Radek99

Bohdan Sláma zase hledá Štěstí, ale tentokrát má jeho nový film mimo dalších funkcí jednu zásadní, totiž terapeutickou. Skrze Čtyři slunce ventiluje frustraci z neštěstí ve své rodině a to tak, že mi jako poučenému divákovi ke konci běhal mráz po zádech. Je to tak silná osobní výpověď, že se jen těžko hledají slova. Obdivuji se jeho síle se s bolavou vnitřní ranou takhle otevřeně vydat všanc divákovi, ale i od toho je asi umění. Když však odhlédnu od osobní roviny, jeho čtvrtý celovečerní film má v sobě opět něco, za čímž mnozí mohou vidět paralely se severskou kinematografií a co je poznávacím trademarkem jeho filmů, totiž bezvýchodnou existenci života daleko od městských center, života bez perspektivy, bez naplnění, bez budoucnosti. Samozřejmě se stále vše vrací ve spirále, proto tu hraje punk, mladí rebelové dělají přesně ty stejné chyby, jako staří rebelové, zpravidla jejich otcové, objevují se mystici (moderně esoterici) a únik je možný jen na jedno jediné místo. Vůbec zásadní je v celém filmu hledání Mistra. Možná že přeneseně i Bohdan Sláma točí (podvědomě?), stejně jako režijní velikáni Tarr či von Trier, o konci světa, o zániku civilizace, ta západní je v krizi, Bůh je mrtev, hodnoty inflantují, vztahy se rozpadají a jestli ještě před sedmi roky byly ve Štěstí spásou a nadějí děti, ve Čtyřech sluncích se ve stopách rodičů i ony řítí vstříc katastrofě. Sláma trochu zrychlil dynamiku svého nového filmu, pryč jsou dlouhé kamerové jízdy, pryč je dvorní režisérův herec Pavel Liška, i když plastický Jaroslav Plesl ho v něčem připomíná, ubylo poetických scén (kamera několikrát zajímavě pracuje se sluncem, kdy se jím nechá záměrně zalít v teplých barvách tzv. dlouhého světla, při putování za Mistrem zase krouží okolo Járy uprostřed babího léta...), režisér a scénárista míchá tragické s komickým a hodně si všímá absurdního, vždy ale nechá diváka, aby si sám vybral a zaujal stanovisko, jako třeba v případě Karlem Rodenem bravurně ztvárněného podivína. Vůbec práce s herci je Bohdanovou tradiční silnou stránkou, třeba to, jak dokázal z Jiřího Mádla udělat uvěřitelného pankáče, je úžasné (a scéna u přepážky pracovního úřadu dokazuje, že Mádl je skutečně dobrý herec). Jaroslav Plesl s Aňou Geislerovou pak podávají výkony, se kterými bych počítal za rok při udělování Českých lvů. Za více než zmínku stojí i dětští herci, výkon chlapce ztvárňujícího Jaroslavova syna je vynikající. Finále je zprvu dosti nečekané a jistě vzbudí mnohé kontroverze, pochopitelné je pak především z hlediska osobního, ale i transcendentního, což v českém filmu lze označit jako novum. Čtyři slunce rovná se čtyři hvězdičky za film, pátou za terapeutickou očistu... Slovy Márdiho z Vypsané fixy: ,,Čtyři slunce svítěj pro radost, vlnovka se zvedne, když máš dost ... já vím, někdy to nejde, já vím, všechno to přejde..."

Tak jestli si Petr Vachler bude hledat takovéhle moderátory, může s klidem přesunout vyhlášení Českých lvů na Novu a udělat z něj pěknou lidovou zábavu... A spisovná čeština, ta někde v koutku pláče a naříká...

Konečně silný autorský film vypovídající něco podstatného o současné době, o marasmu kolem a uvnitř nás. Narozdíl od všech těch tendenčních Hranařů a přehnaně manýristických ,,ulovených miliardářů" se Sedláček dovede držet podstatných vodítek a jeho motivací není jen tupá nabroušenost (jako v případě Hranařů) nebo intelektuální opovržení či sarkastický škleb (jako v případě Ulovit miliardáře), takže jeho zpráva o stavu republiky přináší popis kolektivně tušeného, přesto však umělecky zatím jen zřídka (a dosud spíše neúspěšně) pojmenovávaného. Sedláček vyniká absolutním pozorovacím talentem ,,U nás ve školství je krize furt, takže svět nás konečně dohnal." a umí si pomoci silnou paralelou či rovnou zaštítěním se mravní autoritou minulosti (Masarykův výrok v titulu, inscenování scény vědomě či nevědomě odkazující k Passerovu Intimnímu osvětlení či použití sakra nadčasové Ukolébavky Karla Kryla...), dovede se vyjadřovat působivě a pojmenovávat precizně a především, již z charakteru a podstaty jeho předešlé tvorby, nebojí se a chce se angažovat. Narozdíl od mnoha jiných českých tvůrců. Trochu problém je jen vizuální podoba celého snímku, nemohl jsem se totiž celou dobu zbavit dojmu, že se dívám na televizní film, což je nejspíš způsobeno malým rozpočtem. Osobně bych také vypustil scénu s bizarní plastikou, s kozou a se synem v kimonu, přijde mi to jako přespříliš levná metafora. Vyváží to ovšem silné symbolické scény (loď s ohňostrojem plující po setmělé řece, umírající pes v lese...). Přes tyto výhrady totiž cítím, že Sedláčkův film je skutečně silnou autorskou reflexí dnešního status quo Česka, navíc, narozdíl od výše zmiňovaných tématicky spřízněných filmů, Sedláček nikdy explicitně nevyřkne soud a nechává diváka, aby si svůj postoj k hrdinům (především tedy k tomu hlavnímu a jeho vině/nevině) udělal sám, což je fakt velmi chvályhodný, byť jistý ironický podtón pana režiséra pozorný divák cítit musí, už jen třeba v té masarykovské paralele v názvu filmu...

1) Tak americké - hodné sovy musí podniknout preventivní vojenský úder, protože zlé sovy trochu moc zbrojí... 2) Tak univerzální - u těch zlých panují tak trochu fašistické pořádky, dokonce tu máme aluzi ke Třetí říši, neboť všem chce vládnout rasa vyvolených bílých nadsov, přičemž ,,fuhrer" je přesnou antitezí dané rasy, tmavý jak uhel, na jejich ,,sjezdu" jsou spuštěny dlouhé červené prapory, jen jen zahlédnout na nich tu a tam svastiku; také tu máme aluze k mýtickému světu a sem tam nějaký ten biblický motiv (především bratrský vztah Kain - Ábel)... 3) Tak snyderovské - pěkný vizuál, hodně zpomalených záběrů, všechno dost na efekt... ----- Suma sumárum - celkem pěkný animák, který ovšem nevybočuje nijak výrazně z hollywoodského průměru...

Totalitní režimy jsou živnou půdou kvalitní kinematografie, o tom jsme se už kdysi přesvědčili tady u nás a své o tom vědí i v dnešním Íránu. Zjevná rezignace na komerční zisk umožňuje tvůrcům vyjadřovat se umělečtěji mnohem více, než jak je tomu ve světě bez ideologického nepřítele. Ovlivňuje to formální stránku díla, snímek režiséra Rafi Pittse se tak paradoxně nejvíce podobá západnímu nezávislému filmu (plynutí děje, pomalá dynamika a především hudba jakoby pocházela z dílny Jima Jarmusche). Pitts vypráví především obrazem a slova téměř nepotřebuje, jeho film má až meditativní rozměr a ukrývá v sobě silně politicko-kritický podtón. Shekarchi - Lovec je závažnou výpovědí o totalitě dnešního Íránu, jehož pravou podstatou je policejní stát, v němž mají silové složky státu téměř absolutní moc a explicitně ji zneužívají. Neobhajitelné propojování moci výkoné s mocí soudní se pak nese jako memento celým příběhem.

Možná interpretace celovečerního debutu Simona Curtise se štěpí do dvou větví, jednak lze ve filmu spatřit reflexi onoho příslovečného Kunderovského hledání nesmrtelnosti, jak se o ní přesvědčil už autor předlohy, kterému pouhý náznak milostného románku s MM zajistil místo na Panteonu nesmrtelných, s čímž je spojena i interpretační větev druhá, tedy tázání se po smyslu a hodnotách našeho konání a světa a společnosti obecně. Marilyn Monroe představuje všechno to povrchní, krásné, mladé, pomíjivé, což paradoxně v případě hollywoodské hvězdy zakonzervované v časoprostoru pouhého krátkého výseku jejího života znamená absolutní, ikonickou a nesmrtelnou slávu. Ikona MM se stala nesmrtelnou, skutečná Norma Jeane Mortenseová byla zapomenuta. ,,Když jdu spát, mám na sobě jen Channel No.5" Slzy na její tváři už se do slavného výroku logicky jaksi nedostaly...

Víc než soumrak lidstva soumrak konceptu Bély Tarra. Ten totiž k dokonalosti již dávno před ním dovedl ve svých filmech guru úpadku civilizace Andy Warhol...

Opravdu vynikající temná kriminálka, skvěle natočená, jen ta jinakost asijského uvažování, logiky a návyků, stejně jako zcela odlišná reflexe přístupu k násilí, mi byly během sledování trochu rušivým elementem. Filmově to ovšem byla lahůdka, snímek fungující ve všech řádech, režisér Joon-ho Bong ví, jak se točí dobrá detektivka, navíc je ve druhém plánu velmi kritický, Jižní Korea konce 80. let minulého století vyznívá jako polototalitní stát, v němž praktiky policie jakoby se odehrávaly spíše někde na severní straně demarkační linie, která se táhne napříč korejským poloostrovem. Každopádně tahle zpráva o stavu jihokorejského venkova konce 20. století je velmi působivá a mnohovrstevná, už proto, že hledání vraha (=pravdy) je tu proces velice nejednoznačný a s nečekaně relativními výsledky. Snad u žádného jiného filmu jsem pak tak palčivě necítil potřebu vidět americký remake, nejlépe od Davida Finchera...

Tak koukám, že Kolja nebyl zdaleka první, kdo cestoval s cizím strejdou po městech...jemu a starému Loukovi jsem ale jejich náhodné sblížení věřil víc. Wim Wenders tu hledá poetiku, ale cestou občas ztrácí logiku... Škoda...

Opravdu velmi příjemnou úvodní písní pana Suchého a Michala Pavlíčka to začíná a bohužel i končí...