Morien

Jediný film DCEU, během jehož sledování jsem si nechtěla vyškrábat oči a vyškubat vlasy. A dokonce jsem se bavila. Ale pořád je to dost pitomé, aby bylo jasno. A problematické skrz Ezrova civilní extempore. Ale mám ještě potřebu pár týdnů poté dojít a říct, že Muschiettimu se povedlo se dvěma Ezry vytvořit víc chemie mezi postavami než všem ostatním DCEU režisérům se všemi ostatními herci dohromady.

Oh boy, jak jen utřídit to množství vjemů a reakcí, které ve mě Andor vyvolal. Předně jsme já a/nebo Andor v mých očích oběťmi  nepřiměřeného očekávání, protože jsem všude viděla jen samé superlativní reakce typu, že to je to nejlepší ze světa Star Wars, co zatím bylo natočeno, a podobně, takže jsem očekávala bezchybný produkt, který zkonzumuji s minimem přestávek a budu brečet u každé epizody. Což se v žádném případě neshodovalo s realitou, navzdory tomu, že Diego Luna je můj oblíbenec a Rogue One je myslím můj nejoblíbenější (a zároveň nejlepší - i když trochu trpí přetáčkytidou) SW film. První závěr, ke kterému jsem došla po první epizodě a po zbytek seriálu se mi potvrzoval: tvůrci bohužel nepředkládají dostatek materiálu na dvanáct epizod. Někde na konci epizody pět jsem si začala říkat, jestli jsem blázen nebo co, protože v tu chvíli jsme už byli hluboko uvnitř celkové stopáže, ale příběh pořád vyvolával dojem, že se tam nic nestalo a že všechno teprve začíná. S tím souvisí můj další postřeh/výtka, a totiž že Cassian Andor je vedlejší postava ve svém vlastním příběhu a nikdy nedostane šanci sám doopravdy zářit. Kvůli tomu, že vlastně pořád jenom někde v ústraní na něco čeká nebo prchá a nemá žádný vlastní cíl, působí politikaření na Coruscantu, formování rebelie a pletichy tajných z Impéria mnohem zajímavěji než cokoliv, co se týká našeho takzvaného hlavního hrdiny, a hlavně/bohužel se to všechno děje nezávisle na něm(!). Stellan je fantastický a určitě by se dalo říct, že hlavní oblouk zrání a rozhodování "udělat správnou věc" celé série se týkal jeho - a Cassian k tomu nebyl nijak potřeba a nijak se toho neúčastnil ani ho neinspiroval. Dedra Meero, a paní, co ji hrála, byla naprostý bonbonek a jak osvěžující vidět "kompetentního" SW záporáka - ale jak kompetentní může doopravdy být, když jí tvůrci nedají žádné stopy a žádnou reálnou možnost Cassiana polapit kromě toho sedět u jeho mámy doma a čekat, jestli náhodou nepřijde. A když po loupeži přijde, tak o tom ani nikdo neví - proč tam na něj někdo nečekal a nedostali jsme ze strany Cassiana útěk, během kterého by ukázal své schopnosti?! Loupež samotná a její příprava zabraly neúměrně velkou část stopáže vzhledem k tomu, že Cassian byl během těch událostí jenom pasivní pozorovatel, a jeho pět minut slávy, které měly dokázat, že tam je doopravdy důležitý, bylo že se ostatním během jedné konverzace vysmál, že neví, že je tam někde v kokpitu nějaká páčka, bez které to neodstartuje. Nejenže je dost špatné, že to proběhlo v takto potřebami scenáristy vynuceném dialogu, a nikoliv nějak organicky, že by postava sama během trénování objevila chybu v plánu ostatních a navrhla lepší řešení, ale ještě to ukazuje, že plán těch ostatních byl od scenáristů připraven "bezchybně" pro něj, jako by předem počítali, že se k nim někdo jako Andor přidá, ačkoliv o tom nikdo z nich nevěděl a dokonce ho chtěli aktivně odmítnout a poslat pryč. Postava Mon Mothmy zase v nejlepší tradici prequelů chodí ve vystajlovaných kulisách ve vystajlovaných outfitech, mluví o politice, hádá se s manželem, a v rámci dvanácti epizod její oblouk sestává z toho, že má problém, bojí se udělat nějaké rozhodnutí a nakonec ho udělá. Opět - na můj vkus to je strašně málo obsahu-příběhu, posunu někam dál, zapracování do ostatního dění. Její linka je ale dost příznačná pro další pokoutný "problém", který jsem diagnostikovala celém seriálu - tvůrci dávají worldbuildingu mnohem větší prostor a váhu než storybuildingu, jsem z přemýšlení v angličtině tak zblblá, že nevím, jak to lépe říct česky. Tvůrci tak zarputile chtějí vyprávět příběhy obyčejných lidí v galaxii daleko pradávno, že je nechávají před kamerou existovat, aniž by pro jejich přítomnost měli nějaký propracovanější další plán - tohle zase nejlépe zosobňuje Syril (ale třeba i Bix - u té jsem doufala, že aspoň tedy ukážou, že jako Axis identifikuje toho jiného rebela z hologramu a pošle IBS na falešnou stopu, ale ani to nestalo, Bix tedy jen existuje jako nástroj pro přivedení Stellana na scénu, a nakonec loutka na zachránění, a to je všechno.) Ale k Syrilovi. Ten je na začátku představen jako jeden z hlavních antagonistů, aby ho jeho vlastní neschopnost okamžitě semlela a odstranila na vedlejší kolej - a to je zase všechno. Všechny následující scény s jeho matkou a novým zaměstnáním jsou jenom hluchá náplň zbytečně zabírající stopáž, protože to narativně k ničemu dalšímu nevede. Když si ho konečně předvolá Dedra, tak jsem si říkala "no konečně, teď najdou společnou řeč a vydají se na lov, ou jé!" Ale ne, ona ho zase jenom seřve a pošle někam. Konec jejich postav je nepropracovaný a nezasloužený. A celkově poslední epizoda byla dost nevzrušující, v podstatě jenom náhrada za nápis "pokračování příště", protože nejenže obyvatelé Ferrixu během vzpoury ničeho hmatatelného nedosáhnou, protože jsou neozbrojení a podle všeho je Impérium dost zmasakruje a pak si svobodně odejde, ale ani nevidíme reakci ostatních civilistů, rebelů, systémů, politiků na to, jak se tam Impérium zachovalo, a jaký vliv to tedy mohlo mít na inspiraci a organizaci odporu proti Impériu. A jak je již v Andorovi dobrým zvykem, sám Andor nemá na probíhající události žádný vliv, jenom se tam mihne na okraj, Ferrixané vůbec neví, že tam byl a že se přišel se svojí matkou rozloučit, nikdo neví, že sám vzdoruje a bojuje, a jeho pár přátel, se kterými se na chvíli setká, vůbec neví, čím si prošel, a hned je zase pošle pryč. Tolik avizované rebelské manifesto si přečte sám a podle všeho ho někde pohodí a nijak ho veřejně nepoužije nebo nepředá dál, a i konfrontace se Stellanem na konci je skoro bezvýznamná a dost nepůsobivá vzhledem k tomu, co už jsme všechno viděli. Skutečné těžiště a vyvrcholení Cassianova příběhu totiž přišlo v rámci prison breaku, alespoň podle toho, jak aktivní měl roli ve vývoji událostí, a i tam se nesoustředila všechna pozornost na něj, ale hlavně na Andyho Serkise - na což si samozřejmě nestěžuji, protože to bylo fantastické - ale stejně, v seriálu o tom, jak se Cassian stává rebelem je to prostě trošku frustrující. Osobně jsem taky doufala, že k něčemu povedou informace o Cassianově původu a dětství - pátrání po sestře, jak všichni na Kenari zemřeli a proč se o tom nemluví, proč vlastně bylo tak důležité, aby svůj původ utajil ještě předtím, než ho Impérium začalo hledat - opět, tvůrci tomu věnovali tři epizody, ale žádné z těch témat se žádným způsobem nevrátilo a nebylo důležité později. Z tvůrčího hlediska mi tohle všechno přijde jako zklamání, protože mi nepřijde ze strany autorů jako dobrá volba všechny tyhle možnosti nabídnout, ale nijak je nezapracovat do celkové pointy. Kdyby to bylo lyrické vyprávění o životě a jednotlivé události by byly důležité právě jenom proto, že se mu staly a co bylo jejich obsahem, tak bych samozřejmě mluvila jinak, ale tohle Andor přece není. V seriálu s propojeným příběhem o tom, jak se všechno slévá do historie povstání proti tyranovi mi to přijde prostě jako špatné psaní. ---- Wow, to jsem sama sebe dostala, kam jsem nakonec dospěla. Ačkoliv jsem se během první půlky seriálu trochu nudila, tak jsem ze sledování měla spíš dojem, že se mi Andor jako takový celkem líbil a že mám jen tuhle támhle nějaké výhrady. A když si sednu, abych to všechno pojmenovala a vyslovila, tak skončím u špatného psaní? Nejspíš to je proto, že jsem všechny ostatní SW seriály ignorovala (kromě prvních dvou řad Mandaloriana a Cinema Sins videí o třetí řadě Manda, Bobovi Fettovi a Kenobim), a tak to nemám jak srovnat s doopravdy špatným psaním a očividným cash grabem. A tak to asi prozatím zakončím jenom tím, že ačkoliv si za všemi svými výhradami stojím, tak tam byla i spousta věcí, které mi přišly super, včetně záměru tvůrců udělat něco, co není populistické a dětinské jako většina ostatních korporátních Disney výtvorů. ---- "I've made my mind a sunless space. I'm condemned to use the tools of my enemy to defeat them." (Sakra, i Stellan kulminuje v epizodě deset, žejo? Ty poslední dvě epizody jsou fakt k ničemu.)

Únava Wesem rozhodně existuje, ale jednu věc pořád umí skvěle: každý jeho herec a herečka pod jeho vedením působí jako nejkrásnější bytost a nejtalentovanější performer na světě. Scarlett, ach ano.

Před sledováním jsem si nevšimla žánrového zařazení, takže jsem dostala něco velmi, velmi odlišného od očekávání. Je to tedy lidsko-právní horor, jako můj oblíbený Under The Shadow. Ten byl filmařsky vyzrálejší a propracovanější, ale i tak skládám His House nic než poklony, a protože je to celovečerní debut, tak o to víc.

Je to strašně... pomalé, nenapínavé a příležitost-promhrhávající. Přesto/proto nehodnotím tak nízko, jak bych asi mohla, protože si dovedu představit takzvaný film za filmem, tzn. kdyby to vzal do rukou někdo schopnější a naplnil zajímavou premisu zajímavým obsahem. Viděla bych tři hlavní možné cesty, buďto posílit tu absurdně-komediální rovinu, nebo tu brutální rovinu, nebo ideálně obě dohromady. Tak, jak to je teď, to bylo jen takové non-urgentní popojíždění různými auty po Bostonu. A přitom tam bylo takových možností pro proudy emocí. Ale líbili se mi Jai Courtney a Anthony Ramos s obličejovými zraněními. A postava Jeffreyho Donovana byla fajn.

Kéž by hlavní roli nehrál Bradley Cooper. On se prostě může snažit jak chce, a podle informací z tisku se upřímně snaží, ale mně nikdy nepřišel přesvědčivý. Vedle herců jako Blanšetka a Toni Collette je to extra vidět, ta propast mezi nimi. A po delším přemítání, Guillermo si sice (na papíře) dopřál dostatek stopáže, aby jeho časové rozmáchlý příběh měl čas dýchat a dávat smysl, reálně to ale nefunguje. Rozvržení událostí v rámci stopáže nějak nefunguje, skřípe. Za sebe bych řekla, že úvodní pobyt u cirkusáků měl být něco jako prolog, protože těžiště hlavního příběhu se nachází (opět musím říct na papíře) až v tom, co přijde potom, ale při sledování filmu to tak nepůsobí. Naopak ta cirkusová pasáž je rozvedená to takových detailů, že když tam odsud bez vyvrcholení či uzavření odejdou, tak to podvědomě vytváří frustraci, která divákovi nedovolí se investovat do toho, co má následovat, jako do "hlavní show". A protože divák strávil tak dlouhou dobu s postavami v cirkuse, tak to působí (a asi nejen působí, prostě to tak je), že vztahy Bradleyho s jeho obětmi, Blanšetkou i Rooney Mara nedostaly skoro žádnou pozornost a jejich význam tak vyšumí do prázdna. To platí zejména pro Rooney, která je tak zanedbaná (od režiséra i hlavní postavy, hehe?), že kdyby ji oba nepotřebovali pro závěrečný tríček, tak by si člověk ani nevšiml, že tam je. Chtělo by to prostě překopat a přenést to těžiště doopravdy do druhé části, a to jak přidáním osobních a detailních scén pro postavy obětí (aby ten šok z obou vyústění mohl být opravdový), tak i obsazením zajímavějších herců do jejich rolí. Když prostě na začátku dostanete hereckou masterclass od Willema Dafoe a dostanete pěstí od Rona Pearlmana, tak vás nějaký strejda s nalepenými vousy v závěru těžko nadchne jako "hlavní záporák". Jako příklad filmu s podobnou strukturou - a i tématem, když tak nad tím přemýšlím - (důležitý prolog, hra na kočku a myš a různé zrady, tajemství, mystický učitel, vztah se dvěma ženami, ztracení sebe sama ve svém díle), který ovšem funguje bezchybně, bych uvedla Dokonalý trik od Nolana/ů. Ten je koukám dokonce o 20 minut kratší, ale přesto mám dojem, že mi dokázal předat mnohem víc informací, a všechny se perfektně vztahují k tématu a k hlavní tezi, a nic, co se autoři rozhodnou divákovi ukázat, není zmatečné nebo nepotřebné. A kdyby se místo Bradleyho Coopera v té finální scéně Nightmare Alley smál Christian Bale nebo Hugh Jackman, tak si pište, že by to mělo úplně jiné koule. A ještě jedna věc, film se měl přeložit jako Ulička hrůz, nikoliv přízraků.

Z jedničky si nic nepamatuju, jakože vůbec nic, ani jestli mě to bavilo. Tady jsem byla většinu času přilepená k obrazovce, napnutá jak kšandy, ale těžko říct, jestli si za měsíc/rok na to vzpomenu. Tyler a dynamické duo bráchy a ségry jsou super jako šachové figurky, o které se divák bojí. Problém je v tom, že poutavost akčních sekvencí se stupňuje sestupně, a totiž že úvodní věznice/vlak je nejlepší, mrakodrap o něco míň nejlepší a závěrečný kostel je přinejlepším meh. Chápu, že z hlediska výstavby příběhu to dává smysl, ale kvůli příběhu se na takovéhle filmy nikdo nedívá. Adam Bessa velmi hot.

Očekávání jsem neměla žádná. Vlastně jsem jenom doufala, že bitevní scény by mohly být fajn, neboť všichni pořád pějí ódy na české kaskadéry a tak. Ale akce byla tak rozstříhaná a kamera tak rozklepaná, že ta jatka nejenže pozbyla veškerou působivost, ale často ani nešlo poznat, kde kdo je ve vztahu k ostatním a kdo s kým zrovna mečuje. Člověk tuší, že tuhle asi hekl Budař, ale záběr je pryč tak rychle, jako by střihač říkal, že je to jedno, jenom šum. A tak, jako se tvůrcům nepovedlo srozumitelně poskládat jednotlivé scény, se jim nepovedlo vybudovat ani celý příběh a jeho možný svět. Vysoké politické pletky jsou bez tušení pořádného podhoubí nezajímavě odrecitované v pasivních scénách a boží bojovníci se motají dokola a dokola v jednom lese a co je horší, v jednom kuse dostávají na budku. I když je to hezký les, na epický spektákl, kam asi autoři mířili, to nestačí. Nejasné motivace tvůrců, nezkušenost, promarněná snaha. Kdybych já dělala film o husitech, tak to bude akční horor.

Přemýšlela jsem, proč mi vadí, že je to tak odtažité, když jsem sama trochu robot. Asi to s tím nemá nic společného, problém je ve starém dobrém tom, že mi ani jedna z postav nepřipadala jako "hrdina". Všichni tři jsou zároveň hajzlíci i oběti, a to by film celkově musel mít úplně jiné koule, abych si takovou premisu užila. Je to velmi... britské.

Pan tvůrce své dílo začíná strašně, strašně nedůvěryhodně, když nám nabízí takové bonbonky jako "u této záhady existuje tolik informací, které člověk musí vzít v potaz, například spousta lidí věří, že to byli mimozemšťani" a podobně. V průběhu filmu se to trochu zlepší a on sám se promění z cvoka, co chrlí senzacechtivé myšlenky, na cvoka, co by si přál s Ďatlovem být kamarád, což dokážu ocenit. Sám nám tvrdí, že už toho leccos natočil a zažil, ale tenhle film vypovídá spíš o tom, že je to pořád nezkušený filmař. Měla jsem problém se soustředit na to, co vlastně chce říct, protože hrozně neobratně dohromady skládal to, čím to chtěl říct/podpořit. Když začal předkládat "argumenty" pro svoji hlavní teorii, musela jsem se v jednu chvíli i zasmát, protože jeden z jeho expertů použil termín Occamova břitva, zatímco ta jejich teorie tento princip na první pohled ostentativně ignorovala. A tady je právě to, že si nejsem jistá tím, jestli si experti tahali svá tvrzení z paty nepodložená důkazy, a nebo jestli to jenom filmař nesprávně natočil, předložit a přetlumočil do filmové řeči. Výroky typu "To jim nežeru, musela to být vražda." mi jdou prostě proti srsti, když to ten konkrétní řečník ani filmař ničím kromě modřin nepodloží. Nevím, jak složité by to bylo na provedení, ale proč například nevytáhnou nějaké pitevní zprávy z jiného případu a nepopíšou, jak by doopravdy vypadala zranění někoho, kdo uvíznul v lavině nebo z výšky tří metrů spadl na zamrzlý potok, a jak se to liší od zranění těchto výletníků. Nebo proč vůbec nezmínili to, že minimálně jeden z nich se nejspíš pokoušel lézt na ten cedr a potom z něj spadl. Nebo že v mínus čtyřiceti holýma rukama hrabali v mrznoucím sněhu provizorní ohniště. Naopak zmiňují nějaký domorodý opasek omotaný kolem stromu, ale neukážou žádný fyzický důkaz, žádný zápis, žádnou fotku, že by něco takového existovalo. Stan podle paní rozřezal někdo z venku, ale zřejmě se vznášel ve vzduchu, protože nezanechal žádné stopy ve sněhu. A ze své vlastní výpravy do průsmyku a setkání s místním klimatem si pan tvůrce odnese myšlenku, že "hory jsou krásné", ale už nijak nereflektuje to, že i on sám se setkal se šíleným počasím a že by ho potkal kdo ví jaký osud, kdyby ho musel přečkat na nechráněné pláni, kam by došel po desítkách kilometrů na běžkách, místo ve vyhřáté chatě, kam dojel na sněžném skútru. Na závěr jenom již tradičně dodám, že pro mě nejpřesvědčivější pátrací práci o Ďatlovovi provedl Patrik Kořenář v epizodě série Fakta vítězí.