Obsahy(1)
Dokumentární film režiséra Martina Slunečka zachycuje neuvěřitelný příběh Artura Radvanského, který přežil šest koncentračních táborů a v Osvětimi se na několik let ocitl v roli osobního sluhy doktora Mengeleho – který, když například žádal o koupel, říkal svému vězni zdvořile: „prosím…" Přes svůj pokročilý věk A. Radvanský s režisérem tři roky navštěvoval místa, kde byl vězněn, aby tak dostál slibu kamarádům, kteří válku nepřežili: že o tom, co se dělo, bude vyprávět světu. Jistě existují mnohá svědectví o holocaustu, a mnoho jich bylo filmově zpracováno. Příběh Artura Radvanského je však pozoruhodný a cenný zejména tím, jak protagonista dokáže bezprostředně vyprávět a jednoduše formulovat základní lidské hodnoty, pocity a potřeby – a tím také vyjádřit podstatu naší existence, kdy dlouhodobé přežití člověka umožní spíše pocit naděje než kus chleba. Artur Radvanský přitom nikdy neobviňoval Němce, ani žádnou jinou skupinu lidí, neboť němečtí političtí vězni mu zachránili život. Artur je vzácný svou empatií, s jakou pohlíží na dávné události a obecně lidskou povahu... Film Mengele mi říkal prosím má zvláštní hodnotu právě v současnosti, kdy se díky dezinformacím zpochybňují základní historická fakta, a s nimi i holocaust. Málokdo asi dokáže nevěřit člověku tak bezprostřednímu, popisujícímu detaily, jaké si nikdo nedokáže vymyslet. A který přese všechno utrpení nezatrpkl. Jestli nás před něčím chce varovat, tak pouze před hloupým davem, který v krizi dokáže převálcovat lidi slušné – zkrátka před nebezpečím fanatismu a populismu. (Česká televize)
(viac)Recenzie (20)
Už je to všechno pryč. Mengele si šel zaplavat a utopil se. A zůstal po něm přeživší chlapík, který by svým hlasovým projevem mohl vlastně taky vraždit. Dokument začal a muž, který snad kromě znásilnění zažil v koncentračních táborech úplně všechno, začal vyprávět. Neuplynula ani minuta a já jsem nevěřil vlastním slechům, které se mně po první pronesené větě prodloužily do zaječích rozměrů. Ten hlas se nedá vydržet! A chlap pokračoval. Pokračoval v neskutečné kadenci slov. Mlel a znovu mlel. Stále tím příšerným hlasem, který nemá obdoby. Hlavou jsem náhle třeskl o zeď, abych zmírnil to utrpení z toho hlasového projevu. Říkal jsem si, jestli vlastně ho mám litovat, nebo nenávidět, že to přežil. Když už mně v palici zvonilo, což byl neklamný signál, že to toho večera televize nepřežije a rozbiju ji kladivem, náhle jsem si všiml, že televizní ovladač není na svém obvyklém místě. Ležel na podlaze. Vstal jsem, že ho zvednu, ale ujela mně noha, nešikovně jsem upadl kolenem na ovladač, což způsobilo přepnutí na jiný program. Sláva, jsem spasen! Uhuhňané individuum už mně nebude nadále deformovat kovadlinku a třmínek. Nastalo rajské ticho. Sice jsem v posledních zbytcích sluchu vnímal ženštinu, která v reklamě cosi mlela o hygieně intimních ženských partií, ale najednou jsem byl v současnosti a vysvobozen. Až toho chlapa někdo nadabuje, tak si ty jeho hrůzné prožitky poslechnu. Vyřídil můj sluch natolik, že ho nedají dohromady ani vyhlášení specialisté. 0/10 ()
Autentická výpověď Artura Radvanského vydá na tisíce učitelů a historiků, ve vší úctě. Navíc přesně vystihl povahu člověka a davu v průběhu času, kdy menší skupina ukřičených fanatiků častokrát překřičí rozumnou, slušnou většinu. Člověk má pořád takovou divnou předtuchu, že máme snahu přirozeně vytěsnit tu hrůzu, překroutit či vymazat minulost a po nějaké době ji zopakovat v podobné formě. Shodou okolností jsem zrovna dnes viděl dokument o konci Druhé světové války a bylo tam pár záběrů z pracovního tábora a strojovny raket V-2, který zrovna Američané osvobodili a někde tam mezi těmi chudáky byl i pan Radvanský, tehdy vážil pouhých 35kg. Poznámka k výblitku ´´recenzenta´´ kingika, vy ste dobrej kus kokot*, vy budete mít spíš problém sám se sebou, nežli s něčím hlasem.. ()
Neuvěřitelné svědectví. Každý člověk který má pocit, že neví ve svém životě jak dál by si měl poslechnout co někteří lidé prožívali, pokud vyvázli. Doporučuji dokument. Opravdu nepopsatelný příběh jednoho člověka židoské krve. Z Celé rodiny přežil jen on. Co zažil tento jeden pán je za několik lidí. Hluboce smekám. Artur Tuberger-Radvanský v době osvobození vážil 35 kilogramů. Ptala jsem se některých 90níků na toto období a byli to šťastlivci co nebyli zavřeni. Někteří prožili období války bez újmy i když neměli na vyskakování. Dívky se schovávaly před některými němci, ale potom při osvobození o to více. České hlavičky vymyslely důmyslné skrýše před prvními divokými ruskými vojáky, kteří znásilňovali a zabíjeli. To následovalo po hrůzách 2 sv. války. Američani na kluky byli hodní a klukům naplnili zvědavé žaludky masem na druhé straně republiky. Rozumím, že jeden s uživatelů nezvládl nesympatie k pánovi a jeho hlasu, ale nemyslím si že by si kvuli tomu celý dokument zasloužil tak špatné hodnocení. ()
Radvanský prošel šesti koncentráky... a po letech tvrdí, že to, co se tehdy stalo dosud (plně) nepochopil. Snad by tu mohl pomoci židovský koncept "dědičného hřích", podle nějž bychom za to nutně mohli my všichni: nejen nacisté, ale i židé a křsťané, a já a ty. Také mu není (alespoň to říká) jasné, proč jeden Němec je takový a jiný onaký, nebo jeden Němec je někdy takový a jindy onaký. To by nám mohly objasnit Stevensonovy novely, především Jekyll a Hyde. ()
Dnes bych rozhodně neskončil jako pan Artur. Zastřelili by mě, kvůli protestu, kvůli nasrání, kvůli pohodlnosti. Byl to borec, že to dal, já ho chápu, ale jako on bych němce poslouchat nadokázal. Dávám 4 hvězdy ne tak kvůli tvůrcům, jako spíš kvůli opravdovému příběhu Artura, který i přes Ježíšovskou náturu dokázal tak dlouho přežít. ()
Reklama