CSSML

.

Na klavír geniálně hraje Evgeny Kissin.

Anglická verze baskitské písně Birjina gaztetto bat zegoen.

.

.

.

„Já jsem pastýř dobrý a znám svoje a znají mě moje.“ (Jan 10,14)

Pán Ježíš na doklad toho, že je dobrým pastýřem, uvádí vzájemnou známost a láskyplné spojení pastýře s ovcemi, tedy sebe s věřícími. Že se na vztahu pastýře s ovcemi ani po dvou tisíci letech nic nezměnilo, ukazuje Michal Milerski, který je chovatelem původních valašských ovcí a také výzkumným pracovníkem v ústavu živočišné výroby:

„Pastýř […] musí umět ochránit stádo a udržet ho pohromadě, musí znát svoje ovce a jejich potřeby, musí udržet bdělost a schopnost reakce v každé chvíli dne i noci.“

Své ovečky, přestože jich přes zimu chová 150–160, od sebe rozezná:

„Není to zase nic tak divného. Každý z nás přece dokáže úplně snadno rozpoznat 150 svých známých, zejména pokud se s nimi pravidelně setkává. I ve stádech čítajících přes 500 ovcí, pokud se každý den dojí, tak je valaši běžně rozpoznávají. […] Znají a poznají se i ovce mezi sebou a výzkumy ukázaly, že si jedna druhou je schopna pamatovat i třeba po uplynutí šesti let.“

Celý rozhovor zde.

.

.

Balada o vzpouře (pro klavír)

Pavel Blažek: Tři dopisy Tomáše Akvinského (2010)

Tomášův přístup k židům je celkově shovívavější a méně zaujatý než Peckhamův. Zatímco Doctor angelicus naší vévodkyni vícekrát připomíná, že je možné, že židé mají kromě lichvy ještě jiné příjmy a že nejsou jedinými lichváři, vychází Peckham zjevně z rovnice, (…) co žid, to lichvář. (s. 47)

Tomáš sice považoval prodávání úřadů [úředníkům] za principiálně legitimní, zároveň však od něho vévodkyni (podobně jako Peckham) důrazně odrazoval. Anonymní autor alia responsio naproti tomu zastává výrazně rigidnější stanovisko. Podle něj je takové počínání naprosto nepřípustné a ti, kdo tak jednají, se dopouštějí smrtelného hříchu. (s. 53)

Konečně se tážete, zda je dobré, aby byli židé nuceni nosit z Vašeho nařízení nějaké označení, aby se odlišili od křesťanů. Na to je jasná odpověď. Podle nařízení všeobecného [IV. lateránského] koncilu se židé obou pohlaví musí ve všech křesťanských zemích a v každém čase odlišovat oděvem od jiných obyvatel. Ostatně jim to nařizuje také jejich vlastní zákon, totiž aby si udělali třásně na cípy pláště, kterými by se odlišili od ostatních [srov. Nm 15,38 a Dt 22,12]. (s. 74–75)

Když toskánští obchodníci, kteří dovážejí plátno z trhů v Lagny, je prodávají nad jeho běžnou tržní hodnotou, protože čekají do Velikonoc na zaplacení, jedná se bez pochyby o lichvu. Když je však neprodají dráž, ale pouze v jeho skutečné hodnotě, byť za víc, než by si účtovali při okamžitém zaplacení, o lichvu se nejedná. (s. 97)

Stanislav Přibyl: Svátosti Nového zákona (2022)

Reduktivní až mechanická aplikace biblického kritéria nezodpoví otázku, proč se nemůže považovat za svátostný úkon například také Ježíšovo omývání nohou učedníkům. (…) V katolické církvi latinského obřadu je to večerní liturgie Zeleného čtvrtku, Missa in coena Domini, jež umožňuje vysluhování symbolického obřadu umytí nohou, jehož zavedení se může opírat o výslovné biblické ustanovení. Zároveň takový obřad chybí v církevních společenstvích, která se jinak na biblické zdůvodňování své praxe důsledně a soustavně odvolávají. (s. 16)

V Didaché ovšem chybí samotná slova ustanovení. (…) Nabízí se srovnání (…) s anaforou „apoštolů Addaje a Marje“, kde slova ustanovení rovněž chybí. To mohlo, avšak také nemuselo být projevem vysoké úcty ke konsekračním slovům, jejichž znění se proto nemělo zaznamenávat a zůstávalo celebrantovým „tajemstvím“. (s. 25)

Z hlediska otázky kontinuity liturgického práva je pozoruhodné, že podle papeže nikdy nedošlo k nezvratnému formálnímu zrušení dosavadní liturgie: „Proto je dovoleno slavit mešní oběť podle vzorové edice Římského misálu, který byl vyhlášen bl. Janem XXIII. v roce 1962 a nikdy nebyl zrušen, jako zvláštní formu liturgie církve.“ (s. 83–84)

Svědčí o pružnosti kanonického práva, že i kněz, který si zpovědní pověření neobstaral, zpovídá platně, neboť se v tomto případě aplikuje zásada supplet Ecclesia – církev doplňuje mocí samého práva příslušné pravomoci, pokud by jejich absence byla ke škodě věřících. (s. 91–92)

Zdeněk Kalista: Ctihodná Marie Elekta Ježíšova (1992)

V rozhodující chvíli válečného utkání Habsburků s českým stavovským povstáním, těsně před bitvou bělohorskou, vstupuje na českou půdu muž, který zažil ve Španělsku ještě poslední léta svaté Terezie z Avily, Dominik Ruzzola, klášterním jménem Dominicus a Jesu Maria. (…) Na poradě velitelů císařsko-ligistické armády v noci ze 7. na 8. listopad 1620 (…) „započal,“ vypráví Erklärung und Erkenntnis vévody Maxmiliana Bavorského, předsedajícího válečné poradě, „s velikým duchem a horlivostí napomínat vojenské velitele k důvěře v Boha a v spravedlivou věc, kterou zastávají, a nabádat je, aby se mocně důvěřili, že milost Boží, dopomáhající k vítězství, nebude odepřena těm, kdo doufali v Boha.“ (s. 90–92)

Denis Fahey: Kristova královská vláda podle principů svatého Tomáše Akvinského (2022)

Abychom si dokázali zachovat postoj skutečné nadpřirozené lásky k příslušníkům židovského národa a přitom odpírat jejich úsilí o svržení vlády jediného, pravého, nadpřirozeného Mesiáše, potřebujeme důležité vysvětlení vycházející ze zásad svatého Tomáše. Musíme pečlivě rozlišovat mezi osobností našeho Pána a Jeho individualitou. Individualita, pomocí níž se člověk odlišuje od ostatních příslušníků lidského rodu, pochází z těla, z materie, což vyžaduje určitou část prostoru odlišnou od prostoru, který zaujímají jiní. Svou individualitou podstatně závisíme na určitém prostředí, klimatu, rodině. Náš Pán, pravý člověk i pravý Bůh, byl Židem z domu Davidova, narozeným z Panny Marie, lilie Izraele. Na druhé straně osobnost pramení z duše a je konečně subsistencí duše. Osobnost našeho Pána, pravého člověka i pravého Boha, není jen osobností stvořené duše: je osobností druhé osoby Nejsvětější Trojice. V Něm je pouze jediné ego, ego božské. Odtud vznešené prohlášení „já jsem Cesta, Pravda a Život“. Židé jako národ vytrvale odmítají přijmout božskou osobnost našeho Pána Ježíše Krista, a tak odmítají uznat transcendentní nárok katolické Církve být mystickým tělem, v němž On žije dál a do něhož všichni musejí vstoupit, aby byli jedno s Ním a s Otcem. (s. 85)

Andělský učitel zdůrazňuje, že „k dobrému životu je zapotřebí dvojího. Hlavní nezbytností je ctnostné jednání. […] Druhou nutnou věcí, která je svou povahou druhotná a kvaziinstrumentální, je dostatek materiálních dober, jejichž užívání je k ctnostnému jednání třeba“. Člověk se skládá z těla a duše. Proto, aby množství lidí či jinak řečeno průměrný člověk mohl vést ctnostný život, aniž by byl nucen chovat se hrdinsky, musí mít přiměřeně zajištěny tělesné potřeby. „Přirozené je bohatství, jímž se přispívá člověku k odstranění přirozených nedostatků, jako pokrm, nápoj, oděv, povozy a příbytky a jiné tohoto druhu. Bohatství pak umělé je to, jímž přirozenost v sobě se nepodporuje, jako peníze, avšak umění lidské je vynalezlo pro snadnost výměny, aby byly jakoby nějakým měřítkem prodejných věcí“ (ST I-II, q. 2, a. 1). Peníze jako prostředek směny tedy mají lidem usnadňovat získání tohoto dostatku materiálních statků neboli přirozeného bohatství, jež je nutné k uspokojení potřeb těla, aby se tak duše osvobodila pro kontemplaci. Je tedy zřejmé, že manipulace s penězi neboli symbolickým bohatstvím se v rukou nepřátel nadpřirozeného Mesiáše a nadpřirozeného života, který dává, může stát strašlivým nástrojem, neboť směně překáží, místo aby ji usnadňovala. (s. 93–94)

Pavel Hošek: Sloužím Tajnému ohni (2022)

Autor Béowulfa jakožto křesťan vypravující příběhy pohanské doby postupoval podle Tolkiena velmi moudře: na jednu stranu nevkládá do děje křesťanské věroučné obsahy – vždyť píše o době před příchodem křesťanství. Na druhou stranu tlumí a více méně nechává mimo zorné pole náboženské obsahy pohanství, které by z jeho křesťanského pohledu musely budit dojem zavrženíhodné modloslužby. Zároveň také tlumí či ponechává stranou temné a barbarské stránky pohanství. Líčí pohanské hrdiny v podstatě jako ušlechtilé monoteisty, podobné hrdinům starozákonních příběhů. I v této záležitosti si z něj Tolkien bere příklad. (s. 54)

Pojetí pohanského věku, do kterého je děj Tolkienova díla zasazen, jako doby „přípravy na evangelium“, nabízí podle některých znalců Tolkienova díla vhodný výkladový klíč také k porozumění Tolkienovu dílu jako celku. Tak jako paprsky věčné Pravdy, Krásy a Dobra, zářící v pohanském věku, mohly připravovat pohanské národy na příchod Božího zjevení, mohou paprsky věčné Pravdy, Krásy a Dobra, obsažené v Tolkienově literárním světě, tedy v jeho uměleckém líčení pohanské doby, inspirovat (některé) čtenáře k tomu, že pozdvihnou oči k Nebi, k věčnému zdroji vší Pravdy, Krásy a Dobra. (s. 150)

Jacques Maritain: Vybrané stati filosofické (1931)

Svatý Tomáš zemřel r. 1274. (…) Záhy noví mistři a nové soustavy svádějí scholastickou filosofii s cesty naznačené svatým Tomášem. Se Scotem (narodil se v roce úmrtí svatého Tomáše, podle jiných r. 1266), doktorem to příliš subtilním, křesťanská myšlenka usiluje se přeskupiti podle typu, orientace a systému hodnot docela opačných typu, orientaci a systému tomismu (nestaví už na vrchol bytí inteligenci, nýbrž vůli, svobodu, náhodnost) a tím roztřásá až do posledních částek stavbu scholastickou, stává se neskonale složitou, ztrácí důvěru v inteligenci a mění filosofii v důmyslné sic, ale zcela nepřirozené ústrojí, které se již neujímá na skutečnu a již od něho nepřijímá života. – S Occamem, velmi moderním to theologem, jenž hájil perem Ludvíka Bavorského, aby ho Ludvík Bavorský hájil mečem, a jenž dával k službám germánského císařství theorie podvratné pro křesťanský řád, s tímto filosofem myšlenka křesťanská se poruší úplné. Zaslepena nominalismem přestává používati inteligence a rozeznávati podstatu věcí, prohlašuje, že jsoucnost, jednota, nekonečnost Boží, nehmotnost a nesmrtelnost duše jsou rozumem nedokazatelny, věčné pravdy činí závislými na pouhé božské libovůli, popírá metafysiku a snaží se představovati milost jako prostý zevnější přídomek. Luther není daleko, víme ostatně, že znal scholastiku jen prostřednictvím Gabriele Biela, posledního velkého zástupce učení Occamova, a že – podle slov Deniflových – „zůstal na vždycky occamistou“. (s. 22–24)

Sv. Tomáš Akvinský: O stvoření v šesti dnech v Teologické sumě (2020)

Pocházejí tělesní tvorové od Boha? Zdá se, že ne. Kaz 3, 14 praví: „Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky.“ Avšak viditelná tělesa navěky nezůstávají. (…) Tělesné věci tedy Bůh neučinil. Odpověď: Podle některých heretiků nejsou viditelné věci stvořeny Bohem, ale nějakým zlým původce. (…) Avšak takové chápání je naprosto nemožné. Když se totiž různé věci sjednotí, pak musí nutně existovat nějaká příčina této jednoty, neboť různé věci se nesjednotí samy od sebe. A proto vždycky, když se v různých věcech najde nějaké „jedno“, musí ony různé věci dostávat ono „jedno“ od nějaké jediné příčiny, jako mají např. různá teplá tělesa teplo od ohně. Avšak „bytí“ se nachází společně ve všech věcech, ať jsou jakkoli různé. Je tedy nutné, aby byl jediný princip bytí, od něhož má své bytí všechno, co jakýmkoli způsobem jest, ať už je to neviditelné a duchovní, nebo viditelné a tělesné. K námitce: Každý tvor v určitém smyslu zůstává navěky, přinejmenším co do materie, neboť tvorové se nikdy nezvrátí do nicoty, i když jsou pomíjiví. (…) Pomíjiví tvorové totiž navěky přetrvávají co do materie, mění se však co do substanciální formy. (s. 41–43)

Jestliže pohyb oblohy nezačal hned od počátku, tak předcházející čas nebyl dán počtem pohybů oblohy, ale počtem prvního pohybu, ať už byl jakýkoli. (…) Hned na počátku existoval nějaký pohyb přinejmenším co do následnosti pojmů a afektů v andělské mysli. (s. 68)

Někteří autoři [Alexandr Haleský] říkají, že světlo [prvního dne] byl jakýsi světelný oblak, který se po učinění Slunce navrátil do materie, z níž byl učiněn. Něco takového ale není přijatelné. (…) Jiní autoři [Petr Lombardský] proto říkají, že z onoho oblaku bylo zformováno sluneční těleso. (s. 77–78) 

Jak učí Augustin, u takových otázek je třeba brát v potaz dvě věci: za prvé to, abychom se neochvějně drželi pravdy Písma; za druhé to, že božské Písmo lze vykládat více způsoby. Žádného výkladu bychom se tedy neměli držet natolik, abychom se opovažovali vydávat za smysl Písma to, co bylo s jistotou shledáno mylným, aby se tak nevěřící Písmu neposmívali a nezkomplikovala se jim tím cesta k víře. (s. 81) 

Později Bůh neučinil nic zcela nového, co by nemělo základ v díle šesti dní. Něco předtím existovalo materiálně, např. když Bůh z Adamova žebra zformoval ženu. Něco předtím existovalo v díle šesti dnů nejen materiálně, ale i ve své příčině, např. jedinci, kteří se rodí dnes, existovali již v prvních jedincích svého druhu. Také nové druhy, které se objevují, existovaly předem v nějakých aktivních silách, jako i živočichové zrození z hniloby vznikají působením od počátku přítomné síly. (s. 118)

Léon Bloy: Stránky z díla (2007)

Někteří lidé se po přečtení něčeho ode mne chtějí dát pokřtít. Jaká božská odplata za mé výbuchy! Lidé, kteří mě odsuzují, protože se mají za moudré, nechápou, že jsem svědek, že mým úkolem je podávat svědectví v čase odpadlíků a že mé knihy proto dokáží zasáhnout některé duše. (s. 56, odd. Nevděčný žebrák)

Ano, hrůza všech hrůz je hlavně tohle: práce dětí, bída maličkých, vykořisťovaných průmyslem vyrábějícím bohatství. A to ve všech zemích. Ježíš řekl: „Nechtě je přijít ke mně.“ Boháči říkají: „Pošlete je do továrny, do dílny, na ta nejtemnější a nejvražednější místa našich pekel. Dřina jejich slabých paží něco přidá k naší hojnosti.“ Nebohé děti, které by vánek porazil, odvádějí týdně víc než třicet hodin práce, a je těch pracovníků, ó Bože pomsty!, na statisíce. (s. 175, odd. Chudý)

Je mi čtyřiapadesát a nejmíň třicet let vidím katolíky páchat špinavosti. Ano, připouštím, že ta prasata jsou moji bratři, nebo tedy aspoň moji přímí bratranci, protože jsem katolík stejně jako oni a jsem nucen poslouchat stejného pastýře – pastýře, který je nepochybně marnotratným synem; ale jak nevyskočit a nezačít příšerně řvát? (s. 185, odd. Zlořečící) 

Helena Polehlová a Petr Polehla: Non Angli sed angeli (2012)

Existuje vyprávění svědků, že předtím, než se stal [Řehoř] papežem, přišli do Říma nějací lidé z našeho národa, světlé pleti a vlasů. Když Řehoř slyšel, že dorazili, zatoužil hnutím blahodárné mysli uvidět ty cizince, jejichž vzezření mu připadalo nezvyklé, ale zejména veden Bohem, pátral, z jakého jsou národa. Někteří říkají, že to byli krásní chlapci, jiní, že to byli kučeraví, pohlední mladíci. Oni mu odpověděli: „Ti, z nich pocházíme, se nazývají Anglové.“ On na to řekl: „Andělové Boží.“ Poté řekl: „Jak se jmenuje král toho národa?“ Oni odpověděli: „Aelli.“ On na to řekl: „Aleluja. Je třeba, aby také tam se vzdávala chvála Bohu.“ (s. 64, Život svatého Řehoře od anonymního mnicha z Whitby)

Dostal tedy zmíněný muž Eosterwine klášter na starost v devátém roce po jeho založení. Zůstal v této funkci čtyři roky až do své smrti. (…) Ačkoli byl rádcem krále Ecgfritha, zanechal světských záležitostí, odložil zbraně a stal se rytířem duchovním, zůstal tak pokorný a podobný ostatním bratřím, že s nimi rád mlátil a prosíval obilí, dojil ovce a krávy a s radostí a poslušností pracoval ve mlýně, na zahradě i v kuchyni a podílel se na všech pracích v klášteře. (s. 144–145, Životy svatých opatů od Bedy Ctihodného)

V římské liturgii se na Květnou neděli koná následující obřad. Při návratu průvodu ke dveřím chrámu vejde několik zpěváků do chrámu, zavřou za sebou dveře a zpívají střídavě s průvodem hymnus Gloria, laus et honor, složený biskupem Theodulfem kolem roku 821. Po skočení hymnu zatluče podjáhen třikrát žerdí kříže na dveře chrámu, které se otevřou. Tím se naznačuje, že nám Ježíš Kristus svou smrtí na kříži otevřel brány nebeského Jeruzaléma. Obdobný obřad se nalézá v byzantské liturgii v Utreňi, bohoslužbě konané v noci z Bílé soboty na Boží hod velikonoční. Kněz za zpěvu „Christos Voskrése!“ klepe devětkrát křížem na dveře chrámu, které se následně otevřou. Nepřekvapí, že v novém mešním řádu, zaměřeném místo na Kristovu oběť na aktivní účast lidu, byl tento obřad vynechán.

.

Evelyn Waugh a John Carmel Heenan: Trpká zkouška (2021)

Evelyn Waugh (7. srpna 1964):  Funkce církve v každé době je konzervativní – předávat dál neumenšené a neposkvrněné vyznání víry, zděděné po předchůdcích. Na všech všeobecných koncilech (pokud je mi známo) nebylo otázkou, zda „je tento módní názor něčím, co bychom mohli akceptovat“, nýbrž zda „toto dogma (věc, na níž se shodujeme) odpovídá víře, jakou jsme přijali“. (s. 45)

Evelyn Waugh (31. července 1965): Používat se mají všechny jazyky Babylónu s jedinou výjimkou latiny, jazyka církve od dob misie svatého Augustina [z Canterbury]. Ta je nám zapovězena. (s. 67)

Bernhard Roetzel: Opravdový gentleman (2021)

Mezinárodní styl může sice někdy zavánět konzervatismem, nemá však nic společného s nostalgií. Na tradicích se lpí pouze tehdy, pokud mají smysl. Klobouk již dlouhou dobu neplní svoji funkci, kapesní hodinky nemáme kam zastrčit, protože se již nenosí vesty, a vzhledem ke skutečnosti, že pominula doba promenád, nepotřebujeme ani deštník na holi. (s. 255)  

Arnošt Hello: Den Páně (1923)

Sedmého dne padaly za zvuku trub Josuových hradby Jericha. (…) Pád zdí Jericha byl odpočinkem Israele. Nechť toto město jest Anathema, pravil Josue, a vše co jest v něm, nechť je Hospodinovo! Slovo Anathema jest jedním z nejtajemnějších slov Písma. Zvyk ho užívá vždy ve zlém smyslu. Avšak zvyk se klame. Anathema značí: zasvěcený. Anathema značí zasvěcený Pánu, ať jeho spravedlnosti, ať jeho slitování či jeho svatosti. (…) Panna jest nazvána: Anathema, neboť celou svou bytostí náleží Bohu, úplně, bez výhrady, bez poskvrny a bez výminky. V Biblia Mariana nalézáme při řeči o Josuovi ke slovu Anathema: „Zasvěcení, jež učinil Josue při dobytí prvého města v zemi Kaanan, jest předobrazem Panny, Matky, zasvěcené, jež poskytla Pánu Ježíši jeho prvý pozemský příbytek.“ (s. 19)

Sv. Tomáš Akvinský: Dokonalý duchovní život (1935)

Ježto Abraham nikdy nepřestal býti bohatý, ba spíše v bohatství zemřel a zanechal je po smrti synům, jak čteme v Genesi, zdá se podle řečeného, že nebyl dokonalý, ačkoli mu Pán řekl v Genesi 17: „Buď dokonalý!“ Ta otázka by se nemohla vyřešiti, kdyby dokonalost křesťanského života záležela v samém opuštění bohatství. Následovalo by totiž, že kdo má bohatství, nemůže býti dokonalý. Ale když se bedlivě uváží slova Páně, nekladl dokonalost do samého opuštění bohatství, ale ukazuje, že je to jakási cesta k dokonalosti. To ukazuje sám způsob řeči, když se praví: „Chceš-li býti dokonalý, jdi, prodej vše, co máš, a dej chudým a následuj mne,“ že v následování Krista záleží dokonalost, kdežto opuštění bohatství je cesta k dokonalosti. Proto praví Jeronym, K Matoušovi: „Protože nedostačí toliko opustiti, dodává Petr, co je dokonalé: a následovali jsme tebe.“ (s. 14–15)

Ann Cleevesová: Temné vody (2015)

Nejdříve se spojil s Invernessem. Měl tam službu někdo nový. Byl to Angličan a Sandy se musel pekelně soustředit, aby rozuměl jeho přízvuku. „Pošlu vám tam inspektora a skupinu,“ říkal ten člověk. „Víte o tom, že Roy Taylor se vrátil do Liverpoolu?“ (…) „Za Taylora nastoupila ženská. Pochází ze Severního Uistu. Skoro váš člověk.“ Ne, nejraději by odporoval Sandy. Lidi od Uistů jsou úplně jinačí. Mluví galsky a kopaniny tam mají samý písek a mořské řasy. Na Hebridách si v neděli nedáš panáka. Jenom Angličan si může myslet, že Hebriďan má se Shetlanďanem něco společného. (s. 287)

Nedodělky z roku 2021. Poslední přečtené knihy alespoň formou seznamu. 

Léon Bloy: Epopeja byzantská (1913)

Léon Bloy: Chudá žena (1969) 

Vladimir Sergejevič Solovjov: Legenda o Antikristu (1996)

J. P. Gallaghner: Šarlatový a černý (2011)

Lee Smolin: Fyzika v potížích (2009)

Michael Faraday: Tajemství svíčky (1954)

Není to podivuhodné? Plamen, který má sám o sobě dost silné světlo, aby vytvořil stín různých jiných předmětů, dává sám také stín. (…) Postavíme-li svíčku mezi lampu a stínítko, získáme stín plamene svíčky. Vidíte stín svíčky a knotu. Pak je tu tmavší část a světlejší část plamene. Je zajímavé, že co vidíme na stínu jako nejtmavší část plamene, to je ve skutečnosti nejjasnější a naopak. Na stínítku můžete pozorovat také stín, o který nám jde a který Hooker zakreslil ve svém diagramu. Tento stín je vrhán proudem horkého vzduchu, jenž zásobuje plamen, táhne ho vzhůru a zároveň způsobuje chladné proudění zdola kolem okrajů číšky, naplněné roztaveným palivem. (s. 18–19)

Gunnar Gunnarssson: Bílý Kristus (1948)

Pamatuji se, jak hrozně jste se tehdy rozčilili, ty, otče, i mnoho jiných. Zazlívali jste veleknězi Torkellu Maanovi, že dovolil biskupu Fridrekovi zpívat a předvádět nám na Altingu křesťanskou bohoslužbu. Ale ani tehdy jsem se nezbavil představy, že kříž je meč – a že biskup Fridrekur jej zdvíhá proto, abychom naň všichni přísahali věrnost jeho králi. Když vysvitlo slunce na nádheru jeho roucha a ozářilo ji mezi našimi starými, šedými skalami, viděl jsem v něm vyslance silného boha, tak mocného, že by člověk nepřežil pohledu na něho, kdyby se dočkal příležitosti, zahlédnout ho v plné nádheře a velebnosti. Projel mi tehdy mráz tělem; mrazilo mě od země i od nebe, které se klenulo vysoko nade mnou. Bylo mi, jako by si ten cizí bůh byl v té chvíli podmanil naši zemi – a že jenom vy, nevraživě bručící starci, toho nepozorujete. (s. 22)

Když na mne lil norský kněz vodu, zasvěcuje mě Bílému Kristu, řekl Hjalti Skeggjasson – aniž se snažil ztlumit poněkud hlas: „Tak jsme přece jen naučili toho starého kněze chroupat sůl…!“ Milý synu, zajisté se dělo se mnou něco podivného, co si sám ani nedovedu vysvětlit, neboť tato slova mě nechala zcela klidným – ba mohu říci, že já jsem se cítil vítězem, a Hjaltiho jsem považoval za poraženého. Jak je to jen možné! – nemohu a nemohu si to nijak vysvětlit. Ale musím říci, že moje ruka by nebyla sáhla po meči, ani kdybych tam byl stál v plné zbroji a nikoli v bílém křestním rouše… (s. 184)

Béowulf (2020)

Tu na oltář snášeli   oběti bůžkům,
ve svých svatyních   slovy je prosili,
ať zhoubci duší   přijdou utěšit
zdrcený lid.   V tom zvyku tkvěla
naděje pohanů –   ve svém nitru
chovali peklo:   neznali Pána,
Soudce skutků,   Boha Stvořitele,
neuměli chválit   Ochránce v nebesích,
Strůjce zázraků.   Zle skončí ten,
kdo v kruté úzkosti   uvrhne duši
v náruč plamenů –   naděje pozbude,
obratu nedočká.   Dobře pak tomu.
kdo v smrtelný den   shledá se s Pánem
a ochranu najde   v náruči Otcově.

(v. 175–188, přel. Jan Čermák) 

Robinson báseň chápe jako zasmušilé ohlédnutí citlivého muže a tvůrce za velkolepou epochou, která v očích jeho současníků i přes svůj temný ráz představuje základní kámen v jejich dějinách. V básníkově postoji se mísí obdiv a lítost, vtiskující jeho sdělení podobně rovnovážný charakter jako Tolkienovo sepětí heroičnosti a elegie, vznešenosti a beznaděje pohanů: (…) „lidé křesťanské Anglie nikdy nemohou znovu vejít do krutého, setmělého světa lidí starých časů, a ani by o to nestáli. Béowulf je může navzájem toliko spojit v kratinké, láskyplné a poněkud znepokojující apozici“. (s. 393–395) 

Leonard Koren: Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy (2016)

Pravda vychází z pozorování přírody: 1. nic není stálé, 2. nic není dokonalé, 3. nic není úplné. (s. 48–51) Wabi-sabi je estetickým doceněním uplývání života. (s. 56)

Zatímco sv. Tomáš (níže v Chestertonově parafrázi) se dokázal od nestálosti, nedokonalosti a neúplnosti stvoření pozvednout ke Stvořiteli, východní pohané ustrnuli na estetickém docenění uplývání života. 

Dívajíce se na bytí tak, jak teď je, pozorujeme na něm druhotnost, závislost, nedokonalost. Je například převážně ve stavu změny, stávajíce se z jedné věci nějakou jinou; nebo zase jeho vlastnosti mají vztah k jiným věcem; nebo se zdá, že je neustále v pohybu nebo že úplně mizí.  Je v něm předpoklad něčeho stálejšího nebo úplnějšího, které v něm není obsaženo. A tím je Stvořitel.

Saga o Gunnlaugovi Hadím Jazyku (1919)

A brzy potom přihodila se ona událost, jež byla nejlepší zde na Islandě, že země byla všecka pokřesťaněna a všechen lid že zanechal staré víry. (s. 19)

Jeden byl tehda jazyk v Anglii jako v Norsku a Dánsku. Ale když Vilhjálm Bastard dobyl Anglie, měnily se řeči v říši. Od té doby se ujímala v Anglii francouzština, protože král byl francouzského původu. (s. 28) 

Gunnlaug šel tehdy k Helze a oba spolu dlouho rozprávěli. Tu pronesl Gunnlaug sloku:

Neznal Hadí Jazyk,
co je jas a blaho,
ode dne, co Hrafn
Helgu vzal si hebkou.

(…) Tu dal Gunnlaug Helze plášť, který dostal od krále Adalráda, a byla to veliká drahocennost. Poděkovala mu za dar srdečně. (…) Potom, co se Helga shledala s Gunnlaugem, neokusil s ní Hrafn ani trochu lásky. (s. 49–51, přel. Emil Walter)

Esaias Tegnér: Píseň o Frithiofovi (1891)

Hrdý teď v hrobě
hrdina sedí
meč pádný v pasu;
na paži štít.
Běhoun mu bodrý
bystro tam řije,
kopytem hrabe
hrazený hrob.
Přes Bifrost ruče
rek Ring teď jede
dusotem duní
duhový most.
Valhally veřej
vítá juž reka,
Asův juž dlaně,
v dlani mu dlí.

(Ringova drapa, XXI.1–2)

Je sněm! Je sněm! Přes vrch i dol
jde berla v dál.
Král Ring je mrtev, na prestol
se volí král.
Meč sedlák béře se stěny:
žeť nechyt’ rez.
Prst zkouší, je-li broušený:
má dobrý řez.
A chlapcům, jak se dívají
se jiskří zrak;
a dva a dva ho zvedají:
je těžký tak!
Však dcerka leští přilbici
ve stkvoucí zář
a rdí se, když tam hořící
svou shledne tvář.

(Volba krále, XXII.1–4)

Na jihu, – tak je zvěst, – žil Balder, z panny syn,
vyslaný Tvůrcem, aby runy vysvětlil
na Noren černém štítu, dosud neznané.
Hlas jeho mír, meč láska byla, nevinnost
jak holubici měl na přilbě stříbrné.

(Smíření, XXIV.10, přel. J. V. Sládek)

Do nového roku přeji všem střízlivost svatého Tomáše Akvinského, tedy slovy Josefa Piepera „zamítnutí a vyloučení všeho toho, co zakrývá, zatemňuje a zkresluje skutečnost“.

Svatý Tomáš například zcela ignoroval tehdy všeobecné hovory o tom, kterak jeho století nese typické známky konce světa. Přestože oba řádoví generálové františkánů a dominikánů – Jan z Parmy a Humbert z Romans – vydali roku 1255 společný okružní list Salvator seaculi o apokalyptickém poslání obou žebravých řádů, v němž píší, že tyto řády jsou oni dva svědkové Kristovi v kajícnickém rouchu a ony dvě hvězdy Sibyliny, svatý Tomáš rok na to zcela střízlivě prohlašuje: „Není možno určit jakýkoli časový úsek, ani krátký, ani dlouhý, po němž by se měl očekávat konec světa, nebo příchod Krista či Antikrista (Contra Impugnantes V,5).“

Za autora sekvence je považován Johannes De Langoueznou, opat z kláštera Landévennec v Bretani, ze 14. století. Textová verze, kromě první sloky odlišná od obecně uváděného textu, pochází z diecéze coutanceské.

Nahrávka začíná posledním veršem první sloky, po poslední sloce pokračuje slokou první a končí opakováním sloky druhé.

.

J. R. R. Tolkien: Legenda o Sigurdovi a Gudrún (2012)

Na stinném svahu
v hluboké strži
předlouho prodléval;
chvěla se půda.
Plivaje plameny
přihnal se Fáfni,
po svahu valí se
výpary jedu.

Hřímají plameny
nad hrdiny hlavou,
kol hrozny par kypí
a sténá kámen.
Zčernalé břicho
do smyček se svíjí
a nad skrytou kotlinou
se klene a klouže.

Tu temně zařinčel
tasený Gram
a až na sivou skálu
srdce rozťal.
Svíjel se Fáfni
ve smrtelných křečích,
bil údy i hlavou
jak ukrutným kyjem.

Černá krev prýštila
v proudech ze žil;
ve strži skrytý
zesílil Sigurd.
Svižně pak vyskočil
svůj svíraje meč:
zraky se navzájem
zlobnými měří.

(V.26–29, přel. Jan A. Kozák)

Karel Vrátný: Panna Maria v literatuře katolického Islandu (1905)

(in Časopis katolického duchovenstva, s. 25–32, 228–235, 438–444, 628–638)

Až do konce 14. století se zdá, že základem všech forem básnických byla osmiřádková strofa, která se arci všelijak obměňovala, jak ukazuje ve 13. století Snorri Sturluson ve své Eddě. Výjimky od tohoto pravidla jsou nemnohé, jako na př. šestiřádkový ljódaháttr v některých básních eddických nebo v Sólarljódu výše zmíněném. Vzorem strofy osmiřádkové jest „dróttkvaedr háttr“. Taková strofa (vísa) se dělí na dvě polovice (vísuhelmingr) o čtyřech řádkách šestislabičných, a zase dvě a dvě řádky jsou spojeny aliterací a slují vísufjórdungr. Jeden verš sluje vísuord. První hláska prvního přízvučného slova v sudých verších udává aliteraci, a touž hláskou musí se začínati dvě slova v předcházejícím lichém verši; začíná-li se zmíněné slovo samohláskou, mají býti samohlásky rozličné. Mimo to mají liché verše tak zvaný poloviční rým (skothending) t. j. ve dvou slovech musí býti stejná souhláska s nestejnou předcházející samohláskou nebo dvojhláskou a druhé z těchto dvou slov musí býti na konci verše a rýmující (asonující) slabika v něm musí býti předposlední. Sudé verše mají plný rým (adalhending) t. j. za stejných podmínek jako při lichých verších jsou ve dvou slabikách souhlásky i předcházející samohlásky stejné. Příklad to objasní:

Mörk baudk mundangs sterkum 
manni; leygjat hranna
grásímu skalt góma
glós býtir thau nýta. (Z Gunnlaugs ságy.)

Aliterace jest tu vytištěna tučnými písmeny, rýmy (asonance) ležatými. Užívá-li básník mimo aliterací rýmů koncových, nazývá se způsob ten runhent. Má-li každý verš osm slabik, na př. v básni Eysteina Ásgrímssona Lilja, sluje tato forma hrynhent nebo hrynjandi (háttr). (s. 30–31)

Sigrid Undsetová: Příběh o Ljotovi a Vigdis (1987)

Světlý vlas jsem
něžně laskal
blízko milé
libě mi je.

My dva spolu
v tiché jizbě –
věčně se taký
večer vrací.

(s. 56–57)

„Pověz mi pravdu, maminko – milovala jsi Ljota vůbec“? 
Vigdis propukla v pláč a s tváří na koňově šíji odpověděla: 
„Jak jinak bych ho mohla tak dlouho nenávidět? A nejhorší bylo, že ze všech mužů jeho jediného bych byla měla nejraději.“

(s. 174, přel. Božena Köllnová-Ehrmannová)

Eysteinn Ásgrímsson: Lilie (1961)

Zdrávi, kdož písni jste popřáli sluchu!
Nadání moje Vám bude snad prosté,
snad že má sloka nemohla zcela
učinit zadost zákonům uměn.
Přece mi nekynul vděčnější úkol, 
než aby myšlenky plynuly jasně,
byť bylo začasté pravidlům Eddy
– mnohým a strohým – ustupovat.

Ten, kdo umně řadí slova,
zavádí mnohá, jež jsou nová,
sloku pak jimi tak podivně zková,
že se v ní skáldova myšlenka schová.
Moje slova lze pochopit snadno.
Srdce hlas proniká myšlenky na dno,
poslechnout dobře je! vnímat jej radno!
– Lilie jméno už samo je ladno.

Každý, kdo tuto poslouchá báseň,
nechať ji myslí plnou lásky
– ke své vlastní i skáldově spáse –
přednese Marii, dárkyni veršů!
Snad že si Panna vzpomene na mne,
až budu dlíti v Očistce plamu,
doufám tak aspoň, zvláště jestli
„Pán s Tebou“ na pozdrav se rtů splyne.

(sl. 97–99, přel. Emil Walter)

Snorri Sturluson: Okouzlení krále Gylfa (1929)

Potom [bozi] vystavěli budovu, v níž umístili výhně, a k tomu zhotovili kladiva a kleště a kovadliny a pak všechna nářadí ostatní; a potom obráběli rudu a kámen a dřevo, a kov, jemuž se říká zlato, v takové hojnosti, že všechno domácí náčiní a nářadí měli ze zlata. A věk ten byl nazýván zlatým, dokud nebyl přerušen příchodem žen, jež přišly z Jötunheimu. Potom bozi zasedli za stolce a vykonávali soudcovský úřad, a vzpomněli si, že trpaslíci obživli v prsti dole v zemi a žili jako červi v mase. Trpaslíci byli totiž nejprve stvořeni a nabyli života v Ymově mase a žili jako červi, ale určením bohů dostalo se jim lidského rozumu a lidské podoby, leč přesto žijí v zemi a v kamenech. Módsognir byl nejpřednějším a pak Durin; takto o tom stojí ve Vědmině věštbě:

Tehdy šli bozi
za stolec soudný,
mocnosti svaté,
a snovali radu,
kdo má stvořit
trpaslíky
z krvavé pěny
a Bláina kostí.
Lidských se podob
stvořilo mnoho
podzemních tvorů,
Durin jak pravil.

A Vědma uvádí tato jména:

Nýi a Nidi,
Nordri, Sudri,
Austri, Vestri,
Althjóf, Dvalin,
Nár a Náin,
Níping, Dáin,
Bífur, Böfur,
Bömbur, Nóri,
Óri, Ónar,
Óin, Mjödvitnir,
Vigg a Gandálf,
Vindálf, Thorin,
Fíli, Kíli,
Fundin, Váli,
Thrór, Thróin,
Thekk, Lit, Vitr,
Nýr, Nýrád,
Rekk, Rádsvinn.

(s. 60–61, přel. Emil Walter)

Ann Cleevesová: Černý krkavec (2013)

Občas si představoval, že [Sarah] bydlí v jednom z těch solidních venkovských domů, které zahlédl z vlaku při cestě na jih. Viděl ji, jak stojí v kuchyni s výhledem na lesy a louku, dává dětem večeři, v jedné ruce drží nemluvně a usmívá se. Skutečnost, že k tomu výjevu nepatří, pociťoval jako jistou ztrátu. (s. 53)

Myšlenky se mu opět zatoulaly od vyšetřování vraždy k Fair Isle a legendě o původu jejich rodinného jména. Vyprávělo se následující. Když v roce 1588 vyplulo španělské loďstvo přes Lamanšský průliv, ztratila loď jménem El Gran Grifon v bouři kurz a vítr ji odvál daleko od anglické pevniny, kam původně směřovala. Ztroskotala poblíž ostrova. Přinejmenším tohle byla pravda. Objevili ji totiž potápěči a uvnitř našli palubní záznamy. A archeologové pak odtamtud vytáhli různá umělecká díla. Někteří lidé tvrdili, že ve vraku mají původ i pletené výrobky, jež ostrovu získaly takovou proslulost. Se Skandinávci prý nemají nic společného. Norové se samozřejmě také věnovali pletení, ale používali pravidelné a předvídatelné vzory, malé, střízlivé a nudné kostky. Tradiční úplety z Fair Isle se naproti tomu vyznačují jasnými barvami a komplikovanými vzory. Některé z nich připomínají kříže a mohly tudíž docela dobře zdobit talár katolického kněze. (s. 85)

Bedřich Bridel: Rozjímání o nebi v noci na jitří Božího narození (1931)

Proto, že Všemohoucí,
hvězdy tancují, plesají,
narodil se dnes v noci,
tím svou radost vyznávají.

Ó člověče, by tebe
vykoupil, Pán se narodil,
nechal rozkošné nebe,
aby tebe vysvobodil!

(s. 40)

Jonh Steinbeck: Nebeské pastviny (1969)

O Billových desátých narozeninách otevřel John tlustého Hérodota a začal chlapci předčítat. Bill seděl na podlaze a tupě na otce zíral. Každý večer přečetl John z knihy několik stránek. Asi po týdnu zdvihl jednou oči a všiml si, že se Willa směje. 
„Co je ?“ zeptal se. 
„Podívej se pod křeslo.“
Sklonil se dolů a viděl, že si Bill ze zápalek staví domeček. Chlapec byl zaujat prací a vůbec mu nedošlo, že otec přestal číst. „Copak mě vůbec neposlouchal?“
„No bodejť. Od prvního večera, když ho to při druhém odstavci přestalo bavit, neslyšel ani slovíčko.“
John zavřel knihu a uložil ji zpátky do knihovny. Nechtěl dát na sobě znát, jak velice se ho to dotklo. „Snad je na to ještě moc mladý. Počkám s tím ještě rok.“
„Ten na to nikdy nebude, Johne. Je jiný než ty nebo tvůj otec.“
„A co ho tedy zajímá?“ zeptal se zaraženě John.
„To, co ostatní kluky v údolí. Pušky a koně, krávy a psi. Nepotatil se, Johne, a nemyslím, že ho někdy předěláš.“
„Řekni mi pravdu, Willo. Je – hloupý?“
„Ne,“ řekla uvážlivě. „Ne, hloupý není. V něčem je samostatnější a chytřejší než ty. Je zkrátka jiný, Johne, a je jedno, jestli si to uvědomíš hned nebo až později.“ (s. 179)

Michael D. O'Brien: Apokalypsa (1998)

Po zbytek léta Eliáš pokračoval ve studiu apokalyptické literatury. Když se prohrabával kupami knih v karmelitánské knihovně, narazil na faksimile komentáře ke Knize apokalypsy od španělského mnicha z osmého století, Beata z Liébany. Svatý Beatus napsal svůj komentář v období, kdy docházelo k nepokojům na Araby okupovaných územích. Umělec z desátého století jménem Maius, mnich z kláštera svatého Michala, ho iluminoval hýřivými barvami a zcela jedinečnými ikonografiemi středověkého Španělska.

Obrázky byly oslnivé. Purpuroví draci svinutí kolem ostře žlutých měst lidí. Smaragdoví serafové roztáčejí azurový kotouč vesmíru. Indigově modří štíři bodají své oběti. Archandělé s meči v rukou, ozáření neónovým světlem, se vrhají z nebes. Zahrady přetékají zralým ovocem, sekery dopadají na hlavy mučedníků, které se kutálí po zemi jako ovoce při sklizni. Krev stříká, vnitřnosti vyhřezávají ven. Z hadích tlam se valí potoky barvy inkoustu. Polnice dují. Posel zachmuřeně varuje věřící v Sardis: Říká se o vás, že žijete; presto jste mrtví. Procitněte! Procitněte a připojte své síly k tomu, co ještě zbývá. Další polnice dují. Krev! Oheň! Potopa! Dva mniši svědčí proti Antikristovi. Z úst jim prýští světlo v barvě žhavého zlata. Antikrist je zabíjí a jeho služebníci kámen po kameni boří Jeruzalém. Nad vším se vznáší velmi přísná tvář Krista sedícího na trůnu, čekajícího na Poslední den – den Velkého soudu – tvář, která nahání větší hrůzu než šelmy, hltající rudé maso světců.

Text byl historicky velmi zajímavý a pronikal do podstaty věci. Ale na Eliáše zapůsobila zvláště tiráž na konci rukopisu: Ať zazní a mnohonásobně se opakuje hlas věřícího! Ať se Maius – ve skutečnosti malý, ale horlivý – raduje, zpívá, ať zaznívá jeho hlas, ať volá! Vzpomeňte na mne, služebníci Kristovi, vy, kteří dlíte v klášteře nejvyššího posla, archanděla Michaela. Toto píši v posvátné bázni před vznešeným ochráncem a podle příkazu opata Viktora, z lásky ke knize vidění apoštola Jana. Na okrasu jsem nakreslil řadu obrázků k úžasným slovům jejích příběhů, aby se moudří obávali příchodu soudu na konci světa. Sláva Otci, jeho jedinému Synu a Duchu svátému. Sláva svaté Trojici od věku k věku až do konce světa.

Eliáš nejprve přehlédl slovní hříčku v tiráži, ale pak se k ní vrátil: zmínka o „ve skutečnosti malém“ nebyla žádným okázalým gestem skromnosti, ale především porovnáním s umělcovým jménem Maius, doslova „větší“. Byl to žert, a jiný mnich se o tisíc let později zasmál. (s. 215–216)

John Henry Newman: Ztráta a zisk – příběh konvertity (2019)

Na oltáři se s tělem a krví zpřítomňuje ten, před nímž andělé padají na tvář a ďáblové se třesou. Tato úžasná událost je rámcem i klíčem každé části obřadu. Slova jsou tu nezbytná, ale jako prostředky, ne jako cíl. Nejsou to jen proslovy před trůnem milosti, jsou nástrojem něčeho mnohem vyššího: konsekrace, oběti. Jakoby netrpělivě spějí k naplnění svého poslání. Plynou rychle a i celek je rychlý, neboť to všechno je součástí jednoho celistvého činu. Plynou rychle, neboť jsou to úžasná a strašlivá slova oběti, příliš veliké dílo, než aby bylo možné ho zdržovat, jako když bylo na počátku řečeno: ,Co chceš udělat, udělej rychle.‘ Rychle míjejí, neboť s nimi jde Pán Ježíš, tak jako za dnů, kdy žil mezi námi v těle, chodil kolem Genezaretského jezera a rychle povolával nejprve jednoho, potom dalšího. Míjejí rychle, protože příchod Syna člověka je jako blesk, který ozáří oblohu od jednoho konce k druhému. Míjejí rychle: podobají se slovům Mojžíše, který, když Pán sestoupil v oblaku, pronesl jeho svaté jméno: ,Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný.‘ Jako Mojžíš na hoře, i my musíme rychle padnout k zemi a klanět se. I my všichni, každý na svém místě, vyhlížíme velký Advent, ,čekáme, až se voda začne vlnit‘. (s. 279)

Ukázka z knihy Cesta, jíž jsem nešel: http://www.prstek.cz/cesta-jiz-jsem-nesel/