Radek99

Mordparta rady Vacátka je i na prahu nastupující normalizace stále ve výborné formě. Jako vždy jde o herecký koncert pomalu odcházející generace těch nejlepších českých herců... Parta ze ,,čtyřky" je tentokrát ochuzena o pana Mrázka a dostává se před zapeklitý případ, kde podezřelých je až příliš mnoho a který je v brilantní metafoře ke konci filmu reprodukován coby partie šachových figur. Detektivka Jiřího Sequense se, jak je u něj zvykem, dotýká toho nejsmutnějšího v lidské povaze - hrabivosti a nekřesťanského mamonu po penězích, ve své stylizovanosti je ale až příliš realistická... ,,Koukejte, pane Brůžek, udělejte, co vám říkám a neptejte se po spravedlnosti..." Podobné filmy a seriály: Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Vražda v hotelu Excelsior, Štědrý večer pana rady Vacátka, Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Hříšní lidé města brněnského

V roce 1971 se muselo logicky někam unikat z šedého bezčasí reality, tedy nejvíce logickým byl únik ke staromilské atmosféře první republiky, byť by se mohla audiovizuálně prezentovat jen coby konverzační detektivka, tedy místo, kde se děly zločiny. Legendární mordparta pana policejního rady Vacátky řeší se svým obvyklým šarmem a kultivovaností případ vraždy, která má velmi zajímavé pozadí. Okruh podezřelých je neobvykle široký a zcela netypicky nezasahuje do okruhu pražské galerky. Tím, že se jedná o sféru těch nejvyšších společenských kruhů, možná Vražda v hotelu Excelsior ztratila něco ze své poetičnosti. Navíc poprvé trochu selhává hudební složka - titulní píseň je cyklena v tak časté rotaci, že ke konci už začíná být otravná. Dokonalá je naopak mizanscéna - prostředí hotelu je tak autentické, že dává zapomenout na fakt, že byl vybudován v barrandovských ateliérech. PS: Trochu mi vadí, že ve filmu byl obsazen i Josef Somr, který se již jednou na ,,čtyřku" dostal, a to konkrétně ve Smrti černého krále, kde hrál ale zcela jinou partii... Podobné filmy a seriály: Pěnička a Paraplíčko, Partie krásného dragouna, Smrt černého krále, Štědrý večer pana rady Vacátka, Hříšní lidé města pražského, Panoptikum města pražského, Hříšní lidé města brněnského

Už tohle samo o sobě je nejvýstižnějším komentářem, totiž mé přesvědčení, že Kalamita je nejlepším filmem paní Věry Chytilové... (a ten symbolický název - co se z něj asi vše dalo v roce 1981 mezi řádky vyčíst...)

Velký film o dramatické a pohnuté době, kterou výstižně symbolizuje osud Karla Čapka, zvláště pak jeho smutný konec. Film o civilizačním zlomu, který sám vznikl v období zlomu jiného, jakoby předpovídal nástup svobody a demokracie. To, že (za normalizace profesně odstavenému) Štěpánu Skalskému režim povolil točit film, v němž jsou adorovány hodnoty první republiky, liberální demokracie a dokonce pozitivně zobrazena osoba T. G. M., svědčí o tom, že nastal skutečný ,,konec starých časů" a režim vyhasínal. Některé scény sice nechtěně připomenou scény z filmů o Járovi Cimrmanovi, kupříkladu koncentrací slavných spisovatelů (scéna představování v redakci Lidových novin), nebo přehnanou adorací (scéna ze sezení pátečníků), jinak ale celý snímek působí konzistentně a má silný humanistický a pacifistický náboj. Možná jsem postrádal některé detaily (z publicistického honu na Karla Čapka se třeba úplně vytratila činnost katolických spisovatelů a jejich štvavých textů a vše bylo redukováno jen na aktivitu českých fašistů atd.), ve výsledku je ale snímek velmi komplexní. (Osobně mi jen trochu vadilo, že Angličané mluví česky a ne anglicky, což je ovšem jen, nutno dodat, mírná kosmetická vada.) Josef Abrhám jako Karel Čapek je kongeniální, stejně jako Hana Maciuchová v roli Olgy Scheinpflugové. Člověk proti zkáze...nezmůže nic...ale zároveň mnoho... PS 2014: Ta paralela mezi osobou Karla Čapka a Václava Havla, zvláště pak ve vnímání jejich umělecko-politických aktivit částí české veřejnosti, je do očí bijící... Mrazivě nadčasový a neskutečně aktuální film...

Výborná filmová adaptace románu Australana Alana Marshala, jehož děj Karel Kachyňa spolu se svým dvorním scénáristou Janem Procházkou ,,přesadili" do moravských reálií začátku 20. století... Kachyňův režijní rukopis je nezaměnitelný, stejně jako nádherná hudba Zdeňka Lišky. Tolik lyriky v tak tragickém příběhu... Velmi zdařilé C. a K. reálie, podařená výprava i kostýmní složka, skvělý casting...samozřejmě v čele s Vladimírem Dlouhým, jehož nestor a velikán české režie objevil pro český film...a tehdy dvanáctiletý Dlouhý podal excelentní výkon. Jaký paradox - kdyby film nerežíroval mistr Kachyňa, bezesporu by šlo o jeden z vrcholů naší tvorby pro děti a mládež, takhle je to jen další z velmi podařených filmů KK s dětskou tématikou, jako byli Tarkovského Ivanovo dětstvím inspirované válečné, ještě víceméně schematické Práče, schematismu již naprosto zbavený skvělý válečný film Ať žije republika či rovněž válečný seriál Vlak dětství a naděje... Podobné filmy: Moje levá noha, Hlas moře, Skafandr a motýl

Asi nejpopulárnější z mnoha lyrických příběhů matadora československé režie Karla Kachyni, který staví především na tom lidském a humánním v nás - každý člověk má cenu, každý je jedinečný, důležitý, pro někoho nepostradatelný, nezbytný... Kachyňův režijní rukopis vykazuje jako obvykle své nesporné kvality, spornější je tentokrát scénář Jiřího Hubače, z něhož se dalo dostat nepoměrně více, standardně dobrá hudební složka osvědčeného Petra Hapky, vše ale zastiňuje doslova fenomenální herecký koncert Jiřiny Bohdalové v roli Fanynky... (Karlu Kachyňovi se povedl skutečně intuitivní casting) Jednoznačně její nejlepší role poslední doby, která staví na jejím zažitém hereckém infantilismu, jímž se nesmazatelně vryla do srdcí generací československých dětských posluchačů a diváků - jeho metamorfózou dosáhla Jiřina Bohdalová herecké polohy hraničící s dokonalostí... Dospělá nedospělá, infantilní seniorka, mentálně retardovaný prosťáček boží...zdaleka nejlidštější z panoptika postav...krásný film, kterému ale cosi chybí k dokonalosti... Možná z něho ční až přílišný scenáristický konstrukt a prvoplánovost, možná už Kachyňa ztratil tu špetku geniality, která dělala jeho někdejší filmy jedinečné...

Historicky a kontextově natočil Jan Němec skutečně převratný a na svou dobu (v roce 1966 ještě nebyla zrušena cenzura a ,,Pražské jaro" se dalo v podílu svobody - a svobodné umělecké tvorby - hledat zatím jen v náznacích...) neuvěřitelně odvážný film! Jistě, to, co dnes činí tento film těžko přístupným současnému běžnému divákovi neznalému situace, je vysoká míra zakamuflování a zakódování poselství téhle (politické) alegorie. Uprostřed 60. let se skutečně ještě pravda nesměla říkat přímo a ve své plné šíři, mohlo se ale (stále silněji) mluvit mezi řádky, v náznacích, pod sdělením sdělovat skutečné a závažné informace... (vždyť v té době se teprve začali postupně rehabilitovat političtí vězni z 50. let, nikdo si ale ještě nemohl status quo doby politických procesů pojmenovat přímo.) Jak by se Němcovo, do jisté míry silně kafkovské podobenství (asi nejzřejmější paralela míří ke Kafkově Procesu) dalo dekódovat? Jako u každé alegorie to jde jistě mnoha klíči, ale co třeba takhle - skrze známý propagandistický film a komunistické heslo Zítra se bude tančit všude chápejme život v ideální komunistické společnosti jako jednu velkou OSLAVU, na kterou jsou pozváni jako hosté VŠICHNI občané dané společnosti. Kdo by se pak náhodou (ať už z jakéhokoliv důvodu) nechtěl účastnit, má smůlu...bude DONUCEN slavit... Jak nám ukázal historický vývoj průběhu 20. století ve střední a východní Evropě, Němcův příměr není nadsázkou, ale smutnou realitou...včetně honů a štvanic na odcházející hosty... :-( PS: Některé herecké výkony jsou však těžce stravitelné - neherci odříkávající dialogy, které jim vůbec nejdou do pusy, snižují můj celkový dojem z filmu...

Filmová adaptace stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka nedosahuje sice kvalit fenomenální Herzovy adaptace románu Petrolejové lampy, ale má své osobité nostalgicko-rozverné kouzlo, byť se poměrně zásadně liší od své románové předlohy...tragický a existenciální rozměr knihy Jaromil Jireš, věren si svému poetickému vidění světa (v kombinaci s pojetím, které nastavil již scénář Václava Šaška), ve své filmové adaptaci zcela opomněl a akcentoval náladu prvních citových vzplanutí a následných hlubokých zklamání typických pro období dospívání, erotický prvek mi pak ve filmu trochu překážel, jelikož se ne úplně potkával s poetickým rastrem nastaveným režisérem. Helimadoe rozhodně není špatným filmem (a tak typicky pro čsfd je coby český porevoluční titul silně podhodnocen), určitě mu ale ublížila doba jeho vzniku (všichni jeho stěžejní tvůrci už byli bohužel výrazně za svým uměleckým zenitem), kdyby byl realizován o nějakých dvacet let dříve, konstelace předního českého režiséra a výrazného scénáristy (Václava Šaška lze označit za specialistu na dílo Jaroslava Havlíčka, úspěšně adaptoval 4 jeho knihy včetně právě výše zmíněných Petrolejových lamp) mohla s celkem vysokou pravděpodobností napovídat o přestoupení oné pověstné tenké hranice nadčasovosti a o uměleckém zdaru či nezdaru...

Můj nejoblíbenější klukovský film, tahle naprosto sugestivní volná adaptace románu Julese Vernea a jednoznačně nejlepší film ve filmografii režiséra Ludvíka Rážy, který se snad jako jediný filmový tvůrce dokázal přiblížit originálnímu uchopení Verneova světa Karlem Zemanem, Tajemství Ocelového města má mnohé z poetiky jeho filmů, i když kvalitativně je pravda na trochu jiné úrovni. Mimo dokonalého hereckého obsazení, sugestivně ponuré atmosféry Ocelového města, naprosto dokonalé mizanscény, výtvarného pojetí, zaujme především podmanivá hudební složka, bez účinku vynikajícího hudebního podkresu by bylo Tajemství Ocelového města sotva poloviční...a samozřejmostí je výrazné antimilitaristické poselství, které byl jistě i důvodem, proč tento film mohl Ráža v oné době vůbec natočit a proč prošel systémem schvalovacích komisí, modelový souboj dobra se zlem, tedy měst Fortuny a toho Ocelového, jistě nejednoho aparátčíka nenechalo na pochybách, že Ocelové město je zářným příkladem kapitalistické prohnilosti, pikantní, jak se dnes tato interpretace obrátila a Ocelové město je zřejmou alegorií totalitního státu, v kterémžto faktu je asi největší přednost a síla Rážova opusu magnum...

Východní spektákl založený na opojení vizualitou a barvami, který má spíše estetickou než dějovou či filosoficko-náboženskou hloubku. Povrchní, ale krásný asijský kýč... No a v rovině legendy o vzniku a sjednocení Číny má rozměr především ideologický... Tohle je vlastně sofistikovaná postmoderní propaganda... Podobné filmy: Klan létajících dýk, Tygr a drak