MickeyStuma

Do centra všeho dění se vrací Tommy Jarvis, který si to v minulém snímku s Jasonem Werheesem pěkně vypořádal. Psychické trauma však zůstalo. Od události už uběhlo pár let, ale strach z návratu Jasona ho stále ovládá. Když se najednou začne zvyšovat počet zavražděných, vyvstala pochopitelná otázka. Opravdu se Jason vrátil ze světa mrtvých? Myšlenka námětů není nezajímá a dá se říci, že v rámci volného pokračování je naopak nápaditá. To se však bohužel již nedá říci o scénáři. Sice se říká, že v jednoduchosti je síla a jsou případy kdy to skutečně stačí na ohromný biják, ale tady se to prostě nepovedlo. Příběh bez děje, dialogy katastrofální a o hereckých výkonech se raději ani nezmiňovat. V tomto snímku je spousta mrtvých, ale většinou se to děje mimo obraz, tudíž v rámci svého žánru je takové počínání nejenže nezajímavé a nudné, ale dokonce až směšné. Je sice fakt, že se tady více pracuje se záhadou, kdo že je vlastně ten vrah, tudíž to má spíše kriminální podtext, ale to v rámci série na věci nic nemění. Napětí, strach, šílenosti? Ale kdepak, v tomto díle skutečně ne. Snímek spíše budí dojem, že se jedná o prosťounký televizní film, který se bojí do toho pořádně šlápnout. Při porovnání s prvními díly tedy hodně rychlý sešup dolů.

Lze smrt ošálit? S takovou myšlenkou už pracovala filmová série pod názvem ´Nezvratný osud´, která měla v době uvedení tohoto druhého snímku o hlasu smrti tři filmové epizody. Tvůrci sice použili stejnou myšlenku, jen původ ze zcela jiného důvodu. Zkrátka a dobře, motiv činů a jejich průběh je zcela jiný. S předchozím snímkem tudíž nemá absolutně nic společného, takže po divácké stránce působí jako naprosto jiný film. Má však všechno, co porovnávaná filmová série o nezvratném osudu. Jednoduchý avšak pevný příběh, okázalý dějový a hlavně takříc znepokojující vývoj, patřičnou atmosféru a vůbec hororové nadšení bez potoků krve a hromady usekaných těl. Nijak náročný hororový thriller hrůzu sice nenavodí a ani nenadchne nějakou emocionální dramatizací či jinak žánrově všudypřítomnými lekačkami, avšak za pozornost určitě stojí. Už kvůli té sérii o nezvratném osudu.

Už jen skuteční pamětníci si dokážou připomenout krásnou melodickou písničku pocházející z tohoto snímku pod názvem ´U nás jaro nekončí´, která patří ke směti budovatelských písní k dobré náladě a pracovní ušlechtilosti. Takový je samozřejmě i tento veseloherní snímek o hledání nové nejlepší písničky československým rozhlasem. Námět již dnes není ojedinělý, což znamená, že takováto dějová šablona se používala hodně často. Autor krásných písniček se skutečně najde, jenomže se kvůli obavám z neúspěchu a následné ostudy prezentuje pod pseudonymem a tak nikdo neví, kdo to vlastně je. Začne po něm urputné pátrání a jen divák po chvíli zjistí, že je blíže, než si kdo myslí. Jak to celé dopadne už musí být každému jasné. Moralizační aspekt příběhu je totožný s tzv. výrobními agitačními snímky, což je - věřit si. To, že si někdo myslí, že něco nedokáže ještě neznamená, že tomu tak i skutečně je. Důležité je to alespoň zkusit, což znají i mnozí dnešní autoři či zpěváci vystupující v různých televizních soutěžích. Veselohra je skutečně veselá, plná života a úsměvů a co se týče té politiky, zase až tak hrozné to není, i když prezentace společné práce tu samozřejmě nechybí. Obyvatelé domu začnou společně s plnou vervou, energií a samozřejmě s patřičným úsměvem vyklízet dvorek, aby si tam udělali záhonky. Snímek z počátku padesátých let je svou agitační atmosférou na dnešní dobu značně kontraproduktivní, ale na druhou stranu zcela neškodný.

Slovenská humoristická dvojice Lasica-Satinský nebyla ani v Česku v zábavných pořadech neznámým pojmem už pro svůj vlastní nezaměnitelný humor a tak nebylo divu, že tyto dva pánové dostávali, prostor i v českých filmech. Vidět jsme je mohli například v dětském snímku ´Nekonečná-nevystupovat´ (1978). Určitě není náhoda, že si je tvrdě prosazoval i režisér Oldřich Lipský do svého humoristického filmu o mimozemšťanech dělající průzkum o životě a stavu lidstva na planetě Země. Onu lidskou naivitu a podiv nad věcmi denního pořádku by nikdo jiný s takovým respektem zahrát nedokázal. Film se prezentuje převážně jako parodie na filmový žánr sci-fi, ale především je to parodie realismu lidského života a budování technologické struktury takového, jaký skutečně je. No, co se týče doby příběhu, přesněji byl. Realismus socialistického života v první polovině osmdesátých let ve své syrovosti skutečně jak vyšitý. Stálo by za úvahu volné pokračování z doby dnešní, ale kdo by opět tak dokonale scenáristicky zparodoval, a hlavně to tak impozantně zahrál, že? Snímek poukazuje na soudržnosti života, s jakými se běžně každodenně setkáváme a nic z toho nám tudíž nepřijde divné, nebo alespoň minimálně podivné. Prostě jsme se do tohoto životního stereotypu tak vžili, že nám vše připadá zcela normální. Tento snímek na mnohé poukazuje, ale bohužel, vlivem stáří snímku už mnohý humoristický obdiv dokáže ocenit už jen starší generace, která období socialismu skutečně prožila. Proto ta zmínka o volném pokračování.

Kterak nájemný zabiják potká svůj vlastní mladší klon a co z toho vzejde. Akční sci-fi mnohé slibující, ale nepřineslo to nic než rozpaky. Námět není nezajímavý, byť ne originální, neboť setkání se svým vlastním klonem si například užil už Arnold Schwarzenegger ve snímku ´6. den´ (2000), a daleko akčnější provedení, tentokrát s Willem Smithem, mohlo celý koncept posunout zase v rámci akčního žánru o něco dál. Snaha byla, to se musí uznat, ale bohužel, nelze jinak než si postesknout, kde jsou ty časy staré dobré a poctivé akční práce. Energická akce tu samozřejmě je, avšak v CGI provedení, což je hodně viditelné a ve své realizaci naprosto sebepoškozující. Je to tedy rychlý animovaný film, nebo snaha o nové pojetí nepřirozenosti hraného akčního filmu? Tvůrci se naprosto v ničem neposunuli, neboť něco takového bylo vidět už ve snímku ´Blade 2´ (2002) a ´Catwoman´ (2004), což kromě špatného scénáře snímek dokonce pohřbilo. Tento počin však ale také nemá scénář zrovna na výši. Mnohé dialogy v uších až neuvěřitelně skřípou. Snímek je pouhým digitálním experimentem, kde stojí za úvahu pouze digitální omlazení Willa Smitha, právě pro potřeby postavy jeho klonu. Jinak je to všechno ohromně přepálené, jak již bylo výše zmíněno, viditelně animované a vůbec akčně poněkud nesourodé. Tohle vážně natočil Ang Lee?

Televizní seriál ´Charlieho andílci´ (1976) stále Hollywood, jak se zdá, nadále fascinuje a i přes neúspěch seriálového remaku ´Charlieho andílci´ (2011) se pustili do dalšího filmového dobrodružství. Není divu, ženské akční hrdinky jsou dnes in. Jenomže se to opět pojalo jinak a jak se dalo očekávat, tvůrci i s tímto tvrdě narazili. A není divu. Už dle prvního dialogu na samém počátku snímku lze poznat, že to celé má feministické pojetí a to současného diváka prostě nezajímá. Dalším mínusem je bohužel přílišná naivita a nekoncepčnost hlavních hrdinek. Atmosféra snímku se sice hodně přiblížila původní seriálové klasiky, ale diváci jsou už bohužel zvyklí na filmové zpracování režiséra McG z počátku milénia ´Charlieho andílci´ (2000), které sice bylo nemálo přepálené, ale pořád akčně zábavné. Tady naprosto povrchní scénář a neuspokojivé akční sekvence, spolu s neustále se opakujícím důrazem na ženské postavy příběhu, místo toho, aby se soustředilo na příběh, způsobilo, že nad divákem vyhrála nuda a šeď. McG představil holčičí dovádění, jakoby byla děvčata stále v pubertě, ale tady ten nosík nahoru se stal být spíše na škodu, což nakonec také celý snímek pohřbilo.

Celý koncept povídkového filmu vypadá jako televizní pořad ‘Bakaláři’, který si dnes vybaví skutečně už jen pamětníci. Tajemná kráska (Milena Dvorská) poutavě vypráví během jediné noci elegantnímu cizinci (Miloš Kopecký) strašidelné pražské příběhy a tak to téměř i vypadá jako takové české pojetí příběhů tisíce a jedné noci. Máme tu vyprávění o Golemovi a vůli ho znovu oživit, o zhýčkané šlechtičně, která si v době hladu nechá vyrobit z chleba střevíčky a o vražednici, kterou může vysvobodit z prokletí upřímný polibek z lásky. Vizuálně poutavé zpracování ve svém pojetí, dramatičnosti a hereckých výkonech. Každý příběh má svoji hloubku dané myšlenky. Jen výsledný dojem kazí poslední povídka pojednaná jako muzikál. To už bylo zcela zbytečné. Snímek jen pro diváky s citem pro umělecké ztvárnění daného námětu.

Televizní inscenace se solidním detektivním konverzačním příběhem, který je o vydírání a vraždě, které spolu může souviset, ale také nemusí. Dobře napsané dialogy, dobré herecké výkony, avšak podivný konec. Příběh se plynule rozvíjí, buduje atmosféru a jistý druh napětí, které je však záhy utípnuto. Zkrátka v tom nejlepším je najednou střih a případ je vyřešen. A divák se už nedozví, jak na některé podstatné věci vyšetřovatel přišel. Škoda, neboť to takhle vypadá, jako kdyby čtenář z poloviny povídky samou nedočkavostí skočil na samý konec.

Generační příběh o hledání svého místa v životě. Výborná Tereza Voříšková v roli Johanky, která se ocitla na prahu dospělosti a seč se snaží jak může, má problém své příležitosti a výzvy správně uchopit. Vlastní kavárnu v undergroundovém stylu, kde tráví většinu dne. A do té kavárny chodí určitá společnost. Vznikla komunita vypadající na první pohled přátelsky, ale když se podíváme do nitra jedince, uvidíme, že to u každého v osobním životě nějak skřípe. Každý má svůj osud, své možnosti, své cíle. A každý se snažit své překážky překonat jak nejlépe umí. A v takové společnosti Johanka bloudí a hledá sama sebe. Dramatizace sice poukazuje na aspekty vážnosti, ale nikterak netlačí na pilu. A tak vše podstatné osudově tak nějak vyplyne. A na konci zůstává otázka. Dokáže být někdo ve svém životě skutečně šťastný? Námět sice není nijak originální, ale myšlenkově určité nové věci přináší. Možná se tu některý z diváků i najde. Snímek mladých tvůrců ze svého pohledu a jako režijní a scénáristický debut nedopadl zase až tak špatně, jak naopak z pohledu dospělých vypadá.

Moralizační úsměvný televizní snímek o správné výchově svého potomka. Jednoduše řečeno je dějově vyobrazen dopad rozmazlování malého dítěte, v tomto případě, otcem. Přísnost matky naopak poukazuje na nutnost tohoto výchovného skutku. Příběh je postaven dobře, avšak něco takového natočit jako televizní inscenaci je spíše neúcta k dokonalému námětu. Tohle mělo být zpracováno jako celovečerní úsměvná, ne-li přímo bláznivá, filmová komedie se vším všudy. Jako televizní studiový počin spíše vyznívá coby záznam podivnosti hodna spíše na divadelní prkna. Takřka nic nepobaví, i když snaha je. Herci hrají dané charaktery tak jak mají, čímž vyniká preciznost vzniklých konfliktů a ztřeštěností. Ale to je asi tak vše.