CSSML

Důvěrnosti!
Tys dar Otce nebeského,
Bys pozdvihla pozemského
Červa k nebes výsosti,
Důvěrnosti!

Důvěrnosti!
Tys lék zdravý nemocnému,
Balsám osudu raněnému,
Tys podpora slabosti,
Důvěrnosti!

Důvěrnosti!
Tys bohatství chudobnému,
Náhrada utiskanému,
Rozkoš jistá v žalosti,
Důvěrnosti!

Důvěrnosti!
Tys úleva v strasti, kříži,
Posila nesoucím tíži,
Tys útěcha v ouzkosti,
Důvěrnosti!

Důvěrnosti!
Tys rada pochybujícím,
Tys pro hřích si zoufajícím
Jiskra Boží milosti,
Důvěrnosti!

Zdroj: http://cs.wikisource.org/wiki/D%C5%AFv%C4%9Brnosti!

„Ale já pravdu pravím vám: Jest vám užitečno, abych já odešel, neboť neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám; odejdu-li, pošlu ho k vám. A on přijda, usvědčí svět z hříchu a ze spravedlnosti a ze soudu; z hříchu, že nevěří ve mne: ze spravedlnosti, že jdu k Otci, a již neuzříte mne, ze soudu pak, že kníže tohoto světa již jest odsouzen." Jan 16, 7–11

Usvědčí svět z hříchu, t. j. nezvratně dokáže, že svět či lidé nevěřící jsou ve hříchu (t. j. ve hříších či že jsou hříšnými), a to proto, že v Krista neuvěřili. Viditelným příchodem svým a svým svědectvím podá (a podal) důkaz očividný, že Pán Ježíš jest Synem Božím a Vykupitelem lidstva a že proto jediné skrze něho lze dojíti odpuštění hříchů, a tedy svět, který proti Pánu Ježíši povstal a povstává, že odpuštění hříchu nedostal, poněvadž v něho jako v Syna Božího a Vykupitele lidstva neuvěřil. (Jan 3, 36)

Usvědčí svět ze spravedlnosti, t. j. dokáže lidem nevěřícím Kristovu nevinnost a svatost, a to tím, že podá důkaz o jeho odchodu k Otci. Židé totiž odsoudili Krista jako rouhače a zločince. Ale dříve ještě, než ho odsoudili, řekl, že vstana z mrtvých odejde k Otci a pošle Ducha sv. A jak řekl, stalo se. Duch sv. přišel skutečně a nejen na apoštoly, nýbrž i na jiné; uzřeli jeho zjev a pozorovali jeho účinky. I byl tak podán důkaz, že Ježíš vstav z mrtvých odešel skučně k Otci do nebe a zaujal místo vznešené, důkaz však i o jeho nevinnosti; neboť do nebe nevejde nic nečistého.

Ze soudu pak Duch sv. usvědčí svět, to jest podá důkaz, že svět nevěřící jest hoden, aby byl odsouzen, a že jistě soudu a trestu Božímu neujde, nebude-li včas činit pokání. Že totiž židé Pánu Ježíši neuvěřili a ho pak k smrti odsoudili, to učinili z vnuknutí a tedy ve službě satanáše, knížete tohoto světa; zasloužili tedy podobný osud, jaký stihl knížete tohoto světa, sou odsuzující k trestu věčnému. A že tento spravedlivý soud a trest jich nemine, neučiní-li včas pokání, to, míní Pán Ježíš, ukáže Duch sv. z odsouzení knížete tohoto světa. Neboť, tak dí, kníže tohoto světa jest již odsouzen, to jest: mojí smrtí a zmrtvýchvstáním bude satanáš za kratinký čas již překonán a zbaven té vlády, které hříchem prvých lidí nabyl nad světem. A o této porážce podá jistotu Duch sv., a to nejen svým příchodem viditelným a vnějšími zjevy podivuhodnými, které bude působiti skrze apoštoly, nýbrž, a to zvláště, i tím, že sám ujme vládu v srdcích lidských, jež posud jsou v porobě a vlastnictví knížete tohoto světa, a že vždy více bude zapuzovat modlářství, kterým se koná služba ďáblova. Ujištěním tím však podá také důkaz, že svět nevěřící jest hoden odsouzení a jistojistě odsouzen bude, včas-li pokání neučiní. Neboť je-li kníže poražen a odsouzen, jest to známkou a zárukou, že překonáni a odsouzeni budou také jeho poddaní, kteří jednají v jeho službě.

Zdroj: Sýkora J., Hečl J.: Perikopy čili výňatky Starého i Nového zákona, Praha 1918.

První filmové záběry papeže: http://de.gloria.tv/?media=540972

Recitace Ave Marie je úřízlá, celá je zde: http://www.youtube.com/watch?v=I1QuAnpVQGs

Autor: Antón García Abril

Neslušné oblečení vidíme všude na rozpálených ulicích pohanské společnosti. Ale jaké je slušné oblečení? Co k tomu říkají osvědčení autoři?

Posvátná kongregace koncilu dala roku 1930 přesné instrukce stran ženské módy. Šat, zvláště dívčí, musí sahat pod kolena, po lokty, zakrývající prsa a záda, tělo nesmí při oblečení prosvítat a šat nemá být nepřiměřeně těsný. Tělocvičného úboru mohou dívky užívat pouze v tělocvičnách a nesmějí v něm vystupovat na veřejnosti. – Společné koupání, hry, slunění, sport, skauting apod. hochů a dívek jsou naprosto nepřípustné. – Stejně je známkou naprostého nedostatku studu, ba i vkusu a jakékoliv slušnosti, jestliže kdo chodí v koupacím úboru mimo koupaliště a vystavuje tělo žádostivým pohledům diváků.

Dacík R.: Mravouka, Olomouc 1948.

Neslušný oděv, zvlášť u dívek a žen, bývá pro mnohé pohoršením. „Nechtěla by ses dopustit hříchu, proč tedy k němu vyzýváš? Stáváš se odpovědnou za hříchy, ke kterým jsi dala podnět." (Tertullian) Bůh bude trestat toho, kdo se žádostivě dívá a tu, která takovým pohledům schválně se vystavuje nebo k nim dává podnět. Šat má být závojem studu a ochranou mravní čistoty. Svatý apoštol Pavel proto napomíná: „Ženy se mají zdobiti slušným oděvem, stydlivě a skromně." (1. Tim. 2, 9)

Tomášek, F.: Katechismus katolického náboženství, 2009.

Koupáníchtivé katoličky však nemusí smutnit, pro letošní léto mají na výběr řadu modelů poslední (slušné) módy:

Každoročně slavili Židé padesátého dne po té „velké noci", v níž vyšli z poroby Egyptské, své Letnice na památku prohlášení desatera Božích přikázání s hory Sinajské. Podobně i my konáme padesátého dne po veliké noci, v níž slavným vzkříšením svým vysvobodil nás Kristus z poroby ďáblovy, památku, že prohlášen byl v Církvi Boží Duchem sv. Zákon nový, zákon lásky. „Dám vám srdce nové, a Ducha nového položím uprostřed vás ... a Ducha svého položím uprostřed vás a budete mým lidem, a já budu vaším Bohem," tak zaslíbil Hospodin ústy prorokovými (Ezech. 36). To se dnes naplnilo, když Duch sv. sestoupil na shromážděnou Církev v Jeruselémě ve spůsobách ohnivých jazyků, a roznítil oheň lásky v srdcích apoštolů a hojnými dary je opatřil, aby schopni byli hlásati evangelium všemu světu. – Sesláním Ducha sv. jest tedy Církev Kristova slavně započata, posvěcena, oživena Duch sv. řídí tudíž sám a spravuje Církev sv., ji vyučuje a od poblouzení chrání. On rozlit jest i v duší věřících (Řím 5, 5), jež za chrámy Své si posvěcuje, a dary Své v nich ukládá jako vzácná seménka, z nichž by vyrostlo ovoce hojné: „láska, radost, pokoj, trpělivost, dobrotivost, dobročinnost, dlouhočekání, tichost, věrnost, mírnost, zdrženlivost, čistota." (Gal 5, 22).

P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha 1891.

Modlitba Manassesova, když zajat držán byl v Babyloně, jako i třetí kniha Machabejská, a dvě knihy, kteréž pod titulem třetí a čtvrtá kniha Esdrášova se nacházejí, nenáležejí k pravým zákonním knihám, kteréž byl Sněm tridentský za svaté Písmo přijal, a aby za takové přijaty byly, nařídil. Tu pak toliko ona modlitba pro její větší znamenitost položena jest:

Pane všemohoucí, Bože otců našich, Abrahama, a Isáka, a Jakoba, i semene jejich spravedlivého, kterýž jsi učinil nebe i zemi se vší krásou jejich, kterýž jsi svázal moře slovem rozkazu svého, kterýž jsi zavřel propast, a zapečetil ji hrozným a chvalitebným jménem svým: Ty Pane, kteréhož všecko se hrozí, a třese se před obličejem moci tvé, proto že nesnesitedlná jest velebnost slávy tvé, a nemůže se strpěti hněv pohrůžky tvé proti hříšníkům: nesmírné pak a nevystihlé [jest] milosrdenství zalíbení tvého; nebo ty jsi Pán, nejvyšší, dobrotivý, dlouho shovívající, a velmi milosrdný, a kterýž lítost máš nad bídami lidskými. Ty Pane, podlé množství dobroty své, zaslíbil jsi [dáti] pokání, a odpuštění [hříchů] těm, kteřížby zhřešili proti tobě, a pro množství slitování svých ustanovil jsi pokání hříšníkům na spasení. Ty tedy Pane Bože spravedlivých, neuložil si pokání spravedlivým, Abrahamovi, a Isákovi, a Jakobovi, těm kteříž nehřešili proti tobě, ale uložil jsi pokání mně hříšníku, neb jsem hřešil nad počet písku mořského; rozmnožily se nepravosti mé, Pane, rozmnožily se nepravosti mé, a nejsemť hoden patřiti a hleděti na výsost nebe, pro množství nepravostí svých. Sklíčen jsem mnohými železnými okovy, tak že nemohu pozdvihnouti hlavy své, a nemám žádného oddechnutí; neb jsem vzbudil hněvivost tvou, a zlé před tebou jsem činil: nečinil jsem vůle tvé, a přikázaní tvých neostříhal jsem: nýbrž stavěl jsem ohavnosti, a rozmnožoval jsem ourazy. A nyní klekám na kolena srdce svého, prose od tebe milosti. Zhřešil jsem, Pane, zhřešil jsem, a nepravosti své poznávám. Pročež žádám prose tebe, odpusť mi, Pane, a nezatracuj mne spolu s nepravostmi mými; ani hněviv jsa na věčnost, schovávej zlé věci na mne, aniž mne odsuzuj do nejhlubších míst země, nebo ty jsi Bůh, Bůh, pravím, kajících: ale ke mně ukážeš všelikou dobrotivost svou; nebo nehodného spasíš mne podlé velikého milosrdenství svého. I budu tě chváliti vždycky po všecky dny života svého; nebo tě chválí všecka moc nebes, a máš slávu na věky věkův, Amen.

Zdroj: Bible česká čili Písmo svaté starého i nového Zákona, Praha 1857

Alec Guinness byl pokřtěn v anglikánské sektě, během dospívání však postupně zvlažněl a od víry odpadl. Kolem osmnáctého roku už náboženství nepovažoval za víc, než za podlý nástroj na udržení pracujících lidí na uzdě. Začal koketovat s marxismem, navštěvoval kvakerská setkání a zajímal se o buddhismus. Po neúspěšné práci pro reklamní agenturu se začal živit jako divadelní herec, což si od dětství přál. Prvním připomínkou staré víry po dlouhé době pro něj byla návštěva anglikánského pastora, který za ním přišel do šatny po představení Hamleta a vyčítal mu, že se při hře špatně přežehnal. Významný zvrat v Alecově životě znamenala druhá světová válka. Alec, tehdy již ženatý, zůstal odloučen od manželky a syna v Londýně ničeném německými nálety. Při jednom z nočních náletů luftwaffe našel úkryt na faře anglikánského reverenda Cyrila Tomkinsona, který mu nad sklenkou klaretu promluvil do duše a věnoval mu Úvod do zbožného života od sv. Františka Saleského. Po této zkušenosti se Alec navrátil k anglikánské víře a dokonce plánoval, že se stane pastorem, ovšem Boží prozřetelnost s ním měla jiný plán.

Roku 1954 natáčel Alec v Burgundsku film o otci Brownovi, v němž hrál hlavní roli. Když se jednoho večera vracel v kostýmu z natáčení, spletl si jej místní hošík se skutečným knězem. Vzal ho za ruku, chvíli vedle něj cupital a vesele brebtal, pak zamával a odběhl. Guinnessovy znalosti měly k plynulé francouzštině daleko, dítě si však ani nevšimlo, že mu nerozumí. Důvěra a náklonnost, kterou v chlapci vzbuzovala kněžská klerika, udělaly na herce hluboký dojem: „Uvědomil jsem si, že Církev, která dokáže v dítěti vzbudit takovou důvěru, že dokonce neznámé kněze pro něj činní snadno přístupnými, nemůže být tak intrikářská a hrůzostrašná, jak se často tvrdí. Začal jsem se zbavovat naučených a dlouho vstřebávaných předsudků.".

Krátce po tom onemocněl Alecův jedenáctiletý syn Matouš obrnou a ochrnul od pasu dolů. Chlapcova budoucnost byla nejistá a Alec se každý den po cestě domů z natáčení stavil v kostele, aby se za něj pomodlil. Uzavřel s Bohem dohodu – pokud mu Bůh syna uzdraví, nebude on synovi bránit, jestliže se bude chtít stát katolíkem. Matouš se šťastně uzdravil a rodiče jej zapsali na jezuitskou akademii. Ve věku patnácti let jim Matouš oznámil, že se chce stát katolíkem. Alec dohodu dodržel a ochotně souhlasil se synovou konverzí.

Bůh chtěl ovšem mnohem víc. Alec začal studovat katolickou víru, vedl dlouhé rozhovory s knězem a na čas se uchýlil do ticha trapistického opatství. Přijmutí nauky o odpustcích a neomylnosti jej zbrzdilo, ale nakonec byl roku 1956 přijat portsmouthským biskupem do Církve. O svém rozhodnutí později napsal: „Nebylo to žádné citové hnutí, žádné velké proniknutí k podstatě a rozhodně ne náležité pochopení teologických otázek, byl to jen smysl pro historii a vhodnost věcí." Jeho žena konvertovala o rok později, zatímco se Alec účastnil natáčení filmu Most přes řeku Kwai na Srí Lance, a manžela informovala až po události.

Jak je u čerstvých konvertitů časté, střídaly se u Aleca období hlubokého pokoje s obdobími tělesného rozrušení, při němž, jak vyprávěl, jednou zběsile utíkal navštívit Nejsvětější svátost v malém zapadlém kostelíku. Při vzpomínce na tuto událost napsal: „Pokud náboženství něco znamená, pak to, že se celý člověk klaní, mysl a tělo společně ... Uklidnilo mě, když jsem zjistil, že skvělý, laskavý a vskutku rozumný P. Ronald Knox sám při několika příležitostech utíkal navštívit Nejsvětější svátost."

Volně přeloženo:

http://www.catholicculture.org/culture/library/view.cfm?recnum=6679, http://en.wikipedia.org/wiki/Alec_Guinness

Poznámka: V Alecově životopise na csfd se o jeho katolické víře samozřejmě nic nedočteme, protože pro zdejší pohanské osazenstvo je to nepodstatná drobnost, ovšem majíce znalost skutečnosti, nepřekvapí nás věta uvedená v životopise: „Dokázal něco, co nedokázal skoro žádný jiný herec, od roku 1938 až do své smrti roku 2000 měl za manželku jednu jedinou ženu."

Říká se, že Ameriku sužuje netolerance. Tak tomu není. Trpí tolerancí: tolerancí dobra i zla, pravdy i omylu, ctnosti i hříchu, Krista i rozkladu. V naší zemi nevládne ani tak nesnášenlivost jako spíše volnomyšlenkářství. Člověk, který si dokáže správně srovnat věci v hlavě tak jako si ustlat postel, je označován za úzkoprsého; kdežto ten, kdo má v myšlení zmatek, stejně jako neumí nakládat se svým časem, je nazýván tolerantním a svobodomyslným.

Nesnášenlivý je ten, kdo odmítá cokoli bezdůvodně přijmout; svobodomyslný ten, kdo přijme vše z jakéhokoli důvodu, aniž by zjišťoval, zda je ten důvod správný. Pravda, občas se dožaduje upřesnění, ale je to upřesnění dle vědeckých měřítek, nikoli logických. Porucha, jež se projevuje zmíněným volnomyšlenkářstvím, je duševní, nikoli mravní. O tom svědčí tyto tři věci: sklon řešit problémy slovy, nikoli argumenty, bezvýhradná ochota uznat autoritu kohokoli ve věci náboženství a, nakonec, láska k novotám.

Náboženství má právo promlouvat ústy svých mluvčích, stejně jako mají právo i další vědy, fyzika nebo astronomie, promlouvat ústy těch, kteří se jimi zabývají. Náboženství je vědou, třebaže z něj chtějí někteří udělat pouhý cit. Náboženství má své zásady, přirozené i zjevené, které jsou ve své logice ještě složitější než matematika. Ale falešný pojem tolerance tuto skutečnost zatemňuje všem, kteří, byť jsou netolerantní v nejmalichernějších životních maličkostech, stávají se tolerantními ve svém vztahu k Bohu.

Dalším projevem zmíněné poruchy myšlení, která vyvolává podivnou plíseň volnomyšlenkářství, je natolik silné zanícení pro novoty, že odmítá i lásku k pravdě. Pravda je obětována ironickým poznámkám, Kristovo božství titulkům v pondělních novinách. Řada současných kazatelů se stále méně věnuje kázání Krista ukřižovaného a daleko více své oblíbenosti u věřících. Nedostatek intelektuální páteře vede k tomu, že obkročmo osedlávají býka pravdy i osla nesmyslů, chválí katolíky za „skvělou organizaci" a sexuology za „otevřenou výzvu mladé generaci". Jelikož ohýbají kolena raději před davem než před Bohem, nelze snad ani očekávat, že by se před současným Herodem zastali Jana Křtitele. Na rozvody a život ve smilstvu nepoukáže žádný varovný prst, žádný hlas nezahřmí do uší boháče, aby vyřkl ona netolerantní Boží slova: „Není ti dovoleno míti manželku svého bližního." Místo toho uslyšíme: „Přátelé, doba se změnila!" Kyseliny modernosti rozleptávají zkameněliny pravověří.

Víra v Boha, Kristovo božství, mravní zákon je považována za pomíjející zálibu. Tato nová tolerance se v posledku týká samotné pravdy, jako kdyby pravda byla nějakou módou, něco na způsob klobouku, nikoli základem, jímž je v tomto příměru hlava.

Posledním tvrzením současného volnomyšlenkářství je, že pravda musí odpovídat době, a proto se má měnit dle pomíjivých choutek okamžiku. Jako chameleon přizpůsobuje své barvy prostředí, které ho obklopuje, tak by se prý měla měnit i pravda, aby vyhovovala záchvěvům a požadavkům času. Povaha určitých věcí je pevná, a o pravdě to platí o to více. Pravdě lze tisíckrát odporovat, ale to jen potvrzuje, že je natolik silná, že přežije tisíc útoků. Když někdo říká: „Ten tvrdí to, druhý zase ono, proto žádná pravda není," je to asi stejně logické, jako kdyby Kolumbus došel k závěru, že žádná země není, jelikož mu někteří říkali: „Země je kulatá," a jiní prohlašovali: „Země je placatá." Ti, kteří odmítají měřítko objektivní pravdy, jsou jako tesař, který by zahodil svůj metr a používal za měřidlo každý jednotlivý trám: nezbude jim nic jiného, čím by mohli měřit, jen přelétavá móda daného okamžiku.

Uhihňané nadšení pro novotářství, přecitlivělá neposednost vyšinuté mysli a nepřirozený strach z pořádné porce poctivého myšlení, to vše dohromady spoluutváří skupinu nedovzdělaných, ale o to ješitnějších svobododuchů, kteří si myslí, že není žádný rozdíl mezi Bohem jakožto Příčinou a Bohem jakožto „projekcí mého já", kteří stavějí na roveň Krista a Buddhu, a pak rozšiřují svojí svobodomyslnost na rozmáchlou syntézu, jež říká nejen, že jedno křesťanské vyznání je stejně dobré jako druhé, ale dokonce že jedno světové náboženství je stejně dobré jako druhé. Velký bůh „Pokrok" je tedy povýšen na oltáře módy, a když se jeho zanícených uctívačů zeptáte: „Pokrok k čemu?", dostane se vám odpovědi: „K většímu pokroku." Soudní lidé se zatím diví, jak může být pokroku bez udání směru a jak lze udat směr bez pevného bodu. A jelikož mluví o „pevném bodu", tak se o nich říká, že zaostávají za dobou, zatímco oni ve skutečnosti jsou nad dobou, duševně i duchovně.

Co svět tváří v tvář tomuto volnomyšlenkářství potřebuje, je netolerance. Zdá se, jako by svět zcela ztratil schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem. Některé hlavy se domnívají, že netolerance je vždy špatná, jelikož je podle nich projevem nenávisti a omezenosti. Ty samé hlavy věří, že tolerance je vždy správná, protože je podle nich projevem lásky a velkodušnosti.

Co to tedy vůbec je tolerance? Tolerance je postoj, kdy z rozumných důvodů trpíme zlo, což nás vede k tomu, že brzdíme svůj hněv nebo zlo trestáme. Ale daleko důležitější je to, čeho se tolerance týká: Tolerance se vztahuje pouze na lidi, ale nikdy ne na pravdu. Netolerance se týká pouze pravdy, nikoli lidí. Tolerance se týká bloudícího, netolerance bludu.

Amerika netrpí ani tak intolerancí, tedy nesnášenlivostí, jako tolerancí, tedy lhostejností k pravdě a omylu, a filosofickou ledabylostí, která je vydávána za velkodušnost. Větší tolerance je pochopitelně zapotřebí, neboť nikdy není dost lásky, kterou bychom mohli druhým projevovat. Sám náš Pán praví, abychom milovali ty, kteří nás pomlouvají, neboť nepřestávají být lidmi. Nikde ale neříká, že máme milovat pomluvu.

Církev nás v Kristově duchu nabádá, abychom se modlili za ty, kteří se nacházejí mimo Církev, a projevovali jim větší lásku. Je tedy třeba projevovat lidem lásku, zejména těm mimo stádce, které je třeba láskou přivést zpět, aby byl jeden ovčinec a jeden Pastýř. Máme snad Bohu, který neshlíží tolerantně rovnostářským zrakem na všechna náboženství, upřít jeho jméno „Moudrost"?

Církev je tělem Kristovým; s tím, jak stále více promýšlela a prohlubovala samotné základy jeho učení, rozvíjela i další pravdy víry. Nikdy na tyto pravdy nezapomněla, pamatovala si je a její pamětí je tradice. Dogmata Církve jsou jako pevné, poctivé cihly, z nichž může člověk stavět, ne jako sláma „náboženského prožitku", která se hodí leda tak ke spálení. Církev byla a vždy bude netolerantní, pokud jde o práva Boha, neboť hereze, omyl a nepravda se netýkají nějakých osobních názorů, kterých by se mohla vzdát, nýbrž Božího práva, o němž se nesmlouvá. Pravda je božská, blud je lidský. Činí-li heretik pokání, Církev jej přijme zpět do pokladnice svých duší, ale nikdy nepřijme herezi do pokladnice své moudrosti. Pravda bude vždy pravdou, i když se k ní nebude nikdo hlásit; a omyl bude vždy omylem, byť jej všichni vyznávali.

Postoj Církve k této palčivé otázce současnosti lze vysvětlit na příběhu o dvou ženách, které přišly za Šalamounem, aby je rozsoudil. Každá z nich prohlašovala, že narozené dítě je její. Skutečná matka trvala na tom, že chce celé dítě, nebo nic, neboť dítě je jako pravda, nelze ji rozdělit, aniž by nezemřela. Falešná matka naopak souhlasila s kompromisem. Byla ochotna nechat dítě přepůlit. A dítě by pak ze samé velkodušnosti zemřelo...

Převzato: http://www.tedeum.cz/1_2013/vyzva_k_netoleranci_0113.htm

Stavitel Epée v Paříži schválil úmysl svého syna, když tento, dokončiv školy latinské, oznámil otci zcela upřímně, že ničím jiným nechce býti, než knězem.

A vskutku vstoupil mladý Karel do semináře a stal se duchovním. — Bůh měl s mladým dělníkem na vinici své dalekosáhlý záměr.

V téže ulici, kde bydlel mladý kněz Karel Epée, žila chudá vdova se svýma dvěma dceruškami, jež ubohé byly hluchoněmé. Hluboký žal uchvátil srdce šlechetného duchovního, když viděl takové neštěstí a zřel lítosť matčinu, jež bez slz nemohla na dítky své se podívati.

I přemýšlel nadšený kněz, kterak by slova evangelia „rozvázán jest jazyk němých" mohl ve skutek uvésti, a vyučováním navrátiti dívkám ubohým dar jazyka. Prostudoval chvatně a důkladně veškerá díla, jež mnozí učenci lidomilové před ním byli napsali o vyučování hluchoněmých, a jal se vyučovati v prázdné chvíli dívky s takovou pílí, nadšením a úsilím, až Bůh požehnal jeho snaze a rozvázán jest jazyk němých dívek alespoň tak, že rozumějíce mluvenému, myšlénky své řečí i posuňky dobře vyjádřiti dovedly.

Představme si radosť matčinu! Srdce její vzplálo neskonalým vděkem k lidomilnému knězi, a neméně i radoval se on: a již v duši jeho zrodil se veliký úmysl, zaříditi rozsáhlý ústav hluchoněmých.

Nadšen šťastným výsledkem prvních svých žaček, založil na vlastni útraty veliký ústav, kdež s překvapujícím a požehnaným zdarem četné hluchoněmé vyučoval.

Celá Francie, celá Evropa mluvila o výtečném Karlu Epéeovi, každý žasl nad tím, že zdánlivá tato nemožnosť, naučiti mluviti a vzdělati hluchoněmé jako jiné, stala se možností.

Tací nešťastníci obyčejně od maličkosti vydáni byli v šanc surovosti lidské a různým ústrkům; ba nakládalo se s nimi i namnoze jako se zvířaty nerozumnými. Kněz Epée vrátil jim řeč, vzdělal je, vrátil jim důstojnosť lidskou a dokázal, že i oni stvořeni jsou k obrazu božímu.

Když císař Josef II. navštívil Paříž, hned v prvních dnech svého pobytu odebral se do ústavu hluchoněmých, obcoval vyučování, prohledl si ústav a vřelými slovy vyslovil Epéeovi své uznání a podivení. Potom jej prosil, aby mu dovolil k němu poslati nadaného muže, jenž by se vycvičil v ústavu jeho, a pak v říších rakouské a německé podobné ústavy zařizoval a řídil.

Později i císařovna ruská po velevyslanci svém vzkázala Epéeovi své uznání, nabízejíc mu značný dar.

„Řekněte své císařovně," odpověděl velkodušný kněz, „že žádných peněz nepřijmu, ale jestliže věnovala pozornost snahám mým, pak jest mé jediné přání, aby mi poslala ze své říše hluchoněmého od narození do mého ústavu."

Karel Epée napsal mnoho učených spisů a návodů, pojednávajících o vyučování hluchoněmých, a veškeré evropské i cizí ústavy zřízeny jsou dle jeho způsobu, a též se v nich dle jeho návodů s velikým zdarem vyučuje.

Právem můžeme tedy nazvati kněze toho dobrodincem lidstva v nejušlechtilejším smyslu.

Epée zemřel v Paříži, doživ se věku 78 let, r. 1790.

Převzato: Flekáček, J. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 107–110.

http://cs.wikisource.org/wiki/Drobn%C3%A9_pov%C3%ADdky_d%C4%9Bjepisn%C3%A9/Dobrodinec_lidstva

V říjnu roku 1813 byl Napoleon u Lipska poražen, v březnu roku 1814 propustil papeže Pia VII. na svobodu, ale již v dubnu byl nucen v témže zámku Fontainebleau podepsat prohlášení, že se vzdává francouzského trůnu. Jako zajatec a vězeň byl odvezen na Elbu, pak na ostrov Sv. Heleny, kde jako Prometheus na pusté skále, opodál lidské společnosti, strádal dlouhých šest let.

Jako mnohé padlé veličiny, tak i Leticia, matka Napoleonova, a jiní jeho příbuzní se uchýlili do Říma. R. 1819 tam psal Napoleon matce a kardinálu Feschovi, aby mu poslali dva duchovní a zařízení pro kapli. Papež vymohl k tomu dovolení na anglické vládě, a dva duchovní, opat Bonavita, stařec již 651etý, a mladší Vitalis, který byl zároveň lékařem, byli k němu vypraveni, aby mu posloužili až do poslední chvíle. Tamní pastor se pokoušel získati jej pro anglikánskou víru a poslal mu bibli. Císař dvorně odmítl s podotknutím, že dávno ví, co v ní je.

První bod jeho závěti zní: „Umírám v apoštolské a římské víře, ve které jsem se před více než 50 lety narodil." Duševní muka, nezdravé podnebí a rakovina hlodaly na kořenech jeho zdraví. Posledního dubna roku 1821 požádal Vitalise, aby mu posloužil svátostmi. „Chci splnit povinnosti, které mi víra ukládá, a přijmout pomoc, kterou mi podává." Potom pravil generálu Montholonovi, jednomu z přátel, kteří s ním dobrovolně sdíleli vyhnanství, a kterému se ona zbožnost nelíbila: „Pane generále, jsem šťansten; splnil jsem všechny své povinnosti; přeji vám při smrti téhož štěstí."

Dne 3. května byl oltář na jeho přání přenesen do sousedního pokoje a konala se čtyřicetihodinná pobožnost. Téhož dne se rozloučil s přáteli. Brzy pak pozbyl vědomí. Zemřel 5. května k večeru. Poslední jeho slova byla: „Bože můj, Francie, přední voj, vojsko!" Tak došel klidu muž, který ho za živa neměl a jiným ho nedopřával.

Napoleon podporoval církev z důvodů státních a politických, poněvadž velká většina poddaných na ní lpěla. Také mu imponovala svou podivuhodnou autoritou. Protestantství mu bylo nesympatické pro množství hašteřivých sekt. Ale svobodná církev vedle tak bezohledného despoty byla nemožná.

Během života se klonil k deismu; v posledních letech v něm ožila víra, v níž byl vychován. Když mu přátele v předvečer velkého vítězství blahopřáli, že to bude nejkrásnější den jeho života, odpověděl: „Nejkrásnější den mého života je den prvního přijímání."

Případně napsal italský básník Alexander Manzoni v básni „Pátý máj" slova: „Krásná, věčná, blažená, na vítězství zvyklá víro, plesajíc, zapiš i toto: že se dosud nikdy před golgotským křížem do prachu neschýlila mysl hrdější."

Blažej Ráček T. J.: Církevní dějiny v přehledu a obrazech, Praha, 1940.

Alessandro Manzoni

Pátý květen

poslední čtyři sloky, celá báseň: http://ulozto.cz/xsuu4QPv/paty-kveten-pdf

Jaroslav Vrchlický: Poezie italská nové doby, Praha, 1884.

Ach, ovšem podleh' přesile
duch unavený mukou,
juž zoufal, když tu mohutnou
kdos jal ho s nebes rukou
a umdleného soucitně
do čistší sféry vnes'.

Na stezky veď jej naděje,
které jsou v stálém květu,
ku luhům, tam kde odměna
předstihne přání v letu,
kde v pouhou tmu a mlčení
ruch slávy pod ním kles'.
 
Ó věčná, krásná, blaživá
ty víro vítězící,
i to si zapiš s jásáním:
Pyšnější, vzdorující
před hanbou tvojí Golgoty
dřív nesklonil se duch.

Nad prachem jeho ztýraným
kaž stichnout každé zlobě!
Jenž poráží a pozvedá,
trudí a sílí v mdlobě
na sirém lůžku úmrtním,
na srdci dlel mu – Bůh!

Dnes je podle moderního kalendáře neděle Božího milosrdenství, v katolickém kalendáři sice tento svátek nenajdeme, ovšem je vhodné si, nejen dnes, připomenout Boží milosrdenství, kterého je nám nejvíce potřeba.

Bůh jest nejvýš milosrdný, t. j. Bůh nám velmi rád odpouští, litujeme-li opravdu svých hříchů.

Urazí-li dítě otce a pak ho úpěnlivě prosí za odpuštění, odpustí mu dobrý otec trest. Tak činí i Bůh. Veliké milosrdenství Boží líčí Kristus v překrásném podobenství o marnotratném synu. (Luk. 15.) Sotva David, byv dojat káravými slovy proroka Nathana, hříchy své vyznal, hned mu oznamoval Nathan, že mu Bůh hříchy odpouští. (2. Král. 12. 13.) Sotva pocítí hříšník bolest nad hříchy, již je Nejvyšší umírněn. (Sv. Vavř. Just.) Bohu jest to zcela přirozeným, aby se smilovával a šetřil. (Modlitba církevní). Milosrdenství Boží je nekonečně veliké. „Moře má své meze, ale milosrdenství Boží nemá mezí." (Sv. Chrysost.) Bůh od nás žádá, bychom svým bližním odpustili 77krát; jak teprve milosrdným je Bůh!

Milosrdenství Boží jeví se hlavně v tom, že Bůh hříšníka vyhledává utrpením i dobrodiním; že i největšího hříšníka vždy láskyplně přijímá; že mu konečně, když se obrátí, ještě větší blahovůli než před tím ukazuje.

Bůh jest dobrý pastýř, který hledá ztracenou ovci, až ji nalezne. (Luk. 15.) Na marnotratného syna poslal Bůh bídu; k Davidovi poslal proroka Nathana; na Petra pohlédl, aby ho vzpamatoval; Samaritánku vyhledal u studnice Jakobovy, by ji obrátil. Bůh se tedy podobá rybáři nebo myslivci, jenž rozmanité lsti a rozdivných vnadidel vymýšlí, aby ryby nebo ptáky do své sítě dostal. (sv. Ludv. Gr.) Bůh odpouští i největšímu hříšníkovi; on praví: „budou-li hříchové vaši jako šarlat, jako sníh zbíleni budou: a budou-li červeni jako červec, jako vlna bílí budou." (Is. 1. 18.) Ba, čím větší hříšník, tím laskavěji ho Bůh přijímá, chce-li se polepšiti. Proto praví David Bohu: „Hospodine, milostiv buď hříchu mému, neboť jest mnohý. (Ž. 24. 11.). Bůh jako rybář jest tím raději, čím větší je ryba, kterou polapí. Neboť to jest právě tím větší ctí Boží, že odpouští i takovým lidem, kteří pro své veliké a mnohé zločiny téměř nehodni jsou odpuštění. „Nikdo není proto zavržen, že příliš mnoho zlého učinil; ale mnozí lidé jsou v pekle pro jediný těžký hřích, kterého nechtěli litovati." (sv. Vianney). "Čiň jen, co můžeš, ostatní učiní Bůh, aby se s Tebou smířil." (Sv. Chrysost.) I Jidáš by byl došel odpuštění, kdyby byl býval chtěl. Bůh odpouští hříšníkovi ještě v posledním okamžiku jeho života. Vzpomeňme jen na lotra po pravici Kristově. Proto však ať nikdo neodkládá s pokáním až do smrti. „Jednoho Kristus v posledním okamžiku ospravedlnil, aby nikdo nezoufal; ale také jenom jednoho, by nikdo obrácení až do smrti neodkládal." (Sv. Aug.) Obrácení na smrtelném lůžku jest vždy pochybno, nejisto; neboť zkušenost učí, že hříšníci na smrtelném lůžku všecko dobré slibují, ale uzdraví-li se, ničeho neplní, jak to učinil na př. nevěrec Voltaire. Hříšníci na smrtelném lůžku se obracejí obyčejně jen proti své vůli: dělají to jako lodníci, kteří, hrozí-li ztroskotání lodi, jen z nouze, jsouce donuceni, zboží metají do moře, nikoliv pak proto, že by ho nemilovali. „Směšným jest, kdo v mládí a v síle bojovati nechtěl a teprv pak, až sestárl a ani se hýbati nemůže, má býti veden na bojiště." (Sv. Bernardin.) – Bůh dále přijímá laskavě každého kajícího hříšníka. Kterak laskavě přijal Kristus kající Magdalenu v domě Simonově. (Luk. 7.); kterak laskavě ženu, kterou fariseové ve chrámě k němu přivedli a kterou chtěli kamenovati (Jan 8.); kterak laskavě lotra na kříži. (Luk. 23.) Kterak laskavě přijal otec svého marnotratného syna; tento dobrý otec je Bůh. (Luk. 15.) Bůh jest ochotnější hříšníkovi odpustiti, než hříšník toto odpuštění přijati. (Sv. Aug.) Dříve než prosící se dotkne brány, ty mu ji již, Pane, otvíráš! Dřív než on před tebou kleká, podáváš mu již ruku! (Sv. Efr.) Bůh se docela i raduje nad obrácením hříšníka. Neboť Kristus praví: „Většíť jest radost v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad 99 spravedlivými, kteří pokání nepotřebují." (Luk. 15. 7.) Tato radost pochází odtud, že obrácení hříšníci obyčejně Bohu tím horlivěji slouží a vroucněji jej milují. (Sv. Rehoř. Vel.) – Bůh obyčejně ukazuje hříšníku po jeho obrácení větší blahovůli než před tím. Otec dal marnotratnému synu zabíti tele a přivésti hudbu; tento otec jest Bůh. (Luk. 15.) Bůh obyčejně navštěvuje každého obráceného vnitřní útěchou, mnohého pak docela zahrnuje velikými milostmi; vzpomeňme na sv. Pavla, kterého docela až do třetího nebe povznesl. (2. Kor. 12. 2.) Odpustí-li lidé těm, kdož je urazili, obyčejně potom již jich tak nemilují, jako dříve. U Boha jest to však docela jinak. „On miluje více ty, kteří se k němu vrátili, než ty, kteří u něho zůstali." (Sv. Petr. Dam.). Z této příčiny nazývá sv. Augustin hřích dědičný „šťastnou vinou".

Spirago, F. Katolický lidový katechismus, část I., Olomouc, 1903.

Pobožnost ke Svatým ranám našeho Pána našeho Ježíše Krista

Může se modliti na obyčejném růženci.

Modlitba úvodní: Ó Ježíši, Božský Vykupiteli náš, buď nám i celému světu milostiv a slituj se nad námi!

Bože svatý, silný a nesmrtelný, smiluj se nad námi i nad celým světem!

Můj Ježíši, voláme k tobě o milost a slitování v nebezpečenstvích naší doby. Přikryj nás svou předrahou krví!

Věčný Otče, zapřisahám tě pro krev Ježíše Krista, tvého přemilého Syna, abys nám prokázal své milosrdenství. Amen.

Na malých zrnkách se modlí: Můj Ježíši, odpuštění a milosrdenství pro zásluhy tvých svatých ran! (300 dní odpustků.)

Na velkých zrnkách se modlí: Věčný Otče, obětuji ti rány Pána našeho Ježíše Krista, abys uzdravil rány duší našich. (300 dní odpustků – Pius XI., 16. ledna 1924.)

Nakonec se třikrát opakuje: „Věčný Otče, obětuji ti..."

Celá brožura: http://ulozto.cz/xZeteAYt/poboznost-ke-svatym-ranam-pdf

R: Crucem Sanctam subiit                                        R: Svatý Kříž podstoupil,
qui infernum confregit                                                jenž peklo rozdrtil,
accintus est potentia                                                 mocí se opásal, (Ž 92, 1)
surrexit die tertia.                                                       třetího dne z mrtvých vstal.
Alleluia!                                                                      Aleluja!

Surrexit Christus                                                       Kristus z mrtvých vstal
et illuxit populo suo                                                    a lidu svému zazářil, (Ž 117, 32)
quem redemit sanguine suo.                                    jenž svou krví vykoupil.
Alleluia!                                                                      Aleluja!

R:                                                                               R:

Surrexit Christus                                                       Kristus z mrtvých vstal,
iam non moritur                                                         již neumírá,
mors illi ultra non dominabitur.                                  smrt nad ním již moci nemá. (Řím 6, 9)
Alleluia!                                                                      Aleluja!

R:                                                                               R:

Surrexit Christus                                                       Kristus z mrtvých vstal,
lapidem quem reprobaverunt aedificantes               kámen, který zavrhli stavitelé,
hic factus est in caput anguli.                                   stal se kamenem úhelným. (Ž 117, 22)
Alleluia!                                                                      Alleluia!

R:                                                                              R:

Poznámka: Překlad je tentokrát vlastní, tak jej neberte doslovně. Dovolil jsem si doplnit odkazy na některé citace, doslovné i podle smyslu, z Písma svatého.

Autor: Christopher Gordon

„Za naší doby ovšem nejedná se o obraz Kristův, nýbrž o nevěstu Kristovu; a tato matka naše pláče, utlačována, porobena a bičována, nikoli v Egyptě; a její Faraonem jest revoluce," napsal kanovník Havel Josef Hugo před rokem 1903. A dnes? Pokud již není mystické tělo Ježíše Krista, Církev svatá, přibíjeno církevními revolucionáři na kříž, pak tato chvíle, kdy oni naplní míru svých otců, jistě není daleko. Pane, smiluj se nad námi!

„Židovský národ měl tvrdou lebku, jinak by byl pochopil, že Bůh učiněný člověkem, uskutečňující dokonalost člověka by mohl minout nepozorován, že je třeba otevřít oči. Podívej se, zrovna ten příběh s triumfálním vjezdem do Jerusaléma se mi zdá tak krásný! Náš Spasitel ráčil okusit triumfu tak jako ostatního, tak jako smrti, neopovrhl ničím z našich radostí, odmítl jenom hřích. Na své smrti si dal arci záležet, nic jí nechybí. Kdežto jeho triumf, to je triumf pro děti, nezdá se ti? Lidový obrázek s oslátkem, se zelnými větvemi a s venkovany, kteří tleskají rukama. Roztomilá, trochu ironická parodie císařské okázalosti. Náš Spasitel jako by se usmíval. – Náš Spasitel se usmívá často – říká nám: ,Neberte tyhle věci příliš vážně, ale jsou dovolené triumfy, není zapovězeno triumfovat, a já nechci, aby Jana z Arcu třeba myslila, že dělá něco zlého, až bude vstupovat do Orleansu pod květinami a korouhvemi, v své krásné tunice ze zlatého sukna. Poněvadž vám na něm tolik záleží, ubohé děti, posvětil jsem i ten váš triumf, požehnal jsem jej, tak jako jsem požehnal víno vašich vinic.' "

Převzato: Bernanos, G.: Deník venkovského faráře, 1937.

Dies iræ! dies illa                              Onen hněvu den se chýlí,

Solvet sæclum in favilla:                   kdež se v popel svět rozptýlí,

Teste David cum Sibylla!                  dle Davida a Sibylly.

Quantus tremor est futurus,              Jaká hrůza tu nastane,

Quando iudex est venturus,              až v oblacích soudce stane

Cuncta stricte discussurus!              a nic skryto nezůstane.

Tuba, mirum spargens sonum          Trouba divném u hlaholu,

Per sepulchra regionum,                   zazní v kraji hrobních dolů,

Coget omnes ante thronum.             svolá k soudu všecky spolu.

Mors stupebit, et natura,                    Smrt a svět se zděsí v hrůze,

Cum resurget creatura,                     když řád vyjde králům, lůze,

Iudicanti responsura.                         vydat počet ze své chůze.

Liber scriptus proferetur,                    Aj, tu kniha otevřená,

In quo totum continetur,                     v níž je vina obsažena,

Unde mundus iudicetur.                     a z níž bude pomsta čtena.

Iudex ergo cum sedebit,                    A když sudí na soud sedne,

Quidquid latet, apparebit:                  vše, co tajno, zřejmě shlédne,

Nil inultum remanebit.                       na všecko se pomsta zvedne.

Quid sum miser tunc dicturus?        Čím se budu omlouvati,

Quem patronum rogaturus,              kde ochránce mám hledati,

Cum vix iustus sit securus?             anť je zbožným se co báti?

Rex tremendæ maiestatis,                Králi strašné velebnosti,

Qui salvandos salvas gratis,             spásu dáváš jen z milosti,

Salva me, fons pietatis.                     spas mne zdroji, zdroji laskavosti.

Recordare, Iesu pie,                          Vzpomeň drahý Jesu Sobě,

Quod sum causa tuæ viæ:                v jaké jsi byl pro mne zlobě,

Ne me perdas illa die.                        ať nezhynu v oné době.

Quærens me, sedisti lassus:            An's mne hledal, tělo mdlelo,

Redemisti Crucem passus:              pro mou spásu v kříži mřelo,

Tantus labor non sit cassus.             ať se na zmar to nedělo.

Iuste iudex ultionis,                            Spravedlivý soudce zlosti,

Donum fac remissionis                     promiň mi mé nepravosti,

Ante diem rationis.                             než stane den prchlivosti.

Ingemisco, tamquam reus:               Oplakávám svoji vinu

Culpa rubet vultus meus:                  a zardělý hanbou hynu,

Supplicanti parce, Deus.                   odpusť prosícímu synu.

Qui Mariam absolvisti,                       Ty jsi Marii rozhřešil,

Et latronem exaudisti,                        lotru odpustil, čím zhřešil,

Mihi quoque spem dedisti.                 i mne nadějí potěšil.

Preces meæ non sunt dignæ:           Ač já milost nezasloužím,

Sed tu bonus fac benigne,                 Dobroto! dej, po čem toužím,

Ne perenni cremer igne.                    ať se v ohni pak nesoužím.

Inter oves locum præsta,                   Rač mne mezi ovce dáti,

Et ab hædis me sequestra,               a ne kozlům přimíchati,

Statuens in parte dextra.                    ať smím na pravici státi.

Confutatis maledictis,                        Když zlé pošleš v ohně zřídla,

Flammis acribus addictis:                 v tato věčné strasti bydla,

Voca me cum benedictis.                  v nebes povol mne sídla.

Oro supplex et acclinis,                     Volám k Tobě s prosbou vroucí,

Cor contritum quasi cinis:                  srdce svírá lítost žhoucí,

Gere curam mei finis.                        spas mne, Bože všemohoucí!

Lacrimosa dies illa,                           Smutný den to, kde ve strachu,

qua resurget ex favilla                        vstane člověk zase z prachu,

iudicandus homo reus.                      by byl souzen pro své viny.

Huic ergo parce, Deus:                      Bože! ušetři své syny,

Pie Jesu Domine,                               Kriste Ježíši milostný,

dona eis requiem. Amen.                   pokoj rač jim dát žádostný. Amen.

Překlad: P. Prokop Baudyš, Římský misál upravený pro věřící, Praha, 1891.

Nádhera a lesk, uplatňovaný v náboženském kultu, bývají pohoršením pro lidi, kteří si neuvědomují, čím jsou povinni Bohu. Ukazují na chudobu Bohočlověka.

Ještě dnes, kdy lidstvo již dávno mohlo poznat poslání Syna Božího na světě, dovedlo by mu odepříti s Betlehemiťany střechu nad hlavou a teplo síně. Ještě dnes by mu ponechali jenom místo v chlévě a přikryli jej slámou.

Jako druzí Jidášové ptají se, když na počest Boha se vylévá drahá mast: „K čemu tato ztráta? Vždyť by se to mohlo rozdat chudým!"

Jim se zdá všecko, co se činí z lásky k Bohu, zbytečným vydáním. Nic se však nerozmýšlejí vydávat velké sumy k stavění zábavních místností a divadel, které kazí mravy a čistotu rodinného i veřejného života. Jenom divadlo katolické liturgie se jim zdá příliš a zbytečně drahým.

Za to, že Kristus přišel nás naučit odpoutávat se od vezdejších statků a milovat chudé, chtěli bychom si všecko zlato ponechat pro sebe a nedat Mu z toho ničeho?

Protože Kristus z lásky k nám neměl zde na světě, kde by hlavu složil, ačkoliv ptáci mají svá hnízda a lišky svá doupata, chtěli bychom Jej i dnes ještě takto hostiti?

Nebylo by největším bídáctvím využíti těchto důkazů Jeho lásky proti Němu samému?

Převzato z knihy: P. Marina Schaller: Liturgie, Praha 1933.

Vizmež případ, takořka před očima našima žijící, jejž právem nazvati možno „řetězem divův" a výmluvných svědectví pro jsoucnost lidské duše. V ústavě hluchoněmých v Larnay ve Francii, jenž jest pod správou zbožných řeholnic, bylo vychování dítka hluchoněmého a slepého odhodlaně započato, prováděno a ke konci přivedeno za okolností nanejvýš poutavých, s obětivou láskou, s nevšední obratností a vytrvalostí, a také s netušeným výsledkem. Zprávy, jichž se nám od vychovatelek ubohého dítka toho dostalo, jakož i odpovědi, jež nám na veškery dotazy naše ochotně byly podány, poskytují nám úplného světla, jakož i všemožné zevrubnosti, jež žádoucí jsou při badání týkajícím se předmětu tak důležitého. ... Máme tu před sebou  historii duše, jež po dlouhý čas byvši osamocena ve hlubinách hmoty a neproniknutelné noci, a pracně odtud vyzdvižena byvši ke světlu a přivedena ve styk se světem okolním, s jinými dušemi, znenáhla projevovala se co do podstatných a význačných vlastností svých, a povznesla se konečně v nejvyšší, nejzářnější oblasti myšlení.

„Jest dosti nesnadno podati Vám přesné zprávy o způsobu, jímž jsme sobě počínaly při vyučování a výchově malé naší slepé hluchoněmé, jelikož my samy nedovedeme z toho sobě klásti účet ve všem všudy úplný a dokonalý. Celkem byl postup náš takovýto: „Devět let bylo ubohému tomuto dítku, když svěřeno bylo r. 1875 ústavu našemu v Larnay. Byla to takořka bezvládná hmota, nemající nižádného prostředku, jímž by dorozuměla se s jinými lidmi, nemohoucí jinak vyjádřiti city své leč výkřikem, spojeným s určitým pohybem těla: výkřik a pohyb ten odpovídal vždy jejím pocitům. Především šlo o to, dáti dítku prostředek, jímž by sdělovati mohlo myšlenky a žádosti své. Za tím účelem dali jsme mu ohmatávati různé předměty a učinily při tom vždy zároveň určitým dotknutím se těla dítka znamení těchto předmětů; téměř okamžitě pochopilo dítko vztah mezi znamením a předmětem..."

„Pak přešly jsme k věcem intelektuálním. Bylo třeba dlouhého a ustavičného pozorování, abychom postřehly přerůzné dojmy dítka, a abychom mu daly ihned znamení dotyčné představy nebo pocitu, jež v něm vznikaly. Jakmile jsme zpozorovaly, že chovanka naše jest netrpělivá nebo že poddává se špatnému rozmaru, rychle učinily jsme příslušným dotykem jejího těla znamení netrpělivosti, a při tom maličko od sebe ji odstrčily, abychom jí daly na jevo, že chování takové jest zlé."

„Malá Marta přilnula k jedné hluchoněmé, jež byla již úplně vyučena a jež s nevšední horlivostí podjala se vychování družky mnohem nešťastnější. A Marta často projevovala vděčnou lásku svou k přítelkyni své objímajíc ji a ruku jí tisknouc. Abychom naznačily jí všeobecnější způsob vyjadřování tohoto citu, přitiskly jsme jí ruku její silně k srdci jejímu. Ona pochopila, že tento posun vyjadřuje její myšlenku, i užívala ho vždy, kdykoliv chtěla na jevo dáti, že miluje některou osobu, nebo že má ráda nějakou věc; a později analogicky odstrkovala od srdce svého vše, co ráda neměla. Tím způsobem dosáhly jsme znenáhla toho, že chovanka naše osvojila si řeč mickou, kteréž užívají hluchoněmí. A již hned v prvním roce zručně jí užívala..."

„Od těchto úkonů duševních k prvním projevům svědomí byl postup nenápadný a snadný. Již v prvém roce podařilo se nám malé naší chovance vštípiti některé poučky mravní. Jako děti vůbec, projevovala i ona velice často náklonnost k marnivosti a mlsavosti. Kdykoliv módně oděné dámy světské prodlévaly v ústavě našem návštěvou, ohledávalo malé naše děcko s nemalou zálibou oděv jejich. Samet, hedvábí, krajky a  pod. vzbuzovaly v ní pocit závisti. A tu, kdykoliv jí padl do rukou nějaký odstřižek látky, učinila si z něho závoj nebo  nákrčník. K vyléčení této přirozené náklonnosti k marnivosti stačilo dáti jí na srozuměnou, že matka její není tak oděna, a že tedy ani ona nesmí bažiti po takovýchto věcech. Abychom odnaučily ji malým jejím mlsotám, daly jsme jí na srozuměnou, že i osoby, k nimž chovala největší úctu – jako na př. sestry řeholní, matka představená, domácí kněz – upadávaly v mládí svém v tuto chybu, když však matka jejich jim řekla, že jest to špatné, že toho zanechaly a polepšily se. Tento výklad na dítko naše mocně působil, a malé jeho chyby zmizely."

„Ke konci druhého roku uznaly jsme, že by bylo na čase započíti u chovanky naší s poučkami náboženskými. Ubohé dítě neumělo dosud ani čísti ani psáti; mimická řeč byla jediným dorozumívacím prostředkem mezi ní a námi. Od věcí viditelných přešly jsme k věcem neviditelným. Abychom jí vštípily první představu o bytosti svrchované, obrátili jsme pozornost její k stupňovému pořadu důstojenství i moci v ústavě našem. Ze styků s námi  byla již seznala, že řeholní sestry co do moci a důstojenství svého výše stojí nežli chovanky  atd. Když arcipastýř náš navštívil ústav náš, daly jsme jí na srozuměnou, že biskup stojí ještě výše nežli veškery osoby, k nimž dosud povinována byla úctou, a že daleko odtud sídlí  biskup nejvyšší, jenž rozkazuje všem ostatním: biskupům, kněžím i věřícím. Od této  suverenity, jež chovance naší velice imponovala, přešly jsme k svrchované moci Boha stvořitele a Pána Nejvyššího. Dříve, než sdělily jsme chovance své mimický znak Boha, vysvětlily jsme jí, pokud to možno bylo, nejdůležitější vlastnosti Boží: moc tvůrčí a zachovavatelskou, nesmírnost a dobrotivost, spravedlnost ... A obdobně počínaly jsme si, vštěpujíce chovance své pojem duše: dříve, než jsme jí sdělily příslušný mimický znak, upozornily jsme ji na činnosti duševní: na mohutnost myslicí, chápavost, rozpomínání se, vůli, lásku..., srovnávajíce je přitom s některými činnostmi tělesnými, aby dítko snáze pochopilo superioritu duše."

„Není možno vypsati dojem, jejž na ubohou dívku učinilo poznání těchto pravd vyššího řádu. Nesmírnost Boží naplnila ji velikým údivem. Myšlenka, že svrchovaný Bůh vše vidí a zná i nejtajnější naše myšlenky, mocně ji dojaly. A od té doby, kdykoliv chceme potlačiti v ní různé malé vrtochy špatného rozmaru, připomeneme jí, že dobrý Bůh to vídí – a to stačívá úplně."

„Dříve, než jsme mohly přikročiti k tomu, abychom chovanku svou učily čísti a psáti  po způsobu slepých, musily jsme ji naučiti mluvě prstové. Započaly jsme s tím v roce třetím. ... Když se nám zdálo, že žačka naše dostatečnou měrou vycvičena jest v mluvě prstové, obeznámily jsme ji znenáhla, krok za krokem od známého k neznámému postupujíce, s abecedou a písmem slepců, davše jí na srozuměnou, že jest to nový opět prostředek, jímž možno sdělovati a zachycovati myšlenky své, a že jeho pomocí bude moci učiti se tak jako jiné družky její zraku zbavené. Byl to pro tu drahou, malou dušičku nový paprsek světla, nové zřídlo plodných myšlenek a nových poznatků! ... Ubohá dívka pustila se do práce s neuvěřitelnou horlivostí; ona velmi dobře pochopila vztah mezi abecedou prstovou a vypukle tečkovanou abecedou slepců a za krátko dovedla přečísti a napsati jednotlivá slova i kratší věty." Máme před rukama ukázku vypukle tečkovaného písma napsaného touto ubohou hluchoněmou a slepou dívkou. Jest to dopis určený jedné ze řeholních sester, jež podíl měla na jejím vychovávání. Uvádím jej v celé jeho dětské naivnosti:

Moje dobrá Matko!

Je mi líto, že jste tak rychle odjela, a se mnou se nerozloučila, neboť Vás velice miluji. Děkuji Vám za pomoranče. Hluchoněmí rádi jedí pomoranče.Dobrá matka představená jest těžce nemocna, ona silně kašle. Pan lékař zakázal dobré matce procházky, jsem nad tím velice zarmoucena... Učím se pilně a modlím se za Vás, abyste zdráva byla. Sestra Blanka jest matkou Martinou, já se modlím za sestru Blanku. Prahnu po tom, abych Vás mohla objati, Marta

Sestra Blanka jest ona hluchoněmá, později řeholnicí se stavší, jež při vychovávání Marty byla ubohému tomuto dítku věrnou opatrovatelkou i učitelkou. Ona to byla, jež krok za krokem stopovala výchovu její, jež obeznámila ji s řečí posunkovou, jež naučila ji čísti i psáti, a to vše s neúnavnou trpělivostí a láskou vpravdě mateřskou.

„V posledních dvou letech," – tak psaly mi dále ctihodné sestry klášterní – „v posledních dvou letech naučila se Marta psáti písmem obyčejným, a vyrovná se v tom každé z nás; posíláme Vám ukázku jejího písařského umění:

,Když jsem přišla sem na vychování, byla jsem sama, nic jsem nechápala, nic jsem nemyslila, abych to řekla; i bylo třeba ohmatávati vše, abych to dobře pochopila, dělati  znamení a učiti se abecedě po celá dvě léta. Potom za rok naučila jsem se vypichovati písmenka jako slepí, a nyní jsem tak šťastna, že chápu vše.

V posledních dvou letech snažila jsem se naučiti se psáti tak, jak píší ti, kteří vidí, i  píši dosti obstojně.

Když jsem sem přišla a maminka odešla, byla jsem velice zlostná a hrozně jsem  křičela. Milé sestry mne hladily a těšily, i nebyla jsem už tak zlostná, já je mám velice ráda,  ony vždy byly ke mně laskavy.' "

Marta přistoupila k prvnímu sv. přijímání v měsíci květnu 1879. Tento posvátný úkon,  k němuž se byla připravovala s neobyčejnou pečlivostí, učinil na ni přehluboký dojem.  Otázána byvši v onen den, jakými pocity naplněna jest, odpověděla znameními nevypsatelně  výmluvnými: „Mé srdce jest plné, plné štěstí; nejsem ani s to, abych to vyjádřila." Zbožnost její dostoupila takové vroucnosti, že jí dovoleno bylo přistupovati ke stolu Páně dvakráte za  týden, což ona neustala činiti s nevychládajícím zápalem.

Zkráceno z knihy: P. Duilhé de Saint-Projet: Apologie víry křesťanské na základě věd přírodních, 1897

Ni pro tvůj zlatý vlas, ni očí třpytnost,

ni pro královský háv, ni pro tvou krásu,

ni pro tvé mládí, zvučnost tvého hlasu,

ni pro andělský vzhled, ni pro tvou sličnost

král nebes neopustil nebe výsost

a nesestoupil v žití pouta klatá,

by přijal tělo z tebe, Panno svatá,

z níž tryská radost jen a milost:

však pro tvou pokoru, jež byla taká,

že zbavila nás staré kletby tíže

a vinným otevřela nebes bránu.

Ta pokornost, ó Matko, nechť mne láká

a vede stále v království tvé blíže,

a ctě ji, u tebe nechť jednou stanu.

Kdo je autorem těchto nádherných veršů? Překvapivě Giovanni Boccaccio, autor nemravného Dekameronu. Do jaké výše by se asi byl pozvedl, kdyby byl spolupracoval s Boží milostí a místo v hnoji lidské mravní bídy více namáčel své pero ve spasitelném rozjímání tajemstvích svaté víry.