Radek99

Úžasný debut hned několika výrazných postav české filmové komedie - scénářem k tomuto filmu vstoupili do scenáristické branže Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak, kteří spolu od té doby stáli u vzniku několika klenotů české kinematografie a stali se etalony žánru, a v oblasti celovečerního filmu debutoval také v té době třicetiletý obecně ještě velmi málo známý komik Luděk Sobota, kterého do uvedení Jáchyma znali jen pravidelní diváci divadla Semafor. Po premiéře filmu se ovšem rázem stala z Luďka Soboty česká filmová hvězda a svou popularitu pak dobře prodal ještě v mnoha filmových snímcích, než ji zcela rozmělnil účinkováním v různých estrádách a zábavních show... Co je ovšem nejzajímavější, je kreativní vitalita a doslova smršť vtipů, hlášek a gagů, kterou dvojice Svěrák-Smoljak zahltila svůj debutový film. Přistoupíme-li na to, že jde žánrově o crazy komedii (velmi silným aspektem je tu však satirický rozměr, jakož i možný subžánr, dobově typická sociální satira...), je doslova úžasné, jak dokonale oba scénáristé využili svého citu pro jazykový humor... Jakoby v druhém plánu za desítkami zlidovělých hlášek a vtipů stojí třeba osobitá práce s vlastními jmény (japonský malíř-miniaturista Uko Ješita, automobilový závodník Volejník, ale vlastně i většina typických českých příjmení...), postižení frázovitosti spisovné češtiny veřejného prostoru doby normalizace, ale i obecně doby komunismu (,,nemusí pršet, jen když kape"), absurdita jazyka, až dadaistická motivace (,,třeba se vás... plachej"), poetika trapnosti a ,,pierrerichardovství" Luďka Soboty... Je toho skutečně hodně a to ještě se ne všechny vtípky a gagy podařilo dotáhnout až do konce a vypointovat tak, jak by se zřejmě slušelo...jak někde řekl sám Zdeněk Svěrák, byl to scénář, kde bylo materiálu na tři filmy... Je skutečně s podivem, že ani smutná dobová normalizační realita vzniku filmu neměla na výslednou podobu velký vliv a že jenom dokumentovala pravidlo, že velké osobnosti mnohdy plodí těžká doba...

Osvědčené spojení Oldřich Lipský (režie), Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak (scénář) vykrystalizovalo ve své nejhumornější podobě a vznikl komediální klenot, charakterizovaný přímo dadaistickou replikou z filmu „Marečku, podejte mi pero! ... Já jsem Tuček, soudruhu profesore...“ Jeden z nejlepších filmů smutných normalizačních let...a živý artefakt, který tu po (svaté) trojici českého filmového humoru zůstane ještě za desítky a desítky let...

Jestliže měl tvůrčí tandem Hřebejk-Jarchovský tendence idealizovat v Pelíškách dobu komunismu a šedesátá léta, pak léta nacistické okupace a zvláště osvobození vidí naopak bez adorujícího patosu, v celé té cyničnosti mezního období... Musíme si pomáhat - hluboký Hřebejkův film o síle i hlubinách lidskosti a pokřivenosti národního charakteru... Asi jeden z nejlepších porevolučních filmů vůbec. Podobné filmy: Protektor

Byl český národní charakter zlomen padesáti lety komunismu či alespoň nahlodán normalizací? Šabachovsko-Jarchovsko-Hřebejkovská studie je dokonalá - český národ je národem Mílů Břečků, kdežto Márů tu máme hodně poskrovnu... ,,Komunizmus je svinstvo, boľševici jsou svině..."

Peklo.

Znásilnění společnosti totalitní komunistickou mocí je snad nejlépe vidět právě na téhle politicko-sociální alegorické satiře... Všechno to relativizování a překrucování skutečnosti, pravdy, slov, jejich významu... Osobně jsem překvapen, že Zdeněk Podskalský mohl tenhle film natočit již v roce 1965. Postupné uvolňování a tání v éře 60. let bylo zjevné, ale takhle otevřený film bych skutečně čekal až za nějaké dva tři roky. Scénárista Karel Michal se zaměřil na frázovité vyprázdnění obsahu sdělení komunistického newspeaku a všechna ta klišé o budování a pravdě zanesl do kontextu reálného života jednoho typizovaného maloměsta...nestává se často, že vznikne filmové díle, kde doslova co obraz, co replika, to trefné pojmenování skutečnosti. V Bílé paní se tahle premisa naplnila...když si s tím spojíte obsazení téměř celé herecké dobové špičky (casting jak v Majoru Zemanovi:-) ), vyjde vám jeden z úhelných filmů naší filmové historie... a jak typické pro ni - (tragi)komedie... Podobné filmy: Farářův konec

K tomu nejlepšímu, co česká kinematografie vyprodukovala, patří trojice parodií velezkušeného režiséra Oldřicha Lipského a scénáristy Jiřího Brdečky. Vedle Limonádového Joa (parodie na westerny), Tajemství hradu v Karpatech (parodie na románový svět Julese Vernea) vznikla jako druhá v pořadí právě Adéla ještě nevečeřela, parodie na levné ,,šestákové" detektivní romány. Spolu se stylizací zrychleného světa němé grotesky, plné gagů a situačního humoru, se ústředním leitmotivem a hlavní estetickou složkou filmu stává dokonalé napodobení dějových klišé brakových detektivek i přidružených pokleslých žánrů (červenou knihovnu například paroduje osudové vzplanutí Nicka ,,Ledviny" Cartera a slečny Květušky Bočkové). Specifickou složkou humoru je humor jazykový - usazení celého filmu do 19. století, doby národního obrození, a s tím spojené použití některých příznakových slov a spojení je nosným pilířem filmu - např. puristické tendence (Nick Carter díky své příručce Česky snadno a rychle hovoří o lučbě a silozpytu...), použití příznakové fráze v běžné řeči (,,Ach, jak jsem rozvrkočena..." ,,Perfidní čmuchale!"), zaměňování slov na základě podobnosti (,,babočka jenerál, dědečku...") atd. K tomu, že film nezestárl, přispěly nemalou měrou také geniální animace a trikové postupy Jana Švankmajera, stejně jako nebývalá výpravnost celého snímku. Stejně tak architektonické a především výtvarné usazení do uměleckého slohu secese. Pro filmové tvůrce, co se týče kostýmů, komparzistů atd., byla 70. a 80. léta 20. století doslova zlatými časy - po ideové stránce tomu bylo samozřejmě naopak. Přesto parodovat ,,západní" pokleslé žánry bylo dovoleno a bavit lid dokonce žádoucí. Vzniklo tak skutečně nadčasové dílo, které baví diváky již několikáté generace. Film, který nezestárl. Výjimečný film...

Zdeňku Svěrákovi se (jako obvykle) podařilo napsat úžasný scénář, z něhož plasticky vystupuje živý ideál každého chlapce usedajícího do školních škamen - kantor ideál, Igor Hnízdo! Chvála nostalgie...

Ten, kdo žil alespoň chvíli mimo satelitní městečko v nějaké české vesnici, cítí a ví, že Bohdan Sláma ve svém celovečerním debutu nepodvádí, ani nelže. Jeho film je tak autentický, že jsem ve svém okolí při jeho prvním zhlédnutí byl schopen identifikovat téměř všechny postavy z něj. Je to sice mírně stylizovaný, ale velmi realistický obrázek zapadlého a polozapomenutého světa, o kterém si lidé z Prahy myslí, že už ho dávno odnesl čas. Je pravda, že je to obraz posunutý tak do data vzniku tohoto snímku, dnes již se situace hodně mění, ale zajeďte si někdy na hasičský ples někam do Sudet či navštivte třeba jen na pár hodin takový Květušín na hranicích vojenského pásma Boletice...a náhle budou kolem vás chodit postavy z této trpké komedie. Nedějovost je záměrným tvůrčím prvkem, jelikož přesně odráží zakonzervované bezčasí zobrazovaného prostředí. Sláma navíc exponuje panoptikum postav, většina z nich je sociálně či existenčně handicapovaná, jediné, co je spojuje, je silná síť sociálních vazeb, které také určují pevnou společenskou roli. Výčet je skutečně přesný - ten, který dokázal z daných poměrů odejít (Marek Daniel), arogantní sebestředný macho (geniální Jaroslav Dušek, v té době ještě na mediální vlně), vesnický frája, který se vyzná, umí se otáčet a má před sebou zajištěnou budoucnost (dokonalý Pavel Liška), nepraktický a ve svém konání směšný zhrzený intelektuál - ,,zapadlý vlastenec" (Cyril Drozda), mladá pohledná, ale dosud svobodná matka (Vanda Hybnerová), neustále vitální a rázná postarší dáma atd. atd. Co odlišuje Slámův vynikající a popisný debut od podobně tematicky usazených lidových komedií Troškových? Především upřímnost, neokázalost, syrovost, doslova antikomerčnost... Tam, kde chce Troška především populisticky bavit své publikum, tam se Bohdan Sláma snaží cosi popsat, na cosi poukázat, zachytit genia loci, vydat svědectví... To samé dělali režiséři české nové vlny, zvláště pak Miloš Forman, který, stejně jako Sláma, jako místo, kde se nejlépe zobrazí vesnické charaktery (tedy dojde k dějové katastrofě), vnímá taneční zábavu (potažmo tedy hasičský ples). Sláma ji inicioval dokonale (to stejné zopakoval později i ve Venkovském učiteli) a je to, podobně jako v Hoří, má panenko, umělecký i dějový vrchol filmu. Pod rouškou zábavy se něco pozvolna mění...i když možná vlastně ani ne... Nehledě na to - taneční ,,číslo" lokálního Majkla (dostávající rychlým vývojem děje úplně nové konotace) je skutečně silným obrazem... Tak kdyby už nic jiného, tak jsou Divoké včely v tuzemsku filmem s tím nejoriginálnějším hudebním doprovodem - kde jinde zaslechnete slovenské lumeny Tornádo Lou či neodolatelnou coververzi Hlavsových Muchomůrek od zábavové kapely Pohodovka?:-) Podobné filmy: Indiánské léto, Mistři, Hoří, má panenko, Venkovský učitel, Utrpení mladého Boháčka, Intimní osvětlení, Dým bramborové natě

Žánrová legenda. Snímek z přímé linie vedoucí k Fincherovo opus magnum Sedm...