CSSML

Autor: Geoffrey Burgon

.

Tento den je pro nás posvěcen utrpením svatých apoštolů Petra a Pavla. Nemluvíme o nějakých neznámých mučednících: Jejich hlas prostupuje celou zemi, zní jejich mluva na sám konec světa. Tito mučedníci viděli, co hlásali, žili podle spravedlnosti, vyznali pravdu a zemřeli za ni.
Svatý Petr, první mezi apoštoly, vroucně miloval Krista, a proto směl slyšet: A já ti říkám: Ty jsi Petr. Když on sám vyznal: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, Kristus mu odpověděl: A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou Církev. Na této skále zbuduji víru, kterou vyznáváš. Na tom, co jsi řekl: Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha, zbuduji svou Církev. Neboť ty jsi Petr. Jméno Petr se odvozuje od skály, ne skála od Petra. Jméno Petr se odvozuje od skály, tak jako jméno křesťan od Krista.
Jak víte, Pán Ježíš si před svým utrpením vyvolil učedníky a nazval je apoštoly. Mezi nimi téměř vždycky jedině Petr zosobňoval celou Církev. Protože jedině on představoval celou Církev, bylo mu dopřáno uslyšet slova: Tobě dám klíče od nebeského království. Neboť tyto klíče nedostal jednotlivý člověk, ale Církev jako jednota. Vynikající postavení Petrovo vyplývá tedy z toho, že představoval všeobecnost a jednotu Církve, když mu bylo řečeno: Tobě dám to, co bylo předáno všem. Abyste věděli, že Církev dostala klíče od nebeského království, slyšte, co na jiném místě říká Pán všem svým apoštolům: Přijměte Ducha Svatého! a hned nato: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.
Právem také po svém vzkříšení uložil Pán právě Petrovi, aby pásl jeho ovce. Neměl mezi učedníky pást Pánovy ovce jenom on sám; ale Kristus mluví k jednomu, a tím dává za úkol jednotu; a obrací se s tím především na Petra, protože Petr je první mezi apoštoly.
Nebuď smutný, apoštole. Odpověz jednou, odpověz znovu, odpověz potřetí. Třikrát ať z lásky zvítězí tvé vyznání, když třikrát ze strachu podlehlo tvé předsevzetí. Třikrát ať se uvolní, co jsi třikrát spoutal. Uvolni láskou, co jsi spoutal strachem. A Pán pak Petrovi jednou, znovu i potřetí svěřil své ovce.
Jeden památný den utrpení dvou apoštolů. Ale i oni dva byli jedno; ač trpěl každý v jiný den, byli jedno. Napřed šel Petr, potom Pavel. Slavíme svátek posvěcený pro nás krví apoštolů. Milujme jejich víru a život, jejich námahy a utrpení, milujme to, co vyznávali a hlásali. (PL 38, 1348-1352)

The New York Times, prosinec 1918

Trocha exotického klavíru...

Krása...

.

1. Nebo i zemľa, nebo i zemľa, nyňi toržestvujut. Anhely ľude, anhely ľude, veselo prazdnujut. REF. /: Christos rodivsja, Boh voplotivsja, anhely spivajut, carije vitajut, pastyri uhrajut, poklon Mu oddajut, čudo čudo povidajut.:/ 2. Vo Viflejemi, vo Viflejemi, vesela novina, čistaja Ďiva, čistaja Ďiva, porodila Syna. REF. /: Christos rodivsja, Boh voplotivsja, anhely spivajut, carije vitajut, pastyri uhrajut, poklon Mu oddajut, čudo čudo povidajut.:/

1. Nova radosť stala, jaka nebyvala, /: nad vertepom zvizda jasna svitu zasijala.:/ 2. De Christos rodivsja, z Ďivy voplotivsja /: jak čelovik pelenami uboho povivsja.:/ 3. Anhely spivajut, slava veličajut, /: na nebesi i na zemli mir provozhlašajut.:/ 4. Prosime Ťa Carju, milosťu bezmirnyj /: Daruj ľita štastlivyji ľuďam Tvojim virnym.:/ 5. V miri žiťa vesti, i Tobi služiti /: i z Toboju v carstvi Tvojem vo vik vikov žiti.:/ Další verze: https://www.youtube.com/watch?v=bZwpWh8B_No

Jako příklad křtu krve udávají se v novějších katolických věroukách betlémská Mláďátka. Prof. Špaček vykládá: „Působivost křtu krve jest ex opere operato, jak lze viděti u Mláďátek, o nichž církev dí (Officium ss. Innocentium): ‚Deus cujus praeconium Innocentes Martyres non loquendo sed moriendo confessi sunt.‘ “ (Katolická věrouka III, 1922, s. 247) A doc. Salajka bez zdůvodnění píše: „Biblickým příkladem křtu krve jsou Mláďátka betlémská.“ (Ve světle víry, 1948, s. 218) Jelikož se uvedená věta z liturgie týká pouze mučednické smrti Mláďátek a nijak nezmiňuje křest krve, zůstává tvrzení obou bohoslovců (a několika dalších) bez dostatečného zdůvodnění. Na druhou stranu lze uvést několik důvodů proti tomu tvrzení: 1. Betlémská Mláďátka se narodila a podstoupila smrt přibližně třicet let před tím, než Spasitel ustanovil svátost křtu, což je vyloučilo z možnosti přijmout křest, ať vody, nebo krve. 2. Betlémská Mláďátka jistě přijala obřízku, která nahrazovala svátost křtu, a byla tedy spasena na základě obřízky při Kristově sestoupení do pekel spolu se všemi starozákonními spravedlivými. Sv. Tomáš Akvinský o tom praví: „Kristus vysvobodil [z pekla] ty, kteří byli bez dědičného hříchu, jehož byli jednotlivě zbaveni obřízkou (…) [a] v pekle ponechal ty, kteří sem sestoupili se smrtelným hříchem, a neobřezané děti.“ (Výklad Vyznání víry, 2011, s. 61) Na základě těchto důvodů tvrdím, že betlémská Mláďátka nejsou příkladem křtu krve a tvrzení opačné vede k nekonzistenci a zmatkům. – „Odprošujme dnes Pána za všecko zlo, zaviněné v naší vlasti mužem, jenž býval kazatelem v kapli zasvěcené betlémským Neviňátkům, a modleme se za duše pohoršené a svedené od špatných kněží.“ (Ve šlépějích Neposkvrněné, 1947, s. 415)

.

Papež Che František odhalil svým osobitým způsobem další část svého zvráceného magisteria. Tentokrát na otázku, zda společnost, jakou si představuje, má být marxistického typu, odpověděl: „Tento dotaz zazněl už vícekrát a má odpověď vždy zněla, že jestli už, pak jsou to komunisté, kdo myslí jako křesťané. Kristus mluvil o společnosti, v níž mají rozhodovat chudí, slabí a vyloučení." Zda své křesťanské smýšlení komunisté dostatečně potvrdili při mučení katolických kněží, Che František zatím neuvedl... 

Sloka č. 20 z básně Zkáza lodi Deutschland od G. M. Hopkinse

První z pětice byla a od
sestřiček s čepcem pocházela.
Ó Německo, dvakrát prokletý rod!
Zemi, z dober svých osiřelá!
Lilie Gertruda a Luther – z jednoho města jsou však,
Kristova lilie a hovado z lesního šera.
Už z života úsvitu uznáno tak,
Ábel a Kain jsou bratři, jeden prs napájel dvojí plod.

Překlad Ivan Slavík a Rio Preisner. Přesně tuto sloku už čtenáři v novém překladu (Jsem výšleh z ohně k ohni, 2016) nenajdou, neboť překladatel, rádobykatolický biskup Hrdlička, dává přednost ekumenismu před katolicismem: „V této básni jsem záměrně vynechal jednu sloku (č. 20) z ekumenických důvodů."

Oratio ad impetrandam Africae conversionem

Indulgentia 300 dierum toties quoties. Leo PP. XIII, 23 Junii 1885

Orémus et pro misérrimis Africae pópulis, ut Deus omnípotens tandem aliquándo áuferat maledictiónem Chami a córdibus eórum detque illis benedictiónem únice in Jesu Christo, Deo et Dómino nostro, consequéndam.

Orémus. Dómine Jesu Christe, únice Salvátor univérsi géneris humáni, qui jam domináris a mari usque ad mare et a flúmine usque ad términos orbis terrárum, áperi propítius sacratíssimum Cor tuum étiam misérrimis Africae animábus, quae adhuc in ténebris et umbra mortis sedent; ut, intercedénte piíssima Vírgine María, Matre tua immaculáta, ejúsque Sponso gloriosíssimo beáto Joseph, relíctis idólis coram te prócidant Africáni et Ecclésiae tuae sanctae aggregéntur: Qui vivis et regnas etc.

Pater, Ave et Glória.

P. Gabriele Amorth: „Slavení Halloweenu je vyvyšováním ďábla, který když se mu někdo klaní, byť jen jednu noc, nabývá dojmu, jako by měl na dotyčnou osobu práva. Pokud na to nebudeme dbát, pak se nesmíme divit, když máme před sebou případy dětí, jež nedokážou spát, které se chovají vandalsky, trpí depresemi a nutkavými myšlenkami na sebevraždu."

P. Aldo Buonaiuto: „Kdo si myslí, že se vše vyčerpá v nevinné zábavě a večírku v maskách, měl by si uvědomit, že za tímto pseudokarnevalem stojí temný svět okultních věd a satanismu. Je to magicko-esoterická slavnost a návnada pro nové oběti. Za tradičním halloweenským koledováním se skrývá cosi vážnějšího – v pohanských druidských kultech otázka „trick or treat?" znamenala „prokletí anebo oběť?" – a tedy povinnost dávat kněžím dary, aby je obětovali bohu smrti, a tak oddálili pomstu ze záhrobí. Skrze módní halloweenské večírky se šíří zalíbení v hrůzyplném, jako by to bylo cosi normálního. Vábí vše odporné a umrlčí, přitahuje smrt namísto života. Je znesvěcován křesťanský smysl smrti. Ďáblova koleda je pro duši smrtelnou pochoutkou. Při Halloweenu prožívají mladí lidé satanistickou iniciaci, když se klaní nestvůrám, ze kterých kape krev, umrlcům, kteří bez pokoje bloudí zemí, a když vykonávají oběť formou hry. Téhož večera na sebe služebníci pána zla berou zodpovědnost za zrůdné zločiny – vraždy novorozenců, fyzické a morální násilí, znesvěcování. Křesťané nesmí napomáhat – a to ani nepřímo – této obchodní operaci s novopohanskými a protikřesťanskými rysy."

Skutečné příběhy obětí: https://issuu.com/paulinkypraha/docs/mocnejsi_nez_zlo_halloween

Pan A: Pro pristup na diskuzi bych zavedl pravidlo,ze dotycny musi projit zkouskou z pravopisu,az pote by dostal pravo sem psat. To by byl klid a kcalitni diskuze, tech sasku co by odsud zmizelo

Pan B: To jo, to by jste tu už nebyl.

Avraham B. Jehošua (* 1938) rozvíjí před čtenářem květnatým jazykem plným odboček a vsuvek poutavý příběh z doby přelomu tisíciletí, kdy čtyřicátníci byli považováni za starce a Kristovi kněží ještě oceňovali židovské obřady zaslouženým úsměškem. Do této doby křesťanského očekávání druhého příchodu Spasitele autor zasazuje cestu marockého židovského kupce, jenž se vydává spolu se dvěma svými manželkami, andaluským rabínem a arabským obchodním společníkem po moři do srdce Francie, aby svým evropským příbuzným dokázal nejen dovolenost, nýbrž dokonce příhodnost mnohoženství, které jejich rabíni před krátkým časem zakázali. Tato cesta po moři a následné putování po souši nicméně tvoří jen hrubý rámec, který autor vyplňuje neotřelým lidským dramatem protkaným barvitým líčením židovských obřadů (najde si ovšem čas i na zmínku o Mši svaté, jak dokládá první níže uvedená ukázka), kulturních a náboženských třenic (jak ukazuje druhá ukázka) a v jistém míře též líčením manželských styků, jimž se věnuje tím detailněji, čím méně místa jim poskytuje (celkem myslím ne více než 5 stran z 344). Podobné prvky, byť s odlišným důrazem, do děje zařazuje i můj oblíbený spisovatel výhradně historických románů, katolík Vladimír Körner. Aby však čtenář mohl příběh románu ocenit, musí se nejdříve smířit s autorovým jazykem. Přestože překladatelka odvedla skvělou práci a čeština snese značně dlouhá souvětí, román rozhodně nepatří mezi snadné čtení a sloh je místy poměrně šroubovaný. Sám jsem dostal kolem poloviny knihy čtenářskou krizi, když se každé nadějné zrychlení děje okamžitě utopilo ve vedlejších větách a vsuvkách, nakonec jsem ovšem tento román z raného středověku dočetl až do konce a jsem tomu rád.

Moje hodnocení: 80 %
Databazeknih.cz: 76 %

„Nakonec se návštěvníci usadili na lavicích po straně, které jim mnichové nabídli, a vzápětí se rozezněl zpěv neviditelného chóru složeného z mužských, avšak jemných hlasů, doprovázený zvuky neznámých hudebních nástrojů, a když Severoafričané vzhlédli vzhůru a pátravě se rozhlíželi, odkud vychází ten zvláštní zpěv a hudba, pojednou si uvědomili, že i tento holý, šerý chrám se může stát prostorem pro složité umělecké dílo, v němž se jednotvárný, andělsky čistý zpěv prolíná s nástěnnými malbami štíhlých postav vážných tváří, které s věčnou hlubokou melancholií hledí na statného kněze v nádherně zdobeném rouchu se zvonkem v ruce, jak se obrací k oltáři, pokleká, vstává a zazvoní, pokleká, vstává a zazvoní, a takto znovu a znovu." (str. 73–74)

„Tato odpověď vykouzlila na mnichově tváři úlisný úsměv. I on se domnívá, že zvonění k bohoslužbě je výtečný způsob, jak svolat věřící ze široka zdaleka k modlitbě, ovšem k jaké modlitbě? vznesl otázku a ihned si sám odpověděl, snad modlitbě k Mohamedovi? Jistě, byl to významný muž a veliký prorok, jemuž se zjevil tváří v tvář anděl Boží, ale tenhle Mohamed je dávno mrtvý, zatímco zde svolávají zvony věřící k modlitbě vyslané k tomu, který nezemřel, leč navěky zůstane živ a bude prodlévat v náruči Boží, jako dlí syn v objetí s otcem. A právě nyní nastala pro ctěné cestovatele přijíždějící z dalekých krajů pravá chvíle, aby v něj uvěřili a uznali jeho božství, vždyť je šťastný osud přivál na toto místo právě nyní, kdy se blíží tisící rok od narození Spasitele, jenž zanedlouho sestoupí na zem, aby vykoupil lidstvo od utrpení. A my měli za to, že ho před dávnými časy zabili Židé, utrousil Abdulšáfí a Ben Attár i rabín se zachvěli hrůzou. Mnich se klidně usmál. Cožpak někdo dokáže zabít syna Božího? Vždyť jeho smrt si nedokáže představit ani ten nejhorší bezbožník. Proto se také křesťané rozhodli ponechat ty prokleté Židy v poníženém postavení, aby sloužili jako svědectví vlastní zlovolnosti a pošetilosti. Zatímco kapitán přikyvoval mnichovým slovům na výraz souhlasu, Ben Attár viděl, že nastal nejvyšší čas tuto teologickou rozpravu přerušit, vždyť kdo ví, jaký by ještě mohla nabrat směr, a tak vstal a požádal andaluského rabína, aby latinsky poděkoval hostitelům za velkorysé přijetí." (str. 75–76)

Sajjid Kašua (* 1975) patří k nejvýznamnějším současným hebrejsky píšícím prozaikům. Ve svých knihách, které mnohdy nesou autobiografickou stopu, popisuje osobní zkušenost izraelského Araba, rozporuplnou identitu a svár mezi tradicí a modernitou uvnitř palestinské společnosti. – Tolik český nakladatel. Pro mne je Sajjid Kašua, od nějž jsem díky manželce přečetl již tři knihy, zajímavým vypravěčem a především výborným pozorovatelem arabské zvířeckosti a v románu Druhá osoba singuláru nadto i beznaděje sekulárních Židů. Zmíněný román sleduje v takřka detektivním příběhu osudy dvou izraelských Arabů žijících mezi Židy, přičemž se děj střídavě přesouvá od jednoho Araba ke druhému. První Arab je úspěšný jeruzalémský právník, kterého nabyté bohatství vyšvihlo mezi městkou smetánku, jenž však svým mravním jednání zůstává na úrovni předků, kteří ryli hubou v zemi. Druhým je Amir, chudý student sociální práce snažící se zbavit své arabské identity a přijmout místo ní židovskou, k čemuž mu má pomoci i na lůžko upoutaný Žid Jonatan, o nějž Amir pečuje. Právníkovo pomstychtivé a podezřívavé jednání vůči manželce, stejně jako vyprávění o pokryteckých arabských studentech, kteří s chutí souloží s mravně uvolněnými Arabkami, při tom však jimi z nejhlubší duše opovrhují pro jejich mravní uvolněnost a těší se na budoucí sňatek s arabskou pannou, pro ně jedinou myslitelnou manželkou, jsou ochutnávkou arabské mentality. Sekulární židovští studenti kolem ztělesňují sexuální uvolněnost moderní společnosti a příběh Jonatana ukazuje, kam až mohou zajít. Pasáž, v níž si Amir nechá vyvolat film z Jonatanova fotoaparátu a dozvídá se jeho tajemství, se mi vryla do paměti a dosud mě z ní mrazí. O hlavní zápletce se nebudu rozepisovat, aby ti, kteří se rozhodnou knihu si sami přečíst, nebyli ochuzeni o napětí a překvapení, které jim může poskytnout. Tahle kniha za přečtení rozhodně stojí.

Moje hodnocení: 85 %

Databazeknih.cz: 87 %

...který staví až v České Třebové, a já potřebuji do Ústí nad Orlicí.

.