radektejkal

Solidně udělaná detektivka, na kterou se lze koukat jen kvůli koukání. Stará herecká garda je postupně nahrazována mladými herci, jejich výkony můžeme porovnat. Asi jen hudba Karla Svobody převyšuje průměr.

V všech předchozích filmech Yorgose Lanthimose, které jsem dosud viděl, balancoval režisér na šikmém laně, nicméně to tak či tak ustál. Zde se bohužel už zřítil do komerce hodně hrubého zrna. Pustil se totiž do genderové alchymie LGBT+HM (to poslední by mohlo být oxymóronním označením třeba pro "homunculus magnus"). Přitom proces emancipace tohoto výtvoru byl přece jen poněkud nudný a nepříliš zajímavý, čili jak rádi říkali socialističtí novináři "nová vlna se starým obsahem". Neraduji se ani z kamery, staveb, kostýmů a především z počítačové animace exterierů (pohled na digitální plovoucí loď na digitálním moři pod digitálním nebem může ocenit asi jen příznivec počítačových her). Samozřejmě má film i jiná čtení. Třeba interakce Já a Ono (zde jej zastupuje mozek). Nedávno při kulečníku jsem měl s mozkem následujcí disputaci. Mozek: Ne, ne, tohle nehrej! Já: Pročpak ne, tady bude karambol a támhle se mi koule znovu sejdou. Mozek: Takový strk nikdy nehraješ. Neumíš ho. Hej to, co znáš! Koule se sjedou hůř, ale bude to ještě hratelné. Zahrál jsem podle sebe a šel jsem od stolu. Takový hovor můžete mít ovšem jen se svým vlastním mozkem. Mozek upravený nebo dokonce vyměněný naprosto mění poměry duševních sil (viz výše popsaná digitální krajina). Ani určitou vizi budoucnosti tu ovšem nemohu popřít.

Přehledná chodská "kozinovka", kterou znepřehledňuje pouze hodnocení "sportovcovo", který v podobných případech dává plné ocenění a zde se přichyluje opačného exptrému. Proč? Rok 1938 je právě ta doba, kdy je třeba varovat před mravní (ne)odpovědností. Vrbova předloha je tu zcela na místě. Režie také nemá viditelné chyby; snad jen točících se mlýnů je tu přehršel. A chodský folklór, kroje a především písně, ty přece musí dojmout každého. Tak proč jen jeden bod, a bez vysvětlení!

Sotvakdo by si mohl myslet, že se mi zavděčí italskou operou. Tohle se mi ale líbilo a dokonce - i pobavilo. Líbily se mi skoro všechny obrazy, jejich uspořádání, originalita, včetně barvotiskově komiksové Renáty. A paralely? Těch je tam habaděj, stačí je jen "paralelizovat a paralizovat". Souvislosti nemusíme hledat jen v ovečkách, kočičkách či koních Převalského. Mě třeba zaujala paralela "transportní", která patří jak k opeře, tak k životu: chůze a klopýtání v různých zónách, přenášení přes vodu, odtah na sáňkách, až po povznášení se letadlem. A ještě k těm obrazům: není kazašská Mme Buterfly kouzelnější než nějaká pravověrná gejša? A ještě ke komentářům Mme Litvinovové: lze je pojmout aktuálnějši a smysluplněji?

Příliš povrchní, každá "událost" by vyžadovala alespoň hodinu. Nebo ještě lépe: "to celé" nekončící seriál, tj. nemuselo by se vysílat nic jiného. Počkám si, až se bude vysílat díl "Pes žďárský", na nějž je od "události" vyhlášeno podivné informační embargo.

Nejsem příliš empatický na komedie tohoto typu. Kluka mi bylo samozřejmě líto, ale na drama to nebylo. Badass (Nicholson) mi tradičně sympatický nebyl; ve všech filmech z něj vyzařuje něco, co se mi příliš nelíbí, prostě takový typ. Otázkou je, zda film neměl nějaký přesah. Nespravedlivé odsouzení a následná zkáza mladého života byla je naznačena v režimu "hochu, s tím nic nenaděláš!" Pravda je nejspíš v tom, že to - dle eskortovateůl - byla "hnusná eskorta" a už žádnou další.

Cizí, bílá a kropenatá! Kdo se v tom má vyznat? Holubice nebo přítomnost? U Vláčilovy holubice můžeme sledovat dráhu, U Slovjovy jen změnu její dráhy, tedy rychlost, tedy druhou derivci, nikoli její parabolu (jak tvrdí garmon).

V kolika verzí, kolik zpěváků, v kolika stylech a aranžmá u jedné písně, Waltzing Matilda; a právě tolik - ne-li mnohem víc - je variant milostného trojúhelníku: matka, její syn a jeho žena, ale tahle píseň se jmenuje Stárnutí k smrti (Alzheimer je jen subvarianta). Slavík v zájmu košatosti příběhu přibírá vnuka (ti většinou v chybí) a ošetřovatelky (v širším smyslu, ty chybí jen zřídka). Vyuštěním jsou jen dvě možnosti: matka zemře doma, matka zemře v ústavu. Pokud zemře doma, potom v mezidobí dojde k rozchodu muže a ženy. Žena argumentuje: když v obou případech zemře, proč ji mít doma? Protiargumentace je obtížná. Pokud se zdaří, následuje další argument: proč si tím ničit vlastní života? Na to se už sotva co dá říct.

Autoři dokumentu (celý projekt považuji za povážlivý) se snaží přesvědčit, že objevili špičku ledovce, pod nímž jako Deleuzeův rhizom bují veškerá sexuální deprivace. A tak nám ukazují svět polarizovaný na mladé holky a staré chlapy, oscilující mezi komercí a perverzí, vzpourou proti rodičům a vzpourou proti zákonu. Nakonec jsem stejně - jako starý chlap, který jsem - byl zmrazen vyřídilkou, bezostyšností, chladnokrevností a odvahou oněch tří "mucholapek", přesto že mi to celé přišlo jako nečistý boj v prasečím chlívku. Možná to byl první film, jehož záměrem bylo předat průběh natáčení policii, a to i se všemi "podpásovkami": od záměrného snižování věku účastnic až po porno-montáže. Zbývá si už jen zazpívat si s Jimem Morrisonem: THE BLUE BUS IS CALLING US / DRIVER, WHERE YOU TAKING US? 

Pokračuji ve své léčbě bolesti zubů a psychické přípravě na třetí zuby filmem. Zarámování příběhu úspěšné  (téměř až do osudového konce) mladé dívky (jde především o ní) agitkou za dodržování pravidel siničního provozu, mi nepřipadá až tak hloupé. Pravidla jsou podobná. Luciino prohlášení: Všechno se mi daří, někdy tomu ani nemohu uvěřit, je projevem pýchy, kterou bohové nemohou nepotrestat. Na české poměry lepší, na světové horší průměr.