického nestálého člověka a Mácha skutečně není kladným hrdinou, ale má více vrstev a proto je zajímavé je až do konce odkrývat. Nevznikl tak suchopárný ani intelektuálně povýšený film, ale esteticky vytříbené obrazy ze života výjimečného básníka, které jsou však řazeny za sebou bez nějakého myšlenkového pojiva. (27.11.2010)

Vláčil se nechal slyšet, že když toto dotočil a spatřil uceleně, vůbec se mu to nelíbilo. Prý poznal, že už to v sobě nemá, že už to vyprchalo a je nejvyšší čas ukončit filmařskou kariéru. Pokud něco takového prohlásil o takovém filmu, pak by se asi všichni současní čeští tvůrci měli za výsledky své práce třeba zabít nebo tak něco. (11.05.2023)