MickeyStuma

Co se týče scénáře a technické stránky filmu, jedná se o poměrně nevýrazný snímek, který snad šel ve své době rovnou na video. Drsné akční scény v celém filmu podle toho vypadají. Ano, akční scény ve svých sekvencích docela šlapou na plyn, takže akční fanoušek si snad přijde na své, ale to je asi tak všechno. Charaktery postav spíše pokulhávají, chybí jim hloubka a potenciál. Možná by se řeklo, že na jednoduché akční film to stačí, ale ono, jak se to vezme. Některá technická práce s kamerou a místy i nasvícení evokují spíše komiksovou atmosféru, což by snad mohlo vysvětlovat jednoduchost a celkovou kostrbatost. Osmdesátky takových videofilmů byly doslova napěchované. Jistě by film upadl v zapomnění, nebýt Sandry Bullock v jedné z vedlejších rolí, která je nyní díky své herecké slávě využívána k propagaci filmu. Jedná se o její první filmovou roli, takže film už oslovuje snad jen její fanoušky. Jinak bída s nouzí, která shlédnutelná sice je, ale ani po tolika letech se divákům do paměti prostě nevryje.

Said C. Naciri vystudoval filmovou školu v Los Angeles a své znalosti se snažil uplatnit doma v Maroku. A co se týče technické stránky tohoto jeho druhého filmu, není si na co stěžovat. Něco ho tam naučili. Po scenáristické stránce už je vidět spousta inspirace různými hollywoodskými trháky, ale na druhou stranu, jak to nakonec pojal, proč ne? Hlavní hrdina Amir a jeho přátelé vyloupí banku. Veškerý lup si však ponechá a uteče do vesnice v poušti, kde se musí vypořádat s gangem, který vesnici ovládá. Tam se také setká s moudrým Šahínem, který mu poví o ukrytém pokladu. A to je výzva. Gang je mu samozřejmě neustále v patách. Stačí to? Na nablýskané dobrodružství v marocké poušti je toho až příliš. Said C. Naciri se s příběhem vypořádal adekvátně. Krásné plynutí, budování atmosféry, působivé scenérie, zkrátka vše, co se sluší na srozumitelný dobrodružný film. Co se týče námětové inspirace, filmový fanoušek předobrazy rozpozná okamžitě. Režijní styl alá Robert Rodriguez, od něhož je plně rozpoznatelný i motiv snímku „Desperado“ (1995). Mnohé scény také připomenou snímek „Tenkrát na Západě“ (1968). A co se týče scén různých peripetií s gangem, no jo, „Indiana Jones“ (1981). A dalo by se pokračovat dál. Takže samozřejmě může přijít rozčarování z vlivu oné neoriginality, ale kreativitu začínajícího filmaře prostě nelze popřít. Surrealistická atmosféra, akce, lehký humor a samozřejmě pytel klišé hollywoodského stylu. Zkrátka marocký western bez bázně a hany, který filmový zážitek přináší. Jen je třeba se na něj dívat okem shovívavým a nelpět na výše zmíněných předlohách. Said C. Naciri, stojící za režií i scénářem, se rozhodně nemá za co stydět.

Zatímco motto filmu Miloše Formana „Hoří, má panenko“ (1967) spočívá v důsledném odhalování negativních stránek lidské povahy, v Troškově filmu jde pro změnu o obraz ze života jihočeské vesnice. Oba filmy však mají společného více, než by se mohlo zdát. Solidní režijní vize, plejáda neherců, hromada zlidovělých hlášek, nezapomenutelné scény a v konečném důsledku i problémy se stranickými orgány své doby a vlivem toho i omezené promítání. Zatímco Formanův film nakonec skončil v trezoru a Forman později emigroval do USA za nabídkou natočit film v Hollywoodu, Troškovi hrozil pětiletý zákaz. Inu, dělnický lid v jakékoliv profesi se zesměšňovat za socialismu nevyplácelo. Snad i právě to nakonec pomohlo oběma filmům k tomu, aby se staly divácky oblíbenými, a to i dnes. Málokdo i ví, že o několik let později takzvaná Pláničkova metoda byla skutečně někde vyzkoušená a světe div se, opravdu to fungovalo. Každopádně. Zdeněk Troška natočil film o životě na vesnici a o charakterech jednotlivců, jak je sám viděl a prožíval, a tím se hodně lišil od podobných vesnických filmů, většinou z 50. a 60. let, které především agitovaly za družstevnictví a plnění plánů. Zvláště v dnešní době to může znít jako pohádka nebo fikce, ale ti, kdo žili a žijí ve městech, vědí houby. Letní vesnická atmosféra z filmu přímo sálá a z polní cesty je cítit rozvířený prach. Ve svém smyslu je film živý a plný energie, života a elánu. Zkrátka vedle Troškovy prvotiny „Bota jménem Melichar“ (1983) je to nepřekonatelný film.

První režijní počin Zdeňka Trošky a i na dnešní dobu naprostá pecka. Původní scénář měl prý problém s tehdejší schvalovací komisí, takže musel být změněn, ale i tak je vidět, že ne každé rozhodnutí takové komise bylo na škodu. Zadání bylo jasné. Ztvárnit základní školu a typické studentské radovánky napříč generacemi. To samozřejmě znamenalo od prvňáčků až po deváťáky. No, vlastně učitele nevyjímaje. Kdo z generace takzvaných Husákových dětí by si nepamatoval přísný učitelský sbor osmdesátých let, který je v tomto filmu vykreslen velmi reálně? A vlastně i výuka. Při tělesné výchově šplhání a skákání přes kozu, v hodinách pracovních činností zemědělské práce nebo zámečnictví pro chlapce a vaření pro dívky. Z řad prvňáčků za zmínku stojí zejména Martin Šotola, který už měl nějaké ty zkušenosti s filmem a kterého Zdeněk Troška obsadil i do svého další filmu. Je tady nezapomenutelný, stejně jako ve svých filmech Tomáš Holý. Film jako celek je svěží, úsměvný, plný života a elánu. Vedle klasických studentských filmů, jako je „Škola základ života“ (1938) a mnoho dalších, se nejen neztrácí, ale z nostalgického hlediska přímo září.

Mimozemšťané nepřestali okupovat planetu Zemi, a tak tu máme další nízkorozpočtový televizní film o jednom takovém případu. A to tak nízkorozpočtový, že v něm nejsou ani speciální efekty, kterými jsou Asylum nebo SyFy proslulé. Takže v očekávání není v žádném případě o co stát. Samotný začátek zabývající se záchrannou operací jednotky Navy SEALs musí každého diváka donutit obracet oči v sloup nad amorálností a nelogičností daného chování. Pointa úvodní akční scény je však jasná. Představit hlavní postavy a hlavně to, kdo jsou. V následujících minutách pak jasně rozpoznáme námět filmu „Predátor“ (1987). Ale jen do poloviny. Druhá polovina se dá přirovnat k jakémukoli filmu se stejným námětem z padesátých let, kdy jich bylo natočeno opravdu nepřeberné množství. A to především se stejně nízkou kvalitou. Svým způsobem námět příběhu není špatný. Jen je katastrofálně zpracovaný. Takže Navy SEALs vs. četa mimozemských bojovníků, přičemž děj se odehrává na nějaké tajemné vědecké základně. Ne, raději vůbec nic než tohle. Otázkou je, proč se televizní společnosti pouštějí do podobných filmových projektů, když na to nemají pořádný scénář a hlavně rozpočet.

Renato Pozzetto v jedné z hlavních rolí, o kterou se dělí s Adrianem Celentanem, vytváří charakterní dvojici s téměř bratrským přátelstvím, ať se děje cokoli. Láska k autům, láska k ženám a nejrůznější osudové strasti. Vzájemné bilancování všeho dění vychází najevo až do chvíle, kdy se jeden z nich zamiluje. Svým způsobem jde v konečném důsledku o smutnou komedii, která nesází na blázniviny a ztřeštěnosti, ale především na karikaturu, z níž vtipné situace jaksi přirozeně vyplývají z okolností, což pro dnešní dobu vede k tomu, že zub času takto prezentovaný humor nahlodal. Pro fanoušky italských komedií je film možná něco jako kult, pro ostatní se bohužel stal spíše nudou. Jednoduché, v dnešním měřítku obzvlášť, sexistické vtípky nefungují, mnohé dialogy nedávají smysl a mimiky už jsou na dnešní dobu, kdy je humor zcela někde jinde, naprosto nesrozumitelné. Ono když oba, coby fanoušci aut, o ženách jako o autech také mluví… Jako třeba, že má hladké pneumatiky, nebo že potřebuje předělat elektrickou soustavu, či že má prasklý tlumič, no, pro současnou mladou generaci hodně těžký kalibr. Z nostalgie se film užít dá, ale jen jako ponurý odpočinkový film se vzpomínkami na dávná 80. léta minulého století. Nic víc, nic míň.

Chtěla šaty a byla ochotná pro ně udělat cokoli. Krásné televizní veselohra nejen o pocitech dospívajících dívek, ale i o přístupu jejich rodičů. Scény s příslušníkem Veřejné bezpečnosti se již snaží opatrně dostat k hranicím grotesky, což nakonec dokazuje závěrečná honička, u grotesek typická. Režisér Radim Cvrček celý koncept příběhu pojal tak adekvátně, že je takřka škoda, že jde o pouhý televizní film. Něco takového by se ve své době mohlo uplatnit i v podobě celovečerního filmu určených do kin. Pro Ivetu Weiszovou to byla první filmová role a viditelně do ní dala všechno, pro Ivicu Gáletovou taktéž, ale zároveň také poslední. Příběh o snaze získat vytoužené šaty za každou cenu vtipně ukazuje v plné morbiditě, čím vším si musí projít, přičemž nechybí nejrůznější trapasy. Není to vyloženě bláznivá komedie, ale daným humorem baví, a nedá se říct, že by to dnes už svůj účel nesplňovalo.

Velmi smutný příběh o realitě lidských povah na vesnicích, kde se všichni znají a navzájem se sledují. Ale to se stává i na sídlištích nebo v panelácích ve městech. Příběh je koncipován jako detektivka, jen bez detektiva, kde se v prvních minutách stane tragická událost a pak se postupně dozvídáme vše podstatné o oběti, co se stalo a jaký byl motiv hrůzného činu. A není to nic pěkného. Dramaticky temná atmosféra je navozena od prvních minut a drží se až do samotného konce. Emocionální rozpoložení diváka, který se dokáže vcítit do vyprávěné situace, dává docela zabrat. Zároveň tento film svým mistrovským zpracováním ukazuje, jak by takový televizní dramatický film měl vypadat. Záběry v krásných exteriérech, k tomu mistrovsky pojaté dramatické role a solidní scénář už v základu. Dobrá práce slovenských tvůrců a bez výhrad.

Právo a spravedlnost? Jistě. Od toho je tu přece zákon. Ale zákon není systém. A když je zákon založen na základě systému, to se začnou dít hodně absurdní věci. A právě o tom je tento film, v němž Al Pacino opět podává mimořádný výkon. Základem všeho je dobře napsaný scénář, neopomíjející ani psychologický stav věcí, v němž se Al Pacino bez problémů orientuje a vytváří napětí i na místech, kde by to nikdo nečekal. Dějově vyzdvihuje dva soudní případy, které spolu sice nesouvisí, ale v jádru věci jsou z hlediska práva a spravedlnosti morálně stejné, ale podle systému jsou zde stále rozdílné právní pohledy. Na jedné straně obžalovaný soudce, již pevný v kramflecích, a na druhé straně vyděšený transvestita. V obou případech jde o sexuální delikt. Pomalu narůstající právní nesrovnalosti v obou případech rozjíždějí právní dobrodružství líčené jako něco na způsob soudní pohádky, ale coby kritika systému je to přímý úder na solar. ... a spravedlnost pro všechny. Film je třeba vidět už jen kvůli závěrečnému a především šokujícímu proslovu obhájce, který právě mistrovsky přednesl Al Pacino. Najde se vůbec někdo, kdo by takovou atmosféru na samém konci necítil stejně?

„Peklo v přímém přenosu“ je naprosto výstižný originální název pro tento dobrodružný grindhouse, který je tak špatný, až je ve své špatnosti dobrý. Italští tvůrci si vzali motiv ze slavného psychologického válečného filmu „Apokalypsa Now“ (1979) ohledně záporné postavy, ke kterému poslali televizní reportérku s kameramanem udělal rozhovor, což stačilo k vytvoření všudypřítomného pekla. A toto peklo bylo samozřejmě vysíláno živě. Odtud název filmu. Džungle, domorodci, motiv kanibalismu, hrůza a smrt. Ale jo, to by mohlo být lákavé, jen kdyby se z toho nevyklubalo naprosto katastrofální zpracování, a to jak po stránce scénáře, tak po technické stránce filmu. Dosáhl už ve své době tento snímek v nízkorozpočtové italské kinematografii svého filmového dna? Dějově se jedná o zmatek a ani nápady konfliktů nejsou plně využity. Je to vlastně jen taková filmově zaznamenaná hra na něco, co má limity v realizaci strašlivě nízko. Pokud se však vypne mozek a jen se se zarážejícím respektem sleduje veškeré nelogické dění, lze se alespoň pousmát nad celou tou zvýrazněnou naivitou. Tématem filmu je sice srovnání lidské hrubosti a zloby vůči bližnímu mezi civilizovaným velkoměstem a džunglí, ale kdo to rozpozná a pochopí, v podstatě vyhraje první diváckou cenu.