Radek99

Tak jednoduchý, ale přitom tak krásný příběh. Kouzelný malý film, který spojuje podmanivou romantiku s laskavým pohledem na svět, v němž ženy a muži jsou sice skutečně dva různé živočišné druhy, dva různorodé živly, dva různé pohledy na svět, ale opravdu nelze přestat a pořád dokola k sobě navzájem hledat a nalézat cestu. Naprosto odzbrojující snímek...

Televizní dokument za pár kaček, lidská a profesní kvalita obou portrétovaných k nezaplacení...

Krásné. Roztomilá pocta němé éře kinematografie.

Lidé jsou opravdu zvláštní tvorové, ani v ráji na Zemi nedovedou být šťastní... Režisér Alexander Payne natočil už x-tou variaci Americké krásy. Je to dobrý film? Ano, jistě. Ale Oskara by si Děti moje zasloužily leda za Nejnesnesitelnější filmovou hudbu...

Při vší úctě k Jean-Luc Godardovi, tohle je experimentální nuda...

Celkem síla, zprvu sociální drama o vyprázdněnosti životů v postsocialistické společnosti (nejen) současného Polska se postupně zvrhne v ponurý thriller o těch nejtemnějších věcech týkajících se sexuální turistiky specializované na adolescentní chlapce, uff, tenhle film na člověka doslova padá a nedá se před ním moc uhnout, dětský představitel malého Tomka je opravdu skvělý dětský herec a z jeho hereckého projevu častokráte až zamrazí, zvláště při pohledu do jeho tváře a jeho zvláštního dětsky-nedětského výrazu a očí. Z celého příběhu pak plyne marnost a zmar, starší generace se ještě nestačila adaptovat na nový společenský řád (a otázkou je, stihne-li to někdy vůbec) a mladší se přizpůsobila nové době adaptujíc materialismus jako své primární náboženství. Zvlášť mladá děvčata byla ve filmu k nesnesení. Obdivuhodné pak je, že Němci vloží finanční prostředky do koprodukce, která je paušalizuje jen na národ sexuálních turistů a perverzáků. Příběh předčasně dospěvšího Tomka a jeho blízkého okolí skutečně bourá nejedno tabu...

Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film...

Naprostý audiovizuální skvost. Produkce HBO je neuvěřitelně našlápnutá a Boardwalk Empire je jen dalším důkazem tohoto nepopiratelného faktu. Začíná to u toho, že jejich seriály mají jednoznačně nejlepší úvodní znělky (Nucky Thompson na břehu oceánu alkoholu je opravdu stylový) napříč seriálovým spektrem, je v tom zahrnuta neskutečně precizní a sofistikovaná výprava (20. léta minulého století skutečně se vším všudy, soustředíme-li se na detaily, máme tu další, dosud nepoznanou rovinu...navíc to má celou takovou tu originální patinu...20. léta 20. století jsou prostě svou atmosférou nezaměnitelná...), úchvatná mizanscéna, skvělé herecké obsazení (Steve Buscemi ztvárňuje svého charismatického ,,loutkáře" skutečně bravurně...), výborně napsané charaktery (skvělá je postava Jimmyho i jeho znetvořeného komplice...navíc zajímavý fakt, že tvůrci se nebojí postavy nechat zemřít - a migrace je tu skutečně až neobvykle velká) a atraktivní prostředí, hloubka i děj... A jako třešnička na dortu sám velký Marty Scorsese... Seriálová produkce HBO převzala už definitivně od hollywoodského filmu roli hybatele umělecké progrese, to, co si filmové produkce kvůli obavě ze ztráty nedovolí, produkce HBO (a jiných velkých amerických televizí) klidně riskne a dává tvůrcům absolutně volné ruce, což má pak logický efekt na poli umělecké kvality...Boardwalk Empire je toho nesporným důkazem... PS: Enoch, biblický Kainův syn, založil první starozákonní město Enoch. Série 1: 90%, série 2: 95%, série 3: 95%, série 4: 90%, série 5: 60%

Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace.

Rowan Atkinson samozřejmě komický potenciál má a mírně stoupající tendence se v sérii filmů o britském superšpionu dá vysledovat taktéž (zdůrazňuji ovšem slovo mírně), argumenty k natáčení (mimo finančního, který bude jasně dominantní) dalších pokračování by se tedy také asi našly, otázkou je, jestli je důvod začít plesat... Johnny English je zatím stále jen průměrná, byť neurážející filmová zábava, od umělce, který kdysi vdechl život geniální postavičce pana Beana bych ale čekal přece jenom maličko víc... PS: Za ten políček všudypronikajícímu product placementu (Toshiba British Intelligence :-D) a přehnanému feminismu ovšem dík, Mr. English...