LeChouan

Rudí - kdekoli se dostanou k moci, vyhladí přibližně 10% populace (to bude asi ještě mírný odhad); pro realizaci experimentu- změnu společenské struktury, vytvoření „nového člověka“, „nové společnosti“. Genocida, jako nezbytný nástroj při budování lepšího světa, je obhajována a doporučována pouze socialisty, a to od 19. století. (Tady by se dalo i polemizovat – socialisté se nezrodili až s 19. stoletím, mají své kořeny v reformaci, v protestantismu a pokračují a zdárně se rozvíjejí v osvícenství, které přinese své plody, mimo jiné právě státem řízenou genocidu za Francouzské revoluce (i v revolucích na ni navazujících). Dokument je zacílen především na sovětskou rudou moc, částečně na nacistickou hnědou (že by symbolika krve již zaschlé, když tu čerstvě prolitou si vzali za symbol „kolegové“) .  Připomíná se příbuznost sovětského a nacistického režimu, podobnost na niž obdivovatelé toho kterého režimu strašně rádi zapomínají. Zapomíná se, že nacismus i bolševismus jsou jen synonyma pro socialismus, pro myšlenky marxismu (s jeho požadavky třídního i rasového vyhlazování), obohacené o přínos Lenina a německých nacistických teoretiků. Nacisté a bolševici se jeden od druhého mnohému naučili. Jedni prohráli, jejich zločiny byly „demokratickým“ světem odsouzeny. Druzí se postavili po bok vítězným mocnostem Západu, a ten jejich zločiny toleroval. Třebaže jste o historii bolševického řádění již něco načetli, působí střídání vzpomínek pamětníků (jak dlouho tu ještě budou, aby nás mohli varovat), dobových fotografií a filmů otřesně.  Dokumenty, které varují před zrůdností rudého zla a tendencí „demokratů“ a „humanistů“ přivírat nad jeho zvěrstvy oči, nejsou zbytečné. (Zejména, když se nám v Evropě i Americe klube nová forma socialistické totality.)

Nadšení. Nadšení a zase nadšení. Krásný a čistý film ze země, která zná chudobu, nemoci, násilí, avšak zná i vzájemnou úctu, přátelství, víru. Působí zde malá komunita mnichů, ta žije svou každodenní prací, prací  pro Boha a tedy pro své bližní – pro křesťany, pro muslimy. Zdejší mniši, rozdílného věku, rozdílných předchozích životů, nejsou rozhodně žádní rození mučedníci, vůbec netouží po předčasné smrti. Ač pociťují obavy, strach, zůstávají na svém místě jak v hodinách poklidu, tak nebezpečí. Na tento film ovšem musíte mít náladu, ale poté co jej zhlédnete vám jen tak z hlavy neodejde.

90. léta 20. století. Krom jiných dobových pozoruhodností, má maličkost již byla na světě a užívala si puberty v (alespoň pro nás) báječných „devadesátkách“. Jistě - měla jsem povědomí, že se někde válčí, v bývalé Jugoslávii kupříkladu. O Africe jsem ovšem nevěděla zhola ničeho a doznávám, že mé vědomosti o tomto kontinentu a jeho historii jsou oproti jiným částem světa na úrovni velmi nízké. Z hlediska rozšíření obzorů nelituji, že jsem filmu o událostech ve Rwandě věnovala svůj čas. Poznatek prvotní, který vůbec nepřekvapí – i obyvatelé Afriky se navzájem nesmyslně vyvražďují v mezi-kmenových, mezi-etnických a jistě i mezi-ideových střetech. Filmem zachycené události jsou tedy události pochmurné a nezbude vám než „ocenit“ kterak sofistikovaně se útočníci soustředí na eliminaci dětí nepřátelského kmene, vždyť tak se dá nejlépe dosáhnout cíle - vyhladit nenáviděného „nepřítele“ pro dnešek i pro budoucnost. Bezmoc mezinárodních organizací nepřekvapí. Koneckonců tyto nadnárodní organizace, vznikající od konce Velké války, kdy se svět přece jen zděsil jejího výsledku: hromad a hromad mrtvol, dokáží úspěšně mnohomluvně odsuzovat válečné konflikty; když už nedokáží zabránit vytváření dalších a dalších hromad mrtvol, kdykoli si nějaký šílenec nadaný „vůli k moci“ usmyslí. Povzdech, že svět kašlal na oběti kmenové nenávisti ve Rwandě, protože se jejich osud naplňoval v Africe, je přehnaný. Části světa, kde momentálně vládne mír, si již zvykly nenechat se vyrušovat od oběda faktem, že se v jiné části světa, která je pro ně mnohdy „čínskou“ vesnicí (a nemusí jít o Africký kontinent), lidé mezi sebou vraždí ve velkém. O to více ctím odvahu titulní postavy, manažera luxusního hotelu, jednoho osamoceného muže, který se tváří v tvář hromadnému šílenství odhodlá pomáhat pronásledovaným jak se dá.  Z hlediska kvality snímku: uchopení tématu eventuálně hereckých výkonů, nebudu cenit plným počtem hvězd toliko proto, že téma je jaké je. Podobné jako u polského filmu „Katyň“, u naší „Milady Horákové“, „Jana Palacha“ – téma bolestné, téma hodné připomínání, ale jeho zpracování se prostě nepovedlo.