JASON_X

Drsný a syrový kousek z odpudivých favel L.A., kde se španěláci a kafři vzájemně masí hlava nehlava, porcují se mačetami a dohromady je spojuje pouze to, že upřímně nesnášejí policajty. Muži i ženy v modrém mají opravdu nezáviděníhodnou práci, aspoň tedy v tomhle filmu. Začátek, kdy byl záběr snímaný palubní kamerou policejního vozu, mě zaujal, následná rozklepaná ruční kamera v rukou Jakea Gyllenhaala mě neodradila, říkal jsem si, že je to jen rádoby originální a autentický úvod a brzy to přestane. Ovšem chyba lávky. Je to totiž další film z řady podobných "moderních" filmů, kdy kameru drží rozklepaný retard s parkinsonem a našňupaný speedem. Abych nedostal záchvat epilepsie, občas jsem během fimu otráveně odvracel oči stranou. Všude okolo na tenhle idiotský způsob natáčení slyším a čtu negativní reakce, a přitom se podobná svinstva stále točí dál. Nechápu. Ale jinak příběh dobrý a dokonce bez nějakého velkého otravného happyendu.

Pro jedny hloupoučká televizní sci-fi střílečka, pro druhé vrcholně relaxační záležitost a zdroj příjemně pokleslé a nekomplikované zábavy. Mně se to prostě líbí a hotovo! Je to vydatně oddechové, netváří se to / nebere to samo sebe příliš vážně (jako třeba sucharský Star Trek), ale je to točeno s nadsázkou a sebeironií. Všechny hlavní postavy jsou mi nadprůměrně sympatické, mám rád rasu Nietzscheanů, Magogové dělají legrační salta vzad když to do nich někdo nakropí bazukoidem... Jako večerníček před spaním vynikající. Viděl jsem kdysi dávno všechny řady, je pravda, že jejich kvalita měla klesající tendenci, ale první dvě jsou skvělé.

Dlouho se mi kdysi, už jako Tarkovskému věrnému fanouškovi, nedařilo v nějakém pražském filmovém klubu či art kinu na tenhle snímek narazit. No a když jsem se konečně (myslím že v Ponrepu) dočkal, byl jsem dost zklamaný. Ty samé výtky jako u Stalkera - proč probůh musela být postava Erlanda Josephsona ztvárněna jako ufňukaný slaboch?! Ten film by mohl být tak krásný a silný, s takovou velkou a hlubokou hlavní myšlenkou, s tak nádhernými obrazy... Ale to neustálé kňourání hlavního "hrdiny" mi neskutečně lezlo na nervy. Jistě, každý by měl v jeho situaci strach a vnitřní pochyby, ale nechoval by se snad jako baba. Dnes už lidé naštěstí nejsou odkázáni na filmové kluby, neb existují počítače a internet, ten film už mám dlouho uložený, ale stále se nějak nemůžu dokopat k tomu, abych si ho pustil znovu. Až se tak stane, tuhle recenzi třeba přepíšu, nebo doplním. Zatím tedy za tři.

Kdejaká filmová zhovadilost vychází na Blu-ray a tohle geniální scífko ne? Nechápu to a protestuju! Musím tak koukat na nějaký nepříliš kvalitní HDTVrip s japonskými permanentními titulky, nebo na neméně nekvalitní DVD. (EDIT: už to naštěstí neplatí!) Ed Harris je sympaťák, se kterým by všichni chlapi chtěli kamarádit, Michael Biehn je v záporné roli psychotického vojáka nadmíru přesvědčivý a Elisabeth Mastrantonio je krásná a oduševnělá zároveň. A sugestivní scéna jejího topení se v miniponorce se mi nesmazatelně vryla do paměti už při prvním zhlédnutí. Konec filmu je sice kapánek naivní a hloupoučký, no ale co, vždyť je to přece pohádka. P.S.: Jen pořád nevím, který závěr se mi líbí víc, jestli ten z normální, nebo z prodloužené verze.

Po Zrcadlu druhý Tarkovského vrchol, podle mého soudu. Nevím, který z nich je ten vrcholnější. Obrazově nádherný film s nádhernými dlouhými záběry, s niternými dialogy, s nádhernou hudbou, s geniálním Olegem Jankovským v hlavní roli. A tentokrát z Itálie. Vůbec to není naškodu, na italštinu si člověk rychle zvykne a jelikož má celý film ruskou atmosféru a nese Tarkovského nezaměnitelný rukopis, ani mu to už časem nepřijde. Je to zkrátka ruský film. Stejně jako v Zrcadlu a ve Stalkerovi, diváka co chvíli oblaží nádherné obrazy, třeba všelijaká zátiší a zákoutí s prvkem tekoucí či kapající vody. To nejlepší však přijde v závěru. Nezapomenutelný závěrečný obraz symbolického prolnutí se Evropy, Ruska i hrdinova dětství je druhým nejkrásnějším záběrem, který jsem kdy ve filmu viděl. Tím prvním je totiž předchozí bezmála desetiminutová scéna s Olegem Jankovským a svíčkou v Bagno Vignoni. Tyhle dvě scény jsou pro mě jakýmsi resultátem všeho, čím mě Tarkovského tvorba tolik oslovuje.

Tohle je opravdu strašně těžké - ten film je naprosto úchvatně natočený, má úchvatné exteriéry, silnou atmosféru, úžasné hlubokomyslné dialogy, je to překrásné, ale... Ale ta postava Stalkera. Každý, kdo četl literární předlohu od bratranců Strugackých ví, že Stalker byl hrdina, neohrožený macho, vlk samotář, vůdce/průvodce do neznáma, do Zóny. To, co z něj Tarkovskij udělal, se mi nelíbilo. Jurodivý ufňukaný strašpytel, to je v kostce Tarkovského Stalker. Stalker, který se schovává za člověka, kterého má vést, fuj. Mně je hodně blízká Tarkovského duchovnost, o to nejde, chápu co chtěl vypovědět, jde o to, že si myslím, že to šlo zkrátka natočit lépe. Kdyby Stalkera hrál třeba Oleg Jankovskij takovým stylem, jakým hrál v Nostalghii, bylo by to dokonalé, takhle je to bohužel místy spíš protivné, což píšu nerad.

Pomalá, těžkomyslná a filosofující sci-fi podle vynikající knihy Stanislawa Lema. Žádná povrchně poutavá akce, ale děj nabitý dušezpytnými dialogy a nastolující zajímavé úvahy o podstatě lidské duše a existence. Velkou výhodou je pro diváka znalost knižní předlohy, protože Tarkovskij ji zfilmoval podobným svérázným způsobem, jako Kubrick Clarkovu Vesmírnou odysseu, tedy svou vlastní filmovou řečí a bez velkých ohledů k literární jednoduchosti a doslovnosti. Sledování Soljaris je pro mě vždycky vrcholná estetická slast a příjemně relaxační zážitek. Ale člověk musí mít chuť a čas se vnitřně zastavit a mít rád Tarkovského specifický režisérský styl. Ozdobou filmu je pak výborná a krásná Natalja Bondarčuk.

První významný Tarkovského film a můj hluboký divácký zážitek. Obrazy ze staré Rusi, syrové, kruté a zároveň produchovnělé a krásné. Můj vztah k ruské kultuře si prošel cestu od přesudků a naprostého odmítání všeho ruského vo vremja socializma, až po obdiv a niterný vztah k ruskému historickému, literárnímu i filmovému odkazu v čase dospělosti.

Tenhle film je moje srdeční záležitost, těžko se to objektivně vysvětluje, protože spousta lidí ho nijak výjimečným nebo zajímavým neshledává. Poprvé jsem ho viděl někdy v polovině devadesátých let ve filmovém klubu Golem v pražském Paláci kultury. Bylo tam tenkrát vyprodáno a uvaděčka nechala asi deset nešťastníků, na které se nedostalo místa (včetně mě), sledovat film v sedě či v leže na zemi mimo prostor se sedadly, to už by se dneska v Praze asi nestalo. Film na mě zapůsobil příjemně jako morfium, šel jsem pak pěšky domů noční Prahou přes Nuselský most a věděl jsem, že jsem byl ten večer svědkem něčeho významného. Viděl jsem ho pak ještě mnohokrát, spolu s jinými Tarkovského filmy, a pokaždé to byl hluboce niterný zážitek, bylo mi to něčím ohromně blízké, oslovovalo mě to, promlouvalo to přímo ke mně... Já vím že to zní hrozně, sám nesnáším patetické kecy, ale tak to prostě je. Všechny obrazy ve filmu mají vztah k Tarkovského vzpomínkám, k jeho dětství a dospívání, jak jsem později zjistil při četbě jeho deníků. Ale na Zerkalo se dá koukat i "jen" jako na filmovou báseň, uklidňující a meditativní. A ta překrásná barokní hudba! Hlavně skladba od Purcella mi zní často hlavou, je nadpozemská. Dlouho mi trvalo, než jsem zjistil její název. Možná teď tedy někomu usnadním práci - je to 25.píseň s názvem "They tell us that you mighty powers above" z Purcellovy barokní opery The Indian Queen, ovšem v aranžmá Bath Festival Orchestra pod taktovkou Yehudi Menuhina (červenec 1965). https://www.youtube.com/watch?v=JRKZh6RNgCc

Tak pokud jsem předchozím X-Menům (kromě Last Stand) dával za pět, tady bych musel dát šest! Zatraceně, jak se mi tohle líbilo! Příliš jsem od filmu raději neočekával, ale už po nějaké čtvrthodině mi spadl kámen ze srdce a po zbytek času jsem nevycházel z nadšení. Pro fanouška celé série byla blaženost vidět mládí a vývoj postav Profesora X, Magneta, Mystique, Beasta a jejich vzájemného vztahu, to vše navíc podáno uvěřitelně a nekřečovitě. Kevin Bacon coby hlavní záporák naprosto excelentní, jeho telepatická "subinka" January Jones nádherná a zářící tak, že vedle ní všechny ostatní ženské postavy působily jako obyčejné pipky (včetně jinak velmi okouzlující Rose Byrne). Pár výborných scén - třeba ta s malým Magnetem v lágru, nebo s už starším v jihoamerické hospodě. A nezapomenutelná krátká scéna s Wolverinem v baru je ona pověstná třešnička na dortu.