Radek99

Zůstává mi záhadou, proč je tohle vynikající psychologické drama spíše opomíjeno a víceméně (polo)zapomenuto, vždyť jeden z našich nejlepších režisérů natočil formálně přesný civilní snímek v duchu dobové realistické tradice, který dodnes neztratil na své působivosti a hloubce. V příběhu archetypálního transgeneračního střetu dvou bytostných samotářů a solitérů, staršího muže a mladičké dívky, kteří jsou do své samoty dohnáni nepřízní osudu a kteří k sobě jen velmi obtížně hledají cestu, se dá nalézt mnoho pravdivého, v postavě muže se sváří podvědomě role otce se sexuálním pudem, v postavě mladé ženy zase získaná nedůvěra s podvědomou touhou po lásce. Oba si v sobě nesou hluboko uložená tajemství a také bolestný pocit životní křivdy. Velmi depresivně vyznívající černobílý snímek je rámován rituálním pracovním koloběhem a stejně jako později v případě filmu Městem chodí Mikuláš je v něm zesílen účinek vyprávění zasazením příběhu do období Vánoc. Zcela zvláštní kategorii tvoří pak vynikající herecké výkony Vlado Müllera i zcela neznámé Pavly Kárníkové, jejichž civilní herecké projevy ještě umocnily celkové vyznění filmu. Karel Kachyňa natočil skutečně nadčasově vyznívající snímek, který je ovšem hluboce ukotven do doby svého vzniku a jako málokterý jiný podává filmové svědectví o životě v šedi českého venkova 60. let...

V poslední své velké filmové adaptaci fikčních světů Julese Vernea se český režijní génius Karel Zeman nechal volně inspirovat románem Na kometě, který nadto obohatil o výraznou romantickou dějovou linku a opět postavil na (své stěžejní) myšlence čirého pacifismu a protiválečného vyznění. Vznikl tak zajímavý slepenec naivně fantastického filmu, páně režisérovy někdejší filmové Cesty do pravěku a v jedné chvíli dokonce snad jakési československé nápodoby Godzilly, která tentokráte nepřišla z hlubin oceánu, ale přiletěla na kometě z hlubin vesmíru (její originální způsob zahnání dobře postihuje poetiku Zemanových snímků). Film byl výtvarně opět vystavěn na dobových rytinách k Verneovým románům a jeho právě výtvarné zpracování a atmosféra jsou nejhodnotnějšími devízami celého díla. Samozřejmostí je také skvělé herecké obsazení, v němž zaujme především nádherná Magda Vášáryová. Na kometě je důstojné rozloučení velkého režiséra s velkým spisovatelem...

Povinný dějinný optimismus a budovatelské nadšení přímo vyvěrá z tohoto filmu plodného prorežimního režiséra Josefa Macha, v němž se ovšem ještě snoubí přesahy obou tak nekompatibilních dekád, tedy poválečná komunistická ideologie a propaganda s předválečně motivovanou hlavní postavou, totiž bodrým neurotickým (malo)měšťákem, oblíbeným charakterovým typem prvorepublikové kinematografie. Komunistický režim prostě ještě nestačil úplně utáhnout ideologické opratě. Ovšem ta typizovaná zápletka, podobná třeba obdobně vystavěnému Andělu na dovolené a horách, kdy se starý mrzout zprvu příčí budovatelskému duchu, ale později obrátí a najde cestu k pracujícímu lidu, který si nakonec navíc získá jeho srdce, je už přímo učebnicová. Ona také agitace v této době byla považována za základní umělecký prvek filmu. Rodinné trampoty oficiála Tříšky jsou vlastně taková typická ,,machovina" - prorežimní veselohra se zpěvy, zaplněná velkým množstvím různorodých charakterů, která dnes již působí spíše naivně, než nebezpečně...

Filmový distributor Letiště nepřijímá patrně píše bez znalosti kontextu a zřejmě neviděl jiné československé snímky dané doby, nebo je to nějaký zavilý odpůrce režiséra Čeňka Duby, jinak si nedovedu vysvětlit, proč do oficiálního textu filmu napsal tak neobjektivní soud. Já byl naopak překvapen, jak dobrý film vůbec mohl vzniknout v době schématických budovatelských agitek. Skutečně Čeněk Duba se až překvapivě vyhnul tendenčnímu zobrazení dobových nešvarů či naopak budovatelských úspěchů a natočil psychologický film z obecně atraktivního leteckého prostředí, v něm lze jistě vystopovat propagandistické rysy (rozhovor s ,,buržoazním" majitelem sportovního kabrioletu při mytí Spartaka třeba...), přesto adorace sovětského leteckého průmyslu je stále tak nějak v mezích a hlavně za ní stojí reálné základy. Navíc úplně schází jakýkoliv budovatelský patos či agitační nadšení. Ale špatné filmy se v 50. letech netočily jen u nás, taková americká produkce té doby také není právě košer a toto období lze označit obecně jako úpadkové (za čímž lze hledat především studenou válku). Čeněk Duba se vůbec rád ve svých filmech věnoval tematice letectví a tohle je nesporný vrchol této jeho fascinace. Jeho černobílý pokus o zobrazení světa skutečných a pravých mužů je opravdu dosti povedený a má po těch letech i dnes své nesporné kouzlo. Navíc Josef Bek v letecké uniformě splňuje všechna kritéria ,,mužství" a ,,hrdiny staré školy" a může se směle poměřovat třeba s legendou legend Johnem Waynem, neboť Letiště nepřijímá hravě zastíní třeba o 5 let mladší Wellmanovo Rozbouřené nebe, v němž John Wayne hraje právě pilota dopravního letadla - samozřejmě s neodmyslitelnou dobovou proprietou - cigaretou zapálenou v kokpitu letadla. I když žánrově se oba filmy víceméně míjejí, lze porovnat stav filmového průmyslu - a ten československý na tom nebyl (pokud ho úplně nesvázala bondáž propagandy a cenzury) ještě zdaleka tak špatně...

Naprosto nefunkční satira (a to i ta komunální). Vhodné leda jako historická pomůcka k poznání stavu dopravních komunikací a vozového parku v Československu šedesátých let...(i když těch ,,amerik" jistě jezdilo tolik jen po téhle filmové objížďce...) Navíc u filmu tak zkušeného režiséra, jakým byl Josef Mach, velmi překvapí, že formálně jde o dosti špatný film - zmatečný a necitlivý střih, který častokráte utne repliku či hudební podkres, špatně provedené stop-triky, či třeba některé herecké výkony. Ani se nechce věřit, že Objížďka byla natočena až v roce 1968, a ne o nějakých pět, šest let dříve, kam by tahle černobílá prvoplánová humoreska chronologicky patřila spíše (samozřejmě vyjma odvážných dobových erotických záběrů koupající se krásky, ty mohly přijít na filmové plátno teprve až v roce 1968). Zajímavá je také Machova obsese vypracovanou mužskou muskulaturou, kulturistů je tu skutečně přehršel, a neomezuje se jen na tento film, třeba ve Florenci 13:30 nechá diváka zase žasnout nad boxerskou figurou a muskulaturou Radka Brzobohatého (navíc všichni svalovci vždy marně dobývají neoblomné srdce pracující ženy...). Objížďka je skutečně zvláštní satirická ,,komedie". Snaha o značně prvoplánový humor za každou cenu prostě není důvodem k natočení celovečerního filmu (byť by v něm hráli herci jako pan Sovák) a tento byl právem víceméně zapomenut...

Silně sociálně kritické drama režiséra Alana Parkerera, který si vždy cíleně pro své filmy vybíral jak kontroverzní témata (a když už ne rastrem sociálního cítění, tak proirsky vyznívající snímek z pohledu Angličana jím jistě musí být), tak i silné příběhy se silnými hrdiny. Andělin popel spojuje víceméně obě dvě volby, i když je jasné, že akcentuje především volbu silného hrdiny vzešlého z nuzného prostředí a špatných sociálních poměrů. Tenhle smutný příběh z ponuré chudinské čtvrti je velmi realistický, ale zjevně se vyhýbá naturalistickým obrazům i determinaci z tohoto pojetí skutečnosti plynoucí - společenská předurčenost tu neplatí a hlavní hrdina svou determinaci může (a nemusí) zlomit, to podle toho, jak kdo bude chápat otevřený konec... Film je adaptací románu Franka McCourtha, který rozvíjí realistickou linii světové prózy a je dosti blízký jinému velkému příběhu chlapce pocházejícího z drsných podmínek postiženého sociálním vyloučením, jímž je legendární Dickensův Oliver Twist. I přes samozřejmé rozdíly (Frank není narozdíl od Olivera sirotek, Oliverovi schází autobiografický rozměr atd.) se v obou příbězích dá vystopovat především dimenze sociální a oba se dočkaly důstojných filmových zpracování. Alan Parker takto natočil další ze svých působivých filmů...byť jako vždy je jeho poselství dosti depresivní...

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..."

Harry Potter po lobotomii mozku. A Bradavice jsou Manhattan!

Jako by si američtí béčkoví filmaři řekli: Dejme dětem, co chtějí...když nám za to jejich rodiče dají své peníze!

Pokus tří začínajících mladých režisérů-studentů FAMU natočit povídkový film podle stejnojmenné knihy Karla Pecky vzdávající hold geniu loci Malé Strany a sekundárně i Malostranským povídkám Jana Nerudy, ke kterým odkazují již názvem celého projektu (a obsahem první povídky Buldoček). Problém však tkví v tom, že postihnout ducha tak nehmatatelného, jakým je duch místa, je velmi obtížně proveditelná záležitost a z filmu tak přímo ční snaha o vytvoření oné melancholicko-magické atmosféry, problém je ale v tom, že všichni tři zúčastnění se snaží především o svou verzi magického realismu (nejsilněji v povídce poslední - Garden-Party s vernisáží) a uniká jim podstata. Stejně jako Neruda i Karel Pecka zalidnil prostor svých povídek figurkami, na plátně z nich ale zbyla spíše torza, figury bez řádné motivace a hloubky (snad jediná solidní figura je architekt Karla Heřmánka). Celý povídkový projekt hledá především nějakou jasnější koncepci, koncept humoresek vzešlý z předlohy se do spíše vážně míněného filmového projektu přenést nepodařilo a atmosféru šedavých 80. let možná tak na půl... Kladem je určitě hudba Vladimíra Wimmera a především silné herecké obsazení, mimo velkých hereckých jmen (a Josef Kemr to v sobě prostě má...) se ve filmu objevuje i sám autor knižní předlohy spisovatel Karel Pecka, který tu hraje sám sebe (i když jeho skutečnou roli k disentu dotlačeného protirežimního spisovatele svěřili autoři právě panu Kemrovi...). Malostranské humoresky nenadchnou, ale ani nezklamou, je to prostě filmový pokus...a jako takový je ho třeba vnímat...