Radek99

Vypadalo to, že takovýhle typ seriálu nejsme v Čechách schopni točit a ejhle, přišla HBO Central Europe a v její české divizi vznikne dílo, které splňuje všechna vysoká kriteria trademarku HBO. Jsem nepoznamenán původní americkou a prapůvodní izraelskou předlohou (mimochodem pěkné geneze, teď už jen aby třeba taková Česká televize Ostrava natočila svou vlastní verzi... :-) ), takže přistupuji k Terapii coby tabula rasa (těžko sám posoudím, zda je to výhodou či spíše hendikepem), každopádně tu je mých několik diváckých postřehů - Myslel jsem zpočátku, že je to až příliš prvoplánové, pak ale přišel pátý díl a celý projekt náhle dostal hlubší smysl - terapeut co sám potřebuje terapeuta, reflektování krize středního věku, syndrom vyhoření, chybějící zpětná vazba...velká osobní témata, k nimž je potřeba zestárnout do toho správného věku...což mně už se bohužel podařilo... Každý z nás je vlastně stále tak trochu v obou židlích, jak na pohovce pacienta, tak v terapeutickém křesle. A každý se také někdy zamiloval do svého psychologa... Seriálová událost sezony...

Španělská telenovela dovedně maskovaná za celovečerní koprodukční film. Pojmout a zprznit takto silný námět je vyslovené tvůrčí a umělecké rouhání...

Trochu moc idealistický a ve své druhé půli i naivní francouzský kosmopolitní film, takový ten ,,filmově" opojný cukrkandl, s hořko-sladkou příchutí dospívání, kdy to tolik pudí objevovat svět a ,,toužení svědí jak uhry pod mýdlem", kdybych si dovolil parafrázovat krásný příměr pana Kainara ... Film, který se zprvu tváří velmi otevřeně, ale pak se čehosi zalekne a místo realismu nabídne sentimentální road movie po Evropě (Mimochodem, zajímalo by mne, jak v 60. letech projížděli naši hrdinové autem přes Albánii, která byla v té době geopoliticky naprosto izolovanou zemí...). Škoda, ten začátek byl skutečně originální a retro atmosféra fascinující, navíc ono periferní předměstí Paříže vypadalo, jako kdyby se děj odehrával někde zcela mimo Evropu v arabském světě... ,,Aby jsi poznal, jestli je země chudá nebo bohatá, sleduj popelnice. Když vidíš popelnice a nikde okolo nebude smetí, je země bohatá. Když je smetí v popelnicích, není ani bohatá, ani chudá, je turistická. A když vidíš jen smetí a žádné popelnice, pak je to země chudá..." *** a 1/2

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu...

Údolí včel je filmovou adaptací temného románu Vladimíra Körnera a je to spojení narozené pod šťastnou hvězdou. František Vláčil tu, stejně jako v Markétě Lazarové, před diváky zhmotnil svou vizi středověku a je to vize bolestná, vnitřně zraňující, bez romantizujících nánosů, vpravdě temná. ,,Trápilo nás slunce, pohani a krvotok." Zpoza hudebního doprovodu mrazivých gregoriánských chorálů Zdeňka Lišky se tu vynořují chladné obrazy podepřené pilířem gotické klenby, gotický oblouk je tu vedle kříže nejčastěji používaným symbolem. Vnitřně komplikovaný vztah dvou rytířů Řádu, představitele fundamentu Armina a na rozcestí stojícího Pavla, je svárem mezi svobodou a vazalstvím, vírou a dogmatem, ale i vírou a pohanstvím, onou nepochybnou křižovatkou středověku. Vláčil se nebojí svou představu pošpinit nánosem krutosti a zmaru, přesto je jeho obraz až překvapivě světlý. Češi jsou v ústech Arminových pohané, pročež lze cítit reflexi pozdějšího podhoubí protestanství. Jestliže je rytíř Krista Armin vnímán jako fanatik zaslepený elitářskou pýchou dogmatem slepé víry, která ho Kristu nedostižně vzdaluje, mnohem komplikovanější figurou je sám Ondřej. Je jeho cesta správná? A kroky po ní vykonané? A co vlastně žene Armina až k tak meznímu činu? Možná zásadní moment přichází s oslavou pohanských Letnic, tvůrci inscenují scénu lovu, který lze interpretovat coby ovládnutí mysli animálními pudy, scénu lokalizovanou navíc v místech, která prolínají život Ondřeje a smrt jeho otce (jenž výměnou za svůj život vložil syna do rukou Řádu=Bohu). ______ Formálně jde o velice vytříbený snímek, František Vláčil podpořil vyznění silným přeexponováním obrazu, většina scén je velmi světlých a některé záběry mají až přepálený charakter. Z hlediska velikosti záběrů zaujmou časté celky (nedozírnost moře, proti němuž vynikne nepatrnost člověka) a pohledy z ptačí perspektivy. Úchvatné jsou pak především úvodní scény u moře Baltského. Zaujme i kompozice - charakteristická třeba v jednom z posledních záběrů, který tvoří soulad tří prvků - koně, člověka a a právě moře. Tento záběr navíc vytváří významový rámec, naplňuje se tak rámcová kompozice celého příběhu. Zajímavé je také použití subjektivní kamery, což byl dobově oblíbený moderní výrazový prostředek. Mimo mrazivé hudby stojí za zmínku také vynikající ruchy, které ještě zvyšují sugestivnost řady scén. Baladickou povahu vyprávění zdůrazňuje Vláčil také poetičností textů a dialogů/monologů. Celý film se pak snoubí s opravdu ojedinělou měrou magičnosti a působivosti. ,,Včely necítí bolest." Nemohu si pomoci, ale z temného středověkého triumvirátu Bergman - Tarkovskij - Vláčil volím jednoznačně toho posledního...

Ron Howard se ve svých filmech docela rád vyžívá v patosu, ani s Backdraft to není jiné, tentokráte namíchal vysoce výbušnou směs patosu hrdinského. Backdraft je stavěn podle klasického vzorce, zarputilý otec položil pro svou práci život a synci se mu musí vyrovnat. Trochu to ale skřípe, teprve až se na scéně objeví Robert De Niro a Donald Sutherland, začne mít film potřebnou šťávu a chytne ten potřebný drive, to ovšem od začátku uplyne již nejméně hodina. No, nevadí, pořád máte ještě více než další hodinu před sebou...

Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?)

Ivanovo dětství je velmi zvláštní komorní válečný film, tolik jiný než ostatní sovětské (drtivou většinou tak heroické) filmové snímky o Velké vlastenecké válce, ta jakoby zůstávala stále někde v pozadí, na číhané, a do děje se vlastně dostane jen párkrát, většinu času se tvůrci soustředí na osudy těch několika málo postav, v jejichž středu je jedenáctiletý Ivan. Snímek dle mého soudu není lyrizovaným dětským pohledem na zvěrstva války, jako v případě takto koncipovaných válečných filmů, ač by se to na první pohled mohlo takto jevit, příběh dětského vojáka-průzkumníka (což je samo o sobě symbolické) a jeho dospělých soudruhů (bez pejorativního nádechu) je jen úhelným kamenem míry vzdálení se lidskosti, humanitě, Bohu... Film ještě ne s přemírou symbolů (zde jsou jen náznakově živly - voda, oheň, také zvon, kříž, pravoslavná ikona, jablko...), ale s chytře dávkovaným tajemstvím v úvodu (Ivanův příchod se záměrným zatajením kontextu) a zásadní scénou duchovního přesahu v samém závěru filmu (jak moc se asi nechal Terrence Malick touto scénou inspirovat v závěru svého Stromu života?). Důležitou roli hrají také v jinak čistě chronologické kompozici flashbacky a sny, stejně jako vizionářsky vyznívající scény (pomatený stařec v rozbombardovaném stavení, auto s nákladem jablek projíždějící po pláži s volně se pasoucími koňmi...). S flashbacky je pak formálně spojovaná asociativní střihová montáž (kapka vody stékající Ivanovi po ruce X záběr odspodu do šachty-světlíku studny). Působnost filmu zvyšují moderní výrazové prostředky - často používaná subjektivní kamera, která v jedné scéně slouží k zvýšení dynamiky filmu a dramatizaci příběhu, jinde zase naopak jako kontrapunkt války spolu s hudebním podkresem poetizuje scénu v krásné lyrické pasáži vyjadřující cit Máši. Zcela výjimečná je pak kamera, především pak kameramanova práce se světlem (světlo procházející dveřmi, hra stínů, odlesky vody a ohně, šerosvit...) a s častými krátkými ohnisky, s čímž souvisí i kompozice záběrů, využívající plány (v prvním se často ocitá hlava jedné z postav, v dalších pak postavy ostatní - např. scéna rozhovoru 4 vojáků v polorozbořeném stavení na frontě). Celá víceméně divadelní scéna (většina filmu má tento komorní rozměr) slouží pak k zdůraznění závěrečných několika minut, v nichž je najednou v kontrapunktu ke zbytku filmu použito archivních dobových materiálů a mají téměř dokumentární charakter, aby celý film směřoval k samotnému finále a k již dříve zmíněnému symbolickému a duchovnímu přesahu. ___ Debutující Andrej Tarkovskij převzal tento projekt jako rozpracovaný po režiséru Eduardu Abalovovi a prý kompletně přetočil většinu již natočených scén, přeobsadil některé herce, změnil kameramana a štáb, což byl asi odvážný a riskantní tah, jeho vize se ovšem vyplatila, jelikož již svým debutem vyhrál hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách...pěkná ouvertura k jeho zásadním filmovým počinům...

Dětské filmy a filmy pro mládež byly vždy tím, čím se naše národní kinematografie mohla chlubit, tohle jsme prostě uměli. Karel Janák se rozhodl jít v těchto stopách a navíc druhou nohou měl ještě nakročeno po k západním produkcím vedoucí pěšince velkovýpravného dobrodružného filmu a seriálu. To přímé srovnání s velkými vzory ale drtí - když si už do názvu projektu dám aluzi na kultovní rodinou duchařsko-rytířskou dětskou komedii Oldřicha Lipského, musím počítat s komparací...a z ní projekt Ať žijí rytíři! vychází celkem tristně. Karel Janák tu selhává především jako scénárista, s kvalitou scénáře Zdeňka Svěráka jeho dílko srovnávat opravdu nelze. Na české poměry by ještě ušla celkem dobrá výprava a dokonce i davové scény, útok královnina vojska oplýval celkem překvapivým počtem komparzistů, chyběly ale nápady, vybroušené repliky a hlášky, humor, prostě skoro všechno, co dělá dobrou dětskou komedii dobrou dětskou komedií... Pak tu ale máme ještě ono srovnání se světovou produkcí tohoto žánru - a vezmeme-li si coby příměr třeba ,,podobný" fantasy-rytířský seriál televize HBO Hra o trůny, cílený také především na mladého diváka, náhle tu zeje neuvěřitelně obrovská kvalitativní propast. Tak nevím, je-li tohle ta pravá cesta...

Smutná radost.