Morien

Akce "osmdesátky s osmdesátkou" se trochu opozdila, nicméně Benovi Fosterovi se asi podívám pod paruku. Mužům sluší černá nejlépe. Co je horší než totálně stupidní film? Podprůměrný film, který má několik velmi slibných okamžiků.

-"Panebože." -"To nebude bůh." Nesnáším, když se koukám na, sice béčkový, film, který pojednává o zmanipulovatelnosti lidí televizí, a do toho mi běhají upoutávky televizní stanice, co to vysílá, na nějakou posranou reality show, kterou začnou vysílat za šedesát hodin dvacet minut. Šedesát hodin deset minut. Šedesát hodin! Padesát devět hodin padesát minut!

Úžasný koncert. Některé aranže se opravdu hodně povedly, zejména Something - začíná jenom ukulele a zpěv, občas tam cvaknou klávesy nebo činely, postupně se přidávají kytary, regulérní bicí, saxiky, všechno... Tom Petty si hodně rozkošně střihl Taxmena, Ringo je showman, Jeff Lynne i Eric Clapton mají krásné melancholicé hlasy. Všichni zestárnuli, jenom Billy Preston (kromě nějakých těch kil) vypadá pořád stejně jako v roce 1970. Nejvíce fascinující ovšem pořád zůstává sledovat Dhaniho s tou kytarou tak neúměrně velkou k jeho tělu. Jako kdyby se George vrátil zkontrolovat, jestli mu ty písničky nemrví.

(1001) Už Woodstock dost dobře ukazoval, proč s hipíky a takovými monstrózními akcemi nemůžu soucítit, tohle je jenom takový doslovnější epilog. A je samozřejmě velmi smutné, že to odnese hudba, která je bezbranná vůči lidské hlouposti sjednocené takhle velkým davem. --- A mám potřebu po šesti letech napsat doslov: Kdo by to byl čekal, že jedním z nejdepresivnějších filmů, co jsem kdy viděla, se stane dokument o koncertě rockové kapely. Kdykoliv teď slyším Under My Thumb, tak mám okamžitě dojem, že zítra musí skončit svět.

Vcelku prvoplánovitý feministický kousek, jemuž jakýs přesah dodává otevřený konec. Barva podprsenky a nápadný prsten jsou myslím dobře zvolené artefakty.

Chce-li se někdo divit a žasnout nad tím, v jakém světě to žijeme, kdo jsou to vlastně lidé a jací jsou, z čeho jsou vyrobeni a jaké jsou jejich sny, tak tento film nabízí vskutku hodně takových k-žasnutí-věcí. A když si ho pustíte zrychleně, jako že k tomu na experimentální film tak neúnosně dlouhá stopáž dost vybízí, tak můžete zažít opravdové psycho. Zvláště jste-li pod vlivem.

Myslím si, že pokud záměrem bylo ukázat, jak směšná a pitoreskní (ačkoliv to prý znamená malebný) jsou lidská pozadí, potom by myslím snímku lépe slušela statická kamera, aby poskakování odrazu neodpoutávalo pozornost nežádoucími směry. Nicméně kdyby to zase nemělo klepavou kameru, tak to není ten echt experimentální, pobuřující film, asi.

Není to pro všechny, to je jisté. A není to všechno.

Často se dívám na medailonky známých herců, ne úmyslně, ale když nevím na co koukat a zrovna to tam je, tak to nechám. Většinou mě to nebaví. Většinou tam jenom banda zestárlých herců a opuštěných dcer vypráví o vyčpělých časech jiné doby a jiných životů. Ne v tomhle případě. V tomhle případě jsem viděla Hrzánův přízrak vystoupit z televize, viděla jsem ho vedle sebe, jak mi připomíná všechny své malé velké role. Tento dokument mnou pohnul mnohem víc než spousta "dramatických" celovečerních filmů, které jsou pečlivě zkomponovány, aby diváka zahnaly do úzkých.

Kouzelná věc. Jeden z tak suverénně vystavěných poetických světů, že kdybych dostala nabídku žít v něm svůj život, nejspíš bych jen těžko hledala argumenty proti. Jestli bych váhala - no neváhala, dokud bych neuviděla další takový svět.