Malkel

Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů. Takový ten krásný film, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). *****

Fremont - typický příklad onoho malého, nenápadného uměleckého filmu, jenž je v podstatě odsouzen k diváckému zapomnění. Síto filmového mainstreamu je holt nekompromisní, proto je fajn vytáhnout zadek ze sedačky korporátních multiplexů a trochu zapátrat po lokálních kinech - filmy, mezi něž Fremont patří, mají své kvality a neměly by zůstat přehlíženy. Snímek do děje vtáhne velmi osobní a civilní atmosférou, podpořenou skvěle zvoleným formátem 4:3 v černobílé. Tomu sedí i výprava - Fremont se vyžívá ve vypravěčském i příběhovém minimalismu, jenž ještě více podtrhává ponurou přízemní atmosféru a relativně těžká témata, jako je například přistěhovalectví, osamění či válečná traumata. Není to ale pouze jen melancholická deprese, film je odlehčen sympatickým humorem na správných místech, což tvoří poměrně dynamický mix. K výtkám však určitě patří délka. I přes na první pohled sympatickou stopáž devadesáti minut se to v některých místech dost táhne a některé motivy se začínají přejídat. Občas taky prosvítá taková ta navoněná umělecká nepřístupnost, kterou si tvůrci mohli odpustit. Dohromady to ale všechno působí tak - no nenuceně. Vlastně bych řekl, že slovo nenucený je naprosto vystihující. Cokoliv, co se zde děje, není na sílu agresivně rváno pod nos, ale tak nějak si to plyne. Přinejmenším osvěžující. V klidu za ****

Wes Anderson - jediný režisér, jehož filmy jsou jak kdyby stvořené pro líné odpoledne, jenž si vychutnáte s hrnkem kafíčka v ruce. A jsem rád, že i když to tak po mém posledním výletě do jeho fantazie tolik nevypadalo, dokáže mě dobrák Wes stále nesmírně potěšit. Proslulý nenapodobitelný styl je zde neodolatelný a stylová stop-motion animace ho ještě pozvedává na vyšší úroveň, než obyčejně nabídne. Neodolatelné jsou samozřejmě také barvité roztodivné postavičky namluvené dvorním ansálbem doplněným o další herecké esa a rozhodně to není pouze vizuálem. Do diváků, jak je zvykem, je také pumpována velká dávka kreativních i roztomilých nápadů, jenž stříkají z každé malinkaté scenérie. Celou tuto pečlivě sehranou symbiózu stylu, animace, postav a kreativity snad nelze sledovat jinak, než s obřím úsměvem na tváři a mě osobně do konce titulků nezmizel. Tady se sešlo co mohlo a troufnu si říct, že je to společně s Depeší nejlepší režisérův film. ***** a zase příště u dalšího líného odpoledne.