Radek99

Neuvěřitelné, jaké se točily snímky v těch několika málo letech tvůrčí svobody, maličkém ostrůvku mezi schematismem 50. a první půle 60. let a osudově se blížící normalizací let sedmdesátých. K jednomu z nejzásadnějších a nejtraumatičtějších témat novodobé české (a obecně československé) historie, totiž k násilné kolektivizaci českého venkova počátkem 50. let, se ale stačilo vyjádřit jen nepatrné množství filmů (mimo Noci nevěsty ještě fenomenální Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Smuteční slavnost Zdeňka Sirového...) a po sametové revoluci se jejich počet hrubě nerozšiřoval (snad jen Tichá bolest Martina Hollého byla důstojným pokračovatelem této bolestné reflexe, přičemž silných literárních námětů se nabízelo hned několik, kupříkladu mne napadá působivý soubor povídek Čas kopřiv od Josefa Knapa...), takže tvůrčí plod osvědčeného uměleckého tandemu Karel Kachyňa (režie, spolupráce na scénáři) - Jan Procházka (námět - próza Svatá noc, scénář) je společensky navýsost potřebným a nedocenitelným projektem. Syrový černobílý baladický příběh, který je ozvláštněn ještě snahou obou tvůrců pojmenovat a demaskovat nejen fanatismus pohůnků totalitní moci represivního komunistického režimu (sedlák Picin a jeho metafyzický ,,trest", motiv autobusu plného ozbrojených milicionářů je však velmi mrazivý a dané anuluje...), ale zároveň také další totalitu náboženského fanatismu. Obé dohromady pak vyznívá naprosto katastrofálně, motiv rozvratu starého řádu vykresluje nadějeprostý obraz vesnice, kdy komunismus selhal, ale rovněž již zmizela pokora a tradiční víra v Boha, která předtím tvořila rámec tamních životů. Co zůstalo? Neodčinitelná vina a neexistence katarze... Největším kladem Noci nevěsty, mimo nesporné umělecké kvality, je pak fakt, že tvůrci jednoznačně pojmenovali věci pravými jmény, tedy 50. léta 20. století v ČSR jako dobu morální i hmotné devastace...

Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených...

Tenhle subžánr politických thrillerů už dnes prakticky vymizel a není také divu, když už od konce války uplynulo skoro 70 let a všichni nacističtí pohlaváři jsou už mrtvi, dnes sice jistě také existují neonacistické sítě, ale náměty reflektující jejich fungování by už neposkytly ten mix až fascinujícího čirého zla na jedné straně, na druhé však stejně tak fascinující ochotu položit život za nadosobní ideály, zvláště když jsou konfrontovány s obyčejnou lidskou hamižností. Coby bonus tu máme starý poctivý thriller ze staré školy, po řemeslné i vizuální stránce velmi příjemný návrat do zlatých sedmdesátých let, ozvláštněný navíc špetkou dobrodružství. Film sice pokulhává v menší míře po schematických prvcích (motivy agentství, vztah Franka a doktorky atd., nejchroměji vypadá při finální honičce na sněžných skútrech a vznášedlech), ale na druhé straně šikovně využívá i obvyklých žánrových propriet - lokace příběhu je hermeticky odříznutá od zbytku světa, není z ní úniku, nepřítelem je přímo někdo z řad dopředu uzavřeného a neměnného kruhu posádky stanice, situace se krok za krokem neustále zhoršuje a napětí graduje...

Strašně a rušivě nadsazené vyprávění a tak trochu infantilně vyhlížející manýra známého, tak neopakovatelně kreativního režiséra, který prohospodařil jak ukotvení do neobyčejných lokací Nového Zélandu, tak skutečně nosný a silný námět...

Poctivý politický thriller ze staré školy, se všemi neodmyslitelnými proprietami, atmosférou, vyššími ideály a morálním přesahem, a i v této dekádě ještě stále s tím nejzávažnějším tématem, tedy nacistickými válečnými zločiny. Jelikož ale od konce války přece jen už uplynula nějaká doba, ve filmu jde o odhalení sítě domestikovaných válečných zločinců a o reflexi nové generace, tedy synů exponovaných lidí. Ten generační střet je možná tím nejpůsobivějším, co tenhle snímek nabízí. Hlavní hrdina, investigativní novinář, si shodou okolností a náhod prožije své ,,tři dny kondora" (tuhle aluzi k legendárnímu, jen o rok později natočenému, thrilleru Sydneyho Pollacka s Robertem Redfordem tu nezmiňuji náhodou, neboť oba hlavní hrdinové toho mají opravdu hodně společného...) a někdy je skutečně s podivem, čeho všeho je takový člověk od novin (tedy intelektuál) schopen (závěrečná překvapivá pointa ale mnohou motivaci nakonec osvětluje). Je skvělé vidět film, navíc tohoto vyhraněného žánru, který je točen coby nositel jistého nezpochybnitelného poselství. Poctivý thriller ještě z dob, než všechno právě zmíněné nahradila modla dnešních žánrových filmařů - otupující akce...a přitom to jde celkem úspěšně i bez ní... ,,Zlo nepáchají národy, ale jednotlivci." ____ PS: Tak mne napadá, že bych rád viděl remake, ale musel by být od Quentina Tarantina a Simon Wiesenthal, kterého by hrál Brad Pitt, by musel dostat mnohem více prostoru! :-)

Přestože Terrence Malick točí v podstatě stále dokola o tom samém a jediném, jedna věc se změnila, Malick pomalu přestává točit pro diváky a začíná točit jen pro sebe. Je to v principu čirá lyrika, když předtím se jeho filmy daly považovat za vyhraněně lyricko-epické. Malickovy filmy do této doby byly o sdílení i sdělení, nyní tu ovšem zůstalo jen sdílení a opouštění epické složky je zjevnou cestou od diváka. Formálně je v Novém světě stále zřetelný Malickův úchvatný umělecký rukopis, jen se zásadně změnila teplota barev, teplé odstíny předešlých filmů (nejvýrazněji v Nebeských dnech) vystřídaly ty studené, zůstaly typické kamerové jízdy a vlnící se tráva, nádherná hudba, Malick stále promlouvá především silou obrazů než slov, vypráví pomalu, až meditativně a důležitým faktorem je u něj kontemplace. Přibyla ale melancholie a jakási emoční clona pramenící z hlubokého vnitřního smutku. Typickým prvkem je také komentář a vnitřní monology hlavních postav, přičemž přestává být důležité rozdělení na pásmo vypravěče a pásmo postav a vše se trochu slívá. Škoda až přespříliš rozvolněné stopáže a některých pasáží vprostřed snímku, kdy jsem se vysloveně nudil, bez nich bych byl opět fascinován. Fascinován nádherným příběhem o střetu civilizací, lyrickou skladbou o největším z citů, nadčasové a svým dobovým ukotvením tolik symbolické etudě o lásce, filmové milostné lyrice. Ta byla vpravdě nádherná, leč nemohu se zbavit dojmu, že sám autor by měl být trochu uvážlivější při volbě poměru délky a lyričnosti svého filmu...

Nádherné spojení hudby a obrazu a vyvolání ducha animovaných filmů Karla Zemana...

Filmy jsou buď o sdělení, nebo o sdílení, v ideálním případě pak o obojím, což je ve vrcholné míře případ právě filmů Terrence Malicka. Nebeské dny jsou až neobyčejně promlouvajícím příběhem o krutosti v nádheře světa, v chrámu přírody. Točí-li Malick především o Bohu, a všechny jeho filmy jsou o v podstatě jen o tomto jediném leitmotivu, dělá to skutečně úžasně. Stvořitele lze oslavovat různě, Malickova cesta je ale cestou pokory - doslova úchvatné scenérie a nádherná kamera Néstora Almendra mluví o víře mnohem hlasitěji, než jakýkoliv z herců. Ty převládající světlé tóny, oranžové tzv. dlouhé světlo při západu slunce, celky nádherné krajiny střídané fascinujícími detaily (kobylky žeroucí úrodu, klíčící rostlinka...). A pak tu máme protipól božského stánku, tedy přírody, ,,napůl anděla, napůl ďábla", člověka - kamera hrdiny často doslova sleduje, krouží kolem nich, zkoumá je. Úžasné jsou kamerové jízdy s kamerou v protipohybu (např. při plavbě ve člunu po řece), hrdiny neustále žene nějaké vnitřní puzení, neklid, v nekonečném běhu Vesmíru ale není kdy koho soudit...a nedělá to ani vypravěč příběhu, tím méně tvůrce a režisér. Vypráví stroze, důrazně, dynamicky, pasáže přírodních jevů poetizuje, dějová linka je ale přesto přímá a stále se až osudově posunuje vpřed. Mezní čin v úvodu příběhu předznamenává další děj, který se naplňuje v okamžiku, kdy zazní zlomová věta: ,,Na farmě se objevil ďábel" Malick rád používá jakési apokalyptické výjevy, které předznamenávají zlomový čin - již zmíněnou biblickou invazi kobylek, následný požár kolosálních rozměrů, hořící žebřiňák atd. To vše symbolizuje přítomnost ďábla. Zajímavě je použito i koní coby symbolu, spojující tvorbu Malicka se symboly, které rád ve svých filmech používal Tarkovskij. Prostý příběh v krásných kulisách, to jsou Nebeské dny. Nádherný film...

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin...

Multi-kulti komedie německého střihu...