radektejkal

Arnolec je od mého bydliště (Veselíčko) asi dvacet kilometrů, přes kopec. Tam narodil se farář Toufar, a tam stojí po šest století  mohutný kamenný kříž (pravděpodobně největší na Vysočině), nelze ho minout, symbolicky ovládá celý kraj. Nyní jej můžeme považovat i za jeho náhrobní kámen. Fotka (nalevo) se "zavěšeným Kristem" na vnitřní zdi areálu kostela v Obyčtově pochází ze stejného výletu, ostatně jezdím tudy na kole každý rok. Kdo vidí nějakou souvislost, vidí víc než já, protože já ji jen tuším. Každopádně tento kraj žil a žije z katolické tradice, přestože "Děti čistého živého" a "Bratři z Jednoty" se kdysi potloukali docela blízko. Vypadá to, jako bych vůbec nemluvil o filmu, a bohužel je tomu tak. Zde si kladu otázku, která se mi zdá západnější než existence tohoto filmu nebo filmů podobného druhu, kterým se nesmyslně říká polo-dokumentární, které jsou však "in mente" (transformovány přes rozum) víc než dokumentární, až po identifikační rovnici Josef Toufar je nebo byl Viktor Preiss. Dá se sice přijmout mínění, že se právě zde jedná o zobecnění případu: Co se s tomu (všem), kteří nepřitakají zlovůli moci, může stát či stane. Přílišná obrazová explicita sice zdánlivě imaginaci rozvíjí, ale zároveň ji podvazuje. Pravdě se dá přibližovat (všemi smysly včetně myšlení), nikdy ji není možno uchopit jednorázovým vizuálním zážitkem.

Doufám, že se všichni pobavili: Douglas, Fonda, Mankiewicz a další; snad jen divák přišel zkrátka. Srandička? Možná, ale pokec u piva lepší.

Koukat se na "sametové vrahy" jsem v plánu neměl. K tomuto kroku jsem se rozhodl až po poslechu knihy Luboše Xavera Veselého Doživotí (2015), kapitola "Ludvík Černý". Zajímalo mě, jak si s touto postavou veselého vraha s rodinným cítěním poradí Jiří Svoboda. Možná proto, že jsem se soustředil převážně na něj a ostatní děj mi utekl - ale v podstatě čert ho vem. Ludvík Černý (ve filmu Ludvík Křížek, ďábelsky dobře předvedený Janem Dolanským) tvrdí ve svém rozhovoru s L.X. Veselým, který si ve filmu zahrál kapitána Hoška, že skutečnost a film nemají žádnou spojitost. Ale kdopak ví: budeme věřit režisérovi nebo vrahovi? Dalším pozitivem (fotografickým) filmu je předvedení části společnosti, která dosud úspěšně přežívá. Je to ta, ze které jde strach.

Chtěl jsem se držet "gaudalinova" teorému, že by se Polanskému nemělo dávat méně než tři hvězdy, ale svědomí je svědomí. Polanskému zde chybí především invence, "polanskost" (stejně jako třeba u Rosemary's baby), zato je mistr koláže. Dokáže poskládat thrillerové prvky do obrazu, který může vypadat famózně, ale nakonec se přece jen rozpadá na známé a obehrané:  teď uklouzne na střeše. Jsem prostě na tento typ filmů příliš starý; nebo také příliš mladý!

Přesto, že se stále něco dělo, je film bez příběhu. To by nemuselo vadit, ale film ho vyžaduje. Uveďme několik zlomových bodl z Gizellina života a zkusme, tedy zkuste, si jej poskládat: péče o matku a náhlé selhání, pannenství (další selhání), projevy šílenství, hospitalizace, kdy je mučena Ďáblem i lékařským personálem, sex s doktorem Brennerem a jeho důsledky (viz společná večeře), propuštění doktora Brennera, který je majitelem ústavu prof. Winterem považován za ničemu, tajná lobotomie; dá se z toho vůbec udělat nějaký příběh? Byla lobotomie skutečně to, po čem žena toužila? A co horečně a nutkavě psané deníky? A kde zůstal Ďábel a zlo? Ve svůdném jarním větříku!? - Szászova režie je opět skvělá!

Jsem rád, když si od nějakého obdivovaného režiséra nechám nějaký film v záloze - na někdy na potom.  Kurosawův film nabyl zatím na aktualitě; ne že by A-bomba a H-bomba měla menší význam, ale přibyly ještě další bomby P-bomba (People), E-bomba (Ecology) a mnoho dalších a o mnoho dalších zatím aní nevíme. Tím ovšem nechci říct, že kdybych se na film podíval za měsíc či za rok, byl by méně aktuální. Počet lidí typu "pan Nakajima" (opravdu skvělý Toširó Mifune) roste, sám jich několik znám. Moc se mi líbil zvrat, který aktivoval úzkost v patotologický strach: neschopnost/nemožnost činu - vím, že musím umřít, ale nechci být zabit. Nakonec jsem si myslel, že to bude soudní rada pro rodinné záležitosti Dr. Harada, kdo odjede do Brazílie.

Pobouření (invektivy, žádná věcná kritika) můžeme hned nechat stranou už proto, že na Wagnera nechodí kulturní analfabeti a tedy vzdor proti nastudování Patrice Chéreaua můžeme považovat za podráždění politické nikoli umělecké, v podstatě "antifrancouzské". Galantnost, grácie a silná hnutí v mysli a činech se u Němců většinou neodbývá na jevišti. Ukazuje to i humorný příběh, jak Chéreau ukradl při lipském provedení (před rokem či dvěma před svým v Bayreuthu; nevím přesně, ale byl jsem tam) Nimeho plášť a použil ho pro svůj účel. Ale jak k tomu přijde Wagner? Myslím, že docela dobře. Pokud mluví o svém "gesamtkunstwerku", pak musí zahrnout i film, byť ve svm životě ho těsně minul. Chéreau - a svým způsobem i Boulez - tuto složku doplňují. Jak se jim ale podařilo fyzicky nepříliš zdatné a k pohybu obvykle netečné zpěváky takhle rozhýbat, to musela být asi velká dřina (od něj i od nich). U takové divočiny bych asi - jako v Lipsku - neusnul. Dávám max. ohodnocení, přestože bych uvítal rozdělení do tří částí se stejnou stopáží.

V dnešní době "fantasy boomu" může film působit pro mnohé až kultovně. Je spíše koncem gotických strašidelných příběhů než počátkem moderního hitchcockovského pojetí hrůzy.

O to , jaký byl Mácha, si můžeme už jen nechat zdát. Jedním z takových snů je "poslední Vláčil" (a zřejmě i "poslední Schwarz" - a možná i "poslední Mácha"). "Mágem" byla okouzlena jedna část české kulturní vrstvy, "Máchou" sotva kdo. Proto i Vláčilův pohled je přijatelný a platný. Mám (bohužel jsen pocit), že jeho vyobrazení básnického mistra se převážně zakládá na textu dopisů, které psal Lori Šonkové, ale co na tom - Mácha je nevyzpytatelnost sama. - Na jednom z kopců kolem Adamova byl sto let po jeho smrti postaven "Máchův památník" s citacemi z Máje. (Dodnes je častým cílem turistických vycházek, je to ostatně velmi příjemné a pěkné místo). Přišedší si je většinou přečtou, připomenou si, že se o Máchovi učili ve škole, a zas jdou dál. - Vláčil to dotáhl mnohem dál a svým posledním dílem si určitě neudělal ostudu.

V dětství (předškolním a na obecné) jsem rozlišoval děti mého věku na běžné (podskupina: dobří kuci, zlí kluci a holky), děti z dětských domovů, děti cikánů a děti svobodných matek. O "dětech rozvedených rodičů" jsem nevěděl tehdy nic. Ale ani Amerika (která je vždy vpředu) třicátých let mi o tom mnoho neřekla. Proč se děti rozvedených z nejvyšších tříd odkládaly "k jeptiškám", když každé mohlo mít chůvu, služku, učitele na kavír a jídu na koni? Co tam "v tom děcáku" vlastně dělaly? Celá tahle společnost mi byla vždycky nechutná a jejich modes robes mě spíš odpuzovalo. Režie filmu převyšovala scénář, který byl příliš přímočarý a jeho nepravděpodobnost nutně vyústila v melodrama. Přitom pomíjím další aspekt filmu: "vztahy žen navzájem a k mužům (rivah****). Ani Gary Cooper (?) nebyl ještě Gary Cooper (!), přestože si mnohé "ksichty" podržel i do budoucna. I když to tak možná nevypadá, film hodnotím pozitivně.