Iroquaise

ajaj...legenda...devadesátá léta a soudobá populární hudba vtrhly do naší kotlinky...hlavně je zajímavý vnímat, jakej to byl mišmaš...jak se tam křížily tvrdý věci s ostrovními boybandy, s kontinentálním (pseudo) house-technem a tuzemskejma interpretama ( často v uvozovkách)...Premiere - Hrobař...Lunetic - Máma...Aerosmith - Crazy...The Offspring - Why don´t you get a job...2unlimited - No limit...20for7 - Is it love...Mr. President - Coco Jumbo...Fun Factory - Celebration...E-rotic - Help me Dr. Dick...Jackson - They don´t care about us...DJ Bobo - Everybody...Backstreet Boys - Get down...Take That - Never Forget...Spice Grls - Wannabe...Worlds Apart - Stay Together...Chaozz - Televize...Hanson - MMMbop...Kelly Family - Angel...Wanastovy Vjecy - Kouzlo...Joan Osbourne - One of us...John Scattman - Scatman´s world...Babylon Zoo - Space man...MC Erik a Barbara - Do it...Kopytovci - Dojit...Ozzy Osbourne - Back on earth...každopádně to byl jedinej komplexní hudební pořad u nás, kterej nenabízel jen hitparádu, ale i reportáže a rozhovory s domácími i zahraničními hvězdami (Osbourne, Kelly´s atd.), na stáncích se pak pravidelně vyloupla bestofka Čágo belo, šílenci...jedna až stotřicet vosum...jeden z majestátních symbolů doby a progresivní podoby tehdejší televizní zábavy...v dobrém i ve zlém...Divoká karta Novy...rekapitulace...sobota, jedenáct hodin dopoledne...Tereza, jedině Tereza...Rest in peace 90´s...

příjemný a zajímavý...nechci to nějak glorifikovat...na to je ten film moc komorní a ztišenej...ale v českym kontextu jsem nic podobnýho neviděl...částečně je to daný tim, že nemam nakoukáno...ale spíš se tam promítá fakt, že se to orientuje na starší evropský kontext - Bressona, částečněTarkovskýho... bressonovský mi to přijde v té vizuální ukázněnosti, práci s napětím, minimem hudby...voyeristickým přístupem k situacím a fetišizaci předmětů a úkonů...Tarkovskýho mi to zas evokuje tou vizuální a situační zástupností ( nebo jak to nazvat) s ohledem na minulost a vzpomínky, které ji křiví a definují - dílčí záběry definují a zastupují prostředí, (schody u domova), úkony zastupují období života( vystřihávání z časopisu a nalepování do sešitu) atd....s odstupem to působí až trochu snově... líbí se mi, jak je tu zacházeno s dobou...zároveň je i není přítomná...takové nakládání s výpravou už jsem dlouho neviděl... namísto dokumentarismu jemná stylizace...obecně jemnost a nenápadnost jsou pojmy, které ten film postihují na různých úrovních...jeho hravost, depresivitu, absurdnost, dokonce erotičnost ( ta je až titěrná)...ale dík tomu vizuálnímu a narativnímu minimalismu to hrozně vynikne... ...ono se to zdá, jaká pohoda to musela být po formální stránce...pár záběrů a sbohem...chybalávky...ten film je dobře natočenej...dobře se tu pracuje s architekturou mizanscény a hlavně s rytmem...jak z hlediska střihový skladby, tak nasazováním zvuku nebo pohybu herců... ten film mě potěšil...něřikam, že takhle má vypadat všechno a za všech okolností...ale jednak mi to sedlo jako odskok od žánrovek, kterejma se napájim dnes a denně...a pak jsem měl radost z toho, že česká věc nemusí být podbízivá, řachavá, hlučná a doslovná...

...člověk by od béčka bessonovský produkce čekal větší nekompromisnost a násilnost ( což se nakonec opravdu dostaví)...ale to ideologický východisko...panečku...bohatí mají ostentativně liberální a v důsledku nezodpovědný přístup k životu a výchově dětí...odmítají pravidla a neposlouchají rady...dokud se něco nestane...taková protofašitická moralita to je... ale jak to postupuje a roste míra akce a násilí, začne to dostávat koule...a člověk tomu - ve své podstatě psychopatickému - hrdinovi nejen fandí, ale ventiluje si přes něj svoje vlastní násilné sklony...už dlouho se mi nestalo, že bych tak souzněl s anarchicko-násilnou povahou filmu ve smyslu "jdi a nakopej těm čurákům prdel"...v podstatě skrze řadu tvrdých, fyzických a minimalistických akčních scén je presentováno jednoduché a prosté psychologické rozpoložení hlavního hrdiny - jeho frustrace, motivace, vztek...chtělo by se říci "vnitřní drajv"... a po happy-endu ta jednohubka naštěstí velice rychle skončí... jo a co je škoda - že některý scény byly explicitně ukázaný a nebyly dotvářený ex post formou rekonstrukce...viz. únos dcery, který mohl být působivější, kdyby divák spolu s hrdinou jen slyšel dění na druhé straně telefonu a následně na místě činu celou situaci skládal dohromady...

asi takhle...ač to s koncíkem uplně nesouvisí... http://blacklsays.blogspot.com/2011/02/na-hruby-kabat-hruba-zaplata.html

ten film snad nemá jediné spontánní místo ( režijně i scénáristicky)...všechno je průhledně konstruované a schematické...místy na to člověk zapomíná a funguje to, povětšinou to ale nevhodně trčí...zajímavý námět s ohledem na prostředí a charakter hlavní postavy...

Darrena Aronofského příliš v lásce nemám. Je to filmař sice řemeslnně disponovaný a schopný, ale jako umělec- autor poměrně plytký a diváckou obcí značně přeceňovaný. Veleslavnou celovečerní prvotinu Requiem za sen považuju za jeden z nejpřeceňovanějších filmů posledních deseti let - a to z řady hledisek, včetně pověstné, tzv. drogové autenticity. Jedno se ale D.A. musí nechat - drží si svou linii a je nekompromisní ve výběru látek a svém osobitém autorském přístupu ( byť ten je dosti diskutabilní). A umí pracovat s herci - viz. výborná Natálie Portman, která na mne snad poprvé zapůsobila pozitivním dojmem. K samotnému filmu Černá labuť: Líbilo se mi téma ( resp. témata )a výsledek jsem si docela užil - dokonce můžu říct, že na určité esenciální úrovni ve mě film docela silně zarezonoval ( rozhodně víc než Fontána a Requiem), ale Aronofski je to teda esenciální - konstrukt, pohádkovost, určitá plytkost a povrchnost. Soustředění se na jednu hlavní postavu a s tím spojená psychologizace filmu rozhodně svědčí. A formální stránka mi přišla fajn - minimálně v tomto směru se D.A. zlepšuje. Líbily se mi hlavně scény z tréninkového sálu - ořezávání a dynamizace záběrů, přimknutí k tělu herce - tanečníka (a přitom absence pitomin ála Requiem, kdy je kamera připevněná na herce, což je ultimátní videoklipové klišé), sladění pohybu kamery s vnitrozáběrovou dynamikou a hudebním doprovodem( výsledkem je melodičnost pohybu a sledu obrazů). Ale problém je pořád jeden a týž. Psychologie nestačí prohloubit celkovou plochost konceptu, který není vystavěn na bázi prokreslených postav a vztahů, ale na základě metaforických ( a v důsledku schematických a až dětinsky doslovných) výjevů – proměna v labuť ( peří pod kůží, lámání končetin). V tomto směru třeba motiv vztahu dominantní matka obluda - křehká dcerunka s plyšáky je na mě fakt moc. Chápu, že to má být metafora, že to má být Freud atd. Ale je to příliš zjednodušující a moc rychle, přímočaře podané,...viz scéna, kdy matka hrdinku citově vydírá, protože nechce jíst dort. Což je nesmysl i s ohledem na modelování těchto dvou postav a jejich vzájemného vztahu - vzhledem k tomu, že holka je baletka před premiérou a máti se do ní projektuje by bylo přece logické, kdyby mládí chtělo oslavovat, ale stáří to zatrhlo (což se také posléze děje). Ale je tu vícero nesmyslů. Například jak rychle a náhle přichází erotické scény. Najednou, bez přípravy si Natálka hrábne do rozkroku a začne se svíjet. Nemá to nástup, gradaci, vývoj prostě hap hop atom. Dále dvě paralely s Fontánou: Zaprvé - stejně jako mě tehdy iritovalo světlo ("otevřete dveře, venku vyšlo slunce"), tady mě iritovala tma ("haló,co se děje zkoušíme...")...čili práce se světlem jako s dramaticko - metaforickym prostředkem. Druhá paralela je na trase kompozice záběrů podle centrálního bodu ve F. – užití zrcadel v ČL. Chlapec to dosti přehání. Dožene to až do takového extrému, že Natálka se probodne střepem ze zrcadla. To je sice sám o sobě dobrý motiv, ale v kontextu celého filmu, kde je asi stopadesát záběrů na zrcadla - různě členěná a štěpená, působí dosti absurdně a nadužitě. A nakonec samotné „strhující finále“...V momentě, kdy se film má tzv. stupňovat, tak mě naopak docela přestává zajímat. Aronofsky násilně nažene příběh do vyústění ála drama dějin a vesmíru a tam se s nim fakt míjím. Mimochodem mi závěr dosti evokuje Fontánu – kde se dříve střídaly časové roviny, tam se nyní střídají výjevy realita – halucinace. Výsledný pocit je přitom velmi obdobný, totiž že ten pán mele a mele a že už sám pořádně neví, co by měl být reál a co vize a kam by výsledný tvar měl přesně směřovat, resp. jakým způsobem by mělo být naplněno schéma, které je od počátku zcela jasné ( a pro jistotu v rámci promluv několikrát omílané) – totiž protnutí osudu hlavní hrdinky s hlavní postavou uměleckého díla, Labutího jezera. Spíše než ambiciózní umělecký počin v moderním hávu ( takto zhruba bychom ten koncept mohli nazvat) by Aronofskému svědčila látka ne tak závažná - něco žánrovějšího, co se nesnaží obemknout všehomíro máchnutím ptačích křídel. V tomto směru byl - bohužel - docela příslibem plánovaný projekt Wolverina.

pecka...subjektivní, ale přitom ucelený...rychlý a hutný...Scorsese se s tim nesere, nevzdává debilní holdy, ale podnětně a chytře glosuje...zábavná, živá a sofistikovaná učebnice...

Problém není v tom, že by ti pánové neuměli hrát, zpívat nebo komponovat. Zádrhel je v podstatě toho celého konceptu, jehož jádrem je komedie a parodie, nikoliv hudba. Ono by se chtělo říct, že podobný přístup razí a razila celá řada kapel, ale kupříkladu Monkey Bussines nebo J.A.R. tvoří na prvním místě hudbu, resp. jejich texty neobsahují jen komickou rovinu, ale i další vrstvy sdělení. Nightwork připomínají svou tvorbou Mig 21. Jde jim primárně o humor a tzv. blbnutí - konání, jemuž hudba slouží ( nikoliv naopak). Zajímavé v tomto směru je, že show, kterou mohl divák v tomto vystoupení vidět, neměla místy parodický nádech ve smyslu "vysmíváme se megalomanské povaze velkých hvězdných koncertů", ale naopak nevhodně nafukovala humor do výpravných rozměrů ( skokani na trampolínách, modelky v teplácích nebo protoperverzní sbor zpěvaček v bílém - zřejmě v narážce na Bambini di Praga). Vystoupení tak působilo jako deformovaná pseudo-show, v níž se skrze neustále přítomný humor tematizovaly a vyprazdňovaly její jednotlivé složky - od zpěvu, přes výkon hudebníků až po pódiové efekty. více zde...http://blacklsays.blogspot.com/2012/05/ct-live-nightwork.html

...dobře zinscenované a natočené...zábavné defilé herců a zpěváků šedesátých let...v určitém momentě ale ta sympatická narativní rozvolněnost začne působit rozklíženě a revuálně...manifest ( hravý, ale v těch antimilitantních náladách trochu vlezlý a naivní ), který si sám sebe užívá o něco víc, než si ho užívá samotný divák...ale tady hodně záleží na subjektivním přístupu...velkou roli určitě hraje nostalgie ( která je docela na místě )...na druhé straně pak stojí docela zabijácká stopáž...

díl "Bratři"...moc nechápu, proč se tomu všichni posmívaj...devadesátky z toho místama stříkaj, je to televizní a trochu moc melodramatický, sem tam z toho trčí nějaký to schémátko či konstruktík...ale i tak je to dobře napsaný, slušně zahraný a dobře odvyprávěný...Vašut sem sedí, navíc je v týhle epizodě vhodně upozaděnej...podstatnější je noirová linie dvou bratrů - zločinců...orientace na městské ( a často baladické) příběhy je docela vděčná a pro tuzemský prostředí vhodná...připomíná mi to trochu Moulina... díl "Případ Anděla"...zajímavý jako pokus o komorní oldschoolovku...najdou se tu prvky Chandlera, Agathy Christie, britských Daulglieshovek i krimi studií ála Chabrol...zajímavé, ponuré motivy...ale často scénáristicky nedotažené (invalida jako potenciální hrozba, incestní vztah bratr - sestra, motiv hada jako hrozby) nebo přebujelé ( každý s každým) nebo režijně odbyté ( samotná scéna vraždy loďkou v bazénu)...přes postavu vysloužilého policejního šéfa se sem navíc vtírá látka úplně jiná - policejní thriller...ale co je nejhorší - místy to audiovizuálně působí jako pohádková televizní inscenace z osmdesátek...ta muzička - klasicistní šmrdláníčko...a ty herecké výkony...Vašut docela v pohodě...Potměšil opět hraje opuštěného nebohého mrzáčka, ale budiž ( kdyby nemluvil nesmysly...a spisovně...)..ale na ženské postavy se moc dívat nedá... díl "Bílá past"...docela solidně napsané z hlediska strukturace vztahů postav a jejich rozesetí do různých prostředí...ale ten příběh je samoúčelný...a ta jeho samoúčelnost spočívá v neschopnosti zvolit si nějaký hlavní motiv...není to ani vztah otec-problematický syn, ani manžel - lesbická manželka, ani zhrzený, zamilovaný feťák...ty překombinované vztahy nakonec beztak vždycky rozetne Vašut ranou pěsti...a do toho sálá ten devadesátkový skanzen...docela ble...