JASON_X

Vzpomínám si, že po prvním zhlédnutí tohohle filmu jsem byl takový nějaký trochu rozčarovaný, byl jsem dosud zvyklý na úplně jiné podání filmů o Batmanovi, infantilnější, grotesknější, comicsovější... A musím přiznat, že se mi takové podání líbilo, byly to zkrátka pohádky. Ale tenhle Batman je film pro dospělé, úplně jiná třída. Po Nolanovi už se ke starým Batmanům najednou nějak nemám chuť vracet.

Z celé Nolanovy Batmanovské trilogie je tohle jednoznačně můj nejoblíbenější kousek, i když i ty ostatní dva jsou skvělé. Ale tohle je prostě vrchol. Christian Bale je ze všech dosavadních Batmanových ztvárnitelů ten nejlepší, jeho protivník v podání Heathe Ledgera ten nejzlověstnější, celý film je od začátku až do konce parádní podívaná nabitá akcí, se skvělým scénářem, precizní kamerou, zkušenou režií a působivou hudbou. Filmová delikatesa, další slova jsou zbytečná.

To samé, co jsem napsal o dvojce. Nebýt jedničky, tak úžasný film, po nepřekonatelné jedničce ovšem zklamání, navíc některé ty sionské scény a dialogy... No ale závěrečné rozuzlení bylo uspokojivé, popravdě jsem ho napoprvé ani pořádně nevstřebal, takže jsem si to pustil i podruhé, potřetí... no a naposledy už se mi to nezdálo tak špatné...

Asi málokoho dvojka po famózní jedničce nezklamala. Mě tedy rozhodně. Přišlo mi, jako kdyby ten film točil už někdo úplně jiný. Dialogy v Sionu byly místy jak z nějakého stupidního mainstreamového filmu. No ale zase objektivně musím přiznat, že kdyby nebylo jedničky a tenhle film bych hodnotil samostatně, dám určitě za pět. A jednička byla prostě první, je nepřekonatelná a je jasné, že žádná dvojka a trojka už nevzbudí po prvním zhlédnutí tolik překvapení a nadšení. Takže za čtyři. A Monika Bellucci se tolik podobala Jeanne Moreau z Antonioniho Noci...

Moc rád vzpomínám na okamžik, kdy jsem tenhle film viděl poprvé. Vůbec jsem tehdy netušil na co jdu, a není tedy divu, že mě hned úvodní scéna pevně přikovala do sedadla. Pak už jsem jen nevěřícně a se vzrůstajícím ohromením zíral - prvních pětatřicet minut filmu je tak neuvěřitelná, akcí a překvapeními nabitá jízda, že na mě působila jako nějaký psychedelický sen. Bílý králík, první Neův hovor s Morfeem, šílený okamžik se srostlými ústy ve výslechové místnosti s následnou ještě šílenější "hmyzoidní" sondou do břicha skrze pupek, Neovo odpojování a procitání... takový akční spád snad v žádném mně známém filmu k vidění není. Když jsem se dozvěděl pravdu o Matrixu, částečně se mi ulevilo, tep se zklidnil, zklidnilo se i filmové tempo (aspoň dočasně), ale zase mě mrzelo, že už skončil ten fascinující halucinační a adrenalinový zážitek... Odmala čtu sci-fi, takže hlavní myšlenka (pointa) filmu pro mě nebyla nic nového, nebo dokonce převratného. Ale vidět pak na plátně její filmové zpracování, navíc takhle bravurně provedené, byla pro mě velká lahůdka. Minimálně dvacetkrát.

Naprostá senzace. Tohle mi stoprocentně sedlo hned napoprvé. Od té doby mám rád Christiana Slatera a žeru Patricii Arquette. Tarantinův velkolepý, ba geniální scénář je alfou i omegou filmu. Skvělá hudba. Naprosto skvělí herci, všichni do jednoho. Tenhle film mám ještě radši, než pozdější Tarantinovy "vlastní" filmy. Ta úžasná scénáristická hravost, jednoduchost a lehkost vyprávění, hladkost, s jakou na sebe navazují jednotlivé scény... Zkrátka pohádka (pro dospělé), brak povýšený na velezáživnou a zároveň i velezábavnou záležitost. A všichni Siciliáni jsou negři, to dá rozum...

Nebýt "srdcovky" z nostalgie zvané Pulp Fiction, je tenhle film od Tarantina můj jasně nejoblíbenější. Nenapadá mě nic co by se mu dalo vytknout, nebo co bych na něm rád vylepšil. Svou poetikou a pomalostí mi připomíná styl některých mých oblíbených krimifilmů ze sedmdesátek, na rozdíl od "modernějších" devadesátkových Pulp Fiction. Skvělý zážitek a následně kdysi velké překvapení z toho, že se o filmu zdaleka tolik pochvalně nemluví a nepíše jako o už vzpomínaných Historkách z podsvětí. A vynikající herecké výkony všech zúčastněných.

Pět hvězd je samozřejmost. Dodnes rád vzpomínám na onen památný den na sklonku roku 1994, kdy jsem tento snímek poprvé zhlédl v kdysi hojně navštěvovaném pražském kině Dlabačov. Ani jsem tehdy vlastně nevěděl na co přesně jdu, jen jsem o tom filmu někde něco četl či zaslechl, a navíc já jsem tenkrát chodil skoro na všechno. Po shlédnutí jsem byl, jak si vzpomínám, ve stavu mírné euforie z toho, jak mě oslovil režisérův nadhled nad realitou a jeho nadsázka a hravost, stejně jako se mi zhruba ve stejném období otevřely nové úhly pohledu na život a na svět při četbě Ladislava Klímy. Bylo to samozřejmě moje první setkání s Tarantinem. Vlastně napadá mě jedno malé "ale", přesněji vlastně "kdyby"... Kdyby tak Vincenta Vegu hrál raději Michael Madsen, jak ostatně Tarantino původně zamýšlel, než ten mně dost nesympatický Travolta... Ale co naplat.

Audiovizuálně podmanivý film, s překrásnými obrazy a s čarokrásnou klavírní hudbou, ze starého dobrého 19.století, ze starých dobrých koloniálních časů britského impéria. Po jeho skončení jsem měl výjimečně blažený pocit. Je to taky hodně o hercích, respektive o hereckých výkonech a musím říct, že všichni tři hlavní představitelé své role zahráli prvotřídně. Z postavy Harveyho Keitela se vyklube kladný a v jádru něžný samorost, ačkoliv zprvu ve mně vzbuzoval spíš negativní pocity, oproti tomu Sam Neil se projeví jako tyranský omezenec (což mi bylo jasné hned) a to mě uspokojilo, protože tenhle herec je mi strašně nesympatický. A Holly Hunter zahrála emocemi přetékající němou ženu naprosto parádně a nezapomenutelně, viděl jsem ji v tomhle filmu poprvé a měl jsem za to, že je to opravdu nějaká (hlucho)němá herečka.

Mám rád pomalé a realisticky točené filmy, s klidnou, "moderně" nerozklepanou kamerou, takže z tohoto hlediska jsem byl navýsost spokojený. Není to ovšem hraná rekonstrukce střelby v Columbine High School, jak jsem se zprvu domníval, nýbrž zcela fiktivní film touto událostí pouze inspirovaný. Ve skutečnosti se oba hošani zaměřovali na sportovce a jiné svoje neoblíbence (proč by probůh stříleli třeba na tu neškodnou a ubohou brýlatou myšku v knihovně??), nelíbali se (aspoň doufám) spolu ve sprše a nakonec si svorně vpálili kulku do hlavy. Ale i tak to byl zajímavý zážitek. A potěšily mě mé dvě oblíbené Beethovenovy klavírní skladby, i když se do filmu příliš nehodily. / Po druhé projekci po téměř sedmi letech nechápu, že jsem tomu kdysi dal čtyři. Snižuju na bídné tři. Zdlouhavost, nezáživnost, extrémně pitomý konec.