Vitason

   V sobotním utkání prvního kola francouzské nejvyšší fotbalové soutěže Ligue 1 vykročil Paris Saint-Germain za svým snem, jež se nerovná ničemu menšímu, než zisku mistrovského titulu, o kterém v Parku princů sní již 18 let. Ambiciózní celek z francouzské metropole za tímto účelem nakoupil hráče za desítky miliónů euro, ale hvězdný mančaft klopýtl hned při prvním kroku, když doma pouze remizoval s týmem FC Lorient v poměru 2-2.

   Hosté z Lorientu dokázali, že se jim proti Pařížanům dlouhodobě daří, již ve čtvrté minutě, když si obránce PSG - Maxwell nešťastně srazil míč do vlastní sítě. Inkasovaná branka evidentně pohnula se sebevědomím domácích, ale i přesto měli více ze hry. Na straně PSG bylo více fotbalové kvality, ale jakoby svěřenci Carla Ancelottiho stále mezi sebou hledali tu správnou chemii. Oproti tomu Lorient prokazoval týmového ducha a sveřepě se bránil nájezdům Pařížanů, za což byl navíc v samém závěru první půle odměněn druhou brankou, když si Jérémie Aliadiére poradil s celou obranou čtveřicí Paříže a nádhernou akci zakončil přesnou střelou. Ancelotti v tento moment zřejmě proklínal osud za to, že nemohl použít svoji novou posilu z AC Milán - Thiaga Silvu, který si plnil své olympijské povinnosti v brazilském týmu. 

   Přesto jednu čerstvou posilu z milánského AC italský stratég k dispozici měl. Tím mužem byl Zlatan Ibrahimovič, jenž dal v druhém poločase všem hned na srozuměnou, kdo že to bude novou největší hvězdou Ligue 1. Vytáhlý světoběžník nejdříve snížil stav utkání v 64. minutě, když využil svoji urostlou postavu a přesnou střelou k tyči překonal brankáře Audarda. V 90. minutě se pak Ibrahimovič postavil k exekuci pokutového kopu, aby stanovil výsledek na konečných 2-2 a svému novému zaměstnavateli tak získal alespoň bod. 

   Na úvod nejvyšší francouzské soutěže Ligue 1 se divákům v páteční předehrávce představil obhájce titulu tým Montpellier a mužstvo Toulose, jenž přes léto dokázalo udržet většinu svých hvězd. Jenže nebyl to žádný z hráčů, kdo by si pro sebe ukradl slávu stadiónových reflektorů při remíze 1-1. Nejvýraznějším mužem zápasu se totiž stal rozhodčí Antony Gautier, který nasadil velice přísný metr a během utkání vykázal ze hřiště celkem tři hráče. 

   Nebyl to nikterak pohledný zápas. Obě mužstva se spíše přetahovala uprostřed hřiště. Více kreativity bylo přece jen na straně francouzského šampióna, zatímco Toulose čekalo v pevně sevřeném bloku na rychlé protiútoky. Místo šancí a zajímavých akcí, tak diváci mohli sledovat tvrdé zákroky, pro které ale neměl pochopení hlavní arbiter Gautier, který se snažil udusit tvrdou hru hned v jejím počátku a pískal jakýkoliv náznak souboje. Jenže toto počínání vyústilo v tři červené karty. Po dvou pro hráče z města od řeky Garonny a jedné pro Montpellier. První červený kartónek vyinkasoval v 38. minutě Jamel Saihi, jenž svým kung-fu zákrokem div neukopl hlavu hostujícímu Francoisovi Siriexovi. Montpellier se tak již v prvním poločase ocitl v oslabení, ale v té době se již poslední vítěz Ligue 1 chlubil jednobrankovým vedením. Čtyči minuty před prvním vyloučením si totiž šikovně za obranu naběhl Soleymane Camara a přehodil vybíhajícího Aliho Ahamadyho. 

   Toulose se po zisku početní převahy na hřišti přece jen osmělilo a začalo na domácí více tlačit, což vyústilo ve vyrovnávací branku, když si v 72. minutě naskočil na centr Wissam Ben Yedder a přesnou hlavičkou vyrovnal stav utkání. Pak zbývalo jen srovnat počet červených karet. O to se hned o minutu později postaral Adrien Regattin. Mladá útočná hvězda Toulose při tom pobyla na hřišti jen pár minut. Toto vyloučení bylo o to peprnější, protože Regattin nevybíravým skluzem sestřelil Daniela Congrého, jenž ještě v loňské sezóně hájil barvy Toulose. A aby toho nebylo málo, tak se předčasně pod sprchy poroučel ještě Serge Aurier. Počet hráčů na hřišti se tak náhle otočil v prospěch domácího Montpellieru, jenže francouzský mistr s touto výhodou již nedokázal nic udělat a tak si oba týmy po nervózním utkání rozdělily body. 

   "Proti Toulose je to vždy těžké a beru to jako bychom bod získali a ne dva ztratili. Dlouhou dobu jsme hráli v deseti a tvrdě jsme dřeli, abychom udělali i tak dobrý výsledek," hodnotil utkání trenér Montpellieru - René Girad, jenž možná při utkání pocítil absenci střelce Oliviera Girouda, který v létě přestoupil do Arsenalu. "Prvním vyloučením se scénář hry dost změnil a my jsme dokázali vyrovnat. Bohužel jsme si početní výhodu neudrželi dost dlouho, abychom mohli utkání otočit v náš prospěch. V deseti by to ještě možná šlo, ale v devíti proti deseti je to již velice obtížné," lamentoval nad špatnou disciplínou Giradův trenérský protějšek Alain Casanova.

   Podobně jako Jan Neruda nevěděl ve svém fejetonu, kam se starým slamníkem, vypadá již několik let vztah mezi Tottenhamem a mexickým reprezentantem Giovani dos Santosem. Šikovný křídelník se již několikrát snažil změnit působiště, ale vždy marně. Nyní ovšem připouští, že svěží vítr v podobě nového trenéra André Villase-Boase by ho mohl přesvědčit k tomu, aby v anglické metropoli ještě setrval. 

   Dnes již třiadvacetiletý Mexičan přestupoval do Tottenhamu ze slavné Barcelony, jíž je odchovancem, v roce 2008 s velikou pompou. O mladíka tehdy stály přední španělské klubu, jenže sám Santos toužil po přestupu právě do Tottenhamu, který ho nakonec také získal za šest miliónů liber. Kohouty tehdy vedl španělský stratég Juande Ramos, který byl právě tím pomyslným jazýčkem na vahách, proč si drobný štírek vybral právě londýnské Kohouty. Ramos tehdy plánoval, že Santos společně s Aaronem Lennonem a Davidem Bentleyem vytvoří údernou sílu na krajích zálohy Spurs, jenže nic nešlo podle plánu a co se mohlo z pohledu mladého záložníka pokazit, to se také pokazilo. Tottenhamu se pod koučem z pyrenejského poloostrova vůbec nedařilo a tak byl po osmi kolech, kdy klub získal pouho pouhé dva body, Ramos propuštěn. Na uvolněné manažerské křeslo byl dosazen Harry Redknapp, který viděl, že si Santos, droboučké postavy, zvyká na ligu plnou tělesných soubojů, mnohem pomaleji, než by bylo potřeba a tak s hráčem přestal prakticky počítat. Santos tak v té době vymetal jedno hostování za druhým. Vyzkoušel si angažmá v druholigovém Ipswichi, turecké Galatasarayi, nebo ve španělském Santanderu. Během tohoto období házelo Santosovi několik klubů přestupové lano. Mezi nejvážnější dlouhodobé zájemce patřil španělský Villareal. Jenže žádný ze Santosových nápadníků nebyl ochotný kývnout na přestupovou částku, již si za něj londýnský klub žádal. Ono se není moc čemu divit. Nikdo jen tak nevytáhne z banku šest až osm miliónů liber za hráče, který ve svém klubu vůbec nehraje. Jenže Spurs si Santosove vždy tolik cenili z jiných důvodů. Čemu se odchovanci Barcelony nedostávalo na klubové úrovni, to si vynahrazoval v mexické reprezentaci, kde patří k dlouhodobě nejlepším hráčům mužstva. Zdánlivě posledním hřebíčkem do rakve s nápisem Kariéra dos Santose v Tottenhamu byl fakt, že na postu levého křídla Spurs, tedy místa na které mohl Santos nejreálněji pomýšlet, se postupně etabloval Gareth Bale. Velšská superstar patří mezi nejlepší krajní záložníky světa a zuby si na něm postupně vylámala zvučnější jména než Santos, když Baleovu konkurenci nezvládl Niko Krajnčar ani Steven Pienaar. Prvně jmenovaný již patří Dynamu Kyjev a Jihoafričan jen před pár hodinami dokončil přestup do Evertonu. 

Vítr se obrací 

   Jenže každý tunel má nějaké ústí. Na konci sezóny byl manažer Redknapp propuštěn a s příchodem jeho nástupce svitla dos Santosovi nová naděje. Ten rychle poupravil svá vyjádření, ve kterých klubu urgoval, aby ho prodal jinému týmu, a náhle je připraven zabojovat o poslední šanci na slunci. Mexičanovi hraje do karet několik faktorů. Nový trenér o něj  projevil zájem. Klub již prodal několik hráčů, kteří by mohli Santosovi konkurovat a je jasné, že nikdo nebude spoléhat na to, že Bale zvládne odehrát všechny zápasy, aniž by byl připraven hráč, který by ho mohl v případě potřeby nahradit. K tomu všemu Santos opět dokazuje, že se dokáže měřit s těmi nejlepšími, když září na právě probíhající londýnské Olympiádě. "Mohlo by to pro mě být dobré. Konečně bych mohl dostat novou příležitost, když je v klubu nový trenér. Po Olympiádě se sejdeme a promluvíme si o mé budoucnosti," prozradil střelec dvou úvodních branek mexického týmu na olympijském turnaji: "Navíc by teď v sestavě mohlo být místo, pokud odejde Luka Modrič," dodává. 

   Nabízí se hned několik řešení. Pokud chce Tottenham na Santosovi něco vydělat, tak musí v první řadě slevit ze svých požadavků a zadruhé prodat ho ještě toto léto. Záložníkovi běží poslední rok kontraktu, který s klubem má, a po sezóně by mohl odejít zadarmo. Pokud by se ho klub rozhodl prodat v zimě, už by to bylo za zlomek ceny, za jakou by mohl odejít teď.

   Druhou možností je přikročit k rotaci hráčů, které se Harry Redknapp vždy bránil a dát Santosovi férovou šanci na jednom z krajů záložní řady Tottenhamu.

   Poslední možností je najít pro drobného Mexičana jiné místo v sestavě. Například na pozici, kdy by se schoval jako podhrot za vysokým útočníkem, by se mohl cítit jako ryba ve vodě.

   "Rád bych zůstal v Anglii. Moc se mi tu líbí, ale nejdůležitější je pro mě hra. Chci pravidelně nastupovat," dodává Santos a zároveň tak naznačuje, odkud by měli pocházet případní zájemci, kdyby i poslední pokus o vzkříšení kariéry u Spurs nevyšel. 

Malé zamyšlení nad filmovým Hobitem   

   Rozepisovat se o tom, jak je Hobit nádherná, svižně napsaná, napínavá a zatraceně vtipná pohádka, snad ani nemá smysl. Místo toho se chci zamyslet nad něčím jiným. Konkrétně o tom, co chce Peter Jackson vlastně natočit? 

   Jde mi především o rozdělení příběhu do dvou filmů, protože za použití minimální fantazie si dovedu představit, že by se celý příběh Hobita vešel celkem v pohodě do tříhodinového filmu. Zřejmě také proto Jackson původně uvažoval o tom, že by první film pojednával o celém dobrodružství výpravy Thorina Pavézy a druhý by již stál na kompletně vymyšleném příběhu a dost možná se rozhodnutí tvůrců ustoupit od této varianty a rozetnout Hobita někde v polovině příběhu, otočí proti nim. Neočekávaná cesta totiž naráží hned na několik problémů. Tím prvním je to, že v Hobitovi se zase nic tak velkolepého neděje (opravdu epické momenty jsou tu v podstatě dva) a už vůbec ne v jeho první polovině příběhu. Je tu spousta potyček, zajímavých setkání a dobrodružství, to rozhodně ano, ale nic, co by mělo diváky zatlačit do sedadel, tedy pokud se Jackson bude snažit o co nejvěrnější přepis. Tím druhým problémem je, že Hobit přichází až po Pánovi prstenů, čímž se ještě více umocňuje mnou první zmíněný fakt. Diváci, neznalí příběhu a uvyklí velkoleposti prstenové trilogie by tak mohli být trochu zklamaní a těžko říct, jestli je Jackson utáhne na vařené nudli v podobě nostalgického návratu do Středozemě. Podle mého je to obrovská škoda, takto bychom dostali dva příběhy a né jeden za cenu dvou a kdyby byl Hobit v celku, rozhodně by se bylo na co dívat, protože v knize se neustále něco děje a sama o sobě je přímočařejší než uhánějící voda z právě prasklé přehrady. No uvidíme, jak si s tím mužíček z Nového Zélandu poradí. Každopádně mu přeju mnoho zdaru.

   Smutná zpráva dnes zasáhla všechny fanoušky londýnského Tottenhamu. Dlouholetý kapitán a duše celého týmu - Ledley King se rozhodl pověsit kopačky na hřebík kvůli vleklým zdravotním problémům. Kinga po celou kariéru sužovalo zraněné koleno, které mu nedovolovalo odehrát více než jeden zápas týdně, či absolvovat běžný trénink s týmem. Urostlý stoper se tak po většinu času udržoval v kondici pouze pomocí plavání a rotopedu. Londýnský rodák absolvoval několik operací, ale žádná nedokázala jeho problémy trvale vyřešit a tak se dnes rozhodl v pouhých 31 letech ukončit kariéru. Tottenham tak ztrácí obrovskou osobnost, ale ztrácí ji pouze na trávníku, protože King bude své barvy hájit i nadále, jen to tentokrát bude v kancelářích White Hart Lane, když se okamžitě stal klubovým velvyslancem. 

   Ledley King přišel do Tottenhamu ve svých 14 letech a nikdy nepřetáhl přes hlavu jiný dres, s výjimkou toho anglické reprezentace. Do Premier League nakoukl o pět let později a celkově v ní strávil 14 sezón, během kterých se postupně vybudoval z mladého defenzivního záložníka v pevnou skálu v srdci obrany Kohoutů. Celkem odehrál za svůj milovaný klub 323 utkání, v nichž vstřelil 14 branek.  

   Svými dovednostmi se vždy vyrovnal generačním kolegům Johnu Terrymu a Riu Ferdindovi, jenže pochroumané koleno mu nikdy nedovolilo, aby s nimi mohl výraznějším způsobem soupeřit o místo v základní sestavě anglické reprezentace a tak si za hrdý Albion zahrál pouze v jednadvaceti případech s bilancí dvou vstřelených gólů. 

   King vynikal skvělou poziční hrou, vždy uměl situaci správně vyhodnotit a především kraloval ve statistikách týkajících se čistě odebraných míčů a to i v případech, kdy ve skluzu na poslední chvíli tahal za pomyslnou ruční brzdu. Důkazem budiž fakt, že Kingovy zákroky donutily rozhodčí v 268 zápasech Premier League sahat do kapsy pro žlutou kartu pouze v osmi příkladech. 

   Během své bohaté kariéry si King zahrál na mistrovství světa v Jihoafrické republice, nakoukl s Kohouty do Ligy mistrů a v roce 2008 získal s Tottenhamem Ligový pohár. Mimoto se v roce 2000 stal držitelem rekordu o nejrychleji vstřelený gól nejvyšší anglické soutěže, když se na hřišti Bradfordu zapsal do listiny střelců již po necelých deseti vteřinách. 

   "V Tottenhamu jsem byl od malička a nedokázal jsem si představit, že bych hrál za jiný klub. Tottenham pro mě byl vždy druhým domovem. Vím, že jsem přišel o spoustu zápasů, ale fanoušci Spurs byli neobyčejně trpěliví a vždy mě vytrvale podporovali. Za to jim patří obrovský dík," okomentoval své rozhodnutí King, který se již těší na nové výzvy, které na něj v klubu čekají.

   Po těžké depce z 1984 to chtělo něco příjemnějšího a tak jsem si po letech zopakoval Malého Prince a utvrdil se v tom, že tahle knížka o dětském světě a jeho fantazii je nádherná a poučná zároveň. Celé je to neuvěřitelně příjemně a lehce napsané a knížka se dá v podstatě přečíst za 30 minut, ale v hlavě zůstane hodně, hodně dlouho.

"Velký Bratr tě vidí!"

"Válka je mír. Svoboda je otroctví. Nevědomost je síla." 

   George Orwell ve svém Opus Magnum předběhl řádně dobu. To, jak jeho antiutopický román popisuje jednání totalitní společnosti, je prostě neuvěřitelné... Londýn zničený válkou, společnost, ve které i projevení základního citu jako je láska může být považováno za zločin, doba, kdy je historie upravována podle potřeb Strany, tak že už nikdo ani nemůže vědět, jaká vlastně byla pravda, čas, kdy jedinou obranou je nevědomost, život, při kterém vás neustále sledují oči Velkého Bratra a uprostřed toho všeho Winston Smith, obyčejný člověk, který se jen snaží přežít. 

   1984 řadím mezi vůbec nejlepší věci, jaké jsem četl. Tahle kniha má opravdu, co říci a slovo od slova jsem se stále utvrzoval v tom, že čtu něco opravdu důležitého. 

   Jako hadrová panenka, kterou drží za každou končetinu jiná holčička a vší silou se ji snaží získat pro sebe, si v posledních týdnech musel připadat Gylfi Sigurdsson, o nějž se v jednu chvíli praly hned čtyři kluby najednou. Islandský středopolař si nakonec vybral londýnský Tottenham a stal se tak jeho první letní posilou.

   22letý Islanďan na sebe strhl pozornost podařeným hostování ve Swansea, kde strávil druhou polovinu uplynulé sezóny. Sigurdsson si během 19 startů v barvách velšského klubu připsal sedm branek a čtyři asistence a svým citem pro přihrávku a tvrdou střelou zaujal skauty předních anglických klubů. Prvním, kdo projevil zájem, byla logicky Swansea. Vedení Labutí se dokonce dohodlo s Hoffenheimem, Sigurdssonovým mateřským klubem, jenže poté, co tým opustil trenér Brendon Rodgers, zůstal přestup viset na mrtvém bodě. Mezitím Hoffeinheim všechny ujišťoval, že hráče prodávat nemusí, ale bylo jasné, že jde pouze o manévr, jež by měl navýšit záložníkovu cenu. Po nezdařilém přestupu do Swansea mířily Sigurdssonovy kroky do Liverpoolu, kde s ním chtěl obnovit spolupráci právě Rodgers, toho času nový šéf týmu z města Beatles. Jenže ani tento přestup se nepodařilo dotáhnout do zdárného konce a tak s hráčem začal jednat Tottenham.

U Kohoutů se pohnuly ledy

   Vedení Tottenhamu včera představilo André Villase-Boase jako nového trenéra a ten si již den od svého jmenování může připsat na soupisku nové jméno. Přestupová částka by se měla pohybovat mezi 6 až 8 miliony liber.

   Talentovaný Islanďan prošel akademií Readingu, se kterým také poprvé vstoupil do anglického fotbalu. Poté následoval přestup do Hoffenheimu, jenže v Bundeslize se Sigurdsson nedokázal pořádně prosadit a tak následovalo hostování ve Swansea. Tottenham tak je pro mladého záložníka, jež bývá často srovnáván s hvězdou Liverpoolu - Steven Gerrardem, již třetím týmem na ostrovech, jehož dres oblékne.

   Hned několik důvodů k oslavám měl osmnáctiletý Američacn Nicolas Kerdiles po sobotním Draftu NHL 2012. Tím prvním byl fakt, že po talentovaném Kaliforňanovi, jenž hraje na postu levého křídla, sáhl tým NHL již ve druhém kole dražby talentů a Kerdiles se tak stal celkově 36. volbou letošního draftu. Druhým a možná ještě významnějším důvodem k radosti mladého forwarda je, že si ho vybral jeho domácí tým. Kerdilesovým prvním zaměstnavatelem v NHL se totiž mohou stát kalifornští Kačeři z Anaheimu.

   Útočník po draftu neskrýval nadšení a ihned novinářům prozradil, že ročně zhlédne v Honda Centru, domácí hale Kačerů, 10 až 15 zápasů kalifornského celku. V roce 2007 dokonce navštívil s kamarádem jedno utkání finálové série mezi Anaheimem a Ottawou, v níž Kačeři získali zatím svůj jediný Stanley Cup. Nyní má Kerdiles reálnou šanci dostat se na stadión týmu z města Walta Disneyho jako hráč hájící domácí barvy. Mimoto Kerdiles přiznal, že často také navštěvuje zápasy Los Angeles Kings, tedy největších rivalů Anaheimu. "Teď když Králové získali Stanley Cup, tak si myslím, že se rivalita mezi oběma týmy ještě prohloubila," naznačil Kerdiles, že jeho nový zaměstnavatel není již jediným držitelem Stanley Cupu v Kalifornii.

   Šikovného útočníka můžeme považovat za velikého cestovatele. Nicolas se totiž narodil v Texasu, ale do svých šesti let vyrůstal ve Francii: "Máme dům u pláže, takže se tam rád vracím každé léto. Celá má rodina odtud pochází, pravděpodobně mi všichni příbuzní z Francie právě teď posílají emaily." Od svých šesti let je ale již věrný Kalifornii, kde s hokejem také začínal, ale s drobnou oklikou. Kerdiles totiž nejdříve začal hrát in-line hokej společně s kamarádem ze sousedství a až později přesedlal na led. 

   Nicolas není prvním Kaliforňanem v organizaci Anaheimu. V klubu totiž působí Emersom Ettem. Rodák z Long Beach, kterého si Anaheim vybral v roce 2010 jako svoji první volbu, a od kterého si Kačeři mnohé slibují. "Vždycky to pro mě byl vzor," prozradil Kerdiles: " Před draftem mi popřál mnoho štěstí a já se už teď těším na přípravný kemp, kde si s ním budu moci zahrát." 

  "Myslím, že musím hlavně zesílit. To je úkol číslo jedna. Musím zapracovat na svých rukou a dovednostech," prozrazuje osmnáctiletý hráč, který vidí budoucnost v Anaheimu zářivě.

Více než 180 minut upínalo celé Portugalsko zraky ke své nejvýraznější hvězdě Cristanovi Ronaldovi v očekávání, kdy se zapíše do listiny střelců Evropského šampionátu v Polsku a na Ukrajině. Ten se sice prosadil až v posledním utkání skupiny B, ale svými dvěma trefami vystřílel portugalským barvám postup a rozhodl o tom, že se s turnajem loučí vicemistři světa z roku 2010 - tým Holandska. 

   Cíl Oranjes před pondělním zápasem byl jasný. Porazit Portugalce rozdílem dvou branek a doufat v příznivý výsledek ze souběžně hraného utkání mezi Německem a Dánskem. Trenér "Tulipánů" Bert Van Marwijk pro to udělal vše a hned od začátku utkání vyrukoval se všemi svými útočnými esy. Silná ofenzíva Holanďanů, plná slavných jmen evropského fotbalu, rychle přinesla kýžené ovoce, když se již v 11. minutě napřáhl k technické ráně zpoza pokutového území kapitán Rafael Van der Vaart a poslal tím mužstvo ze země dřeváků do vedení. Jenže to bylo ze strany Nizozemců v podstatě vše. Hvězdní hráči Oranjes jako by si po zbytek zápasu nedokázali poradit s pružně bránícím blokem Portugalců, nebezpečným Ronaldem i sami se sebou a tak se slova ujala hvězda Realu Madrid. Ronaldo, který do té doby spaloval na turnaji jednu šanci za druhou, se gólově poprvé prosadil v 28. minutě, když si šikovně zaběhl za obranu a druhou brankou rozhodl o vítězství Portugalců čtvrt hodiny před koncem, když zakončil rychlý protiútok.

   Portugalci se tak mohou těšit na čtvrtfinálový boj s reprezentací České republiky, který se uskuteční ve čtvrtek večer. "Dosáhli jsme svého cíle a proti Čechům to bude těžké. Navíc ve čtvrtfinále je možné vše, ale týmu patří zasloužená gratulace," komentoval postupové šance hrdina zápasu Ronaldo. 

Dva body. Přesně takový byl bodový zisk Tottenhamu po osmi odehraných kolech, když před čtyřmi lety Harry Redknapp převzal klub. Nejenže dostal Kohouty z pásma sestupu, Harry vybudoval tým, který se dokázal měřit s mnohem bohatší elitou nejen anglické ligy. Důkazem toho budiž umístění v Top 5 Premier League tři roky po sobě, nebo účast ve čtvrtfinále Ligy mistrů. Klub měl jasnou vizi a hrál pod Redknappem krásný fotbal. A i přesto, že nešlo s Harrym ve všem souhlasit (např. vyhnání Keana), tak takhle to rozhodně skončit nemělo. Harry, díky za všechno!

Fotbal a Terry Pratchett. Dvě nejlepší věci, jaké kdy Anglie dala světu. Přesně tak zní recept Nevídaných akademiků. 

   Do Ankh Morporku dorazil fotbal... Tedy on už tam byl dávno. Jenže hře, jak ji známe, se tento sport nepodobal ani za mák, spíše to byla jen příležitost k tomu někoho na ulici parádně zmlátit. Dokud se Patricij města nerozhodl tuto brutální zábavu předělat a dát ji pravidla. Místo do plechovek se tak začalo kopat do míče, který dělá bummpin, když s ním udeříte o zem a zároveň vzniklo nové mužstvo - Neviditelná Univerzita. Profesoři z Neviditelné Univerzity musí zformovat svá ochablá a líná těla a bez použití magie sehrát a hlavně přežít vůbec první utkání nového fotbalu. 

   Nevídaní akademikové jsou zatím poslední knihou ze série o Úžasné země z pera Terryho Pratchetta, která vyšla v českém překladu, a jako taková vůbec nevybočuje z řady svých předchůdců, jež rodák z Beaconsfieldu napsal. Je zde typický Pratchettovský humor, ze kterého je navíc znát, že Pratchett toho hodně má hodně načteno a je úplně jedno, jestli se jedná o filozofii, psychologii, historii atd. Dále zde jsou velice sympatické postavy, či svižný příběh. Jenže kromě toho si kniha nese i negativní prvky Pratchettovy práce. Tím nejvýraznějším je nezvládnutý konec, nebo štěpení příběhu do několika linií. To v předchozích knihách nebývalo na škodu, protože vedlejší linky se v závěru vždy spojily s tou hlavní a ukázaly, že mají své opodstatnění. Jenže to se bohužel o Akademicích říci nedá a kniha tak působí dojmem, že je uměla natahována. Ale i přesto se jedná o příjemnou a svižně napsanou četbu.

   A nedá mi to, abych nezmínil část, ve které se vypráví o týmu v růžových dresech a mužnosti jeho členů, protože sám v jednom takovém působím :-)  

Dočteno: 24.5.2012

SPELLCROSS

„Lidstvo si před invazí myslelo, že nemá hranice. Brzy se však o nich přesvědčilo a nebylo to nic povzbudivého.“

Postavte se do čela vojska, jež je poslední nadějí této planety, v úchvatné tahové strategii od slovenských tvůrců.

Mayská předpověď o konci světa je zcela mylná. Chcete vědět proč? Pravá apokalypsa totiž nastala již v roce 1998, kdy vyšla strategie Spellcross, takže vězte, že v tomto roce se nám již nic špatného nestane.

Silné bouře, ničivá zemětřesení, mohutná tsunami, to vše náhle začalo ničit naší milovanou planetku. Jenže vzbouřená příroda by byla to nejmenší, co lidstvo potkalo. Svět se totiž pohroužil do neproniknutelné mlhy, ze které se na zemský povrch vyřítily krvelačné bestie, které začaly likvidovat vše živé. Lidstvo mělo na kahánku a proto se vlády toho, co zbylo, rozhodly zahodit staré spory a sjednotit své síly proti neznámému nepříteli. Tak vznikla Aliance Země a právě do role jednoho z velitelů nově vzniklé armády se musí hráč ve hře vtělit, aby mohl odvrátit vyhlazení lidstva, ale to je ještě dlouhý příběh…

Hluboko ve ztraceném teritoriu

Other Side – zpočátku lakonické označení nepřítele, které se později vžilo jako oficiální název, naznačuje, kolik toho lidé o svém novém nepříteli na počátku invaze vědí. Jistá jsou jen základní fakta. Nájezdníci nepocházejí z našeho světa a s největší pravděpodobností je pohání magie. Nelítostní Orkové, krvelační Vlkové, okřídlené opice, houfy Nemrtvých vstávajících z hrobů a spousta dalších. Ti všichni vzali náš svět útokem. A právě uprostřed ztraceného území se nachází hlavní hrdina příběhu – kapitán John Alexander. Hra začíná a hráč je nemilosrdně vržen do víru boje. Jeho prvním úkolem je přežít a dostat ztraceného důstojníka do bezpečí. Hra tak z počátku může vypadat jako slovenská variace na Fallouta, ale za tím vším je mnohem víc. Únik s Alexandrem před neorganizovaným nepřítelem je totiž jen malým krůčkem a není to žádný malý krok, o kterém mluvil Neil Armstrong, když poskakoval po měsíci. V rámci celku hry je to absolutně neznatelná část a opravdová hra začíná až po splnění tohoto úkolu. To se totiž Spellcros, který do té doby vypadal jako slibné tahové RPG mění na ještě slibnější tahovou strategii.

Na steč!

Strategická a bojová mapa, to jsou dvě základní části hry, při čemž obě jsou stejně důležité. Na strategické mapě si hráč může kupovat nové vojáky, transportéry, tanky atd. následně je vylepšovat, řadit své vojáky do pluků, provádět výzkum a získávat tak o neznámém nepříteli nové informace a konečně vybírat si na mapě území, na která chcete vést svoji ofenzívu a tím logicky přecházíte na mapu bojovou, kde rozestaví své vojáky a boj může začít. 

Samotné boje nejsou zpočátku tak těžké. Je to dáno především nízkou inteligencí protivníků, kteří se celkem lacino nechají vyprovokovat k útoku na předem opevněné pozice, ale obtížnost hry postupem času velice rychle stoupá. Není to ani tak dáno rostoucí inteligencí soupeře jako spíše tím, že nepřátelům při postupu kampaní stále více nahrává terén a rozestavění jednotek. Ono se totiž mnohem lépe bojuje proti slabě ozbrojenému Orkovi, který musí dojít až k vám, aby do vás mohl seknout sekerou, než proti mechanickým strojům, které na vás střílí z míst, kam na ně ani nevidíte. Je to právě vysoká obtížnost, která tvoří ze Spellcrossu tak nezapomenutelnou záležitost, kterou je. Samotné boje probíhají vcelku jednoduše. Nejdříve táhnete vy a poté soupeř a pak zase dokola. Je to velice podobné šachům, konec konců i herní mapa je pokryta čtvercovou sítí, po které se jednotky pohybují, s tím rozdílem, že můžete v jediném kole táhnout se vším, co máte k dispozici a nemusíte si k útoku vybírat jen jednu část své armády. Každá jednotka má takzvané akční body, které může použít buď k pohybu nebo k útoku, když tyto body vyčerpáte, tak musíte počkat, až nepřítel dokončí své manévry, aby jste mohli zase pokračovat. Díky tomu je hra velice klidná a vždy máte dostatek času na to si vše dokonale promyslet. Jediné chvíle, kdy se toto obrací proti hráčům, jsou únavné mise, kdy musíte doručit konvoj se zásobami z bodu A do bodu B. Jediná možná cesta konvoje se totiž vždy klikatí napříč celou herní mapou a dlouhé přesuny vašich vozidel, kdy se nic neděje, nejsou moc zábavné. V těch momentech by hře prospělo, kdyby šla na chvíli přepnout do real-timového módu, a nebo kdyby alespoň šlo pohybovat s více jednotkami najednou.

Možná to zní, že boje ve Spellcrossu jsou velice jednoduché. Nepřítel přijde, vy do něj vyprázdníte obsahy svých zásobníků, nepřítel zaútočí, vy do něj vyprázdníte obsahy svých zásobníků… jenže tak to není. Ve hře je spousta faktorů, které musíte sledovat. Jedním z nich je například terén. Pokud postavíte svůj tank na kopec, tak mu automaticky zvyšujete dostřel, kdežto když vjedete do údolí, tak je to asi to samé, jako byste si na střechu svého vozidla přilepili obrovský terč.  Své vojáky můžete také schovávat do zákopů, čímž se stávají odolnější vůči nepřátelským útokům. Jenže potom zase musíte sledovat morálku zakopaných vojáků, hrozí totiž, že se vašim demorazilovaným mužům zhorší muška, nebo, že vám dokonce utečou z boje. Za všechny pak ještě jmenujme jednoduchý ale za to velice účinný RPG systém. Za každý zásah do nepřítele získávají vaši vojáci body zkušenosti, díky kterým postupují na vyšší úrovně, čímž se jim zvyšuje síla útoku, obranné číslo i počet akčních bodů a věřte, že to na jaké je jednotka úrovni, je opravdu znát a to jak u vás, tak u nepřítele a transportér na vysoké úrovni je tak mnohem platnější, než právě zakoupený tank. Jedinou slabinou tohoto systému je fakt, že maximální úrovně, které jde u jednotek dosáhnout je level  12, na který můžete své vojáky dostat již v polovině hry.

Nejen bojem živ je voják

Nebyl by to ale plnohodnotný herní zážitek, kdyby nabízel jen zábavné boje a tak Spellcross nezapomíná ani na poutavý příběh. Jistě, invaze nepřátelských sil není nic nového, ale právě ta konfrontace tupých bestií vybavených středověkými zbraněmi a magií s moderní technikou je jednou z nejsilnějších složek příběhu. Jak John Alexander postupuje hierarchií Aliance, tak se toho dozvídáte více jak o nepříteli, tak o samotném vývoji války. Příběh je vám sice podáván jen krátkými depešemi a videoscénami, které předělují přechody mezi mapami kampaně, ale naléhavost textů působí tak, že se hráč do hry opravdu vžije a cítí úzkost, když postupuje zničenou, nepřítelem spálenou krajinou. Zároveň je chvályhodné, že vývoj války je celkem realistický, takže se hra neustále nestupňuje. Někdy narazíte na území, které působí, že si tam jen pár nepřátelských jednotek přijelo udělat piknik, jindy zase div nevypustíte duši při boji o pár metrů bažin a tento efekt funguje v celé kampani, takže nejtěžší moment hry přichází zhruba v její polovině, protože nejdříve se jen bráníte, ale později jste to naopak vy, kdo vede ofenzívu. Jediné, co příběhu trochu škodí, je jeho závěr, který sice sympaticky pomrkává po prostoru pro druhý díl, ale přílišná snaha o vytvoření silné mytologie boří to příjemné tajemnou, které hře slušelo mnohem více.

Celá kampaň je pak rozdělena do několika úseků, ve kterých se ve více jak 100 misích podíváte jak Alp tak do vyschlé pouště. Ovšem zde musí směrem k vývojářům směřovat silná výtka, protože prostředí není moc nápadité. Zahrajete si totiž jen v lesích mírného pásu, na poušti a v nepřítelem zpustošené krajině. To, co se vydává za Alpy, by totiž klidně mohly být lesy někde třeba u Příbrami.      

Dobojováno

Suma sumárum se jedná o opravdu poctivý kousek z herní historie, jaký se dnes už jen tak nevidí. Spelcross opravdu není pro každého. Jedná se totiž o příšerně dlouhou, těžkou, často zdlouhavou hru, ale ty odvážné, kteří se nenechají zhnusit dnes již archaickou grafikou, odmění perfektní atmosférou, zajímavým příběhem a především neuvěřitelně propracovanou strategickou a bojovou částí.

.

    Před pondělním zápasem NHL mezi Anaheimem a Edmontonem ve vzduchu již moc otazníků neviselo. Před zápasem bylo totiž dávno jasné, že se ani jeden z týmu, jež se krčí na dně západní konference, nepodívá do Play-Off nejslavnější hokejové soutěže světa. Zároveň tak bylo jisté, že domácí Kačeři si v letošní sezóně ve svém svatostánku již nezahrají, protože se jednalo o jejich poslední domácí utkání. Zbývalo tak odpovědět na poslední otázku, která zmítala celým stadiónem. Prodlouží si největší hvězda Kačerů a zároveň nejproduktivnější hráč v historii klubu, Teemu Selänne, své působení v kalifornském týmu o další rok? Zápas, ve kterém Anaheim podlehl Olejářům 1:2, tuto otázku nezodpověděl. 

   "Ještě jeden rok," znělo jednohlasné skandování celým stadiónem za doprovodu bouřlivého potlesku všech diváků, ale i hráčů a trenérů. K vidění byly desítky cedulek a transparentů, které vyzývaly jednačtyřicetiletého Fina k tomu, aby s Anaheimem ještě o rok prodloužil smlouvu. Selänne mezitím kroužil po ledové ploše a jeho lesknoucí se oči prozrazovaly, že mu tato výzva od diváků není lhostejná: "Vždy jsem tady měl skvělý vztah s fanoušky. Díky nim jsem se tu já i moje rodina cítil vždy jako doma," pronesl po utkání dojatý Selänne. "Stále mám pro hru vášeň a cítím vzrušení z každého zápasu. Větší část mně chce ještě pokračovat, než ta co nechce. Ale musím si vše pořádně promyslet, teprve pak to bude stoprocentní," dodal na závěr.  

   Sám finský útočník si určitě představoval lepší potencionální rozlučku, než jakou byl pondělní zápas s Edmontonem. Jeho Anaheim předvedl dobrý výkon, jenže nepozornost v úvodu první třetiny stála Kačery zápas. Během šesti minut si totiž ukradl zápas pro sebe, tedy alespoň po hokejové stránce, Selänneho krajan a jmenovec Teemu Hartikainen, který dvěma góly zařídil výhru hostujících Olejářů. V té samé třetině se dokázal prosadit i Selänne, jenže jeho šikovná teč nakonec znamenala jen zmírnění výsledku na 2:1 pro hosty. Anaheim v závěru zápasu dělal vše možné pro to, aby se svými fanoušky rozloučil důstojně a lidově řečeno bušil do soupeřovy brány jako hluchý do vrat. Jenže se jednalo o vrata, která brankář Devan Dubnyk zavřel na hodně silnou petlici. 

   Teemu Selänne strávil drtivou část ze své dlouhé zámořské kariéry právě v Anaheimu a Kalifornie se tak stalo jeho srdeční záležitostí. Během svého působení v NHL se Skandinávec stal devatenáctým nejproduktivnějším hráčem v historii této soutěže a zároveň třetím Evropanem, který v zámoří nasbíral nejvíce bodů. V roce 2007 se svými Kačery zvedl nad hlavu slavný Stanley Cup. V posledních letech se stalo již evergreenem, že šikovný Fin podepsal s Anaheimem smlouvu vždy na jeden rok a na konci sezóny fanoušci vždy napjatě čekali, zda dojde k jejímu obnovení. Zatím se pokaždé dočkali kladné odpovědi. Uvidíme, jak tomu bude letos. "Je tu opravdu silný tým. To znamená zářnou budoucnost," předpovídá Selänne, od kterého by si fanoušci z Disneyho města přáli, aby vedl jejich miláčky i v následující sezóně. 

   Dlouho a netrpělivě očekávané vydání akční RPG hry Diablo 3 proběhne 15. května. Dnes to oznámil výrobce hry, společnost Blizzard, na svém oficiálním webu.

   Hráči se tak po více než jedenáctiletém čekání, od vydání druhého dílu kultovní série, budou moci vrátit do Tristramu a svést souboj s obávaným Diablem.

   "Diablo 3 bylo vyvinuto zcela od základu, tak aby vše perfektně fungovalo," stojí v tiskovém prohlášení, jež tak vysvětluje dlouhodobé vyvíjení hry, které bylo navíc poznamenáno několika odklady a dokonce byl vývoj hry v pokročilé fázi zastaven a celá výroba tak začala nanovo. 

   V Diablu 3 na hráče čekají staré známé postavy jako Barbar či Kouzelník, ale objeví se i nové hratelné charaktery jako Lovec démonů, Mnich a Šaman. 

   Pondělní zápas kanadsko-americké NHL mezi Coloradem a Anaheimem sice v prodloužení opanovaly domácí Laviny, jež si připsaly výhru v poměru 3:2 díky přesné střele nováčka Landeskoce, přesto se v dresu hostujících Kačerů našli dva hráči, kterým tento zápas patřil. Finské duo Saku Koivu a Teemu Selänne se totiž nesmazatelně zapsalo do historie nejen finského hokeje. Prvně jmenovaný nastoupil ke svému tisícímu zápasu v nejslavnější hokejové soutěži světa, zatímco ten druhý překonal svůj dětský vzor a stal se nejproduktivnějším Finem, který kdy v zámořské soutěži nastoupil. 

   Teppo Numminem, Teemu Selänne, Jarri Kurri a Olli Jokinen - řady těchto hráčů doplnil v pondělí večer právě Saku Koivu a stal se teprve pátým hráčem z Finska, který dokázal ve slavné NHL odehrát tisíc zápasů. Pro sedmatřicetiletého rodáka z Turku je tento moment opravdu důležitý, protože již v roce 2001 byla kariéra šikovného Fina ohrožena: "Každý hráč, který v NHL odehrál tisíc nebo více zápasů mi říkal, že právě tohle číslo je ten důležitý milník. Teď s nimi musím souhlasit. V mém případě je to kvůli rakovině ještě výjimečnější úspěch," říká hráč, jenž dokázal porazit zákeřnou nemoc a vrátit se na ledovou plochu. Koivu strávil drtivou část své kariéry v kanadském Montrealu, až na "stará kolena" se rozhodl vyměnit studenou Kanadu za prosluněné kalifornské pláže a jako volný hráč podepsal smlouvu s Kačery z Anaheimu, aby si mohl zahrát v jednom týmu se svým krajanem a velikým kamarádem Teemu Selännem. "Zaslouží si obrovské uznání. Sice je malého vzrůstu, ale je to veliký hráč," pěje chválu na svého kolegu z útoku Selänne, který měl v pondělí sám obrovský důvod k oslavám.

   Do konce zápasu zbývaly necelé čtyři minuty, když při přesilové hře uklidil Selänne puk do sítě. Finský veterán, který i ve svých jednačtyřiceti letech prohání o generaci mladší soupeře, tak jednak vyrovnal na 2:2 a také v historické tabulce nejproduktivnějších hráčů NHL přeskočil svého hrdinu z dětství Jarriho Kurriho. Selänne měl před utkáním na svém kontě 1398 kanadských bodů, tedy stejně jako Kurri, jehož plakát před lety zdobil Selänneho dětský pokoj. Oba Finové tak drželi v historické tabulce devatenácté místo, na kterém se Selänne nyní osamostatnil: "Je to obrovská pocta," přiznal po utkání historicky nejproduktivnější Fin v historii NHL. Reakce hokejové legendy Kurriho na sebe nenechala dlouho čekat: "Nemohu být hrdější, že je to právě Teemu, kdo se stal nejproduktivnějším Finem v historii NHL. Gratuluji velkému hráči a skvělému kamarádovi." 

   "Dostal jsem se k odraženému puku a snažil se ho co nejlépe trefit," popisuje Finský blesk svou historickou branku: "Je dobře, že jsem se trefil v přesilové hře, ale stejně nám přesilovky nejdou," pojmenovává Selänne hlavní příčinu toho, proč se Kačerům v posledních dnech tolik nedaří a proč ztrácejí tak cenné body, díky kterým by mohli bojovat o účast v Play Off. Ať už se Anaheim se Selännem objeví ve vyřazovacích fázích NHL, či nikoliv, je v zájmu každého fanouška hokeje doufat, že "Finský blesk" ještě nepověsí brusle na hřebík a svoji hráčskou kariéru si ještě o jednu sezónu prodlouží. To, že má Selänne modernímu hokeji stále co nabídnout, dokazuje i fakt, že je v letošní sezóně nejproduktivnějším hráčem svého týmu.

      703 - Přesně tolik asistencí již nasbíral během své kariéry Teemu Selänne v zápasech základní části kanadskoamerické NHL. Při takovém množství asi není možné, aby si "Finský blesk" pamatoval všechny gólové přihrávky, které v nejslavnější hokejové soutěži světa zaznamenal, ale tu z pondělního zápasu proti Edmontonu si bude pravděpodobně pamatovat celý život. Veterán Kačerů šikovnou přihrávkou o mantinel vyslal do samostatného úniku Bobbyho Ryana, který precizně provedeným blafákem překonal brankáře Chabibulina. Selänne tak jednak pomohl svému týmu k výhře 4:2 a druhak se v historické tabulce produktivnosti NHL dotáhl na svůj dětský idol Jarriho Kurriho. 

   "Jako kluk jsem měl jeho plakát na zdi," vzpomíná Selänne, jež se svými 1398 body posunul v historické produktivnosti na devatenácté místo. Tedy na stejnou pozici, na které je jeho učitel a kamarád Kurri. "Jarri mi před pár dny psal, abych si pospíšil, že za pár týdnu přijede. Doufám, že do té doby budu v tabulce již před ním," pokračuje hráč, jež ve svých jednačtyřiceti stále dokazuje, že nepatří do starého železa. 

   Selänne se v s Krurrim sešel v Anaheimu v roce 1996. Zatímco Teemu tehdy svoji kariéru teprve rozjížděl, Jarri byl už na jejím konci. "Hodně jsem se toho od něj naučil. Ať už na ledě, nebo mimo něj," přiznává Selänne. 

   Z Evropanů je před "Finským bleskem" pouze Jaromír Jágr a Slovák Mikita. Pokud se na tabulku podíváme z pohledu aktivních hráčů, tak se souboj omezuje již pouze na Jágra se Selännem.

Když dva dělají totéž, není to totéž 

   5:5, to není výsledek šíleného hokejové utkání, ale počet zlatých sošek, které na letošních Oscarech získali dva největší favorité: Hugo a The Artist. 

   Celý večer 84. předávání cen akademie se nesl v příjemném retro duchu, jež kladl důraz na filmovou historii a úctu k ní. Stejně tak jako filmy s největším počtem nominací Hugo od legendárního režiséra Martina Scorseseho a nezávislé překvapení The Artist. Oba filmy se vyznávají z lásky k éře němých filmů, jenže oba uchopily látku zcela z opačného konce. Zatímco Scorseseho půvabná pohádka využívá k vyprávění svého příběhu nejmodernější technologie a demonstruje tak, čeho je současný film schopný, při čemž nutí diváky uhýbat před obrovskou a z obrazu vystupující tváří Sachy Barona Cohena, stejně tak jako lidé před lety uskakovali před lokomotivou bratrů Lumiérů, tak francouzský "nezávislák" The Artist vypadá tak, jako by vznikl v době, kterou oslavuje. Snímek jde tedy proti proudu, když je černobílý a dokonce němý, ale přesto není ani chvilinku nudný a navíc vypráví svůj příběh s neuvěřitelnou elegancí, aniž by se stal parodií či kopií filmů, které oslavuje. 

   Oba snímky proměnily polovinu svých nominací (Hugo 11, The Artist 10) a odešly tak z oscarového kolbiště nerozhodně, při čemž zřejmě nepřekvapí, že Hugo si odnesl zlaté sošky z technických kategorií (kamera, výprava, střih zvuku, mix zvuku a vizuální efekty), zatímco němý kolega si odnesl hlavní ceny z "umělečtějších" kategorií (nejlepší film, režie, nejlepší herec, kostýmy a hudba). 

  Ve zbývajících kategoriích kralovala Meryl Streep, která si domů odnesla celkem již třetí zlatou sošku za herecký výkon ve filmu Železná lady, zatímco herecký veterán Christopher Plummer získal svoji první nejslavnější filmovou cenu. Nejlepší herečkou ve vedlejší roli se stala Octavia Spencer ze snímku The Help. Sošku pro nejlepší animovaný film získal můj obrovský favorit Rango. 

Gratulace vítězům a čest poraženým

     Pondělní dohrávka 24. kola anglické Premier League mezi domácím Liverpoolem a Tottenhamem slibovala ofenzivní podívanou, ale nestalo se tak. Byl to především úporný souboj obran a ze zápasu, ve kterém hosté z Londýna úpenlivě bránili své pokutové území a domací naproti tomu nebyli schopni vytvořit si pořádnou gólovou příležitost, tak vzešla bezbranková remíza. Je tedy jasné, že se diváci předváděnou hrou příliš nebavili, ale přesto se během utkání objevil moment, který pobavil všechny fanoušky na stadionu i u televizních obrazovek a to bez ohledu na klubovou příslušnost. 

     A to, když se matka příroda rozhodla přerušit právě probíhající taktickou bitvu. Světelný ukazatel odkrojil ze hry jedenáctou minutu, když na hřiště vběhla kočka. "Jak je proboha možné, aby se kočka dostala na fotbalový stadion?" nechápal pobavený komentátor televizní stanice Sky Sports - Allan Perry. Kočičí hrdina si to za hlasitého ohlasu všech přítomných fanoušků namířil přes celé hřiště k brance hostů. Obkroužil brankáře Brada Friedela a poté se nechal polapit pořadateli. 

     Kočičí narušitel se stal okamžitě internetovou senzací. A zatímco se zvíře pravděpodobně nacházelo někde v útrobách stadionu a domací fanoušci bučeli na hvězdu Tottenhamu - Garetha Balea, který je popudil svým chováním, měla kočka již založený účet na sociální síti Twitter pod přezdívkou, vycházející z názvu nejslavnější tribuny stadionu Anfield Road, Kop Cat. "Během svého tříminutového pobytu na hřišti jsem obešla více protihráčů než Stewart Downing za celou sezonu," zněl jeden z prvních vzkazů fanouškům, kterých se během chvilky přihlásilo k odběru více než 16 000.