radektejkal

Nevím, jestli existuje nějaký klub odpůrců architekruty; rád bych se do něj přihlásil. Do románského slohu včetně snad ještě, gotické katedrály jsou již nadmíru obludné, v baroku snad ještě něco, ale potom už jen bída pro duši i nohy. Celá architektura, ať sekulární či církevní, je ozdobena výložkami moci, před níž nesalutuji. A co horší: jsem takový jaký je dům, ve kterém bydlím, a budova, ve které pracuji. Frank Lloyd Wright (podle architektonický návrhů nemůže jít o nikoho jiného - v rámci filmu byl požádán, aby pro něj nakreslil projekty, ale vzhledem k požadovaní ceně, čtvrt milionů dolarů, byl odmítnut) byl zřejmě příjemný a milý člověk, alespoň jak tvrdí Paul Simon, který si s ním celé noci ve shodě povídal až do rána a nikdy se tak nenasmál. (v písni "Goodby Frank Lloyd Wright"). O to mrzutější je, že i Vidorův film je architektonicky vystavěn; od první scény až po tu poslední. A navíc, byť sám individualista, nesdílím ani egoistickou pokrokářskou filosofii Ayn Randové.

Za poslední rok jsem neprochlastal ani jednoho soba. Ženský by mě za to měly mít rády, ale nemají. A ti sobi? Ti se zatím někam rozutekli. Podobně i tento film je spíš suchý než by páchl po alkoholu. Produkce: Norsko / Švédsko / Dánsko; chybí tu jen Finsko, a tam to znám! Ráno ohrnují nos a večer by se bratříčkovali, bez ohledu na ženy i na soby. Poměr odsouzených za protialkoholní povstání 17 : 11 (ženy/muži) odpovídá rabování konzumu v Zolovi. Sámským etnikem, které se vyzačuje mírnou povahou, jsou nejpíš myšleni jen muži. "Sámská krev" je opravdu lepší.

Pokud nenapsal někdo recenzi ve východní Asii, Skandinávii nebo Turecku, pak Adreasova recenze zde bude asi na netu jediná (rád se ovšem nechám poučit o opaku). Opakovanou frázi (This film is war parabola with expressive visual style. This not typical point of view about the war for Soviet cinema.) si mohou příslušné servery strčit za svůj digitání klobouk. Protože mě tehdejší židovské ghetto v Minsku zajímá už jen proto, že se mnou chodil pět let do třídy jeden Miňák (podobně jako já jsem Žďárák), Valerij Vinnik (jehož památce své shlédnutí filmu věnuji), rád bych si o filmu (nikoli o ghettu) něco víc přečetl, třeba i jen trochu promyšlenou synopsi.

Nevěřil jsem. že se mi dostane do rukou - a pak dalšími obvyklými cestami do mysli - ještě nějaký Iljenkův film. Tenhle je z doby, kdy se vražda (tehdy pohanství, msta) a láska (tehdy křesťanství, odpuštění) ještě moc nerozlišovalo. Sotva tak můžeme být svolní držet se závěrečné modlitby breviáře: Radujeme se, Bože, z výročí oslavy svaté Olgy Heleny a prosíme Tě: nauč nás poznávat Tvou vůli, abychom tak jako ona žili příkladným křesťanským životem (Jan Chlumský). Spíš tu zřetelně vidíme, jak účel světí prostředky, jednou pohanské, podruhé křesťanské, a někdy oboje současně. Tak to bylo i před Olgou a je tomu tak dosud. Hodnocením se tu zřejmě vyjadřuje filmové mistrovství, žádná olgománie. Podobně přínosný byl i diskurs o "povaze psaného slova" mezi knížetem Svjatoslavem (démonický Les Serdjuk) a (neméně démonickým) Řekem Arefou (Dmitrij Mirgorodskij). Ostatně pochopit, že zapsaná lež zůstává vždycky lží, kdežto zapsanou pravdu lze časem "přepsat", není až tak snadné. Svjatoslav chce zničit pravdu upálením knihy. Raději by ji měl vydat s patřičnými komentářem.

Dobře zkomponované a natočené filmové drama, matně připomínající český film (o 2 roky starší) O slavnosti a hostech. Mezi nimi bych však nehledal shody, spíše rozdíly, které ukazují, v čem se naše etnikum liší od chorvatského. Přísná kauzalita skutečně upomíná na antické drama (rivah*****), které je Chorvatům bližší již jejich zeměpisnou polohu - ovšem: Plitvická jezera jsou vhodnější pro desperáty, kdežto kamenitá Dalmatinská Zagora se hodí spíš pro partyzány.

Krev může být dobrá nebo špatná, nikdy není zlá. To je první čtení. Těch čtení je několik (mnoho), a všechna jsou správná. Film je prostě tím, čím chce být.

Tady jsme v oblasti filmů. Pominu tedy Janáčkovu hudbu, se kterou stejně nemám problémy (a Corrine Wintersová se mi líbila po všech stránkách, dokonce i atletických), a proto jen pár slov ke scénické výpravě. Těšil jsem se totiž, že bude respektovat i Janáčkovy či Ostrovského představy, a především představy Petra Kofroně, který ji detailně rekonstruuje, popisuje a hodnotí ve sné knize "V budoucnosti spadne operní umění s nebe zčista jasna", kapitola "Janáčkův Kuligin". Vyhneme se však postavě Kuligina, kterou Petr rozhodně nepovažuje za efemérní, i Tichona, kterého správně označil za spouštěče děje (pasivního, u něj katalyzátor; aktivním byla Kabanicha): Kdyby do Kazaně nejel, "drama" by se nekonalo" (nebo kdyby Káťu vzal s sebou, dodejme). Avšak scéna, která se svou primitivností neúspěšně snaží překonat modernu, ztrácí tím jednu z dimenzí janáčkovských představ o gesamtkunstwerku (je ovšem možné, že na tomto pozadí vynikne lépe hudební složka). To ovšem neomlouvá, přesná lokalizace děje - viz uvedená kniha -, včetně charakteristiky prostoru a jeho funkčního dělení (kromě jiného na veřejný, pozitivní a soukromý, negativní či dokonce neexistující prostor) je zásadní nejen pro pochopení děje ale i hudby samé. Dramatu by nebylo nejen bez Tichona, ale drama by se nekonalo ani bez Volhy. Tu zde tvoří přemíra "zkamenělých" statistů obrácených zády k jevišti (nemohl jsem zbavit pocitu, jak přitom trpí). Petr se nemýlil, bez Volhy by nebylo ničeho, proto je tak důležité, kterým směrem teče. - Tuším, co by tomu řekl Leoš Janáček a vím, co by tomu řekl Zdeněk Nejedlý. Ještě jeden odlesk: u maturity se  mě ptali, kdy si nechal Mr. Jan Hus narůst plnovous. Hrozím se, že dnes by se mě mohli zeptat, kdy se nechala Káťa Kabanová tetovat, či zda mezi Kabanichou a Dikojem byl explicitní sadomasochistický vztah, aby musel být vyjádřen "bičem a válením se po zemi ve slipech". Možná však, že je to rysem současného paradigmatu: pokud nevíme, zda je něco dobré či špatné, pěkné či škaredé, milé či odporné, volíme pro jistotu špatné, škaredé a odporné.

Sauru a Herzoga tu srovnávat nebudu, pro srovnávání je tu ale místa dost. Lope de Aguirre byl členy výpravy (především v konečné fázi) označován jako "loco". Španělština má několik označení pro blázna, pomateného (jako ostatně skoro všechny jazyky); v podstatě jde o osobu, která je v rozporu s realitou. Tak byl označován i Don Quijote. Přitom jejich psychická struktura (a dle toho i jejich činy) byla však uspořádána zcela jinak. Větší podobnost bych našel u Dr. Goebbelse, který tvrdil, že "život bez národního socialismu (eldoráda) nemá smysl". (Vražda vlastních dětí je pro něj smysluplnější.) El Dorado je na jedné straně "čistá idea" a na druhé "materiální meta", proto se o něm nejen často hovoří, ale stejně často se pořádají výpravy k jeho nalezení. Výsledky jsou ale stejné, viz film! Eldorádo nenašel ani Steve Jobs ani Bill Gates (digitální eldorádo). Přesto ho nemíníme chápat jako "naprostou pošetilost" ani dnes. O pár dnů později: Rozřezal jsem tiskové archy 4. vydání Vrchlického Poutí k Eldoradu z roku 1921, Ale Vrchlický putuje jinak a zřejmě i jinam. Kniha je však uvedena citací z básně Eldorado od A.E. Poa: ‘Shadow,’ said he, / ‘Where can it be / This land of Eldorado?’ (Stíne, řekni, / kde leží / ono Eldorado). Nakonec to mluví za vše.

Tony a holčička dobrý, kluky měly režisérky lépe poučit, třeba co to s člověkem dělá, když se ožere. Určitě bych to v porovnání s jinými "dětskými" filmy nepřeceňoval.

Nejspéš bych se k tomu neměl vyjadřovat, ale mám to prostě ve zvyku. Rock mě přestával zajímat spolu s tím, jak ztrácel své  bluesové kořeny. V prostředí popu a metalu už jen přežívá, nekvete a neplodí. Tím tuto hudbu ovšem nechci nijak podceňovat. Tím, že je, má právo na života jako každá jiná. Na druhé straně je - a možná víc - zajímavé, jak lidská komunita dokáže zdevastovat své životní prostředí během tří dnů. Naštěstí tato devastace (včetně sexismu, rabování, zakládání požáru) probíhala ve společné vůli a společným úsilím, jinak by se to sotva obešlo bez masakru... Jen na okraj: vidět Robbieho Kriegera v této společnosti mi přišlo trapné, jako skoro všem.