Morien

Byla jsem extrémně motivovaná si ten film užít: Barry Keoghan, liverpoolský přízvuk, vyšívané sako... Alas Emerald Fennell mě i svým druhým filmem a jeho nesmírnou "debutovostí" opět zklamala. Je to nepropracované, nedotažené, jako by to byl jen výňatek z čtyřhodinového filmu a bez toho "zbytku" události, emoce, postavy nedávají smysl. "Začátek" ve škole byl strašně, strašně dlouhý a stejně po něm chlapci nepůsobili jako přátelé, ale jenom jako náhodní známí. Proč byl kladen takový důraz na postavu Ewana Mitchella? Jakože chápu, že bylo potřeba, aby měl Oliver koho zradit, ale proč dostal takové množství osobnosti (možná víc než Oliver, Felix a Farleigh dohromady), když bylo jeho úkolem prostě zmizet? Připomíná to spoustu dalších filmů a knížek, z nichž některé z nich autorka i zmínila jako inspiraci, já sama jsem si vzpomněla samozřejmě na Zabití posvátného jelena, Soumrak dne a Carmillu. Jenomže každé takové připomenutí bezchybné klasiky jenom zdůrazňuje to, jak nehotový a bez vlastní identity Saltburn je. A na závěr osobnější výtka, jakkoliv Barryho zbožňuji, tak do téhle role se mi nehodil, za prvé je moc starý, a za druhé už si přesně takovou postavu perfektně zahrál právě v tom Posvátném jelenovi, takže tady působil jen unaveně a bez inspirace.

Dvojka podle mě byla nesmyslnou variací na jedničku, ale nula už smysl dává. Dokonce se mi chce říct hehe.

Mno, přidat do "původní" kostky paralelní prostor a čas je přece k ničemu, když ten další prostor a čas nehraje v příběhu skoro žádnou roli. Žádná situace se neopakuje v tom smyslu, že by se z ní postavy nějak poučily nebo ji využily ku prospěchu. Postavy se nikdy nezaobírají tím, proč vlastně lezou z místnosti do místnosti do místnosti. V prvním filmu měly důvod hledat cestu ven z fyzického bludiště, ale kam si myslely zdejší subjekty, že jdou? Co hledají? Jak to, že byl na všech hodinkách stejný čas?

Tento způsob léta...

Některé izolované momenty se mi zdály skvělé, ale celek nedrží pohromadě. Tři ženy se svých rolí zmocnily fantasticky, ale Robert ještě nebyl dostatečně zralý, aby všemu tomu náporu čelil a zvítězil. -"I've seen a man die, and I will live."

The inner city birthed me. The local pusher nursed me. Ale je pravda, že rozhovor s Mužem samotným byl docela zklamání, protože autoři dokumentu se k němu nechovali jako k živému, myslícímu, cítícímu člověku, nýbrž si drželi svoji představu pohřbené a nově vykopané legendy, která jako by veškerý čas od sedmdesátek doteď strávila ve vakuu nicneděláním. Za některé otázky a tón, jakým byly položeny, jsem se u sledování jako divák styděla. Třeba to, jak se ho na vše ptali v minulém čase, zatímco on o sobě mluvil v čase přítomném. Ale asi nikdo není dokonalý, jak by řeklo Někdo to rád horké.

Odpovídající zobrazení pocitů mladé dívky na střední škole.

The Big Short to není, no. Sranda na jedno shlédnutí sice ano, ale chybí tomu kreativní génius, aby to jaksi povznesl na něco trvanlivějšího, řekla bych.

Je to ambiciózní, to ano, a je očividné, že do toho Edwards dal krev, pot a slzy, což oceňuji. Ale spousta míst je/působí nedodělaně a nelogicky, což celkovému dojmu mocně podraží nohy. JDW má charisma na rozdávání, ale ani jeho postava na mě nepůsobila hotově či opravdově, hehe. Zdali to bylo jeho schopnostmi, režijním vedením nebo scénářem, no tradičně asi mixem všeho dohromady. Hodně se mi líbila volba Allison Janney do role drsné vojačky, ale i její postava vyzněla nakonec spíš ploše. Soundtrack byl překvapivě fantastický (mám na mysli funky písně od Deep Purple, Radiohead a tak, ne původní hudbu od Hanse, protože ten byl tentokrát velmi zapomenutelný), dokonce tak fantastický, až se to k depresivně melancholické náladě filmu skoro nehodilo. No zkrátka, vlastní očekávání mě zradila, rodičům o tom domů psát nebudu a do pár dnů zapomenu, že film vůbec existuje.

Musím se ještě zamyslet, jestli k tomu chci říct víc, než jen, že se mi to zdálo celé sebestředné a zbytečné.