Effi Briestová

Klasická literatura neklasicky zfilmovaná s klasickým rukopisem R. W. Fassbindera. Precizně naaranžované, nuancované záběry s jeho oblíbenými rekvizitami zrcadel a rámů doplňují citace z románu vlastním voiceoverem režiséra a titulky v stěží čitelném švabachu. Bílé zatmívačky obrací stránky poutavé knihy plné uměleckých portrétů, ve které Fontanův tragický příběh dělá pouze garde estetickým ilustracím a originalitě subjektivního zpracování. (16.06.2013)

Doporučuji všem, kteří tento film pokládají za "nudné romantické drama bez romantiky, podbarvené příšernou odrhovačkou" či za "ztrátu času", aby přesto ztratili čas a zhlédli jej pozorně ještě jednou (nebo klidně i 2x) a spíše než na prosté dějové peripetie se v první řadě soustředili na to, jakým způsobem a jakými prostředky je tento příběh vyprávěn. Kdo bude mít bystrý zrak a skutečnou trpělivost, bude neskutečně okouzlen! (05.01.2008)

Zhlédnuto v původním znění s anglickými titulky. Ač nedotčen stejnojmennou literární předlohou Theodora Fontana, soudím, že se s ní Fassbinder vyrovnal osobitým způsobem, který dal vzniknout výjimečnému filmu. Který pravděpodobně balancuje někde na pomezí mezi vznešenou nudou a strhující intelektuální podívanou - výsledný dojem se asi bude odvíjet od individuálního diváckého vyladění. Osobně se, mimo jiné díky respektu k formálnímu zpracování tohoto snímku a hereckému výkonu mé oblíbenkyně Hanny Schygully, decentně kloním spíše k druhému náhledu. (20.08.2012)

Slavné drama lásky a nepochopení stojí na formálních prostředcích, které odkazují ke všem možným zákonitostem četby knih. Hlavní je zvláštní práce s montáží, na kterou je tu kladen zvláštní důraz: Vesměs statická kamera, každý záběr má vysokou estetickou hodnotu a evokuje tak ilustrace. Jednotlivé scény na sebe navíc nenavazují a jsou prolínány vysvětlujícími mezititulky a hlasem vypravěče Fassbindera, čímž odkazují na odkládání rozečtených svazků. (LFŠ 2010) (02.08.2010)

Effi Briestová je v německé literatuře pojmem. I když (to) vypadá celkem nevině, je (to) rána, která štěpí celou dosavadní společnost; hlavně německou, ale nejen jí. Časté filmové adaptace upozorňují na to, že Fontanova výzva byla přijata, ale boj není dosud dobojován. Bylo by spíš divné, kdyby si tohoto fenoménu (umělecky) nevšímnul i Fassbinder (obrazy odrazů zrcadel). Ale je to ještě složitější, přestože systém není úplně dokonalý: určité děje jsou "im Spiegel", jiné "vor dem Spiegel", jiné "hinter dem Spiegel", ale mnohé též "gespiegelt im Spiegel". Redukovat toto dílo na "kostýmní selanku" či "červenou knihovnu" je pohledem nepřípustně zužujícím. Uznávám sice, že v této době a na tomto místě se to tak může někomu jevit, ale "nyní a zde" je problémem meditace a nikoli reflexe. Stejně tak dílo není možno redukovat na "pokrytectví vyšších tříd"; nejdřív by mi musel někdo říct, kdo se tu převařoval a v čem. Pokrytec je herec, který mění masky a hraje různé role v jedné hře - nepozoroval jsem, že by tam byl někdo takový (ani ve vedlejších rolích). Mně se spíš jeví podnětné. že se Fassbinder, který většinou zobrazuje události ve své upřímné nahotě, důsledně vyhýbá zpřítomnit Effi o samotě s Majorem Crampasem; jakoby k jejich intimnímu setkání nikdy nedošlo. (07.11.2023)