CSSML

Christos Voskrese iz mertvych, smertiju smert poprav i suščich vo hrobiv život darovav.

.

.

Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání, neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti, a znáti tebe, Východ z výsosti. Pane, sláva tobě!

V minulých dnech odvysílala Česká televize dvoudílný francouzský dokument s všeříkajícím názvem Sexuální revoluce. Jak je jejím dobrým zvykem, jedlo se o propagaci zvrácenosti za peníze těch, kteří dosud nepřemohli svou žádostivost po vlastnictví televizoru. O nemravnosti obsahu si lze – na vlastní nebezpečí – udělat představu z dostupných fotografií. Přesto se zde najde něco hodné pozornosti. Reklamní text z webu České televize totiž poskytuje poměrně podnětné shrnutí dějin hnutí bojujícího proti Bohu a člověku.

Boj za osvobození sexuality, propagované od počátku dvacátého století avantgardními kruhy a elitou, se stal masovým hnutím, které po druhé světové válce zasáhlo celou společnost. Nositelem hnutí, které změnilo vztahy mezi muži a ženami, osvobodilo chování a natrvalo uvolnilo morálku, se stala generace „baby-boom“. Na přelomu 60. a 70. let dostávalo právo na rozkoš stále širší politický rozměr. Pacifismus a hédonismus hnutí hippies vyjadřovaly touhu mladých lidí žít na okraji společnosti, v níž nenacházeli své místo pro život. V západním Berlíně založili socialističtí studenti Komunu 1, anarchistické a principiálně anti-autoritářské společenství, které se stalo modelem alternativního života i v jiných evropských zemích. Mělo dva základní pilíře – volnou lásku a zpochybnění principů fungování rodiny. „Milovat se znamená dělat revoluci“, „užívat si života bez zábran“ – to byla hesla, která skandovali vzbouření studenti v Evropě. Mnoho z nich se inspirovalo učením rakouského psychoanalytika Wilhelma Reicha. Jeho teorie sexuální revoluce, publikovaná v roce 1936 a znovu objevená v roce 1968, spojovala psychoanalýzu s marxismem.

Vskutku zlý sen. Skoro bych řekl, že postava spisovatele procházejícího tvůrčí krizi je autobiografická. V tomto pokusu o francouzský Zločin a trest nefunguje naprosto nic. Postavy jsou užvaněné a teatrální, zápletka předvídatelná. Slova mladé Rusky, jsou jedinou částí, která stojí za zmínění:

„Zdálo by se, že je to narežírovaná hra, komedie. V téhle zemi má všecko příchuť něčeho… předem připraveného, nezdá se vám? Ironie a láska, láska a ironie, to je kruh, z něhož se Francouzi nedostanou. Je příliš bohatá ta vaše zem, v tom je celé zlo, je to zem zahálky, ani vaši venkované nejsou venkované jak se patří, a každý obchodník tu vypadá jako šlechtic. […] Vaši mladí měšťáci nemají z strach z bídy. Bída je tu průměrná, měšťácká, kdekomu dostupná. U nás je – vznešená, impozantní, královská… ano, má vznešenost pekla.“ (s. 130–131)

Moje hodnocení: 30 %

Hned jsem si vzpomněl na to, jak za Velké revoluce (na kterou jsou Francouzi dodnes tolik hrdi) Chrám Matky Boží prodali a měl být zbourán, stejně jako byly ničeny další kostely, a probíhala genocida šlechty a duchovenstva. (Czech Fashionisto's Diary, 15. dubna)

.

.

Ukrajinká verze: https://www.youtube.com/watch?v=cEaMRgwXQmU

Tak blízko je od dlabání kmene na kolébky

k žlabu prázdné, vyjedené lebky,

tak blízko od hlaviček pustých, co jsou kolíbány

k dobzučelé, duté vosí báni...

(Bogdan Trojak)

La Petite Bande

.

.

Po zhroucení Francie, v posledních dnech června roku 1940, na útěku před našimi úhlavními nepřáteli jsme se octli na jihu země, v Lurdech. Doufali jsme, žena i já, že budeme moci uniknout ještě zavčas přes španělské hranice do Portugalska. Protože nám však všichni konsulové jednomyslně odepřeli potřebná visa, nezbylo nám, než abychom téže noci, kdy německá vojska obsadila pohraniční město Henday, uprchli za velikých obtíží do vnitrozemí Francie. Pyrenejské departementy proměnily se ve fantastické tábořiště chaosu. Miliony tohoto zvláštního stěhování národů bloudily po silnicích a ucpávaly města a vesnice: Francouzi, Belgičané, Holanďané, Poláci, Češi, Rakušané, vystěhovalí Němci a mezi nimi vojáci poražených armád. Jenom s námahou bylo možno utišit hlad. Nocleh nebylo možno vůbec dostat. Kdo ukořistil vycpanou židli, aby přečkal noc, tomu se závidělo. V nekonečných řadách stála auta uprchlíků, naložená nábytkem, žíněnkami, postelemi, neboť už nebylo pohonných látek. V Pau jsme se od rodiny tamějších usedlíků dozvěděli, že Lurdy jsou jediné místo, kde by se snad dal při troše štěstí ještě najít nocleh. A protože proslulé město bylo vzdálené pouhých třicet kilometrů, radili nám, abychom to zkusili a zaklepali na jeho brány. Rady jsme uposlechli a našli konečně útulek. Tak mě Prozřetelnost přivedla do Lurd, o jejichž zázračné historii jsem až dosud měl znalosti jen velmi povrchní. Skrývali jsme se v tomto pyrenejském městě několik neděl.

Byl to čas plný hrůzy. Britský rozhlas oznámil, že mě nacisté zavraždili. Nepochyboval jsem, že by to tím způsobem se mnou skončilo, kdybych byl padl do rukou nepřítele. Jeden z článků příměří kladl podmínku, že Francie vydá nacistům určité civilisty. Kdo jiní mohli být tito civilisté než lidé, kteří bojovali proti nacistickému modernímu moru od jeho skromných počátků. V očích svých přátel jsem četl totéž přesvědčení, i když se mě pokoušeli slovy uklidnit. Někteří ze zasvěcenců předstírali, že znají počet těch, kteří mají byt zajati a že znají také jejich jména. V takových chvílích hranice mezi skutečnosti a pověstmi padají. Nejhouževnatěji šířené zprávy mluvily stále a stále o dobyvatelově okupaci Pyrenejí. Den co den jsem vstával, nevěda, jsem-li ještě svobodným člověkem nebo vězněm, odsouzeným k smrti.

Byl to, opakuji, čas plný hrůzy. Byl to však zároveň čas na výsost významný pro mne, neboť jsem poznal zázračnou historii děvčátka Bernadetty Soubirousové a zázračné skutky lurdských uzdravení. Jednoho dne jsem složil ve veliké tísni slib: Budu-li vyveden z tohoto zoufalého postavení a bude-li mi popřáno, abych dostihl záchranného pobřeží Afriky – slíbil jsem – pak především, před jakoukoliv jinou prací, pokud na to mé schopnosti stačí, zapěji píseň o Bernadettě.

Tato kniha je splněním slibu. Epický zpěv se může v naší epoše odít pouze formou románovou. „Píseň o Bernadettě“ je román, nikoliv však fikce. Nedůvěřivý čtenář se zeptá tváří v tvář událostem zde předváděným jistě větším právem než u jiných dějinných eposů: „Co je pravda? Co je vymyšleno?" Odpovídám: Všechny paměti hodné události, jež jsou obsahem této knihy, udály se ve skutečnosti. A protože od jejich počátku neuplynulo víc než osmdesát let, odehrávají se v nejjasnějším světle historie a jejich pravdivost je utužena přáteli, nepřáteli a chladnými pozorovateli ve věrných svědectvích. Mé vypravování na této pravdě nic nemění. Použil jsem práva básnické svobody jenom tam, kde umělecké dílo vyžadovalo určitého chronologického zhuštění a kde šlo o to, vykřesat z látky jiskru života.

Odvážil jsem se zazpívat píseň o Bernadettě, třebaže nejsem katolík, nýbrž žid. Odvahu k tomuto činu mi dal slib mnohem starší a neuvědomělejší. Již za dnů, kdy jsem psával první verše, přísahal jsem sám sobě, že budu svou prací vždy a všude oslavovat Božské tajemství a svatost u lidí, bez zřetele k době, která se s posměchem, zlobou a lhostejností odvrací od těchto posledních hodnot našeho života.

Los Angeles, v máji 1941.

Franz Werfel

(Píseň o Bernadettě, Vyšehrad, 1948)

Klavír: Grigorij Lipmanovič Sokolov (tehdy sedmnáctiletý)

O modlitbě a práci (Historia Lausiaca, 22)

V Egyptě na skétijské poušti leží hora zvaná Ferme. Na této hoře bydlí okolo pěti set mužů, kteří se cvičí v askezi. Mezi nimi i nějaký člověk jménem Pavel, který vedl následující způsob života. Nikdy se nedotknul práce, nevykonával žádnou činnost a nepřijímal od druhých nic kromě jídla. Jeho práce a askeze spočívala v neustálých modlitbách. [Mniši se většinou modlili při práci, je to tedy případ spíše výjimečný.] Uložil si tři sta modliteb denně. Vždy nasbíral stejný počet kamínků, které si vložil do záňadří, a po každé modlitbě jeden z nich vyndal.

Kdysi přišel na návštěvu ke svatému Makariovi Alexandrijskému a řekl mu: „Otče, trápím se.“ Makarios ho tedy vybídnul, aby sdělil důvod svého zármutku a on říká: „V jedné vesnici bydlí třicetiletá panna, která žije asketickým životem. Vyprávěli mi o ní, že nikdy nejí v jiné dny než sobotu a den Páně, a denně koná sedm set modliteb. Když jsem se to dozvěděl, zapochyboval jsem o sobě, neboť nejsem schopen konat více než tři sta modliteb.“

Svatý Makarios mu odpověděl: „Já se už šedesát let modlím pravidelně sto modliteb denně. Vlastníma rukama si obstarávám obživu a pomáhám bratřím, kteří mě navštěvují, přesto mi mysl nedbalost nepřisuzuje. Jestliže tebe, který konáš tři sta modliteb, svědomí soudí, zřejmě se je buď nemodlíš poctivě, nebo jsi schopen se modlit více a nečiníš tak.“

O pýše a odsuzování druhých (Historia Lausiaca, 29)

V Jeruzalémě jsem zase poznal pannu, která šest let nosila žínici a žila v uzavřenosti. Nepřijímala nic, co bylo spojeno s příjemností. Později však byla pro přílišnou pýchu ponechána bez Boží pomoci a upadla do hříchu. Otevřela totiž okno, aby vpustila muže, který jí sloužil, a zhřešila s ním. To se stalo, protože nekonala askezi kvůli zbožnému předsevzetí a Boží lásce, ale kvůli veřejnosti, a to je marná sláva, což je motivace chatrná. Jelikož se její myšlenky zabývaly odsuzováním druhých, strážce mravnosti od ní odstoupil.

O milosrdenství (Historia Lausiaca, 58)

V tomtéž městě, [v Ankyře,] jsme také nalezli mnicha, který dal přednost tomu, aby nebyl vložením rukou ustanoven presbyterem. Strávil krátký čas v armádě. Pak vedl dvacet let asketický život tímto způsobem: Pobýval s episkopem města. Jeho láska k lidem a milosrdenství byly tak velké, že v noci chodil po městě a slitovával se nad potřebnými. Neopomíjel ani věznici, ani nemocnici, ani chudé, ani bohaté – nýbrž pomáhal všem. Jedny povzbuzoval k soucitnosti a probouzel stud za tvrdost jejich srdce, jiné bránil, ošetřoval. Některým daroval tělesné potřeby, jiným oblečení.

Co se obvykle děje ve velkých městech, to se dělo i tady. V chrámovém sloupořadí se totiž shromažďoval zástup nemocných lidí – jedni tam byli sami, jiní s celými rodinami – leželi tam, aby dostali svůj denní pokrm.

Jednou v zimě se stalo, že žena jednoho žebráka ležela o půlnoci v porodních bolestech u chrámového sloupořadí. On uslyšel její výkřiky bolesti. Zanechal svých obvyklých modliteb a podíval se na ni. Nenašel žádnou porodní bábu, a tak ji zastoupil. Neštítil se ani těch nepříjemných stránek porodu, neboť milosrdenství, které v něm pracovalo, ho učinilo necitelným k takovým věcem.

Jeho šaty nemají ani cenu groše a jeho strava je asi stejně tak levná. Nedovolí si stát ohnutý nad písařským stolkem – jeho láska k lidem ho táhne pryč od četby. Jestliže mu někdo dá knihu [evangelií] jako dárek, okamžitě ji prodá a řekne těm, kdo ho pozorují: „Jak mám přesvědčit svého Učitele, že jsem se naučil jeho umění, když ne tím způsobem, že prodám jeho samého, abych mohl v praxi uskutečnit ono umění?“

Zdroj: http://revue.theofil.cz

Housle: Jicchak Perlman

.

Piknik u cesty (1972) je kniha Arkadije a Borise Strugackých, jíž se Tarkovského génius inspiroval při tvorbě filmového Stalkera. Přál jsem si ji přečíst od prvního zhlédnutí filmu, ale stále jsem na ni kvůli jiným knihám neměl čas. Až když jsem ji nedávno uviděl v nádražní knihovně, došlo k průlomu do mým čtenářských plánů… Sto čtyřicet stran knihy je rozděleno na úvod a čtyři kapitoly, které z pohledu stalkera Redricka a několika dalších postav vyprávějí jeho velmi čtivý příběh. S filmem má kniha společnou Zónu, kterou po sobě zanechala mimozemská civilizace, několik postav a zlatou kouli plnící tajná přání, ovšem děj je až na poslední kapitolu odlišný. Tarkovskij si zmíněné prvky vypůjčil, ale vdechl jim novým život v souladu se svým odlišným záměrem. Zatímco ve filmu je Bůh hmatatelný, v knize jsem jej přímo nenalezl. Zóna je tu temnější a mstivější, postižení stalkerovy dcery je hrůznější, mlýnek na maso nezná slitování a stalkeři včetně Redricka jsou křiváci plní nenávisti. Jen jediný je tu čistý, jen jediný myslí na druhé, jen díky němu bude „štěstí pro všechny“. Že by tu nakonec přece jen byl odkaz na Boha – na Ježíše Krista?

Moje hodnocení: 85 %