classic

Martin Scorsese uznal film za jedno z mistrovských děl polské kinematografie a v roce 2014 jej vybral pro uvedení ve Spojených státech a Kanadě v rámci festivalu polských filmů „Martin Scorsese Presents: Masterpieces of Polish Cinema“.

V roce 2006 udělil měsíčník „Film“ snímku Zlatou kachnu v kategorii „Film k 60. výročí“.

Francouzské publikum přijalo film mnohem lépe. Zbigniew Cybulski (Alfons) po promítání filmu v pařížském Palais de Chaillot zdůraznil, že tamní publikum nemělo problém se specifickým humorem díla.

V Polsku byl film zpočátku přijímán s rezervou. Jerzy Płażewski mu ve své knize „Dějiny filmu“ věnoval málo prostoru a označil film za „zábavný pastiš plášťové romance, dvořící se nápaditým vizuálům a přehlídce různobarevných hereckých kreací“. Recenze Rukopisu byly vzestupné a stručné. Polští recenzenti se o Hasově díle vyjadřovali různě: objevily se názory, že režisér „lehkomyslně propásl příležitost vyšplhat se na vrchol“ (Jaszcz) a že jeho film „je bizarností tak bizarní, že je světovým unikátem“.

Premiéra filmu, která byla naplánována na 25. ledna 1965, se nakonec uskutečnila 9. února téhož roku ve varšavském kongresovém sálu. Pro polské diváky v kinech představovalo zacyklení vyprávění velký problém a mnoho znuděných diváků během promítání odcházelo.

Výbor pro technické hodnocení Generální rady kinematografie měl k filmu připomínky a udělil mu spíše dobrou než maximální známku.

Autorem hudby k filmu je Krzysztof Penderecki. Pro hudební stopu použil mimo jiné magnetofony a syntezátory. Hudební vrstva Rukopisu je parodií na hudbu pozdního baroka (Vivaldi) a klasicismu (Beethoven, Haydn, raný Mozart). Pendereckého hudba zahrnuje mnoho různých žánrů, od flamenca po elektronickou hudbu.

Miroslawa Lombardo dostala roli von Wordenovy (Zbigniew Cybulski) matky, protože se Hasovi líbila její fotografie v časopise Ekran. Lombardové trumfem byla také její schopnost jezdit na koni, díky níž herečka nepotřebovala dublérku.

Hlavní roli Alfonse van Wordena měl ztvárnit Zbigniew Wójcik, herec krakovského Starého divadla, který krátce před začátkem natáčení zemřel. Poté byl do této role obsazen francouzský herec polského původu André Claire, který, jak se ukázalo po jeho příchodu na plac, byl ve skutečnosti pouze členem svazu statistů a vystupoval pod jménem Andrzej Trześniewski. První natáčecí dny ukázaly, že Trześniewski roli „vůbec nezvládá“, a tak ji nakonec dostal Zbigniew Cybulski.

Velmi přesná scénografie umožnila načrtnout přesný filmový ekvivalent toho, co bylo v Potockiho díle ponecháno čtenářově představivosti. Lidia a Jerzy Skarżyńští a Tadeusz Myszorek, zodpovědní za scénu a kostýmy pro Rukopis, rekonstruovali španělskou krajinu první poloviny 18. století, aniž by opustili zemi. Pro filmovou scénu navrhli Skarżyńští 232 kostýmů a celý proces bedlivě sledoval sám režisér. Kamera filmu, za kterou byl zodpovědný Mieczysław Jahoda, se natáčela převážně v Juře Krakovsko-Częstochowské, nedaleko Olsztyna u Čenstochové. Kulisy pro madridské scény byly postaveny v okolí Morskieho Oka ve Vratislavi. Natáčení začalo v roce 1963 a trvalo více než rok.

Wojciech Jerzy Has dlouho přemýšlel o tom, jak by se Potockiho dílo dalo adaptovat pro film. V rozhovoru, který poskytl časopisu Film v roce 1963, uvedl, že chtěl, aby „Rukopis“ byl realistickým a zároveň poetickým podobenstvím o člověku. Režisérovy plány byly zároveň ovlivněny tlakem Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany (PZPR), který v rezoluci sekretariátu Ústředního výboru kinematografie vyzval k hledání „námětů vyjadřujících pokrokové myšlenky a osvobozenecké snahy národa a pracujícího lidu v tisícileté historii Polska, s využitím v tomto ohledu vynikajících děl polské literatury“. Někteří filmaři, včetně Hase, přistoupili k tvorbě adaptací národní literatury a nechtěli se podílet na reaktivaci socialistického realismu.

Román „Rękopis znaleziony w Saragossie“ režisérovi doporučil Tadeusz Kwiatkowski, pozdější scenárista filmu. Ocenil význam díla v kultuře a historii, bohatství postav v něm a upozornil také na vyprávění, umožňující filmové experimenty s časem a prostorem a zcela odlišné inscenační postupy.

Mezi důležité motivy románu i filmu patří motiv cesty. V knize má poznávací a iniciační charakter – Alfons (Zbigniew Cybulski) poznává politický a společenský svět, zatímco ve filmu nabývá van Wordenova cesta rysů bližších romantickým hrdinům. Odkaz na Potockého inspiraci, „Dona Quijota“, je zde patrnější než v předloze. Filmový historik Marcin Maron uvedl: „Vždyť je to jenom o tom, jak se to dělá, když se to dělá, stejně jako se u Potockého příběh mění ve vyprávění, tak se u Hase vyprávění mění v poezii. Has vyjímá z Potockého románu všechny ty rysy, které by mohly naznačovat jeho preromantický charakter.“

Filmový historik Marcin Maron poznamenal, že kniha a film mají společné nejen kompoziční a vypravěčské postupy, ale také to, že základem obou děl je reflexe otázek času a historie. Literární obrazy prezentované v románu, které sahají k tak různorodým zdrojům, jako jsou Giovanni Boccaccio, William Shakespeare, Miguel de Cervantes, Voltaire a Denis Diderot, což mu dodává intertextuální hloubku, se ve filmu odrážejí „jako v zrcadle“.

Důležitým interpretačním přínosem režiséra je závěr. V závěrečné sekvenci se Alfonso (Zbigniew Cybulski) po vyslechnutí Avadorova (Leon Niemczyk) příběhu na Cabalistově hradě znovu objevuje v údolí Los Hermanos, jde do jeskyně a poté se probouzí pod šibenicí, aby na konci sepsal svá dobrodružství.

Přestože bylo nutné román převést do podoby scénáře, film zachovává klíčové prvky románu, zejména zápletku s hlavní postavou Alfonsem van Wordenem (Zbigniew Cybulski), který se ocitl v „iniciačních peripetiích“, a také samotný způsob vyprávění příběhu, kdy z jednoho příběhu vzniká další a z něj další a další. Vzniká tak efekt „putování“ – jakási hra s časem a pamětí, neboť Alfons se neustále setkává s lidmi, kteří mu mají co říci. Některé příběhy uvedené v knize se do filmu nedostaly, například ty, které se týkají bratrů Zotových, kteří ve filmu hrají vedlejší role.

Hasova adaptace se skládá ze dvou částí: první (trvající 98 minut) se zaměřuje na neuvěřitelná dobrodružství Alfonsa van Wordena (Zbigniew Cybulski) v údolí Los Hermanos a představuje hlavní postavy, zatímco druhá (trvající 78 minut) je založena na příběhu Avadora (Leon Niemczyk), který se odehrává na kabalistickém hradě. Režisér spojil některé motivy románu a zbavil se některých motivů. Antické motivy nebyly ve filmu přímo zobrazeny, stejně jako ty, které přesahovaly Španělsko jako místo děje v čase a prostoru. V knize měly velký význam motivy související s chronologií a vývojem náboženství, které zde byly vynechány, stejně jako rozsáhlá historie rodů Gomelezů a Uzedů v předloze. Naproti tomu Avadorův životní příběh se omezil především na události odehrávající se v Madridu.

Film vznikl podle díla hraběte Jana Potockého, vědce, spisovatele, filozofa, vojáka, cestovatele a fantasta, který žil na přelomu 18. a 19. století. Literární rukopis nalezený v Zaragoze byl napsán v letech 1794–1815 a poprvé vyšel v roce 1813 ve francouzštině. V Polsku byl dlouhá léta neznámý a do polštiny byla přeložena Edmundem Chojeckim až v roce 1847. Film si zachovává kazetovou strukturu románu přeloženého Chojeckim, v němž je každý následující příběh odvozen od toho předchozího.

V Polsku byl film vysílán v plné verzi v délce 180 minut. Ve Francii a Spojených státech byl film zkrácen na 152 a 125 minut.

Natáčelo se ve studiích Tepeyac a v Mexiku (Mexico City).