MickeyStuma

Příběh byl pro film napsán podle francouzské divadelní hry „Divorçons“, která již dříve byla dvakrát zfilmována. Zajímavostí je, že druhou filmovou verzi „Kiss Me Again“ (1925) režíroval Ernst Lubitsch, režisér tohoto filmu, což znamená, že v podstatě natočil předělávku svého vlastního filmu, i když jsou v ději poměrně značné rozdíly. Francouzský divadelní námět je v obou případech stejný, jen pokaždé jinak zpracovaný. Jde o vztahovou komedii, která začala obyčejnou škytavkou. Jde spíše o situační komedii, v níž sem tam nějaký vtip či humorná situace vykouzlí úsměv na tváři, ale jako celek to zase lecjaká pecka není. Herecký ansámbl se však snaží, což svědčí o tom, že své role pojali dobře a snažili se ze sebe vydat maximum. Do kin však snímek diváky nepřilákal, takže veškerá nadšená snaha nakonec vyšla vniveč. Z dnešního pohledu v kontextu filmové klasiky to už přece jen kapánek vypadá jinak. Jak doba pokročila, snímek kapánek dozrál a stal se více zábavným a v rámci humoru relativně jemným vztahovým trojlístkem, ve kterém je hlavním motorem nejrůznějších konfliktů a úsměvných etud žena. Do jedné z rolí je skvěle obsazen Burgess Meredith, který je u nás známý především jako trenér Rockyho ve slavné filmové sérii Sylvestera Stalloneho. Dnes je tedy film příjemně odpočinkový, v některých ohledech zábavný a přitažlivý svým námětem i vlivem jeho zpracování. Jen pro jistu je raději lepší od toho moc neočekávat. Své diváky si to už určitě při uvedení najít dokáže, neboť takovéto milostné trojúhelníky mezi dámou a dvěma pány byly, jsou a jistě i nadále budou přitažlivé po mnoho dalších let.

Spaghetti western, Django a klasický příběh o pomstě. Zkrátka a dobře, zabili mu ženu a to neměli dělat. Drsné téma si samozřejmě zaslouží drsné zpracování, a tak se také stalo. Django jako statný pistolník, který působí dojmem, že se snad s pistolí v ruce už narodil, postřílí armády frajerů jen proto, že nepřátelsky jenom mrkli. Atmosféra je tedy odpovídající, a to i se soundtrackem typickým pro spaghetti westerny. Tvůrci se snažili do děje vnést i trochu humoru, ale byli s tím tak opatrní, že je to spíše na škodu. Anthony Steffen se, jako obvykle, v hlavní roli nijak neztrácí, takže Django je stále takový, jaký vždy byl. Chybí mu ale pořádný záporák jako protipól, což by mělo tendenci vést děj ke klasické závěrečné konfrontaci. Film je tedy poměrně akční a děj se ubírá stále k věci, ale není to jako filmy o Djangovi s Frankem Nerem nebo Terencem Hillem. Je to prostě akce s jednoduchým dějem a to je vše. Takže jako spaghetti westernový akční film je pro akční fanoušky v pohodě, scénáristicky by to jinak mohlo být daleko přitažlivější.

Už název snímku v českém překladu„Popelář“ na romantické drama vyznívá poněkud neobvyklým dojmem. Naprostý minimalismus postav dělá z příběhu téměř komorní záležitost, ovšem s přirozeným prostředím, které napomáhá dané, v tomto případě zimní, atmosféře. Alexej Guskov a Olesja Sudzilovskaja tvoří svými rolemi sympatickou dvojici, kterou osud svedl dohromady. A nebo ne? Jaké tajemství skrývá, jak se v Česku říká, pracovník technických služeb zametající ulice, z něhož se v mžiku vyklube milionář? A kdo je ta pohledná žena, jejíž charakter se neustále mění? S každou další scénou vyvstávají další a další otázky, na které divák marně hledá odpovědi. Filozofie myšlení člověka v rámci daných skutků a osobního tajemna, se tímto naskýtá pohled na lidskou chamtivost mířící až do obhajoby beznadějně. Děj tak představuje závoj náznaků, nejasností a dvojsmyslů v jinak poměrně jednoduchém ději. Jednoduše se setkávají dva lidé a pomalu se mezi nimi prohlubuje vztah. Vývoj děje podle typické romantické šablony se však tentokrát nekoná. Závěr je nepředvídatelný a o to překvapivější. Možná dokonce přímo šokující. Není to zkrátka romantický film, jak v první polovině stopáže vypadá. Tvůrci si však na něco takového vzali dost těžké scenáristické břemeno. Že je v jednoduchosti síla, bohužel v tomto případě neplatí. I když má závěr vyvolat dojem překvapení, chybí mu patřičný tah na branku, a to i v tomto případě, kdy se dbalo na to, aby se příliš rychle neprozradilo víc, než je nezbytně nutné. Každopádně se stále daří povznést abstraktní myšlení s přesahem do filozofického zaujetí, které ale lze v oné jednoduchosti také jednoduše přehlédnout. Takže co s tím? Je to určitý příběh o smyslu života, poukazující na morální volby člověka, který může být svým stylem zpracování romanticky povznášející, ale jako celek bude jinak pro mnohé diváky spíše zklamáním.

Film Stevena Spielberga „Duel“ (1971) stále inspirovat filmaře nepřestává. Důkazem je i tento snímek, který je sice o něčem jiném, ale motiv pronásledování záhadným motoristou v něm použit je. Motorista zase připomíná svým vzhledem ďábelskou postavu z filmu „Jeepers Creepers“ (2001), jen nejezdí v rezavé rachotině. Kde se vzal motiv smyčkové jízdy, kdy auto projíždí stále stejným místem, nechť si už každý divák domyslí sám. Takových filmů už bylo natočeno víc než dost. Tento nízkorozpočtový tedy není zrovna nejoriginálnější, ale několik málo nápadů ve spojení několika známých motivů kupodivu má. Škoda jen, že se s nimi nepracuje trochu víc. Atmosféra s náznaky xenofobie a beznaděje je budována tak opatrně, že to skoro vypadá, jako by v tomto směru ani žádná nebyla. Hlavní dvojice cestující autem odněkud někam nechápe situaci, ve které se ocitla, a nechápe ji ani divák. Jak už to, tak ale bývá, vše se náležitě vysvětlí na samém konci příběhu, což paradoxně zase připomene motiv snímku „Smrt přichází v bílém“ (2003), který samozřejmě disponuje úplně jiným příběhem. „Dráha strachu“, jak zní v českém překladu název tohoto snímku, tak spíše vyznívá dojmem nezávislého filmu, u kterého nelze očekávat něco významného, výjimečného či přebujelého. Ale jen tak pro mírnou filmovou podívanou, bez lecjakého očekávání všeličeho, snímek po divácké stránce pojmout lze. Ničím, neuhrane, ničím nepobaví, ale po náročném dni se u toho odpočinout dá.

Gangsterských komedií se nikdy moc netočilo a Sly se zřejmě rozhodl tuto díru zaplnit. A pro takový filmový projekt se rozhodl využít úspěšnou divadelní hru Clauda Magniera, kterou právě zasadil do oněch amerických gangsterských 30. let. Hned je však třeba zapomenout na francouzskou filmovou verzi „Oskar“ (1967), kterou neproslavil nikdo jiný než sám Louis de Funès, který hru dokonce přímo uvedl na divadelních prknech. Sly se spíše atmosférou přiblížil ke staršímu snímku dánskému „Oskar“ (1962). Sly má na komediální dobrodružství až příliš kamennou tvář, ale protože tajně konkuroval Arnoldu Schwarzeneggerovi, který měl se svými komediemi vždy úspěch, šel do toho s chutí a obrovským elánem. Nehledě na famózní francouzské zpracování se samozřejmě dostavilo zklamání. Z bláznivé komedie se stala spíše průměrná úsměvnost, ve které kromě základů scénáře nefungovalo téměř nic. Sly se sice snaží seč může, ale nebýt občasných vtipných replik a hlášek, nejeden by se ukousal nudou. Ne, tady Sly udělal chybu. Chtěl ukázat, že stejně jako Arnie umí dělat komedie, ale tahle hra se pro něj ukázala jako dost velké sousto. Ale ano, sem tam něco pobaví, ale pokud právě mladý divák ještě neviděl Funèse. Na vtipné repliky a hlášky je tu sitcom. Na komedii, navíc bláznivou, už jsou potřeba také blázniviny a právě tady už to bohužel dost skřípe. Zkrátka tomu chybí ta správná energie.

Loupež diamantů v dopravním letadle, kde nic není takové, jak se zdá. Nebo snad ano? Záleží na tom, kdo se dívá a z jakého úhlu. Tarantinovská souhra nejrůznějších situací, kterými prochází letuška Neha Grover, která se dostala do svízelné situace, ze které aby se zase vymanila, vymyslí hodně odvážný plán, ve kterém hraje na obě strany. A co se týče veškerých událostí a hlavně překvapujících zvratů, kam se hrabe letuška Jackie Braun ze snímku „Jackie Brown“ (1997). Film by se dal zařadit mezi tzv. heist movie, ale je tu jedno velké ALE. Film uvádí Netflix, a jak je u tohoto VOD zvykem, příběh má sice svou základní dějovou linii, ale obsahuje viněty na motivy několika dalších filmů. Takže základ motivu o letušce a jejím plánu z výše zmíněného Tarantinova filmu, který jistě posloužil jako inspirace, je dán. Příběh to už má samozřejmě svůj vlastní. Loupež, přepadení, policejní zásah, dramatické vyšetřování, jedno překvapení za druhým a máme tu dobrodružný thriller, ve kterém o napětí rozhodně není nouze, který si s divákem právě těmi překvapujícími zvraty krásně pohrává. Scénáristé ale vždy formou retrospektivy divákům danou situaci ihned vysvětlí, takže každý zvrat má vždy svou logiku. Co se týče postav, ty sice vyznívají dost neobyčejně a vlastně se to týká i mnohých dialogů, ale to na věci nic nemění. Pro někoho to tedy může vyznít jako dějový mišmaš všeho možného v naprosto průměrné atmosféře, ale co se týče indických filmařů, ti tímto snímkem Quentinu Tarantinovi vzdali hold krásně.

Sourozenci Zhengovi se jako nezávislí filmaři pokusili tímto nezávislým thrillerem proniknout na americký trh. A je to film, který při vší své kreativitě především vybízí ke vzpomínkám na podobné béčkové filmy z přelomu 80. a 90. let. Kromě ztvárnění hlavních dvou postav stála Livi Zheng za režií, kterou na svůj první nízkorozpočtový film docela zvládla, i když je stále co zlepšovat, a Ken Zheng je zodpovědný za scénář. Samotný příběh je poměrně jednoduchý, což znamená, že je naprosto srozumitelný, a bohužel také dost předvídatelný. Samotný začátek představuje klasicky záměrně nahodilé množství dějových konfliktů, které mají prezentovat akční scény s bojovým uměním, ale brzy se ukáže, že i zápletka má ve své jednoduchosti co říct. Ve filmovém světě to sice nikdy díru neudělá, neboť v mnoha ohledech působí příliš amatérsky, ale za zhlédnutí určitě stojí. Sourozenci Zhengovi do toho, jak se odpradávna říká, dali všechno, co bylo v jejich silách, a každá snaha se i v tomto případě cení.

Slavné Frankensteinovo monstrum z klasického románu Mary Shelleyové v krásné televizní adaptaci je rozděleno do dvou částí, z nichž každá má celovečerní stopáž. Jednoduchá výprava v kostýmním studiovém filmu je jen nezbytným doplňkem pro navození správné atmosféry v poměrně romantickém příběhu, ale i tak ukazuje, že rozpočet nebyl zrovna malý. Vývoj děje je na celkovou stopáž tří hodin nezvykle pomalejší, ale zachovává si svou plynulost a podstatný dějový vývoj. Trochu nezvyklá je i postava monstra, které je od svého vzniku spíše dámským hezounkem, který se teprve od určité chvíle začne postupně měnit. Po herecké stránce jsou k vidění herecké koncerty všech hlavních protagonistů. Každý z nich pojal charakteristiku své postavy tak, jak měl, tudíž plně rozehrál zvýrazňující, romantizující, napínavé i šokující momenty. V rámci hororového rozhraní patří k tomu nejděsivějšímu, co je zde k vidění, utržení hlavy od těla během velkého plesu ke konci filmu. Na televizní tvoru počátku 70. let však ale samozřejmě nikdo odvracet oči nebude. Samozřejmě jde také především o konverzační etudu, ale vše je pojato do posledního detailu tak, že je to poutavé i v dnešní zrychlené době. Takové zpracování sází na zajímavý příběh a neděsí za každou cenu, což se daří zejména po emocionální stránce. Toto zpracování možná není nejlepší, ale rozhodně je nejdojemnější, jaké kdy bylo natočeno.

Nízkorozpočtový konverzační monster film pro televizi s ne zrovna nezajímavým námětem, ale typickým zpracováním pro svou dobu. Jako obyčejná televizní inscenace by to bylo fajn, ale jako vážnější film se to rozpadá v samotných základech. Stejně jako u běžné televizní hry jsou dialogy značně nudné, bez sebemenšího náznaku dramatičnosti, vážnosti a na monster film alespoň nějaké atmosféry. Vše, co následuje, se tak nějak jednoduše vynoří z rozhovorů a velmi rychle se zase rozplyne. A přitom to začíná docela slibně, scény na lyžařské sjezdovce mají své zimní kouzlo. Scény ve studiu však veškeré divácké naděje pohřbívá. Monstrum, tentokrát v podobě jakéhosi jeskynního pavouka, je samozřejmě směšné, protože vypadá spíš jako nějaký neostříhaný a neoholený týpek, který už desítky let nevylezl z podzemí. Ve své době vzniklo ohromující množství takových filmů, navíc podobných jako vejce vejci, které jsou v dnešní době shlédnutelné snad už jen s ohromujícím fandovstvím. Kinematografický brak, ale fanoušky takových filmů vyhledávaný. A konečně, proč ne? Ve spojení s naprostým amatérismem v rámci finančních možností a očekávání mají podobné filmy jistou jiskru a tvůrčí kouzlo.

Dobrodružné horolezecké filmy se vždy těšily divácké oblibě a nejinak je tomu i dnes. Vždy se však jedná o ty hollywoodské, které zde mají monopol, a na ty sovětské, nebo dokonce československé si bohužel nikdo ani nevzpomene. Všechny tyto filmy však mají jedno společné. Touhu vylézt na horu a vyhnout se tragédii. Někdy úspěšně a někdy bohužel neúspěšně. Z československé, kupodivu televizní, produkce můžeme zmínit film „Vynes na horu svoj hrob“ (1979) nebo „Jestřábí věž“ (1984). Tento sovětský film, ačkoli nevybočuje z průměru, byl ve své době úspěšný a kupodivu na dnešní dobu příliš nezestárl. Náročného diváka, který hledá CGI efekty, však bohužel vzhledem k době svého vzniku zklame. A tak tu máme po dějové stránce další skupinu horolezců, kteří se tentokrát vydávají na vrchol Or-Tau na Kavkaze. A předvídatelně se však samozřejmě něco pokazí. O filmu se říká, že ačkoli klasicky pojednává o ideologii sovětského režimu ve smyslu sovětského humanismu, tvůrci opatrně použili trend západní kinematografie. Ale skutečně jen opatrně, protože napětí, dramatičnost ani nějakou psychologickou hloubku postav zde stále nenajdeme. Příběh však není špatný, i když se tu a tam setkáme s jistou naivitou. Na druhou stranu, daný aspekt má být zrcadlem života. Lidé se tak v životě chovají velmi často, a herci to tak jen přesně vystihli. Takže opět záleží na úhlu pohledu. Herecké výkony jsou tedy přijatelné a dá se říct, že vyznívají civilně. A to je další tvůrčí zajímavost, protože to místy kouzelně působí až dokumentárním dojmem. Film představuje lidskou vášeň v příběhu o horách, bezbřehé lidskosti a nedostatku lidskosti u těch, kteří si to ani neuvědomují, dokud nedojde ke katastrofě. Dnes už film jako takový působí spíše televizním dojmem, ale to nic nemění na jeho rozsahu.