Morien

Přes počáteční nedůvěru jsem skončila naprosto dojatá a obrozená. Asi teď potřebuju přesně takový typ filmů, západní naleštěnosti se mi zajedly. Chci meditativní fantasy o tom, jak chlapi v dlouhých parukách chodí po horách, hledají pro sebe silné ženy-kněžky, lámou kletby i osud a sem tam někoho posekají.

Nejprovinilejší slast. Žebrovský - láska. Platinová paruka - rozkoš. Hudba - blaho. Drak - štěstí. Les - blaženost. Zprvu se sice dostavilo takové to ježišmarjá-co-to-té-knižní-předloze-proboha-udělali, ale postupem se z toho stalo to nejpravověrnější guilty pleasure, obdivované celou rodinou a celým srdcem. Obskurní díla si žádají obskurní adaptace.

Původně jsem tenhle film nechtěla hodnotit, protože jsem ho viděla vlastně "omylem", ale nakonec se mi to rozleželo, protože mě vždycky naštve, když se utrácí spousta peněz za filmy, které se ani neobtěžují se scénářem (a o to horší to je, když nějaký slibný nápad by tam byl) a snaží se všechno zachránit kýčovitými obrazy a dojemnými kecy. Tím, jak tvůrci rezignovali na logiku nebo filmové prostředky, mě vyloženě nasměrovali k tomu, abych to interpretovala jako film o ženách, které si po celé generace předávají tajemství k ovládnutí gravitace a vyřešení všech mezisvětových problémů,a jediné, k čemu ho používají, je výroba létajících palačinek. A potom musí přijít chlapec a vzít to konečně pořádně do rukou. Hells yeah. Také mě neskutečně iritoval reklamní vzhled obou světů, v každém záběru nahoře zapadá slunce, v každém dole se točí mlha ve víru, to si strčte někam. A osobně mám také averzi k filmům (scifíčkům), které se snaží zachránit svět. Vždycky jako příklad filmu, který se maximálně povedl, používám Gattacu. Ta je v mých očích tak dobrá právě proto, že se nesnaží zachránit svět. Jistě, je příběh o člověku, který se chce dotknout hvězd, ale je to osobní příběh viděný střízlivou perspektivou, nezapomíná na realitu a její né-tak-rozjásané aspekty, přijímá a vzývá MELANCHOLII, neřeší všechny problémy jedním mávnutím kouzelného proutku. Tenhle film se ke všemu staví přesně obráceně a tím je mi odporný.

Musica animata! Tak to si Wright sestavil perfektní obhajobu! Teď si proti němu nějakou chvíli netroufnu říct ani slovo. Myslela jsem si, že je to jen takový nějaký estéteček, ale tady si vyrobil takový pěkný žánrový chuchel, až mi srdce usedalo, myslím, že je celkem ostuda snažit se to vnímat jako akční béčko, na to je tam příliš smyslu pro humor - a všeho dalšího kurňa, vnímejte smysly a nikoli mozkem. Ale je možné, že jsem trochu víc intoxikovaná pohlcující formou, než by bylo vhodné, abych mohla úplně přesně pojmenovat, co jsem si vzala z obsahu a jestli si to vážně zaslouží zařadit do srdíčkových filmů.

Kdysi jsem viděla Hellboye, zdál se mi to být hloupý a špatně udělaný film. Podívala jsem se znovu po letech, a původní dojem se příliš nezměnil. Čímž pro mě vyvstává otázka, jak může jeden režisér natočit film, který mě totálně rozbije (Faunův labyrint) a všechny jeho ostatní filmy mě totálně rozčílí? A ještě teoreticky tím začíná challenge hledat další takové režiséry. Každopádně bych mohla místo subjektivního hejtování hovořit trochu k věci a říct, co se mi nezdálo: Nechápu, co je s dramaturgií tohohle filmu. Trvá dvě hodiny, ovšem subjektivně to je několik let, a přestože se tam "pořád něco děje", působí to na mě strašně úmorně a nudně. Vlastně si pořád říkám "A teď to konečně začne!" a najednou je konec. Jako by filmový čas byl věnován věcem neúměrně jejich důležitosti, resp. během sledování se nic nezdá důležité, ani když je hudba a kamera a všechno proklatě fatální. A tak, jak neodsýpá celková zápletka, tak utahaně a divně na mě působí i jednotlivé (akční) scény. Třeba když Červený stojí na kamenném mostě v podzemí a obří kladivo mu most z obou stran odsypává - moment mezi tím, kdy kladivo usekne most a než Hellboy začne balancovat a přepadávat je neskutečně, nekonečně dlouhý, vůbec to nevypadá jako příčina a okamžitý následek (což by kurňa balancování nad smrtící propastí mělo být). Závěrečné vítězství nad hlavním padouchem (padouchy) je taky nějak podivně načasované. Nevím, jestli je to chyba trikových mistrů (asi jo, když nad tím přemýšlím, tak všechny scény, které mi časově neseděly, nebyly reálné, ale umělé), ale úplně mi chyběl pocit napětí (sakra, jde mu o kejhák) a následné úlevy (jo, povedlo se). Dvě tři vtipné hlášky film neudělají, zvlášť když ho porovnám s jinými filmy ze stejné doby a mám dojem, že oproti nim je příšerně starý. A celkově mám dojem, že všechny dobré věci na tomto filmu pramení z původního komixu a že filmaři nepřinesli nic vlastního zajímavého, jenom ty zvosleniny.

Tenhle film v sobě má velkou jámu, vlasatého hrobníka, rytíře v kuchyni, košili se vzorem z tapet, hřbitov křečků, krokodýla na bruslích, naháče s hoříčím šípem... A má krásnou pohádkovou strukturu opepřenou nějakým tím post-ismem, takže jsem vlastně nadmíru spokojená. Taky bych měla dát do nějakého filmu velkou jámu.

Začátek je dost dobrý na to, aby se můj vnitřní Griffin roztetelil blahem, ale postupně si člověk chtě nechtě musí uvědomit, že vystříleno bylo poměrně brzo. A přichází dlouhé uvědomování si, že se koukám na romantickou komedii, ve které si muž uvědomí, že musí dospět, jestli nechce ztratit lásku svého života, blah. To tančící Giovanni Ribisi prostě nenapraví. Chci rozbíhavé flashbacky a zápletku třeba o výpravě za kouzelnou klející fazolí, sakra.

Čert vem připomínky typu že je to nuda nebo že tam chybí přítomnost strachu, ono je to hlavně špatně udělané. Myslím si, že kdyby režisér chtěl, tak má dostatek materiálu na slušný kraťas. Místo toho jsme svědky pokusu roztáhnout pár (a ještě nikterak originálních) nápadů na celovečerní stopáž, který je tak zoufalý, že kromě tvůrců i jeho vlastní postavy zapomínají, v jakém příběhu to jsou a co mají vlastně dělat. Osobně to nechápu, přece minimálně když to stříhali, tak už jistojistě museli vidět, že nemají oblouk na hodinu a půl, když spoustu záběrů opakují a peripetie nahrazují klipovou montáží smutného hrdiny na gauči, smutného hrdiny ve sprše, smutného hrdiny v kuchyni s kafem. To, že fikční svět strašidel není úplně konzistentní, by nevadilo, kdyby to bylo dotažené do všech detailů (příkladem budiž třeba Insidious, kde se motají miliony druhů strašení a démonů a hrůz a funguje to), jenomže tady je to jenom výsledek diletanství a žádný postmoderní tvůrčí záměr. Strašení nemůže mít žádný efekt na diváka, když za ním není tušený žádný záměr (dokonce ani "straším, protože můžu"), tady to je spíš "už pět minut nebyla žádná lekačka, raději tam frkneme modrou ruku pod postelí". A kromě toho hrdina neprošel žádnou proměnou, nemusel nic vykonat, nemusel nic vyluštit, prostě mu bylo sděleno jmého pachatele a hotovo, máme po záhadě, a tvůrci nemají žádný argument pro to, proč se tohle nemohlo stát po čtvrthodině a pohádce by byl konec.

Provizorně, musím o tom kontemplovat. Možná je ten film pro mě neuchopitelný, protože nemám žádné pochopení pro dynamiku vztahu mezi mužem a ženou obecně. Dále to ve mně vyvolalo nenávist k mužům. Celou dobu jsem měla na mysli, že si o to říká. A když trest přišel, tak jsem zase byla konfrontovaná s tím, jak jsem krutá.

Hádám, že tyhle filmy se točí jenom proto, aby to viděl někdo s fantazií, ukradl jim všechny dobré nápady a zasadil je do funkčního celku. Kdyby to natočil nějaký šílený Korejec nebo Japonec, to by byly panečku orgie.