radektejkal

Viděl jsem jen nekolík dílů, zádný z nich by mě k muzice dotyčných skupin nedokázal přivést. Pretty Things mám rád z doby jejich rythm and bluesové éry (Roadrunner atd. po Can't Stand the Pain či Midnght to Six Man), jejich "psychedelické S.F. Sorrow považuji za jedno z nejlepších rockových alb. Vanilla Fudge vyzněla trochu lépe, Yardbirds trochu hůře; každopádně jsem neměl po těchto těžkopádných dokumentech chuť si něco od zmíněných kapel pustit.

Vzhledem ke třem pojednaným významných, avšak zcela rozdílých a především stigmaty svázaných osobností, poněkud nevyrovnané. Tři samostatné, třeba i rozpracovanější dokumenty by účel splnily lépe. Nejspíš je to tak proto, že Šilar pochází z Letohradu.

Film vám sice na chuti vepřové kýty spíš ubere než přidá, ale žádný turisticko-poznávací-zážitkový zájezd vás do těchto oblastí nepřivede. Sem se nikdy nejezdí, ani herci tu nejsou vítání. Život na prasečí farmě je nejspíš všude stejný. Stejní jsou asi i lidé, kteří na ní pracují a které živí. Farmě velí Ivan (Dunajev) a Viktor (kdo je Viktor? Někdo z rodiny? Je to důležité. Pracuje tu i vězeňkyně Ljuba. Když v závěru filmu, po propuštění, odjíždí, cítí Ivan svoji invaliditu (Ivan = Inval) a stává se svým vlastním fyzicky postiženým synem: jednou rukou skolí divočáka. Obával sem se, že by to mohla být i Ljuba.  Život na farmě jde dál při kvikotu prasat, hučení strojů a odpočinku v nepřívětivé místnosti u televize. Režisér Bakur Bakuradze dimenzuje časová a prostorová kvanta na maximum, aby tak dosáhl úzkostného napětí postmoderní doby.

Dneska jsem přišel na kulečník už k polední siestě. Probírala se eventualita války mezi Izraelem a Hamásem, současným "protektorem" Palestiny. Starší odsoudili jako zdroj všeho zla náboženství, jen kostelník Jirka z toho chtěl vyjmout náboženství katolické, proti čemuž se ostatní vehementně bránili. Já jako mladší, sedmdesátník jsem namítal, že všechno se do jednoho pytle nevleze, jako třeba Jednota bratrská, Bosí karmelitání a další. Teď bych nevynechal ani Kongregaci sester Těšitelek Božského Srdce Ježíšova s Rosou Vůjtěchovou... Kulečník jsem hrál pár hodin, a čím déle hraji, tím je to horší. Opět doma jsem byl zralý už jen na poflakování. Rozhodl jsem se, že prozkoumám "televizi". Vím, že přijímá signál ze spousty vysílačů, které se po svém dekódování mění v televizní programy. Během necelé půlhodiny jsem je všechny prošel a zjistil, že jediné, na co se mohu dívat je zmíněný Šilarův dokument, tak jsem se díval. Vysílač se jmenoval NOE (Jan Werich by lapidárně dodal NO-A?)... Buddha vymezil tři strasti: stáří, nemoc, smrt. Pokud oddělíme smrt jako finalitu, zbývají nám už jen "staří nemocní". A právě to byla skupina, jejíž péči chtěla Kongregace potěšit srdce Ježíšovo. Tešitelky! Kde jste!

Po americké invazi se "názory na válku" začaly stále více různit. Sotva by základní polarita mohla znít: 1. Jak se z války vyzout. 2. Jak se do války dostat. Rozdíly názorů se měnily podle zkušeností a možností jednotlivců. Chlapci samozřejmě neměli zkušenosti žádné; měli však určité možnosti. Naložili s nimi tak, jak by s nimi dnešní mládež nenaložila? Byla by schopna přebrat si informace lépe než tehdejší, A byla by schopna učinit rozumnější rozhodnutí?

Tohle není žádný Taras Bulba. To je divokost sama. To je jízda nahého diváka na divokém běloušovi druhou polovinou 17. století. A v podstatě je to jízda celým středověkem, který zajisté v této době na tomto území ještě panoval... Nedávno jsem se svým filosofickým oponentem. hajným z Brušovce, diskutoval o tom, zda existuje nějaká platforma, na níž bychom se mohli "domluvit" se středověkým člověkem. Žádnou jsme nenašli, středověký člověk vymřel jako neandrtálec, a nám je skoro stejně vzdálen. Snad Iljenko (zde nejen režisér) svoji platformu našel. i když se domnívám, že proud "bezbřehého násilí" by měl být v nejisté rovnováze s "dvorskou překultivovaností"... Podobně jako garmon se domnívám, že Modlitba za hejtmana Mazepu je rámcový film, a Ivan Mazepa je právě tím rámem, bez něhož by film ve své obecnosti obstál možná ještě lépe... Koho dnes zajímají proradnosti a ukrutnosti v lítých bojích mezi ukrajinskými Kozáky, Rusy, Poláky, Švédy a krymskými Tatary? Nejspíš nás všechny... Jurij Iljenko je jeden z nejpozoruhodnější režisérů poslední čtvrtiny 20. století. A s Mazepou jsem samozřejmě neskončil; busu si s ním ještě drahnou dobu pohrávat jako Ijlenko.

Nestandardní úhly pohledu,dynamická  ruční kamera, střih připomínající práci dýdžejů s deskami a sposta dalších zcizovaček, konče třeba řadou metonymií, mě nepřekvapuje ani neoslňuje. Všechno je tu použito k jedinému cíli: dosažení co největší sugestibility (myslím, že si toho všiml i garmon, ale nemohu to už nalézt). V obsahu se uvádí dějová podobnost s Wellesovým "Občanem Kanem"; já bych tu spíš zmínil odlišný způsob zobrazování (komunistických) funkcionářů ve filmech Ladislava Helge. Je třeba ovšem přihlédnout k době a zemi vzniku ("Stud" je sice jen o deset let mladší a Polsko je náš soused) ale rozdíl je to skutečně ve všech směrech brutální.

ZAŠLETE JEDNU KOSATKU DRAVOU STOP PŘIBALTE TŘI ČI ČTYŘI RYPOUŠE SLONÍ STOP KONĚ I AUTISTU MÁM - V naposled recenzovaném filmu jsem mluvil o zřetězování událostí v životě a filmu. Nuže, nedávno jsme si s vnučkami krátili cestu autem zpěvem mých písní; 2 a 3 sloka jedné z nich: Moje milá mi koupila sloního rypouše / řekla, koukni jaká síla, a nesmrdí a nekouše. Moje milá si koupila kosatku dravou / doufám, že jí moji rypouši uplavou.

Je to tak: filmy, ve kterých hraje Yves Montand mě přitahují. Nevím, zda je to jeho tváří, postavou či záhadným úsměvem a la Gioconda, nejspíš ale tuším, že v těchto filmech najdu svoji dávku mystiky ("Mzda strachu" je mystická už dost). Navíc život by byl nejspíš fádní až ¨beckettovsky" absurdní, kdyby občas nedocházelo k zajímavým zřetězením událostí. Jendou z těchto (drobných, na rozdíl od velkých, jako je třeba svatba či smrt) je tato: Zrovna jsem odložil knihu "Podzim středověku" od Johana Huizingy a z netu si vytáhl další související dokumenty. Mezi nimi byla i moraltiní hra Spieghel der Salicheyt van Elckerlijc (Zrcadlo blaženosti pro každého), jejíž autorem je rovněž Nizozemec, tentokrát bezejmenný. Film André Delvauxa uveden nebyl, vklouzel sem však jako had. Samotný film nebyl jen o smrti, ale zároveň o lásce, jako jedné z jejích nejdůležitějších komponent. Transcendující extatický tanec Vala s Moirou to bylo pravé Ars moriendi, a třetí z mužské trojice "pan Ochranovec" si také přisadil exodem Jednoty bratrské, kterou se zabývám paralelně. Samozřejmě to vše je zarámováno do vlastního tušení prožitku setknání se Smrti, která se zatím ještě poflakuje někde za rohem. - K Dionysově recenzi: Divadelní hra "Elckerlijc" není monologem, spíše klasickou pozdně středověkou hrou. Pokud je takto nastudována, pak sotva dává smysl ( stejně jako obě dvě jazykové verze "entre le soi et le moi - mezi sebou  a mnou a "between the self and the not-self - mezi já a ne-já". Elckerlijc znamená sice Každý člověk, Kdokoli, Jedermann, avšak uvedené atributy jej povyšují k sociální třídě. Myšleni jsou tím především "noví zbohatlíci", kteří před životem (a tím i smrtí) ztratili jakýkoli respekt. Tak jako je tomu i dnes - jako by se "soumrak středověku" promítal do "soumraku novověku" či věku obecně.

Sešlo se mi najednou (samozřejmě ne náhodou) několik filmů (v podstatě všechny filmy, které Joanna Hoggová točí od roku 2007). Kterým začít? Netradičně tím prvním! Jako již postarší člověk mám několik životních pravidel (Faustregeln jim říkám), kterými s velkým úsilí ovládám vratkou bárku svého života. Jedno z nich se jmenuje "deset ku sto" a definovat jej lze třeba takto: může to být desetkrát lepší, ale také stokrát horší. Další komentář k filmu se jeví jako nadbytečný, protože toto pravidlo je zde rozvedeno do velmi podrobných zákrutů, včetně samotného názvu filmu, naznačujícího, že někdo někam nepatří, že nemá s prostředí žádný vztah či kontakt, a aby ho dosáhl, musel by se zcela změnit, "omládnout".