Dinsberg

Hollywoodští kritici by se nejspíš nudili, přece mají Návrat do budoucnosti. Jindřich Polák se nicméně nesnažil o teen komedii, ale o sci-fi říznuté bizarním, místy až černým humorem. Díky tomu dal vzniknout nadčasově časovému snímku, z kterého nejen zlidověly hlášky typu "...musíme tu na mě počkat.", ale který má skrytou i vážnější linku. Jak jinak brát celou hypotetickou část možnosti změny historie ve prospěch tyranů. Dohromady to překvapivě funguje.

Doba se zase tolik nezměnila. Bezpáteřní kariéristé mají pré za každé politické i ekonomické situace. Stačí si jen najít "kořena" a způsob jako ho okrást. Změnilo se jen to druhé. A proč by taky mělo. Rodina nás vychová v naivní víře, že změníme svět, ale svět změní obvykle nás. A koho nezmění, toho rozemele. Jde jen o elitními špičkami posvěcené a nauplácené šmelení s mocí. "Vydělávej (rozuměj okrádej), odevzdávej desátek a zachovávej nám věrnost.". Vítejme v kapitalismu.

Už ve spojení slov "Já, robot" je něco děsivého. Něco, co vyvolává oprávně otázky, jejichž odpovědi nahrávají technofobikům. Věřím, že podobně se někteří příslušníci druhu Homo Erectus chovali k ohni. Nevěřili mu, považovali ho za zlý. Podobně se i dnešním lidem nemusí pozdávat technický pokrok. Obvykle se setkávají s nepochopením. Stejně jako Del Spooner. Všechno co člověk vymyslí může stejně dobře pomoci jako být zneužito. Film neodsuzuje nedůvěřivce ani neobhajuje technický pokrok. Snaží se jaksi vymezit zlatou střední cestu...

Ať někomu vadí flashbacky nebo ne, sem prostě patří, aby se ujasnili hlavní motivace i strasti celé cesty za pomstou. Možná jsou trochu rozvětvené, ale stejně taková je vlastní pomsta.

Ubírám jednu hvězdu za trochu diletantskou animaci. Ale zbytek můžu hodnotit téměř bezchybně. Tahle zvířecí alegorie je podle mě mnohem děsivější faktem, že vyšla v roce 1945. Na konci válečného utrpení, ve kterém se tehdejší svět nacházel. A jako by Orwell tušil, jaké události budou následovat, poněvadž ta alegorie se stala vyplněnou predikcí, když v poválečném uspořádání se nejlépe zorientovali komunisté a nastolili zde socialismus. Tedy lépe řečeno tyranii pod hlavičkou socialismu. Tyranii, kterou ad absurdum dovedl až ve svém posledním a životním díle 1984 a ke které možná nemáme daleko ani dnes. Jen Velký bratr je nám skryt, protože ví, že éra kultu osobnosti už pominula.

Seriál mého dětství. Už tehdy se mi líbila Sylvie, a její představitelka Carolyn Dunn. Detektivky jednoduché, ale nic jim to neubírá na atraktivitě.

Pro mě jsou fantasy příběhy úplně mimo mísu. Možná nedostatek mojí představivosti mě utvrzuje v tom, že svět, ve kterém reálně žijeme, nabízí mnohem víc než kdy nabídne Středozemě. Nejde ani o Jacksona jakožto režiséra. Nemám prostě rád imaginární světy, ve kterých se mění pravidla podle toho, kam chce autor příběh a postavy dostat. Harry Potter je na tom sice podobně, ale tam existuje alespoň nějaká návaznost na reálný svět. Bohužel na mě moc postav, moc příběhů a moc logických děr na jeden film. Pokud to do sebe nezapadá jako skládačka, nezaujme mě to.

Bay tímhle filmem nejspíš překonal i hranici vlastního dobrého vkusu. Vyčítat filmu brutalitu nemá smysl, pokud se jedná o umělecký záměr. Paul Verhoeven, proslulý holandský direktor spousty bizárií, dokázal většině brutálních scén dát vyšší symbol. Prostě nebyly ve filmech jen na oko, ale sdělovaly velmi syrovým způsobem divákovi něco zásadního. V Bayových filmech postrádám cokoli jako je symbol či elementární smysl. Vše je jen pro oko diváka, který se má těšit z pohyblivých obrázků. Ano, možná jsem náročný divák, ale taky mám občas chuť dát si nějakou oddechovku, natočenou s jednoduchým námětem, béčkovými herci a takřka nulovým rozpočtem. Na rozdíl od tvůrců těchto snímků se Bay považuje za superhvězdu filmové branže. Podle stavu jeho konta to měřitelné je, ale vyjma Skály a řekněme prvních Transformers nenatočil nic, co by mu mohlo zajistit uměleckou nesmrtelnost. Podle mě to je jen megaloman, který své až chorobné úchylky ukájí na natáčení podobných nesmyslů jako jsou právě Bad Boys.

Pokud rokem akčních filmů byl rok 1985 a rokem akčních buddy movies 1987, pak rokem nedůstojného kombinování obou žánrů je rok 1995. Bay dokáže natočit úžasné akční sekvence, ale prostě nedokáže pochopit, že film je komplexní dílo. Nelze prostě očekávat jakoukoli odezvu diváka, když samy postavy jsou jako psí čumák. Divák netuší co jsou zač, proč dělají co dělají a kam až chtějí dojít. V Bayově režii jsou tyto otázky naprosto podružné, nejdůležitější je přece uspokojení explozivního fetiše.

Robin Williams kdysi býval velký komik, z kterého dnes zbyl jen stín. Ty tam jsou role robota-androida, Petra Pana nebo právě "staré paní", která se snaží vetřít do vlastní rodiny. Musím ocenit nápaditost běžných rodinných patálií a jejich nekonformní řešení. je zbytečné se tady o nich rozpitvávat, prostě se musí vidět.