Radek99

Neuvěřitelné, Bennett Miller při svém druhém filmovém odpalu a hned tak úžasný homerun! Při bližší analýze ale jeho fantastická statistika zase tak překvapivá není, v poli má neobyčejně silný hráčský kádr, na první metě stojí velezkušený matador Brad Pitt (Post: herec, Status: aktivní, Narozen:18.12.1963 (Shawnee, Oklahoma, USA), College: University of Missouri, Draft: 1987 - 1th round by Hollywood, Californie), na druhé trochu podceňovaný a spíše přehlížený hráč Jonah Hill (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 20.12.1983, College: New School University, Draft: 2004 - 3th round by Hollywood, Californie), který však dokáže překvapit, v poli pak Philip Seymour Hoffman (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 23.7.1967, College: Tisch School of the Arts, Draft: 1991 - 1th round by Hollywood, Californie), kterého si Bennett Miller bere sebou na každou svou štaci. Jeho tým se jakoby zázrakem vyhnul obvyklé vlně zranění a nekvalitních výkonů a zaslouženě se kvalifikoval do playoff, kde zastával roli naprostého outsidera. Nakonec se však probojoval až do Světové série a má velkou naději dojít až do samotného finále a celou sérii vyhrát... Uvidíme, co na to akademici... :-)

Hloubková kritika nerovnoprávného sociálního systému, uvnitř něj nelze překračovat hranice jednotlivých kast. Psychologicky zajímavá studie predestinovaných citů...

Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..."

Nádherný poetický film, plný syrovosti života na ruském venkově a jinakosti osudů ruského člověka, zároveň ale zjemněný lyrickými pasážemi s nádhernou kamerou a procítěnou minimalistickou hudbou. Komorní příběh pohnutého osudu, křehké až éterické, leč neobyčejně silné ženy. Tenhle snímek je podprahově plný empatie, je doslova prostoupený ženou, režisérkou, ústřední herečkou, a ač plynutí příběhu ho stále táhne dolů, má překvapivě stále nakročeno k optimismu. Filmové vyprávění o energii uvnitř ženského nitra... Silný je motiv cesty (podpořený cyklicky projíždějícími vlaky, náklaďákem, stejně jako člunem významově předznamenávající cestu po řece...), motiv nového začátku, neotřelé jsou až bizarní obrazy (drezína s krávou, poté s kozou a pejskem...) a silné scény reflektující hrdinčino podvědomí (vydávání se za pasažérku vlaku, který náhodou neplánovaně zastavil před drážním domkem...), skutečně nádherná závěrečná scéna s chlapcem ve člunu, intimní nahlížení do osamělé ženské duše, krásná je poezie světa železnice, odkazující k archetypu... Silný film...

Úžasný filmový organismus bez páteře. Naprosto originální forma coby odraz roztříštěnosti vnímání. Cyklické vrstvení skečů ve víru těch nejbazálnějších otázek lidského bytí. Crazy filosofie.

Sentimentální kýč, tohle rozverně pojaté vyprávění o smutných věcech života. Škoda tak přehnaně naivní optiky, jakou zvolili tvůrci tohoto nevýrazného, leč velmi smířlivého snímku...

V kontextu malých českých poměrů bláznivá komedie nestora české kinematografie Martina Friče, který se v poslední etapě své tvorby (komedie s krimi zápletkou) utápěl v nadsázce a levných satirických přesazích. Ať už je herecké umění všech dobových hvězd jakékoliv, nelze přehlédnout fakt, že film je natočen na špatném filmovém materiálu a námětově vystavěn na špatných premisách - v rámci poukazování na českou provinčnost a malost se po formální i obsahové stránce sám staví coby provinční a malý... Herecké obsazení je ale úžasné...

Podmanivost obrazu středověku v adaptaci Vančurova románu. Vláčilova Markéta Lazarová není historický film (nevystupují v něm historické postavy), nýbrž film dobový. Nejpůsobivější zpodobnění středověku v dějinách evropského filmu. Složitá struktura, experimentální výrazové prostředky. Filmová báseň...

Neuvěřitelné, jaké se točily snímky v těch několika málo letech tvůrčí svobody, maličkém ostrůvku mezi schematismem 50. a první půle 60. let a osudově se blížící normalizací let sedmdesátých. K jednomu z nejzásadnějších a nejtraumatičtějších témat novodobé české (a obecně československé) historie, totiž k násilné kolektivizaci českého venkova počátkem 50. let, se ale stačilo vyjádřit jen nepatrné množství filmů (mimo Noci nevěsty ještě fenomenální Všichni dobří rodáci Vojtěcha Jasného a Smuteční slavnost Zdeňka Sirového...) a po sametové revoluci se jejich počet hrubě nerozšiřoval (snad jen Tichá bolest Martina Hollého byla důstojným pokračovatelem této bolestné reflexe, přičemž silných literárních námětů se nabízelo hned několik, kupříkladu mne napadá působivý soubor povídek Čas kopřiv od Josefa Knapa...), takže tvůrčí plod osvědčeného uměleckého tandemu Karel Kachyňa (režie, spolupráce na scénáři) - Jan Procházka (námět - próza Svatá noc, scénář) je společensky navýsost potřebným a nedocenitelným projektem. Syrový černobílý baladický příběh, který je ozvláštněn ještě snahou obou tvůrců pojmenovat a demaskovat nejen fanatismus pohůnků totalitní moci represivního komunistického režimu (sedlák Picin a jeho metafyzický ,,trest", motiv autobusu plného ozbrojených milicionářů je však velmi mrazivý a dané anuluje...), ale zároveň také další totalitu náboženského fanatismu. Obé dohromady pak vyznívá naprosto katastrofálně, motiv rozvratu starého řádu vykresluje nadějeprostý obraz vesnice, kdy komunismus selhal, ale rovněž již zmizela pokora a tradiční víra v Boha, která předtím tvořila rámec tamních životů. Co zůstalo? Neodčinitelná vina a neexistence katarze... Největším kladem Noci nevěsty, mimo nesporné umělecké kvality, je pak fakt, že tvůrci jednoznačně pojmenovali věci pravými jmény, tedy 50. léta 20. století v ČSR jako dobu morální i hmotné devastace...

Baladický příběh ryze vláčilovského střetu z velkého epochálního zlomu, kdy nejen národy, ale i dva hlavní hrdiny rozdělilo propastné zmatení jazyků, životů i lidství samotného. Čepkův bytostný intelektuál zmítající se v existenciálních záchvěvech uprostřed ničeho, mravního i životního prázdna, a Němka čekající na odsun a očekávající osud svých nejbližších, příslušníků poražené nadrasy, se zdánlivě propojí ve vykloubeném řádu doby. Naprostá beznaděj prýštící dle mého z výroku Theodora Adorna ,,Po Osvětimi už nelze psát básně." - po válce už nelze normálně žít...a to ani na straně vítězů, ni poražených...