classic

Nápad na Fázi IV se zřejmě zrodil u koktejlů v roce 1971, kdy Peter Bart ze studia Paramount povečeřel s Raulem Radinem a zeptal se ho, co se vaří. Radin odpověděl příběh o mravencích, i když vlastně nic neměl. Radin následně zavolal Bassovi, který měl kamaráda pracujícího s mravenci, a rychle se dohodli na spolupráci.

Počítače, které Lesko (Michael Murphy) používal, nebyly atrapy blikajících světel, ale skutečné počítače, jako například GEC 2050.

Ken Middleham, fotograf divoké přírody, který pořídil sekvence hmyzu pro film Fáze IV, pořídil také sekvence hmyzu pro dokumentární film Hellstrom Chronicle (1971). V obou filmech byly hojně použity detailní fotografie hmyzu.

Novelizace scénáře, kterou napsal Barry N. Malzberg, vyšla pod názvem „Phase IV“ v listopadu 1973. Dává tušit konečnou Bassovu verzi, protože používá nezkrácenou verzi Simonova scénáře.

Interiéry se natáčely ve studiích Pinewood v Anglii a exteriéry v Keni, ačkoli děj filmu se odehrává v arizonské poušti ve Spojených státech. Film produkovaly společnosti Alced Productions a Paramount Pictures.

Původní francouzský název Sans toit ni loi je hříčkou s běžným francouzským idiomem „Sans foi ni loi“, což znamená „bez víry a bez zákona“.

Film kombinuje přímočaré vyprávění, v němž vidíme Monu (Sandrine Bonnaire) žít její život, s pseudodokumentárními sekvencemi, v nichž se lidé, kteří Monu znali, obracejí na kameru a vyprávějí, co si o ní pamatují. Významné události jsou někdy ponechány nezobrazené, takže divák si musí informace poskládat dohromady, aby si udělal úplný obrázek.

V anketě časopisu „Sight and Sound“ o nejlepší filmy všech dob z roku 2022 se film umístil na 101. místě v anketě kritiků a na 41. místě v anketě filmařů.

Hlas osoby, která rozhovory vede, je hlasem samotné Agnès Vardy.

V úvodních titulcích Agnès Varda, která natáčela především v regionech Gard, Bouches-du-Rhône a Hérault, děkuje obyvatelům obcí Bellegarde, Boulbon, Saint-Etienne du Grès, Générac, Jonquières-St-Vincent, Uchaud Moncalm a Tresques.

Exteriéry v Paříži v chronologickém pořadí podle scénáře: 1. obvod: rue de Rivoli (u kartářky, v kavárně Ça va ça vient a u kloboučníka Francina), odjezd taxíkem z rue du Pont-Neuf a přechod přes Pont Neuf; 6. obvod: taxík sjede z nábřeží Conti do ulice Guénégaud (exotické galerie) a do ulice Mazarine, kde se baví studenti Beaux-Arts a narušují dopravu, ulice Ancienne-comédie, Carrefour de l'Odéon, ulice Condé, ulice Vaugirard, ulice Guynemer, ulice Vavin, bulvár Raspail, náměstí Pabla Picassa - Carrefour Vavin; 14. obvod (čtvrť Montparnasse): ulice Huyghens (Cléův dům č. 6), place Pablo-Picasso-carrefour Vavin (polykač žab), brasserie Le Dôme, ulice Delambre, bulvár Edgar-Quinet (akrobat probodávající si biceps jávskou dýkou4 a sochařská akademie), pasáž Montparnasse nebo du Départ (Cléo a Dorothée odjíždějí autem); 15. obvod: stanice Maine-Montparnasse (nakládání filmových kotoučů do auta); 14. obvod: rue Delambre (Cléo a Dorothée sledují krátký burleskní film), incident v brasserii du Dôme, boulevard Raspail, place Denfert-Rochereau, avenue René-Coty (Dorothée vystupuje z taxíku a stoupá po schodech do rue des Artistes), park Montsouris (Cléo potkává Antoina u vodopádu); 13. obvod (autobusem 67 do nemocnice): rue Liard, rue de Rungis, place de Rungis, rue Bobillot, place Paul-Verlaine, place d'Italie, boulevard de l'Hôpital a hôpital de la Pitié-Salpêtrière (konec filmu, když „Nemocniční hodiny odbíjejí půl šesté večer“.).

„Natočila jsem tento film, abych producentovi Beauregardovi dokázala, že dokážu natočit film, který stojí méně než 50 milionů starých franků (500 000 nových franků),“ uvedla Agnès Varda. V roce 1962 činily průměrné náklady na francouzský film 2,37 milionu franků, zatímco v roce 1969 to bylo 2,58 milionu franku.

Jedná se o jeden z „1001 filmů, které musíte vidět, než zemřete“.

V roce 2012, 50 let po svém uvedení, byl film restaurován: 2K skenování (formáty DCP a 35 mm) francouzskými filmovými archivy/CNC, laboratořemi Digimage a Elude pro zvuk. Agnès Varda dohlížela na kalibraci.

Agnès Varda chtěla natočit film 21. března, aby zachytila nádherný přechod ze zimy do jara v Paříži, kdy se zahrady mění z perokreseb na impresionistické malby. Z finančních důvodů mohlo natáčení začít až 1. června a bylo dokončeno o osm týdnů později.

Od roku 1998 do roku 2006 se v Rusku a Bělorusku konala ruskojazyčná představení. V roce 2013 byla uvedena v Ťumeňském činoherním divadle (ruská verze) pod názvem „Sorry for the Pants!“. Licencované francouzské představení se konalo v Kanadě v únoru 2007. Anglický překlad „The Last Laugh“, adaptace a produkce tohoto díla, byl uveden ve Velké Británii v roce 2007 a v červenci téhož roku se konalo představení v Japonsku (anglické představení s japonskými titulky). To bylo také propuštěno ve West Endu v roce 2008. V březnu 2008 byla v Dongsung Hall Dongsong Art Center v Jižní Koreji poprvé uvedena korejská verze. Scénář byl většinou stejný jako u japonské verze, Song Young-chan hrála cenzora a Hwang Jung-min hrál dramatika. V den prvního představení Mitani také navštívil Koreu a uspořádal tiskovou konferenci. Od roku 2009 se opakovaně hrála v různých divadlech a hercích, především v Soulu. Hongkongská verze byla poprvé uvedena v Hong Kong Grand Theatre v Hong Kongu v červenci 2009 a byla opakována v lednu 2010.

Přestože se příběh zabývá cenzurou, nezobrazuje ji negativně. Ve skutečnosti je kouzlo tohoto příběhu v chytrém způsobu, jakým se Tsubakiho (Goró Inagaki) hra zlepšuje v důsledku toho, že musí pracovat s omezeními, která mu Sakisaka (Kódži Jakušo) klade. Kdyby šlo o komentář k útlaku umělců, Kóki Mitani by cenzuru představil v negativnějším světle. V rozhovoru pro The Japan Times však Mitani připustil, že hra je aktuální a má potenciál vzbudit sympatie i u lidí z jiných zemí a kultur.

Mitani Kóki, autor scénáře, uvedl, že inspirací pro Tsubakiho (Goró Inagaki) mu byl Kikuya Sakae, který byl autorem scénáře pro komediální hvězdu období Shōwa, Kenichi Enomota. Uvedl, že hra neměla být žádným politickým komentářem, ani nebyla inspirována současnými událostmi.

V prvním týdnu se film udržel na prvním místě v pokladnách kin s 81 562 diváky ve dvanácti pařížských kinech. Celkem na něj na pařížských předměstích přišlo 700 000 diváků a ve Francii 2 000 000 diváků.

Bezprostředně po filmu Kočka (1971) požádal režisér Pierre Granier-Deferre Philippa Sardeho, aby k tomuto filmu složil hudbu.