Vitason

   Marseille, město tisíce zápachů 

   "Cože? Vy jste byli v Marseille?" ptal se mě jeden obyvatel Toulose, když jsem mu řekl, odkud jsme do jeho města jen před pár hodinami přijeli. "Vždyť tam nic není," pokračoval v rozčíleném gestu. Jeho rozčarování zpětně chápu, ale oponovat mu musím v druhé fázi jeho výpovědi. V Marseille je toho spousta, jen ne zrovna toho, co by chtěl člověk vidět. 

   Již příjezd do přístavního města přes nevábné sídliště měl sloužit jako varování. Vytlučená okna, všude se vinoucí prodlužováky vedoucí načerno připojenou elektřinu, ohořelé domy... Za podobnou vizáž by se nemusel stydět kdejaký brazilský slum, nebo jakákoliv válečná zóna. "Klid," říkal jsem si: "Prahu bys také neposuzoval podle Žižkova." Jenže ve finále se ukázalo, že první dojem v případě Marseille zase tolik nelhal. Tohle že je ta perla Provence? Očekával jsem krásné přímořské letovisko plné usmívajících se lidí. Místo toho jsem dostal město topící se ve vlastních odpadcích. Kdyby si někdo dal tu práci a posbíral a vrátil všechny lahve Heinekenu, které se po městě povalují, tak by nemusel minimálně rok pracovat. A ti milí lidé, které u teplého moře nic netrápí? Ale kdéže! 

   Co Marseille, ale rozhodně nechybí je originalita a to především v množství zápachů, které město nabízí. Skoro na každém rohu si můžete zpestřit procházku hrou: Co to tady smrdí. Škála je opravdu široká. Močí a zvratky počínaje a bůhvíčím konče. "Dobrá, no tak si tady moc nepotrpí na čistotu, to je toho. Památky si tím zkazit přece nenecháme." 

   Jelikož jsem obrovský sportovní fanoušek, je logické, že naše první kroky mířily na Stade Vélodrome, svatostánek, kde své domácí zápasy hraje fotbalový Olympique. "Stadion je v rekonstrukci, máš smůlu," po polknutí hořké pilulky beru zavděk alespoň obchodem se suvenýry, kde po pětimitové přednášce od hlídače obchodu poučen o tom, co smím fotit a co ne, fotoaparát raději schovávám. Co tu máme dál? Zámek Longchamp, monumentální stavba s obrovskými zahradami. "Omlouváme se, zámek prochází rekonstrukcí. Na obrázku se můžete podívat, jak bude za pár let vypadat." Nevadí! Projdeme si zahrady a vyrazíme do toho krásného přístaviště. "Omlouváme se za nepohodlí. Přístav prochází rekonstrukcí. Zatím se pokochejte obrázkem, jak bude za pár let vypadat." Další krásná památka? Bazilika Panny Marie Ochránkyně, která se majestátně tyčí a drží stráž nad celým městem. Ať v centru Marseille zvedne hlavu prakticky kdekoliv, tak vězte, že s velkou pravděpodobností tuto pamětihodnost uvidíte (něco jako Žižkovská věž, jen mnohem mnohem vkusnější). Od baziliky máte celé město jako na dlani a věřte mi, že tento pohled stojí za to. "Cože? Vy se chcete kochat nočním městem? Vypadněte! Je za pět sedm hodin a zavíráme!"  Otráveni tím, jak jsme skoro u každé památky ostrouhali mrkvičku, jsme již další ceduli omlouvající rekonstrukci ignorovali a prostě přelezli plot, abychom si mohli v klidu nafotit hezký chrám na pobřeží. Podle množství prázdných lahví od alkoholu jsme zřejmě nebyli první, kdo si se zákazem vstupu nelámal hlavu. 

   Ale abych jen nelamentoval. Přilehlé ostrovy stojí za to. Ať už si chcete projít pevnost If, kde tloukl svojí pokrývkou hlavy o mříže Muž se železnou maskou a kde Desmond Dantes připravoval svoji pomstu (z malého vězení jde respekt i dnes, kdy slouží pouze jako turistická atrakce), nebo se chcete projít po výrazně větším skalnatém ostrově, kde si můžete zřídit svoji soukromou pláž, kde se vám zachce. Naším útočištěm se stala krásná a zcela prázdná zátoka. 

  Jenže to už je ze stránky kultury skoro vše. Není tak divu, že kromě ostrovů dokázala lepší dojem zanechat snad jen bohatší čtvrť u pláže, kde kromě ruského kola a památníku Arthura Rimbauda vlastně nic jiného není. 

   Ač mě obyvatelé Marseille opravdu neokouzlili, jedna věc se jim musí nechat. A tou je oddanost místnímu Olympiquu. Vlajky a znaky tohoto klubu jsou na každém rohu a nic jiného se ani nepřipouští a i když místní nejsou moc milí ani sami k sobě, tak alespoň tato vášeň je spojuje. 

  Samozřejmě nic není tak černé. Přístaviště je opravdu krásné a z celého města doslova dýchá historie, ale musím se přiznat, že když jsem nasedl do vlaku a tento šperk jižní Francie nechal za sebou, tak mě u srdce rozhodně nebolelo.

   Když jsem se na přelomu loňského roku díval do křišťálové koule, tak jsem si div nemusel otírat sliny z toho, jaké filmové pecky se na nás letos řítily. "Kurňa, takhle silný filmový rok tu hodně dlouho nebyl," říkal jsem si. Vždyť se do kin chystal dvojitý Tim Burton, Quentin Tarantino konečně natočil western, žánr okolo kterého už léta nervózně přešlapuje, zbraň nabíjel James Bond, Netopýří muž se chystal na svůj závěrečný souboj se zlem, Joseph Gordon-Levitt si už tou dobou zavazoval tkaničky, aby mohl následně pronásledovat své starší já v podobě Bruce Willise a kromě toho na kina útočily obří blockbustery jako Avengers, Battleship nebo John Carter.

   Jenže když se teď na konci roku podívám zpět, tak cítím lehké zklamání. A není to jen tím, že třeba Django, Frankenweenie, druhý G.I. Joe nebo Gangster Squad do kin vůbec nedorazili. Ale je to tím, že spousta filmů, na které jsem se opravdu těšil, byly obrovským zklamáním. Ridley Scott svým Promethem spíše ublížil klasickému Vetřelci, než že by nás nechal zavzpomínat, jaká to byla pecka. Tisíckrát obehraná písnička v podání dua Burton+Depp také moc nefungovala. Kromě toho starý mazák Bond jen nostalgicky vzpomínal, než aby posouval laťku moderních bondovek dál, a když si člověk uvědomí, že i The Dark Knight Rises, ač výborný, nedosáhl kvalit svého předchůdce, tak si prostě nemůže odpustit myšlenku, že to celé přece jen mohlo dopadnout lépe. O Atlasu mraků a o tom, jak jsem celý film přemýšlel, jak by se sourozenci Wachowští měli správně omluvit mému pozadí (žádný sexuální podtext), že u toho muselo tři hodiny sedět v nepohodlné židli, se již raději zmiňovat nebudu. 

   Ale samozřejmě ne vše je tak černé. Některé slibované pecky byly opravdu dobré a kromě toho se objevilo několik milých překvapení, kterým jsem buď nevěřil, nebo o nich moc nevěděl. Sem se řadí například Země bez zákona, velice milé béčko Lockout, nebo třeba takový Spider-Man, od kterého jsem absolutně nic nečekal, ale tahle upřímná komiksovka, která si nehrála na nic většího, mě opravdu bavila. Překvapením pro mě byl i Hobit. Musím se přiznat, že tomu filmu jsem prostě nevěřil. Nad tím, že se Jackson rozhodl rozdělit dvousetstránkovou pohádku na tři filmy, jsem kroutil hlavou, ale světě div se, Hobit se i přes pár mušek opravdu povedl.  

   Takhle bych se mohl rozepisovat ještě dlouho, takže raději všem už jen popřeji hodně štestí do Nového roku a spoustu filmových zážitků. 

TOP 5

   Souhrnné skóre 0:12, které si Aston Villa odnesla ze dvou zápasů hraných kolem Vánoc, proměnilo svátky klidu a míru pro svěřence Paula Lamberta spíše v noční můru. Birminghamští se nedokázali vzpamatovat z osmigólového výprasku, jenž Villans uštědřila Chelsea, a na druhý svátek vánoční podlehli na své vlastní půdě jinému londýnskému klubu - Tottenhamu. Kohouti dobyli Villa Park výsledkem 4:0 především díky hattricku Garetha Balea. 

   Domácí poučeni z předešlých nezdarů vyrukovali proti ofenzivně laděnému Tottenhamu s pěti obránci a pevně sevřeným defenzivním blokem. Nepřekvapí tak, že hosté měli celý první poločas více hry. Tottenham se mohl pochlubit tím, že se jeho číslo, zobrazující držení míče, vyšplhalo v prvním dějství k úctyhodné sedmdesátce. Ale kromě toho, že svěřenci portugalského stratéga Villase-Boase zahrávali v první pětačtyřicetiminutovce celkem 15 rohových kopů, se Tottenham do výraznějších gólových příležitostí nedostal. Jediným, kdo v bílém dresu dokázal i přes úpěnlivě bránící domácí ohrozit branku Brada Guzana byl Gareth Bale svými dalekonosnými pokusy.

   Zoufalý Paul Lambert, jenž si zřejmě nyní nemůže v klidu vychutnat ani vánoční punč kvůli početné marodce svého týmu, do druhého poločasu přece jen vyslal ofenzivněji laděné mužstvo a právě tyto změny se zřejmě ukázaly být cestou do pekla, protože hostům z Londýna se tak konečně otevřela okna v obraně, na která tak trpělivě čekali. Odpor Villans nalomil v 57. minutě Jermaine Defoe, který zakončil precizní přihrávku Kyla Naughtona. Birminghamští evidentně znervóznili a začali kupit chybu, jednu takovou využil Gareth Bale, jenž navýšil skóre pouhé čtyři minuty po první brance utkání. Jenže to se velšská mašina teprve rozjížděla. Odevzdaná obrana hostů totiž dovolila Baleovi ještě další dva přesné zásahy a křídelník Tottenhamu si tak připsal svůj první hattrick vstřelený v Premier League.

   V Londýně je tak veliký důvod k radosti, dnešní výhra totiž posunula Tottenham na vytouženou čtvrtou pozici v ligové tabulce. To v druhém největším městě Anglie příliš důvodů k radosti nemají. Nad Aston Villou evidentně leží herní deka a mladíčci, které má Lambert v současnosti k dispozici se musejí rychle vzpamatovat, protože již za tři dny čeká Villans souboj s Wiganem, který může hrát důležitou roli při matematice rozhodující o setrvání mezi anglickou fotbalovou smetánkou.    

   Zisk tří bodů a euforie z ligového vítězství, to jsou pocity, které fanoušci a hráči londýnských QPR nezažili neuvěřitelných 17 zápasů v řadě. Zlomit tento nelichotivý rekord se podařilo mužstvu z centra anglické metropole až v 17. kole Premier League, kdy na své půdě porazili rivala ze sousedství Fulham v poměru 2:1. Rána, jež vyvolal kámen, který spadl ze srdce Harryho Redknappa, tak musela být slyšet i na druhém konci Londýna. Nový manažer bohatých Londýňanů si připsal své první vítězství ve čtvrtém zápase u kormidla. 

   Při tom na začátku ligového ročníku byl QPR předpokládán zcela jiný osud. Přeplněná pokladna vlastníků klubu dovolila tehdejšímu manažerovi "Hoops" Marku Hughosovi rozehrát přestupovou partii, která se jen tak nevidí. Na Loftus Road, stadión QPR, se tehdy stěhovala prakticky celá nová sestava včetně zvučných jmen, mezi které patřil například Granero z Realu Madrid, Park z Manchesteru United nebo Julio César z Interu Milán. Jenže co čert nechtěl? Místo boje o evropské poháry se loď QPR začalo potápět ligovou tabulkou, až klesla na samé dno a tehdy přišel právě Redknapp, anglický odborník na záchranu klubů ohrožených sestupem. Jenže ani se zkušeným stratégem nepřišla okamžitá změna a "Hoops" si tak museli na první výhru pod novým koučem počkat ještě dobré dva týdny. Kýžené vítězství přišlo až dnes a QPR se po ní okamžitě odlepili ode dna ligové tabulky a přenechali nelichotivou pozici Readingu. 

   "Opravdu jsme si to zasloužili," pěl po utkání chválu pětašedesátiletý lišák. "Na hřišti bylo dneska několik skutečných hrdinů," dodal Redknapp, který tak zřejmě narážel na hvězdu utkání Adela Taarabta, jenž dvěma góly zařídil vítězství svým barvám. Poprvé se do zápisu o utkání zapsal Taarabt v 52. minutě, kdy si cestu do soupeřovy branky našla jeho střela, která se otřela o nohy obránce Hangelanda, čímž výrazně změnila svoji dráhu. Zatímco byl Taarabtův první gól spíše dílem štěstí, jeho druhý zářez byl ukázkou výjimečného fotbalového talentu, když individuální akci zakončil přesným zásahem k tyči branky Marka Schwarzera. Paradoxní je, že Redknappovi tak jeho první výhru zařídil hráč, kterého před pár lety vyhnal z Tottenhamu, jenž tehdy vedl. Za bezzubé hosty snížil v 88. minutě stav Miladen Petřič, ale jeho dalekonosný pokus už Fulham nastartovat k obratu nedokázal. 

   Goldingova prvotina a pevná součást povinné četby mě ve věku, kdy jsem ji měl číst, úspěšně minula, ale to nezměnilo nic na tom, že jsem si ji užil i v "pozdějším" věku stejně (ne-li více). Dětská nevinnost versus zvířecí přirozenost, vyšší dobro versus svobodná vůle... to jsou jen některé základní motivy knihy, ve které se naivní dětské dobrodružství mění v až hororový boj o přežití. Dětská mluva, krátké věty, občasné omezení se pouze na dialogy v zájmu udržení tempa - to jsou prostředky, které Golding využívá k tomu, aby navodil atmosféru. Držitel Nobelovy ceny za literaturu si rozhodně zaslouží pochvalu za to, jak hladce zvládl změnit žánr svého příběhu a také za to, jak šikovně a nenásilně ukazuje to, jak trosečníci postupně ztrácí schopnost komunikovat, ale problém nastává v momentě, kdy na to autor zapomene a pak se v knize dají nalézt pasáže, kdy chlapci dají dohromady sotva dvě slova a vzápětí mluví plynule a za pomoci složitých slov jen proto, že se Goldingovi zrovna nehodilo, aby koktali. Dále by se knize dala vytýkat i ona psychologická změna, u které si stále nejsem jistý, jestli jsem ochoten přistoupit na fakt, že se v každém z nás ukrývá zvíře plné zla a také jistá šablonovitost. Hned od začátku je jasně dané, kdo je zlý, kdo hodný a kdo chytrý a tlustý. K tomu nejsou vedlejší (vlastně i hlavní) postavy pořádně představeny a tak se mi stávalo, že se třeba až v polovině knihy objevilo jméno, které jsem viděl během čtení poprvé. Ale i přes tyto neduhy musím zvednout palec výrazně nahoru, protože se jedná o nadmíru svižnou a napínavou četbu.

   Prohibice, nespoutaná příroda Apalačských hor, dospívání v nelehké době... To jsou jen některé esence McCarthyho prvotiny Strážce sadu, která v mnohém připomene starší a slavnější autorovy kusy. I zde se držitel Pulitzerovy ceny (Cesta 2006) zaměřuje na lidi žijící na okraji společnosti, i zde dělí příběh mezi tři hrdiny, tentokrát každý z nich zastupuje jednu generaci, i zde používá krásný jazyk, který ovšem nemění nic na tom, že se kniha velice složitě čte. Celý příběh/nepříběh je totiž jak dějově tak časově velice nesouvislý a místo McCarthyho naračních schopností se tak do popředí dostává autorův um v popisování divoké přírody, jež přímo kontrastuje s McCarthyho temnou vizí, kdy volný pionýrský život postupně nahrazuje doba nezastavitelného pokroku. Ve finále tak Strážce sadu ukazuje především to, že McCarthyho země opravdu není pro starý...

   Když Tottenham naposledy zvítězil na Old Traffordu, kde své domácí zápasy hraje slavný Manchester United, tak bylo Garethu Baleovi, jednomu z hlavních strůjců sobotního vítězství, půl roku. Kohouti ze severu Londýna totiž čekali na tříbodový zisk z Divadla snů nekonečných 23 let. Dlouhé čekání je ale nyní u konce. Svěřenci trenéra André Villase-Boase si v rámci šestého kola Premier League vezou domů vítězství 3-2. 

   "Když přijedete na Old Trafford, tak nemáte co ztratit," přiznal po zápase střelec vítězného gólu Clint Dempsey. Pravdivost jeho slov potvrdil Tottenham hned v úvodních minutách hry. Kohouti totiž nečekali, s čím na ně Rudí ďáblové vyrukují a ihned se vrhli do útoku, což přineslo okamžitě kýženou odměnu, když se hned v druhé minutě utkání probyl do pokutového území Jan Vertonghen a tečovanou střelou poslal hosty do vedení. "Cítili jsme, že tady můžeme něco dokázat," prozradil po utkání obránce, pro kterého to byla první ligová branka po jeho velikém přestupu z Ajaxu. Ovečky Sira Alexa Fergusona nedokázaly během prvního poločasu zkonsolidovat síly tak, aby si poradily s výborně pracující obranou hostů a tak udeřilo opět na druhé straně, když se prosadil fenomenální Gareth Bale. Veteráni Scholes a Ferdinand budou zřejmě ještě dnes vydýchávat sprinterské souboje s velšským rychlíkem. 

   Těžko říct, jestli během poločasové přestávky zafungoval pověstný "Fergusonův fén", nebo hru oživil pouze příchod Wayna Rooneyho, jež tak nastoupil k prvnímu utkání Premier League od ošklivého zranění stehna, která si přivodil v zápase s Fulhamem v druhém kole, každopádně do druhého dějství nastoupil "jiný" Manchester a hned to bylo znát. Tlak domácích přinesl v 51. minutě snižující branku z kopačky Naniho. Jenže úsměv domácím fanouškům vydržel na tvářích pouhou minutu, když Lindegaard nedokázal udržet Baleovu střelu a Dempsey si pohodlnou dorážkou do odkryté klece domácích připsal svůj premiérový gól za Tottenham. Tato branka se ve finále ukázala jako tou vítěznou, protože United ze závěrečného tlaku získali prostřednictvím Kagawi pouze snížení na konečných 3-2 ve prospěch hostujícího mužstva. 

   "Bylo to vítězství celého týmu a odměna za naší tvrdou práci," zářil po utkání trenér vítězného celku Villas-Boas. "To, jak jsem hráli v prvním poločase, bylo neuvěřitelné. Gareth Bale je teď k smrti unavený, ale jeho výkon byl úžasný," dodal kouč, pro kterého byl fakt, že dokázal zlomit staré prokletí, velikou satisfakcí. Tottenham totiž pod bývalým trenérem Chelsea nezažil zrovna nejlepší start do sezóny a tak byl na mladého Portugalce vyvíjen silný tlak především ze strany médií ale i fanoušků klubu z anglické metropole. To vše je ale nyní zapomenuto. Tottenham pod Boase neprohrál již sedmé utkání v řadě a nyní konečně zlomil 23 let a 26 zápasů trvající schizma. 

   To Boasův protějšek Ferguson příliš důvodů k radosti po utkání neměl a jeho obětí se stal sudí Foy, který během utkání zůstal němý k protestům hráčů United ohledně faulu Vertonghena na Naniho v pokutovém území. Mimo to skotského stratéga rozzlobilo to, kolik arbitr přidal zápasu minut k základní hrací době. "Nastavil čtyři minuty. To je urážka. Je to směšné. Rozhodčí nám tím odepřel šanci v utkání zvítězit," zuřil zkušený trenér. 

Chronicles of Riddick: Escape from Butcher Bay  

Nemilosrdný vrah Riddick se chystá na útěk z nejstřeženějšího vězení v galaxii ve hře, která nabízí lepší zážitek než film.  

   Hry versus filmy? To je otázka, která trápí celou generaci hráčů. Mají hry podle filmů a filmy podle her šanci na úspěch? Mohou nabídnout opravdu kvalitní adaptace? Se svými odpověďmi přišla již slušná řádka titulů, ale málokteré přinesly kladnou odpověď. Ale Chronicles of Riddick: Escape from Butcher Bay je právě jednou ze vzácných výjimek, která nejen že svému filmovému předchůdci nedělá žádnou ostudu, ale naopak ho ještě v ledasčem předčí. 

   Jeden z nejnebezpečnějších lidí celého vesmíru Richard B. Riddick, kterého filmový diváci mohou znát ze snímků Černočerná tma a Riddick, je konečně dopaden a uvězněn v nejhorším a nejtvrdším vězení, jež je trefně nazýváno Butcher Bay. Na nehostinné planetě se nachází pouze obrovská věznice, jinak nic. A právě sem, mezi největší výkvět celé galaxie, je Riddick převezen. Všichni bachaři se nemohou dočkat, až na Riddicka použijí svůj naleštěný obušek, stejně jako si na něj většina vězňů brousí své břitvy. Je tedy logické, že holohlavý vrah začne rychle chystat plán útěku v povedené sci-fi střílečce, která v sobě misí prvky adventury i stealth akcí. 

   Na první pohled se Escape from Butcher tváří jako jednoduchá střílečka, která byla splácaná na základě úspěchu Černočerné tmy, jenže opak je pravdou. Hra se totiž veze na úspěchu filmu pouze v tom ohledu, že si vypůjčila jeho ústřední postavu, ale pak už přináší svůj vlastní a originální příběh a ohledně té prosté střílečky se má věc také jinak. Ale pojďme pěkně popořadě. 

   Jednou z nejvýraznějších položek hry je rozhodně Vin Diesel, tedy filmový Riddick, který jednu ze svých nejznámějších postav namluvil i v její počítačové podobě. Videoherní Riddick navíc vypadá úplně stejně jako ten filmový. Možná vás hned napadla otázka, co asi tak mohl Diesel dabovat v bohapusté střílečce a tím se dostáváme k tomu, že Escape from Butcher je vším možným, jen ne prostou likvidací nepřátel z pohledu první osoby. 

   V Butcher Bay to opravdu žije. Vězení je totiž plné od nejvyššího patra až po doly, které se nacházejí pod ním, různorodých vězňů. Někteří vám půjdou po krku, jiní vám poradí, někteří zase pomohou, ale věřte tomu, že nikdo to neudělá zadarmo a je jen na vás, jak se rozhodnete potřebnou radu, nebo užitečnou kudlu, získat. Zda-li se rozhodnete udělat "službičku", která většinou spočívá v tom ubít někoho k smrti, tomu či onomu vězni. Vedlejších misí je ve hře opravdu dost, některé vám pomohou v celkové snaze pláchnout z vězení, jiné ne. Je jen na vás, který úkol se rozhodnete plnit, jestli se nejdříve budete chtít stát nejsilnějším vlkem ve stádu, nebo si rovnou budete razit cestu za vytouženou svobodou. Tato adventurní část hry se sice skládá z jednoduchých rozhovorů, kdy jen záleží na tom, jestli se rozhodnete něco udělat, či nikoliv. Každopádně se ale jedná o příjemné zpestření hry. 

Útěk z Alcatrazu... tedy z Butcher Bay 

   Možná si říkáte: "Bafnu zbraň a prostřílím se ven, to by pro Riddicka neměl být problém." Jenže ono to není tak jednoduché, jak se zdá. V Butcher Bay jsou na každém rohu kamerové systémy, která hlídají kriminální činnost, jakmile se ji dopustíte a budete při ni spatřeni, ihned se dostaví odměna v podobě automatických kulometů, takže není vůbec jednoduché dát někomu alespoň menší nakládačku, natož chodit se zbraní ruce. Co se palných zbraní týče, tak je to s nimi v Butcher Bay opravdu složité. Jednak jich je ve vesmírném kriminálu málo a druhak jsou všechny zbraně chráněny systémem kontroly DNA, takže dokud se vám nepodaří dostat svůj genetický vzorek do paměti hlavního počítače, tak si vůbec nevystřelíte. Upřímně, moc si samopaly a brokovnice neužijete ani potom. Většinu hry se tak hráč musí spoléhat na to, co dům dal. K užitku vám tak přijdou nože, šroubováky, obušky, nebo vlastní pěsti, při čemž je souboj muže proti muži velice zábavný. Pravým tlačítkem myši se bráníte, levým útočíte a směrovkami při tom určuje, kam má být zásah veden. Jednoduché, ale proklatě účinné. Ovšem nastanou situace, kdy vám ani pěsti nebudou stačit a v takových případech se kolem strážných budete muset prostě proplížit. Ve hře je dostatek míst, kde se můžete ve tmě schovat a využít tak Riddickovu schopnost vidět dobře i za snížených světelných podmínek. To, že jste pro strážné momentálně neviditelní, poznáte velice snadno, obraz vám v takový moment lehce zmodrá. Opět velice jednoduché, ale tak je prostě pojata celá hra. Dalším důkazem toho je, že hra nemá vůbec žádný interface. Nikde vám totiž nesvítí procentuální ukazatel zdraví či nábojů. Kolik vám zbývá munice, se dozvíte na digitálním displeji, kterým je každá zbraň vybavena a rozhodně nepočítejte s tím, že pokud se rozhodnete zbraň znovu nabít a v zásobníku vám ještě dvě včelky zbývají, že vám tyto dvě kulky zůstanou, tak jak tomu bývá v jiných hrách. 

   Butcher Bay je opravdové peklo na zemi... nebo spíše v galaxii. Drsný bachař vás nemá rád již od prvního setkání. Pro slizkého ředitele věznice jste jen kus masa, který mu vydělá jmění. Do toho všeho hrdlořezové, kteří by rádi získali své místo na slunci díky tomu, že se jim podařilo zabít slavného Riddicka. To vše společně s ponurými a odpornými prostory zrezivělé věznice tvoří opravdu hutnou atmosféru, která je podpořena slušnou obtížností, dobrým dabingem (vedlejší roli si zde střihl i Ron Perlman) a slušnou grafikou. Ve výsledném součtu z toho vychází jedna z vůbec nejlepších herních adaptací filmu a je to právě proto, že hra si ze samotného filmu bere minimum a jde vlastní neotřelou cestou. 

   Život není jen o fotbalu. Dokonce ani v případě profesionálního sportovce. O tom se v březnu letošního roku velice bolestivě přesvědčil kapitán Aston Villy a bulharské reprezentace Stilijan Petrov. Dvaatřicetiletý středopolař musel být v poločase utkání s Arsenalem vystřídán kvůli nevolnosti a bolesti hlavy. "Normálně bývám plný síly," prozradil později Petrov. Diagnóza přišla jen o pár dní později a vyrazila dech celé fotbalové veřejnosti. Akutní leukémie. 

   "Čeká mě zápas o život a já chci bojovat," prohlásil tehdy Petrov a vrhl se do souboje se zákeřnou nemocí se stejnou vervou, s jakou jen pár dní před diagnózou sváděl souboje na hřištích. A vyplatilo se. Leukémie začala po pár měsících ustupovat. "Cítím se dobře. Bylo to opravdu těžké, ale díky bohu vše je nyní na dobré cestě," prozradil Petrov, který po dlouhé době vystoupil na veřejnosti. "Lidé v nemocnici se o mě skvěle starají a já jim jsem opravdu vděčný, stejně jako všem fanouškům, od kterých dostávám povzbuzující zprávy," přiznává dojatý fotbalista. Fanoušci nejen birminghamského celku začali okamžitě podporovat různé charitativní akce, jež mají za cíl získat peníze na výzkum boje s rakovinou a leukémií. To, že se na Petrova ve Villa Parku nezapomnělo, dokazují fanoušci Villans každé domácí utkání, kdy se v 19. minutě, podle čísla, které Petrov během své kariéry nosil na zádech, rozezní stadiónem ohlušující potlesk, jež vyjadřuje podporu bulharskému bojovníkovi. "Opravdu si toho moc cením," říká Stilijan Petrov, který je odhodlaný dotáhnout svoji léčbu do úspěšného konce.

   Americký hokejista Bobby Ryan zahájil přípravu na novou sezónu NHL v kempu Kačerů z Anaheimu, čímž ukončil léto plné spekulací. "Vždycky jsem se chtěl vrátit domů a zase hrát se svými úžasnými spoluhráči," uvedl hráč, jehož jméno bylo několik posledních měsíců neustále skloňováno v souvislosti s výměnou do jiného mužstva nejslavnější hokejové soutěže světa. Šikovný křídelník zároveň dodává, že o přesun do jiného klubu nikdy nestál, ač si celá hokejová veřejnost dlouhou dobu myslela něco jiného. Stačilo k tomu jediné, aby Ryanovi jednou ujely nervy. 

   "Ať si mě klidně vymění. Už se o to nestarám. Je nepříjemné chodit každý den na stadión s obavou, že pokud se vám nebude dařit, tak vás vymění," takto si Ryan v červnu postěžoval při rozhovoru pro Camden Courier-Post a strhl tak na sebe pozornost médií i týmů NHL lačnících po útočníkovi opravdu hvězdného formátu. Celkovou dvojku draftu z roku 2005 tehdy popudilo, že byl již poněkolikáté předmětem přestupových spekulací, podle kterých by se jeho zaměstnavatel výhodné směně s jiným klubem nebránil. Nikdo z vedení Anaheimu se sice nevyjádřil v tom smyslu, že má kalifornský klub opravdu v úmyslu rodáka z New Jersey vyměnit, ale rozhodně se Kačeři nebránili ani tomu si nabídky jiných mužstev alespoň vyslechnout. "Hned po uveřejnění rozhovoru mi volal můj agent a řekl mi, abych se připravil, že budu vyměněn," přiznává dnes Ryan: "Pět minut po skončení toho rozhovoru jsem si řekl: Bože, já udělal ale chybu. Celý víkend jsem se bál, že zazvoní telefon a budu se stěhovat," dodává střelec, jenž se může pochlubit tím, že v posledních čtyřech po sobě jdoucích sezónách zaznamenal vždy třicet a více vstřelených branek. Nabídky opravdu chodily. Zajímavý transfer nabízelo Buffalo. O Ryana také dlouho stála Philadelphie, ale telefon u Ryanů doma zůstal hluchý. To, co by skoro každé jiné mužstvo řešilo okamžitou výměnou, se vedení Anaheimu rozhodlo vyřešit mlčením. Nabídky na výměnu amerického reprezentanta byly odmítnuty a zřejmě se blíží veliké usmíření. "Nechtěl jsem shánět letenku do jiného města. Jsem vděčný, že jsem se mohl vrátit domů," říká Ryan, na kterém je znát veliká úleva. 

   Bobbyho Ryana si Anaheim vybral jako svoji první volbu v roce 2005, celkově se tak Ryan stal hned druhým nejvýše draftovaným hráčem roku po Sidneynem Crosbym. Za organizaci Anaheimu pravidelně nastupuje již pět let, během kterých se stal jedním z nejvýraznějších hráčů klubu společně s Ryanem Getzlafem a Corrym Perrym. O výměně pravého křídla se spekulovalo prakticky celou loňskou sezónu. Kačeři si tehdy prožili opravdu krušný rok, kdy se týmu ani jeho nejlepším hráčům v čele s Ryanem opravdu nevedlo. Tehdy byl americký rychlík s přesným zakončením skutečně prvním na ráně v případě, že by měl klub někdo opustit. Jenže na přelomu roku nastal zlom, klub vyměnil trenéra a pod novým koučem Brucem Boeaudroem se disneyovskému týmu opět začalo dařit. Ryan sice postupně ztratil své místo v elitní formaci, ale zároveň zázračně ožil a byl jedním z tahounů mužstva, které dlouhou dobu sahalo po Play Off, i když už to bylo podle většiny hokejových expertů zcela nemožné a možná právě proto Ryana tolik rozlobilo, že i přes podařený závěr sezóny byl Anaheim ochotný naslouchat svodům jiných klubů. Pětadvacetiletý útočník má s Kačery platný kontrakt do roku 2015 a nyní pro hráče svitla veliká naděje, že by ho mohl řádně dodržet.

   Jestli některý fotbalista během léta plnil stránky britských bulvárních novin zaměřených na sport, tak to byl právě Clint Dempsey. Ofenzivně laděný Američan se totiž během letní přestávky rozhodl, že svoji práci pro Fulham, kde působil již pět let, odvedl a nastal čas pro přesun do většího klubu. Jako novou destinaci si autor 12 ligových branek z uplynulé sezóny vybral slavný Liverpool, který o devětadvacetiletého hráče usiloval celé léto. Jenže vedení Chalupářů bylo proti a tak se Dempsey rozhodl, že si přestup vytrucuje, čímž donutil manažera Fulhamu Martina Jola, aby záložníka či podle potřeby také útočníka prodal během uzávěrky letních přestupů. Jenže ouha, kluby nenašly společnou řeč a když už to vypadalo, že bude revoltující Američan přinucen na Craven Cottage zůstat, tak se do hry vložil jiný londýnský celek a Dempsey se zhruba dvě hodiny před zaklapnutím přestupové brány upsal Kohoutům z Tottenhamu, kteří poslali na oplátku k sousedům z anglické metropole šest miliónů liber.

   "Jsem zklamaný z toho, jak jsem byl při přestupu vyobrazen," prohlašuje dnes Dempsey, kterého mrzí reakce fanoušků Fulhamu, kteří ho obviňují, že si přestup vynutil jen, aby si finančně polepšil. "Mým snem je zahrát si Ligu mistrů, proto chci hrát v co nejsilnějším týmu, abych měl šanci se do ní dostat," říká Dempsey, jež během posledního dne, kdy se dalo v Anglii mezi kluby přestupovat, nedohodl přesun s Liverpoolem ani s Aston Villou, která také nečekaně projevila zájem. "Chci hrát na co nejvyšší možné úrovni. To není žádné tajemství," dodává Dempsey a naznačuje tak, proč si vybral právě Tottenham, kde se v jednom týmu sešel s americkým kolegou Bradem Friedelem a Moussou Dembélém, jež cestoval po ose Fulham-Tottenham jen o několik dní dříve. 

Ajajaj, nějak se nám ty špatné zprávy množí. Po Tony Scottovi opustil filmový svět i hromotluk s dobráckým pohledem Michael Clarke Duncan. Díky za všechny ty skvělé role. Ať už to byl John Coffey ze Zelené míle, Medvěd z Armageddonu, Kingpin z Daredevila, gorila Attar z Planety opic a spousty dalších. 

   Kohouti z Londýna se pod novým trenérem André Villasem-Boasem trápí a nic na tom nezměnilo ani třetí kolo nejvyšší anglické fotbalové ligy Premier League, ve kterém na svém stadiónu pouze remizovali s Norwichem 1-1. Hráči Tottenhamu si evidentně velice těžce zvykají na nový herní systém, který jim portugalský stratég nastolil, a sobotním utkáním se vysloveně protrápili. S výjimkou jediného muže. Brada Friedela, na kterého byly velice bedlivě upřeny zraky všech fanoušků severolondýnského klubu. 

   Vedení Tottenhamu totiž během uzávěrky letních přestupů upeklo velice zajímavý transfer. Za 8 miliónů liber, které se s ohledem na výkony mohou vyšplhat až na rovný tucet, totiž na White Hart Lane zamířil Hugo Lloris. Jasná jednička a zároveň kapitán francouzské fotbalové reprezentace. Jenže vyvstává otázka, zda Tottenham potřeboval posílit právě na postu brankáře. Američan Friedel totiž během utkání s Norwichem ukázal, že stále patří mezi nejvyšší extratřídu mezi tyčemi a byl to právě on, kdo po celý zápas držel Kohouty nad vodou. Domácí totiž mohli v momentě, kdy vstřelil vedoucí branku Tottenhamu debutant Moussa Dembelé, dávno prohrávat i o několik branek. Nebýt Friedela. "Brad dnes ukázal, že i přes příchod Llorise si zaslouží být naší jedničkou. Odehrál fantastický zápas," chválil Villas-Boas po utkání svého brankáře, který během zápasu nestačil na jedinou střelu, která ovšem znamenala vyrovnávací branku a konečnou dělbu bodů, z kopačky Roberta Snodgrasse. Je jasné, že Llorisův příchod je důležitým krokem pro budoucnost. Vždyť Fiedelovi už táhne na dvaačtyřicet, jenže Ligou mistrů a velkými turnaji ostřílený Lloris nebude chtít vysedávat na lavičce. Pokud by přece jen Friedel svůj souboj o post jedničky Tottenhamu prohrál, přišla by tak celá Premier League o velikou kuriozitu. Friedel totiž v anglické lize nastoupil již ke 307 zápasům v řadě, a to během této série dokonce dvakrát přestoupil. Friedlův rekord neohrozilo ani vyloučení v březnu 2010, kdy mu anglický svaz prominul dodatečný trest, aby mohl železný Američan pokračovat v boření všech historických tabulek. Úctyhodný výkon. Na White Hart Lane nás tak v nejbližších měsících čeká zřejmě velice zajímavý souboj o post brankářs,ké jedničky. "Cítím se dobře. Moje nejlepší zápasy teprve přijdou," hlasí Brad Friedel, který se rozhodně nechystá vzdát bez boje.

   Nizozemský reprezentant Rafael Van der Vaart zkompletoval v rámci páteční přestupové uzávěrky svůj transfer do Hamburku, kde již v minulosti působil a ukončil tak dvouleté působení v londýnském Tottenhamu. O možném přesunu holandského středopolaře se vedly dlouhé spekulace, ale většinu přestupového období nic nenasvědčovalo tomu, že by k přestupu mělo skutečně dojít. Devětadvacetiletý hráč nakonec upřednostnil rodinu a požádal vedení Tottenhamu o uvolnění do přístavního města. Jeho žena totiž pracuje pro německou televizní stanici RTL a hráč tak neměl moc možností vídat se svými nejbližšími. "Je čas vrátit se domů," komentovala situaci Vaartova manželka Sylvie. Do Londýna by se naopak měla stěhovat částka ve výši deseti miliónů liber. 

   Na den přesně před dvěma lety se Vaart stal doslova vymodleným přestupem všech fanoušků Tottenhamu. Vedení Kohoutů se s Realem Madrid, tehdejším Vaartovým zaměstnavatelem, totiž dohodlo na poslední možnou chvíli a vedení anglické ligové soutěže poté přestup dlouze zkoumalo, aby zjistilo, jestli byly všechny náležitosti včas vyřízeny. Holanďan nakonec dostal zelenou a okamžitě se stal jednou z nejzářivějších hvězd anglické ligy, ve které nastoupil k 63 utkáním a zaznamenal v nich 24 branek. Prakticky ihned se stal miláčkem celé White Hart Lane, díky svým technickým schopnostem, bojovnosti a oddanosti klubu i fanouškům. Navíc se Vaartovi extrémně dařilo v utkáních s největším klubovým rivalem z Arsenalu. Jeho přesné přihrávky a odhodlání neprohrát jediný souboj budou nyní Kohoutům velice chybět. „Jsem velice smutný z toho, že opouštím klub s nejlepšími fanoušky v Anglii,“ přiznal Vaart po podpisu tříleté smlouvy s hamburským klubem.

   Liverpoolský Everton prožívá na začátku nového ročníku nejvyšší anglické fotbalové soutěže Premier League to, co jeho fanoušci již několik let nezažili. Modrá polovina města od řeky Mersey totiž pravidelně vstupovala do každé sezóny katastrofálně. Vždy to vypadalo, že si Karamelky, jak se hráčům a fanouškům Evertonu přezdívá, těžce zvykaly na konec léta a ostré tempo soutěžních zápasů. Nyní se mají věci zcela opačně a zřejmě nejeden sázkař kvůli povedenému evertonskému startu do sezóny roztrhal svůj tiket a lví podíl na tom má Steven Pienaar, který v létě zpečetil svůj návrat právě do Evertonu. 

   V prvním kole si svěřenci Davida Moyese překvapivě vyšlápli na Manchester United, čím šokovali celou Anglii a během druhého hracího týdne pohodlně přejeli Aston Villu. V obou utkáních patřil k nejlepším hráčům na hřišti Steven Pienaar, který byl dlouho ikonou Evertonu, ale ne vždy tomu bylo pravdou. 

   V lednu 2011 se Pienaar rozhodl, že půjde hledat fotbalové štěstí do většího klubu a odmítl se svým evertonským chlebodárcem podepsat nový kontrakt, čímž prakticky donutil Davida Moyese k tomu, aby ho prodal a ukončil tak tříleté spojenectví, které vždy perfektně fungovalo. Jihoafrický reprezentant měl tehdy na stole nabídky z Chelsea a Tottenhamu. Po dlouhém zvažování se rozhodl kývnout na tu od Kohoutů a tak se za tři milióny liber stěhoval na White Hart Lane, kde hraje své domácí zápasy Tottenham. Šikovný záložník tehdy tvrdil, že mu tento přestup poradil bůh, ale jak se mělo záhy ukázat, nebyla to ta správná rada. Pienaar se nedokázal prosadit do sestavy Tottenhamu. Situaci mu navíc zkomplikovalo zranění a tak pouze paběrkoval minuty za fenomenálním Garethem Balem. Po půl roce plném útrap přišlo pro Pienaara nečekané vysvobození. Jihoafričanovým spasitelem se stal starý známý David Moyes, který vůči svému bývalému svěřenci evidentně necítil žádnou zášť, a tak s Tottenhamem dojednal Pienaarovo hostování v Evertonu. Drobný štírek ve starém působišti ožil a začal opět zářit a tak nic nebránilo tomu, aby se před letošní sezónou vrátil do liverpoolského klubu natrvalo. Pienaarův přestup do Tottenhamu tak ukázal, že to, co skvěle funguje v jednom klubu, nemusí zákonitě fungovat v jiném. Každopádně šest bodů, kterými se teď Everton chlubí v tabulce Premier League, dokazuje, že ani Karamelky ani Pienaar nemusejí návratu vůbec litovat.

Tony, Tony, Tony... na tvůj dravý vizuální styl, pekelnou rychlost střihu a cit pro akční scény nikdy nezapomenu. Díky za tu spoustu krásných filmů. K Pravdivé romanci, Poslednímu skautovi, Muži v ohni, Top Gunu, Nepříteli státu a dalším se budu vždy rád vracet. 

Batman: Arkham City 

Pokračování hitovky Batman: Arkham Asylum je větší, rozsáhlejší, efektnější, ale je i lepší?

   Jokerova revolta v arkhamském blázinci je sice pryč společně s loňskými sněhy, ale přesto pokus šíleného klauna převzít kontrolu nad blázincem plným Batmanových největších nepřátel ukázal slabiny celého projektu a tak zákonitě muselo přijít nové řešení. Drastické řešení. Celý ostrov Arkham byl uzavřen a za zdmi tohoto samostatného světa zůstal sám sobě na pospas veškerý lidský odpad celého Gothamu. A že od takto špinavého a korupcí prorostlého města lze očekávat opravdu hodně. Ředitelem celého projektu se stal záhadný Hugo Strange, který toho má za lubem mnohem více, než jen převychovat Jokera na poctivého spoluobčana. Celým Arkhamem zmítají veliké nepokoje, kdy se gangy mezi sebou přetahují o to, kdo bude vládnout městu. Špinavými uličkami se navíc šíří zvěsti o tom, že Joker umírá, nebo už je dokonce po smrti. A do toho všeho je zavlečen Bruce Wayne… Přesně tak. Hugo Strange zná identitu muže, který se po večerech navléká do latexového kostýmu. Batman je tak odkázán sám na sebe, aby zjistil, co je Strangův tajemný Plán 10 a zároveň bojoval o holé přežití.

Připravte si pěsti, budete je potřebovat

   Hráči prvního dílu se v Arkham City příliš novinek nedočkají, ale proč měnit něco co funguje? I zde se tedy jedná o akční adventuru, která přináší stovky soubojů, ať už s bezejmennými vandaly či slavnými postavami z komiksů společnosti DC. Sem tam se objeví logické puzzle, či chvíle kdy se Batman musí proplížit (nebo probít) přes soupeře nikým nezpozorován. Ovšem většinu herní času tvoří souboje, v nichž se musí netopýří muž častokrát vypořádat i s mnohonásobně větší převahou. Celý bojový systém je velice jednoduchý, ale o to je zábavnější. Jde především o správné rozhodnutí, kdy hráč musí včas zaútočit, krýt se, uskočit či použít nějakou tu vychytávku, kterých má Batman k dispozici opravdu dost. Po soupeřích tak můžete házet batarangem, mrazit je granáty od doktora Freeze a tak dále. Samozřejmě Batmanova výbava neslouží jen k boji, ale převážně je určena k překonávání překážek a řešení různých hádanek. Pomocí pláště tak můžete plachtit nad celým městem, teleskopickým hákem se během vteřiny vytáhnou na střechu vysoké budovy… je to jen na vás. Svoboda je v Arkham City jednou z nejpodstatnějších položek hry. Pokud nebude mít zrovna chuť, tak se nemusíte věnovat hlavní příběhové lince a místo toho můžete plnit vedlejší mise, kterých je ve hře dost, nebo sbírat Hádankářovy otazníky, za což dostáváte různé bonusy. To vše nabízel i Arkham Asylum, ale oproti němu přichází City s mnohem rozlehlejší plochou, po které se s Batmanem můžete volně pohybovat, čímž hra ztrácí lineárnost prvního dílu. Na druhou stranu se musí nechat, že uzavřené prostory Jokerem ovládaného blázince měly také něco do sebe.     

Fandům Chrise Nolana vstup zakázán

   I přes to, že Arkham City má úžasný a zábavný herní systém, tak nejsilnější složkou hry je příběh (který nebudu dále rozvíjet, abych něco neprozradil), jež těží z toho, že tvůrci měli k dispozici všechny postavy z Batmanova univerza a rozhodně se je nebáli použít. Kromě starých známých jako je Tučňák, či Joker potkáte i ty méně známé postavy jako jsou například Clayface, Viktor Zsazs a další. Hra totiž čerpá z komiksů o Batmanovi a ne z filmových adaptací. Takže postavy jsou stylizované stejně jako v obrázkových knihách od DC. Navíc tyto postavy jsou do příběhu velice dobře zapojeny. Některé vám pomáhají, některé vás chtějí zabít, jiné se snaží jen najít si v Arkhamu své místo a některé potkáte jen tak mimochodem.

   Souboje s významnými záporáky jsou pak kapitolou sama pro sebe. Protože při nich většinou jde o využití potřebného logického prvku, než o svaly a rány pěstmi. Jejich jediným problémem je, že jsou často repetivní. A skoro u každého bosse je moment, kdy si myslíte, že jste soupeře už udolali, když najednou vstane a celé to začíná nanovo. Na druhou stranu se musí nechat, že například souboj s doktorem Freeze v malé laboratoři patří k vrcholům celé hry.

   Největším trumfem celého příběhu ovšem zůstává Catwoman. Nevypočitatelná zlodějka je totiž v Arkham City hratelnou postavou a hráč si za ni v rámci hlavního příběhu hry zahraje hned několikrát, čímž se mu příběh dokreslí z jiné perspektivy.

   K tomu je potřeba zmínit, že Arkham City skvěle vypadá, ať už jde o působivou grafiku, či o výtvarnou stránku, kdy pohled na zubožený Arkham, na který se pomalu snáší první zimní sněhové vločky, stojí opravdu za to. Na stejné úrovni se pak nachází i zvuková část hry včetně zdařilého dabingu, na kterém se podíleli herci, kteří dabovali slavný animovaný seriál o Batmanovi. Za zmínku stojí především fakt, že Jokera namluvil Mark „Luke Skywalker“ Hamill.

   Arkham City má zkrátka vše. Skvělý vizuál, chytlavý příběh. A je jen na hráči, jestli „sfoukne“ hlavní příběhovou linku během pár hodin, a nebo si bude pobyt v Arkhamu užívat desítky hodin při všech těch vedlejších aktivitách, jež se dají v uzavřeném městě nalézt. 

   Kuruózní podívaná se v sobotu naskytla divákům, kteří zavítali do Sport Direct Areny, kam v rámci 1. kola nejvyšší anglické fotbalové soutěže zavítal Tottenham. Manažer domácího Newcastlu Alan Pardew byl totiž během utkání vykázán na tribunu, když lehkým strčením do čárového rozhodčí vyjádřil svůj nesouhlas s arbitrovým rozhodnutím. V zápětí Pardewa zradilo i komunikační zařízení a tak se lodivod Strak musel uchýlit k primitivnímu, leč účinnému řešení. Po stadiónu začali pobíhat poslové, kteří přinášeli na lavičku manažerovy vzkazy. Rychlonohé spojky měly práci o to těžší, protože Pardew stále měnil pozici, aby na hru lépe viděl. Vyplatilo se. Newcastle přehrál hosty z Londýna v poměru 2-1, když se trefili Demba Ba a Ben Arfa. 

   O tom, jak je důležité mít Modriče se přesvědčil hostující trenér André Villas-Boas, jenž právě v Newcastlu započal pouť za obnovením své dobré reputace. Portugalec tak hned při prvním soutěžním utkáním poznal, jak jsou Kohouti bez svého režiséra, který se snaží vytrucovat si přestup do Realu Madrid, bezradní. Jenže podobně na tom byl i domácí Newcastle, který na rozdíl od Tottenhamu nastoupil do utkání se všemi klíčovými hráči. "V prvním poločase jsme nehráli dobře. Špatně jsme si přihrávali a v naší hře byl zmatek," přiznal po utkání manažer Newcastlu - Pardew, kterého za incident s rozhodčím pravděpodobně čeká disciplinární řízení: "Rád bych se všem fanouškům omluvil za svůj zkrat," dodal trenér, kterého rozčílilo, když pomezní sudí nechal Garetha Balea pokračovat v útočné akci: „Byl jsem přesvědčený, že míč byl už za autovou čárou.“

   Výsledkem tak bylo to, že diváci mohli v prvním poločase sledovat urputný boj ve středu hřiště s minimem šancí. Blíže ke vstřelení kýženého úvodního gólu byli přece jen hosté, kteří v první půli dvakrát nastřelili brankovou konstrukci svatyně Tima Krula, když nejdříve pálil do tyče Jermain Defoe a poté svoji hlavičku namířil do břevna Gareth Bale. 

   V druhém dějství se hra přece jen zrychlila a konečně přišly i branky. O první zásah se překvapivě postarali do té doby bezzubí domácí, kteří tak udělili Kohoutům lekci z produktivity a stačilo jim k tomu opravdu málo. V 54. minutě Kyle Walker nepřesvědčivě odvrátil centr v pokutovém území. K míči se dostal Demba Ba, který na nic nečekal a nádhernou střelou poslal míč za záda hostujícího brankáře Brada Friedela. "Byl to skvělý gól," nešetřil Pardew slova chvály. Tottenham po inkasovaném gólu ještě více zvýšil aktivitu a držení míče před pokutovým územím soupeře, za což byl nakonec odměněn vyrovnávací brankou, když se po závaru v pokutovém území prosadil Jermain Defoe. 

   Jenže Newcastle se dokázal i podruhé během utkání dostat do vedení, když v 80. minutě Hatem Ben Arfa vybojoval pokutový kop, k jehož exekuci se následně sám postavil. "Hatem byl náš nejlepší hráč. Po celý zápas byl pro soupeře hrozbou," hodnotil po utkání Pardew. "Celých 90 minut jsme byli lepší, ale nedokázali jsme to gólově vyjádřit. Po penaltě už bylo těžké s vývojem hry cokoliv udělat," lamentoval jeho sok Villas-Boas, který i tak ve výkonu svých svěřenců viděl pozitiva: "Není lehké přijet v prvním kole na půdu Newcastlu, ale my jsme zde podali dobrý výkon. Teď se vrátíme zpátky k tréninku a věřím, že v příštím kole nabídneme fanouškům satisfakci.“

    Oba trenéry teď čekají i trochu jiné starosti. Pardew, jak již bylo řečeno, bude možná předvolán před kárnou komisi. Zatímco Villas-Boas musí urychleně vyřešit situaci kolem Modriče, aby za peníze získané z Chorvatova prodeje mohl svůj výběr posílit. "Určitě přijde útočník," prohlásil portugalský stratég, který si je tak vědom největší slabiny Kohoutů.  

   Pro Planetu opic jsme měl slabost již od dětství, kdy jsem obdivoval filmové zpracování s Charltonem Hestonem v hlavní roli, a to i přesto, že jsme z toho filmu (později i z Burtonovy verze) vždy cítil velikou tíseň nad tím, jak můžeme my, lidé, být degradováni na pouhá zvířata. My, vrchol vývojového řetězce. Přesto ač mám slabost pro filmy s chytrými opičáky, ať už se jedná o kousek z roku 1968, 2001 či 2011, tak jsem se ke knižní předloze od Pierra Boullea dostal až nyní. 

   Porovnání Boulleova díla s jeho filmovými adaptacemi působí velice zvláštně, protože oba filmy se vydávají vlastními směry, kdy ten si bere to a ten zase tamto. A paradoxně za nejvěrnější adaptaci se dá označit třetí díl opičí série Útěk z planety opic, kde jsou sice role obráceny (v zajetí jsou zde zkoumány inteligentní opice), ale jinak je příběhová kostra v podstatě stejná.

    Boulleova reportáž, která putovala staletími, aby odvyprávěla svůj příběh, je klidná a přemýšlivá kniha. V podstatě tu není žádná akce, tak jak se nám to snažily předkládat filmové verze. Kniha se zabývá různými otázkami, kdy tou nejvýznamnější je podstata ducha, ať už toho lidského, či opičího. Jsme samostatně myslící bytosti, a nebo opakujeme různé kódy chování? Planetě opic rozhodně prospívá ich forma, ve které je napsaná. Kniha tak dostává na působivosti a Boulle díky ní dokáže šikovně zkracovat příběh, když to zrovna potřebuje. Rozhodně se jedná o velikou klasiku sci-fi žánru, která stojí za přečtení, pokud člověk neočekává akční jízdu plnou honiček s inteligentními opicemi.

   Docela by mě zajímalo, kde se z této chytré knihy vylouplo to všem známé béčko s Arnoldem Schwarzeneggerem. Nechci tvrdit, že filmové zpracování úplně znásilnilo myšlenku knihy. To není pravda. Celá ta kritika mocných médií, které dokážou kontrolovat rozvrácenou společnost, byla i ve filmové verzi. To ano. Ale až v druhém plánu. V tom prvním to byl klasický osmdesátkový akčňák, ale tím už kniha rozhodně není. 

   Společnost se dělí na bohaté a chudé. Tak tomu vždy bylo a vždy asi také bude, ale Stephen King tento stav dotahuje na maximální obrátky. A tak zatímco chudí umírají na nemoci způsobené znečištěným ovzduším, bohatí žijí svůj šťastný život v palácích, kde je chrání jak nosní filtry, tak celý systém. A nad tím vším se tyčí všemocná televize, která drží všechny nuzáky u televizních obrazovek a prostřednictvím kruté zábavy jim brání, aby se vzbouřili. 

   V Běžícím muži se King neštítí ničeho, aby mohl vztyčit prostředníček, jak proti společnosti, tak proti médiím. A používá k tomu všechny možné prostředky. Ty formální i ty obsahové. Těmi formálními je myšleno to, že se nebojí mísit pozici vypravěče s myšlenkami hlavního hrdiny bez jakéhokoliv předělu, což může ze začátku působit  trochu zmatečně, ale čtenář si na to po chvilce zvykne. Dalšími prostředky jsou časté vulgarismy, brutální násilí, či tvrdé zacházení se svými postavami, ale i přes tuto drsnou slupku se jedná o velice chytrou knihu, která má opravdu co říci. Z Běžícího muže je tak cítit odhodlání mladého autora, který chce za každou cenu šokovat a nandat to "systému", a musí se nechat, že se to Kingovi zdatně podařilo.