Pasáček z doliny

Silný baladický príbeh prostredím a dobou pripomínajúci Stíny horkého léta, je charakteristický kontrapunktom medzi poetickou atmosférou dedových rozprávok a surovou realitou útlaku a využívania bezmocných. Precízne vykresľovaný osud malého pastierika mi trochu kalila malá zrozumiteľnosť jeho prejavu, ktorej príčinou nebolo nárečie, ale možno zvukári, prípadne artikulačné nedostatky malého, inak skvelého, herca. (17.06.2020)

Předposlední film Františka Vláčila a je vidět, že mistrovi dochází bohužel dech. Jeho lyrické a poetické vidění už nemá takové souznění s obrazem a celistvost detailů a záběrů nevyniká, tak jak jsme u předešlých Vláčilových filmů zvyklí. Spíše připomíná Kachyňovu poetiku (zejména ty animace svítících očí ve snopech a keřích). Taky zásadně chybí Liškova hudba s propojením jednotlivých filmových částí, bez které to prostě nefunguje. Naštěstí herecké obsazení je výborné a Josef Kemr v roli staříčka, Ilja Prachař jako starosta, Jiří Němeček jako Potocký, Libuše Geprtová coby matička nebo samotný pasáček Vlastimil Drbal film pevně drží ve svých kvalitních hereckých okovech. Docela mě překvapilo, že námět pochází z pera temného Ladislava Fukse, podle nějž scénář napsal Jiří Křižan a i zde použil svou nesmrtelnou větu "Tož tak na světě..." Občas jsem měl problém porozumět slovům, ani ne však kvůli nářečí, jako spíš kvůli ozvučení. Prostředí statku starosty a některé další lokace připomenou Vláčilův starší snímek Stíny horkého léta, odehrávající se ve stejné časové rovině a se stejným motivem banderovců jako Pasáček z doliny. Když srovnáme oba dva snímky, Stíny horkého léta jsou o dvě třídy lepší. Pořád je však Pasáček z doliny nesrovnatelně zdařilejší v porovnání s dnešní filmovou tvorbou. (17.06.2020)

Film neprávem pozapomenutý, snad pro to pomalu plynoucí tempo a taky proto, že se Vláčilova pozdní tvorba obecně chápe jako to slabší z jeho uhrančivého díla. Pasáček z doliny neomračuje okázalou kamerou či vypjatou akcí. Zcela naopak - je zdánlivě ničím vynikající, ztišený, komorní, prostý. Právě to jsou ovšem jeho devizy. Pokud se podvolíte jeho rytmu vyprávění, spatříte malý skvost. Vláčilovi se podařilo neopakovatelným způsobem zachytit jak dětské vidění světa ve kterém se realita mísí s pohádkovou fikcí tak i syrovou a drsnou všednodennost obyvatel horské vesnice. Samozřejmostí jsou v tomto opusu skvěle obsazené a zahrané herecké party. Postavy jednají zcela přirozeně, mluví tak, jak se v Beskydech normálně mluví, skoro se zdá, že stejně i myslí. Už jenom pro herecký koncert Josefa Kemra či Ilji Prachaře patří tenhle film k tomu nejlepšímu, co lze v naší kinematografii osmdesátých let nalézt. Výborní jsou však ve svých rolích všichni. Těžko zde najdeme stopu jakéhokoli přehrávání či hereckého neumětelství, jehož je v českých filmech jinak pohříchu mnoho. Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: blackrain, Marthos, Chrysopras (25.07.2010)

Vláčilovsky posmutnělá atmosféra mých milovaných Beskyd. Vynikající dětský výkon a spousta výborných herců v dalších rolích ( třeba Prachař tady opravdu válel ). V rámci Vláčilových měřítek je to skutečně spíše průměrný kus ( asi nejvíc mi scházela výraznější hudební složka ), v kontextu ostatních českých tvůrců - neřku-li současných českých tvůrců - těžkej nadprůměr. (25.07.2010)

Ladislav Fuks přispěl do dějin československé kinematografie nejen fenomenální románovou předlohou k Herzově strhující adaptaci jeho Spalovače mrtvol, ale i právě třeba touto stejnojmennou baladickou prózou z valašských hor reflektující poválečné proměny chudého venkova. Není to jistě Fuksova kniha z nejzásadnějších, Františka Vláčila však zcela nepochybně zaujal především její lyrický rozměr, neboť právě lyrické vidění světa je i jemu vlastní a umělecky neobyčejně působivé lyrické pasáže najdeme snad ve všech jeho filmech. Také jeden z našich největších režisérů měl nástupem normalizace problémy se znovuetablovaným režimem a tak tlakem moci přizpůsobil počátkem 70. let svoji uměleckou metodu normalizačnímu klimatu a výsledkem byla díla zbavená vláčilovské naléhavosti a duchovní hloubky. Přesto stále vznikaly mimořádná díla a jedním z nich byl právě Pasáček z doliny. Svět nahlížený dětskýma očima, plný melancholie a poetizace jinak velmi pohnutého životního údělu, konec války a přechody banderovců vyprávěné jako pohádkový příběh, drsná a syrová všednodennost zapomenutého světa, kam dějinné události doléhají se značným zpožděním a kde rytmus života určuje jen koloběh ročních období proplétající se s naračními světy hlavního dětského hrdiny, pomalu plynoucí komorní film, který se, stejně jako jeho Stíny horkého léta, točí kol pro Františka Vláčila zřejmě zásadního tématu... (05.01.2012)