Dinsberg

Kevin Costner soustředil snad všechen svůj um, talent a schopnosti do toho životního eposu. Výsledek zná asi každý byť jen letmý filmový nadšenec. A vyčerpal se umělecky natolik, že zbytek jeho kariéry vypadá jako šedý svět kolem zářivého slunce.

Charismatický Kevin a rozmazlená Whitney, která ani nemusela moc hrát. Film, který si nehraje na veledílo, ale přesto má svoje osobité kouzlo, které nevyprchává ani po 20 letech. A taky by mě nenapadlo, jak velké charisma mu ještě dodá dabing Miroslava Donutila.

Loučení s životní epochou postav i jejích představitelů. Že je to uslazené a dojímavé. Mělo by být. Filmové postavy spolu strávili tři strastiplné válečné roky, jejich představitelé pak 11 sezón, během kterých se jim osudy řádně provázaly. Zvlášť chytrý scenáristický tah vidím rozjezd derniéry Hawkeyeho za dveřmi blázince. I největší optimista a cynik byl válkou nakonec těžce poznamenán. Taková životní etapa skupiny lidí, kteří ač k sobě přiděleni, si na sebe nejen zvykli, ale velmi se respektovali. O to dojemnější bylo jejich vzájemné rozloučení.

Ač Birdy působí jako šílenec, ve skutečnosti je jediným, kdo má rozum, a drží hlavu zpříma, takže je schopen vidět dál. Jako by jeho postava pošťuchovala krátkozrakost běžného člověka, který se zajímá jen o to jakou barvu mají plaňky ploty jeho zahrady. Proto taky věta: "Neřekl jsem mu nic, protože jsem mu neměl co říct." Pro film stěžejní věta, která pak uvrhne konec filmu do moře nejistoty. Svoboda je vždy nejistá, a stejně jako naplnění touhy létat.

Když dva dělají totéž, není to totéž. Jak jinak si vysvětlit totální komerční kolaps? Geena Davis je sice kvalitní herečka, ale snaha udělat z ní akční hvězdu vyzněla stejně jako eventuální pokusy o komedii Maxe von Sydowa. Film sám o sobě má své kvality ve scénáři i výpravě, ale přehnané sebevědomí Rennyho Harlina (zřejmě nabyté na druhé Smrtonosné pasti) nedalo průchod umírněnosti ani v hereckých projevech. A přílišná nabubřelost všeho zřejmě odpudila většinu potenciálních návštěvníků. Jen je zvláštní, že Piráti z Karibiku a dekádu později slavili úspěch. Buď je to účastí Johnnyho Deppa, nebo jen producenti lépe vychytali načasování.

Od režiséra "dvojek" dvojka poplatná svému číslu. A rovná kvalitativnímu sešupu do třídy stejné kvantity.

Na Willise poměrně svěží komediálně laděné undrgroudové krimi, které těží hlavně s chemie mezi postavami. Těch je dostatečně na vytvoření hutného příběhu, kde se vzájemné vztahy šmodrchají pokaždé, když postavy vzájemně setkají a zase opustí. Navíc mi přišla jen postava Micheala Clarka Duncana.

Apokalypsa něčíma očima. Dobrý námět i provedení. Možná to chtěl lepší casting.

Mezi lety 2006-2008 se rozmohly filmy stylu 1st person. Ty vesměs budovali atmosféru stejným způsobem a doufali, že to bude pro diváky zúčastněnější. Bohužel, stejně jako Záhada Blair Witch, sází hlavně na vizuální strašení nečekanou akcí. A zombíci už tu byli tolikrát, že se jich člověk přejí.

Oproti první PA nedošlo prakticky k žádné změně. Jenže i dobrá kopie je přece jen kopií. Očekávál jsem rozvedení původního příběhu o nové události a ne jen sérii lekaček (dlužno dodat, že jedna byla fakt dobrá), které jsou bez atmosféry k ničemu. A to vše když dospěje ke svému vrcholu, nabídne se otázka. Stálo to za to?