Radek99

Nedoceněné ohlédnutí a pokus vyslovit se znovu ke svému opus magnum. Zajímavý bilanční film Vojtěch Jasného...navazující na jeho legendární snímek Všichni dobří rodáci ... Tohle je ovšem takový ,,divoký východ pro začátečníky", především ty nestředoevropské, kteří by ocenili podobně (sluncem prosvícenou) vztahovou mozaiku...

Nezapomenutelná derniéra mimořádného evropského herce... Panu Michálkovi je potřeba poděkovat, že legendám české herecké školy připravil takovéto důstojné herecké loučení... Hluboce smekám!

Doslova neuvěřitelný herecký výhon Daniela Day-Lewise a jeden z nejsilněji působících světových filmů konce 20. století... Podobné filmy: Hlas moře, Skafandr a motýl, Uvnitř tančím, Už zase skáču přes kaluže

Vkusná komedie s hereckou účastí Miloše Formana...

Je úžasné, jak efektivní mladý, napůl debutující, Miloš Forman byl, s takovým málem udělat tak celistvý a dospělý film. Začátek stále ještě dosti ponurých 60. let, v nichž doznívá bezčasí předešlé dekády a generace otců (otec Petrův - vedoucí samoobsluhy - zednický mistr) vnitřně zdevastovaná válkou a padesátými léty, která v ryze patriarchálním rozpoložení společnosti (fascinující promluvy Jana Vostrčila o funkci žen ve společnosti a obchodě) vytváří svou chladnou a neempatickou dominancí značnou generační propast, zpoza níž vše odcizeně sleduje generace nová, generace, jež se nudí a chce se především bavit. Forman si všímá především jazykové roviny (fráze zaplevelující jazyk) a malosti a provinčnosti českého člověka, stejně jako pocitu jiného plynutí času tehdejších mladých. Jeho film stojí někde na pomezí dokumentárního a hraného, klíčové je rozvíjení poetiky trapnosti a reflektování společenských rolí... Skvělí jsou formanovští naturščici (jimž vévodí Jan Vostrčil coby nejvýraznější hrající neherec) a těch několik již legendárních scén (zvláště ,,Ahooooj! ... Hoj..."). Takhle se kdysi iniciovala Česká nová vlna...

Další důkaz toho, že Miloš Forman točí POUZE kontroverzní filmy... 95% Podobné filmy: Hříšné noci, Milk

Silně nedoceněné komorní drama o běsech stárnutí, prázdnotě důchodu a tíze samoty... Alexander Payne vsadil na poetiku všednosti a tenhle pocit každodenního života byl divácky doslova konsternující. Pomale plynoucí příběh o člověku, který se dostává přes onen velký životní zlom, jakým je ukončení produktivního věku a odchod do důchodu, a neví si se svým životem náhle rady... Když se k tomu ještě přidá nenadále dostavivší se samota, čerstvý důchodce Schmidt se postupně propadá s ubývajícími denními rituály až někam na samé lidské dno. Dá se to přijmout, nebo se tomu můžete postavit - a to, trochu po vzoru Americké krásy (ve vydání pro seniory), udělá i Warren Schmidt - vydá se na nesmyslnou cestu přes Spojené státy za svou dcerou. Tahle cesta nemá tentýž vnitřní náboj a pozitivní rozměr jako třeba Lynchův Příběh Alvina Straighta, důchodce Schmidt je zlomený a osamělý, mrzutý starý muž, který se cestou snaží zaplnit náhle vzniklé prázdno ve svém životě, neboť jediné, k čemu se dá upnout, je na dálku adoptované malé černošské dítě kdesi v daleké Africe. Tenhle institut suplujícího psychoanalytika je skutečně silný okamžik filmu a závěrečný očistný pláč byl jedním z nejdepresivnějších momentů, co jsem kdy na plátně spatřil. To, že je Jack Nicholson skvělý herec a že většina filmu stojí na něm, netřeba asi rozebírat. Nicholson propůjčuje svému Schmidtovi úžasný vjem bezradnosti, bezvýchodnosti, je tak autenticky ztracen v běžném životě (dokonalá scéna rezignace při telefonování v budce, pouhé užívání mimiky při návštěvě rodiny budoucího zetě...), je plný skepse a rozrůstající se deprese, šedne a mění se i fyzicky... Zajímavá byla kamera - ta přemíra statických záběrů, perfektně kompozičně promyšlených (kupř. nádherný záběr Schmidta sedícího v místě zlatého řezu u rozsvícené lampy, přičemž většina záběru zůstala utopena ve tmě...), vytvářela dojem jakéhosi pomalého plynutí času, jakéhosi bezčasí typického pro postproduktivní část lidského života. Většina záběrů byla také podobné velikosti (celku), což zesilovalo dojem ztracenosti člověka (v prostoru i v životě). Mizanscéna byla strohá, městsky chladná, proti čemuž ostře kontrastovaly interiéry pokoje rodičů Schmidtova zetě... Silný, empatický film, který dává vzpomenout na mnohé lidi žijící třeba hned vedle v sousedství... Osamělost a stáří jsou strašné...

Setkání prvního druhu je, když vidíte UFO. Druhým druhem je, když o tom spatříte nějaký důkaz. Kruhy v obilí, záření...Třetí druh znamená, když navážete kontakt. Ale to už je tak trochu spoiler... Každopádně je skoro neuvěřitelné, co dokázal Spielberg v roce 1977 natočit...a k puncu výjimečnosti stačilo jemu a Johnu Williamsovi vlastně jen pět jednoduchých tónů... PS: Tenhle velkolepý film by si zasloužil remake - ideálně kdyby ho natočil sám mistr Spielberg!

Bav mě, když to dokážeš...

Nejlepší filmová protiválečná satira s doslova úžasnou trojrolí Petera Sellerse... Tady není co komentovat... Podobné filmy: Jak jsem vyhrál válku, MASH, Hlava 22