radektejkal

Na tenhle film jsem se nechtěl dívat, ale říkám si, Anthony Hopkins by přece nevzal kdejaký pitomý scénář, a tak jsem se díval, což jsem dělat neměl. (Před chvílí jsem se - díky čsfd - díval, jaké filmy jsem s ním viděl; je jich pět a není to žádná sláva). Film se mi začal pomalu rozplývat do polosnu a polovzpomínání; třeba jak mě matka v zimě kontrolovala, když jsem chtěl vyběhnout ven: Máš rukavice a čepici! Jack Kerouac: V noci pod dekou byla hrozná zima, zlepšilo se to, když mi Gary Snyder doporuči nosit s sebou spacák. A tak... Aljašská krajina, pustá a prázdná: není divu, když tam dosud řádil medvěd lidojed, který rovněž jako herec nepodal nijak oslnivý výkon, jen řval a mlátil sebou. Ten nepodala ani televizní dramaturgie! Film dobrý akorát k sebetestování - z Nového Zélandu na Aljašku je dlouhá cesta.

Film ve mně téměř okamžitě aktivoval jiný film, rovněž z Japonska, Dnes žít, zítra umřít (Kaneto Šindó). Dionýsos píše "retrospekce osobní historie postav neslouží pouhé dramatické výstavbě postav mimo prostor a čas, ale naopak je přikovává ke svým společenským podmínkám". Tak tomu je v obou filmech. Domnívám se, že japonští mužové (a nejspíš i ženy) mají v tom (rodinná situace v před-dospělé a před-sexuální fázi) určitá národní specifika. Nebylo by možná marné porovnání s Beckettovou První láskou. Rozdíly ve vzorci chování "mužů" tu jsou očividné. - V jiném příspěvku se mluví o hudbě, která je příšerná, horší než italská nebo slovenská.

Nejde pouze o "pád mayských králů", ani o další padlé civilizace této době. Jde o pád politicky organizovaného světa. Možná už je pozdě, ale přesto je dobré si i v pádu uvědomit, že žádný politik není schopen přivolat déšť, ať je to populista, demokrat, teokrat či totalitář, Petr Fiala či Joe Biden. Říká se, že každý je strůjcem svého štěstí, kdo je ale strůjcem štěstí našich dětí a jejich dětí a dětí. Domníval jsem se, že člověk musí začít sám sebou. Ale to se může třeba i strhat, ale jakou má šanci, když zklamal i Ježíš Kristus, přestože všechno věděl a všechno řekl - a nic si nenechal pro sebe, aby na nás mohl později vyzrát nebo se smát jako poslední.

Nemohu říct, že jsem přívržencem Bohuslava Martinů, nemohu říct, že nemám rád operu a mohu říct, že má rád L.N. Tolstého, který - ať byl jaký byl - věděl o co jde už jen tím, že jednu ze svých povídek nazval Kde je láska, tam je i Bůh. Nekvasilova adaptace tohoto vánočního miráklu je snesitelná (někdy snadno, jindy tak tak), švec Csongor Kassai velmi dobrý, hudba Bohuslala Martinů nervy nedrásá - v době práci na této "komorní" opeře mu bylo 62 let; vypadá to, že se citově i hudebně uklidnil. Suma sumarum: jsem docela příjemně překvapen.

Když se dva perou, třetí se směje. Ale kdo je tu ten třetí. Jean Paul Sartre (Bytí a nicota) tvrdí, že je to ten, kdo se na to dívá seshora, kdo má největší pře-hled, může to být Bůh nebo někdo jemu podobný, zatímco ten druhý je můj bližní. V této ménage à trois (tento příměr tu také padne) však není nikdo první, druhý ani třetí; nebo tím prvním, druhým a třetím je každý chvilku. Rovněž Přízračným údolím (La Vallée fantôme) není pouze La Brévine v kantonu Neuchâtel, ale také ne Chioggia na jihu pod Benátkami ani Brooklyn, New York City. Tím je zavšena jednota místa, osob a času. Času? Kterého? Kdy začíná a kdy končí? Čas není třeba, pokud je příběh neskončený, jako Neskončená láska (jak se zpívá v jedné české lidové písni), pro níž ani smrt není finalitou. Domníváte se, že příliš lásky tu nebylo? Ale vždyť jsme teprve na začátku. - Tento film jsem tedy "začervenal", jak žádal garmon, jehož závěrečnou úvahu sdílím, ostatně mi přijde rovněž značně sartrovská. Garmon rovněž zvažuje filmařskou "poctivost a pravdivost", i to je zde na místě. Tyto vlastnosti filmu nepropůjčuje heslo "natočeno podle skutečné události", nýbrž vnitřní struktura filmové výpovědi, kterou divák - je-li toho schopen - může svojí reflexí zachytit.

Přesto, že to není zde uvedeno, film se zřejmě opírá o vzpomínky Dostojevského (spisovatel, Feďa) na život v kasinu (Wiesbaden) a jeho okolí (shánění peněz). Znám lidi, kteří přestali kouřit, ale nikoho, kdo by přestal hrát. Nejbližší mi by soused, který se oběsil na půdě, několik dnů poté, co byl propuštěn z odvykací kúry. Hazard ani drogy láska nespasí; ta má v tomto případě stejnou šanci jako Bůh.

Těch ořechů na večerní louskání je spousta. Dneska jsem nelouskal při Columbovi (zítra to vypadá už na poslední louskání, a to bude opět s Columbem), nýbrž při jedné z egytských záhad, jejichž řešení je sice zbytečné, ale alespoň se přelije pár milionů z důchodů na vědu, je to jako stavět moai. Ruka to ovšem byla hezká, zachovalá a stará, ovšem o pár století starší než by se slušelo. Udivující bylo, jakými způsoby jsem dnes schopni podívat se na kus svého (lidského) těla. Kleopatřina ruka mi možná může být ukradená, ale já jsem v dokumentu viděl živou Kleopatru - ano, onu extravagantní egyptoložku, kdo film viděl, nemůže se mýlit, koho tím myslím.

Effi Briestová je v německé literatuře pojmem. I když (to) vypadá celkem nevině, je (to) rána, která štěpí celou dosavadní společnost; hlavně německou, ale nejen jí. Časté filmové adaptace upozorňují na to, že Fontanova výzva byla přijata, ale boj není dosud dobojován. Bylo by spíš divné, kdyby si tohoto fenoménu (umělecky) nevšímnul i Fassbinder (obrazy odrazů zrcadel). Ale je to ještě složitější, přestože systém není úplně dokonalý: určité děje jsou "im Spiegel", jiné "vor dem Spiegel", jiné "hinter dem Spiegel", ale mnohé též "gespiegelt im Spiegel". Redukovat toto dílo na "kostýmní selanku" či "červenou knihovnu" je pohledem nepřípustně zužujícím. Uznávám sice, že v této době a na tomto místě se to tak může někomu jevit, ale "nyní a zde" je problémem meditace a nikoli reflexe. Stejně tak dílo není možno redukovat na "pokrytectví vyšších tříd"; nejdřív by mi musel někdo říct, kdo se tu převařoval a v čem. Pokrytec je herec, který mění masky a hraje různé role v jedné hře - nepozoroval jsem, že by tam byl někdo takový (ani ve vedlejších rolích). Mně se spíš jeví podnětné. že se Fassbinder, který většinou zobrazuje události ve své upřímné nahotě, důsledně vyhýbá zpřítomnit Effi o samotě s Majorem Crampasem; jakoby k jejich intimnímu setkání nikdy nedošlo.

Po pár dílech první série se mi vydělují scény s Falkem a s vrahy z vyšší společenské třídy, přičemž od louskání ořechů pozvedám oči k obrazovce pouze v prvním případě. Konečně jsem našel médium, v němž se louskání ořechů a dívání na televizi doplňují.

Myslím, že k poručíku Columbovi, mám stále větší sympatie. Líbí se mi tu nejen nekompromisnost detektivova, ale i (nejen jeho) suchý humor, který v mnohém předstihuje rádoby humor oblíbených komedií. Myslím, že tohle nebude poslední díl, který jsem viděl.