MickeyStuma

Nízkorozpočtový konverzační monster film pro televizi s ne zrovna nezajímavým námětem, ale typickým zpracováním pro svou dobu. Jako obyčejná televizní inscenace by to bylo fajn, ale jako vážnější film se to rozpadá v samotných základech. Stejně jako u běžné televizní hry jsou dialogy značně nudné, bez sebemenšího náznaku dramatičnosti, vážnosti a na monster film alespoň nějaké atmosféry. Vše, co následuje, se tak nějak jednoduše vynoří z rozhovorů a velmi rychle se zase rozplyne. A přitom to začíná docela slibně, scény na lyžařské sjezdovce mají své zimní kouzlo. Scény ve studiu však veškeré divácké naděje pohřbívá. Monstrum, tentokrát v podobě jakéhosi jeskynního pavouka, je samozřejmě směšné, protože vypadá spíš jako nějaký neostříhaný a neoholený týpek, který už desítky let nevylezl z podzemí. Ve své době vzniklo ohromující množství takových filmů, navíc podobných jako vejce vejci, které jsou v dnešní době shlédnutelné snad už jen s ohromujícím fandovstvím. Kinematografický brak, ale fanoušky takových filmů vyhledávaný. A konečně, proč ne? Ve spojení s naprostým amatérismem v rámci finančních možností a očekávání mají podobné filmy jistou jiskru a tvůrčí kouzlo.

Dobrodružné horolezecké filmy se vždy těšily divácké oblibě a nejinak je tomu i dnes. Vždy se však jedná o ty hollywoodské, které zde mají monopol, a na ty sovětské, nebo dokonce československé si bohužel nikdo ani nevzpomene. Všechny tyto filmy však mají jedno společné. Touhu vylézt na horu a vyhnout se tragédii. Někdy úspěšně a někdy bohužel neúspěšně. Z československé, kupodivu televizní, produkce můžeme zmínit film „Vynes na horu svoj hrob“ (1979) nebo „Jestřábí věž“ (1984). Tento sovětský film, ačkoli nevybočuje z průměru, byl ve své době úspěšný a kupodivu na dnešní dobu příliš nezestárl. Náročného diváka, který hledá CGI efekty, však bohužel vzhledem k době svého vzniku zklame. A tak tu máme po dějové stránce další skupinu horolezců, kteří se tentokrát vydávají na vrchol Or-Tau na Kavkaze. A předvídatelně se však samozřejmě něco pokazí. O filmu se říká, že ačkoli klasicky pojednává o ideologii sovětského režimu ve smyslu sovětského humanismu, tvůrci opatrně použili trend západní kinematografie. Ale skutečně jen opatrně, protože napětí, dramatičnost ani nějakou psychologickou hloubku postav zde stále nenajdeme. Příběh však není špatný, i když se tu a tam setkáme s jistou naivitou. Na druhou stranu, daný aspekt má být zrcadlem života. Lidé se tak v životě chovají velmi často, a herci to tak jen přesně vystihli. Takže opět záleží na úhlu pohledu. Herecké výkony jsou tedy přijatelné a dá se říct, že vyznívají civilně. A to je další tvůrčí zajímavost, protože to místy kouzelně působí až dokumentárním dojmem. Film představuje lidskou vášeň v příběhu o horách, bezbřehé lidskosti a nedostatku lidskosti u těch, kteří si to ani neuvědomují, dokud nedojde ke katastrofě. Dnes už film jako takový působí spíše televizním dojmem, ale to nic nemění na jeho rozsahu.

Porota se odebere do zvláštní místnosti, aby rozhodla o vině či nevině obžalovaného z vraždy. „Dvanáct rozhněvaných mužů.“ Kdo by neznal slavný film z roku 1957? Téměř nikdo však neví, že se jedná o adaptaci divadelní hry z roku 1955, která vznikla na základě tohoto televizního filmu, jenž byl součástí projektu televizní stanice CBS „Studio One“, který se tehdy vysílal živě, a to v letech 1948 až 1958, tedy ještě před nástupem videokazet. Filmový materiál byl poté vyvolán a použit pro další vysílání. V Československu víme o něčem podobném, pokud jde o televizní projekt „Tři muži v chalupě“ (1962). Vysílací doba byla jedna hodina a byla rozdělena do tří dvacetiminutových epizod. Mezi nimi probíhal teleshopping, který se rovněž dochoval a je součástí historického záznamu. Takže po prvním díle je nabídka na moderní žehličku, po druhém díle na moderní ledničku a na samém konci na myčku nádobí. Příběh jako takový sází na naprostý minimalismus, v němž sledujeme dohady členů poroty o verdiktu obžalovaného. Pro nás české diváky je nejzajímavější, že jednoho z porotců v tomto prvním filmu hraje Jiří Voskovec, který kupodivu hraje sám sebe. „Vždycky jsem si myslel, že člověk má v této zemi právo mít nepopulární názory. A proto jsem sem přišel ze své země…," pronese tuto větu během hádky. Svou roli si tedy zopakoval i v pozdějším slavném filmu. Technická kvalita je vzhledem k době svého vzniku v počátcích televizního vysílání taková, jaká je. Záběry však byly restaurovány, takže vypadají o něco lépe. Z pohledu současného diváka se tento konkrétní televizní záznam jeví jako historický skvost, který si právě jako předobraz divadelní hry a pozdějšího filmu zaslouží při vší úctě pozornost. A pro nás české diváky především kvůli Jiřímu Voskovcovi, který se zde vůbec neztrácí.

Scott Adkins byl vždy zárukou sice levné, ale vždy poctivé akční práce, která povznáší vzpomínky na staré časy akčních filmů z konce 80. a začátku 90. let. Jesse V. Johnson dokonce coby režisér takový koncept nemálo podporuje, a tak tu máme další akční film s bojovým uměním bez nutnosti dnes tak oblíbených CGI efektů. Skromná zápletka, testosteronem nabité svaly, klady a zápory a hlavně souboje. Prostředí indočínské džungle tomu dodává patřičné kulisy, a když si vezmete klasický námět o vězních, v tomto případě pracovního tábora, kteří jsou nuceni k souboji pro pobavení nacistického válečného zločince, fanoušek akčních filmů s bojovým uměním zajásá. Pro českého diváka je nejzajímavější fakt, že onoho válečného zločince si zahrál pražský rodák Vladimír Kulich. Film se tak může pochlubit naprostým minimalismem, co se týče složitosti příběhu, nucených zvratů a dramatičnosti zápletky. Zde jde čistě o akční scény soubojů, kterých je dostatek. Takže tento film prostě jen představuje specializovaný žánr, velmi vzdálený dnešní mladé generaci, který se hlásí ke kořenům ve své době velmi vyhledávaných filmů s tuto tématikou a který přináší přesně to, po čem fanoušek akčních filmů s bojovým uměním touží. Nic víc, nic míň.

Zatímco svět truchlí nad Supermanovou smrtí, americká vláda sestavuje nájemné komando ze známých zločinců, kteří mohou být kdykoli obětováni. Ach ano. Tento nápad je sice převzatý z klasického válečného filmu „Tucet špinavců“ (1967), ale nakonec, proč ne? Alespoň je zajištěno, že se různorodé kriminální postavy spolu náležitě pobaví. Nebo ne? Jedná se o třetí film v pořadí od DC, jehož předchozí filmy neměly zrovna na růžích ustláno. Aby byli silným konkurentem studia Marvel, jednoduše to s efekty a akcí přehnali, ale tady se zdá, že to konečně trochu zmírnili. Takže tu máme neohroženou týmovku bez bázně a hany, která kupodivu docela funguje. Je to hlavně díky důrazu na patřičné slabiny každého z nich, které jsou ve vhodných chvílích využity k vytvoření dějové těžkopádnosti a atmosférických pocitů. Nemusí se nutně přecházet od jedné akce k druhé, ale stačí, když je snaha o vytvoření plnohodnotného dějového vývoje, který je pro správné uchopení udržován v naprosté jednoduchosti. Akční scény tak nejsou přepálené jako v předchozích DC filmech, a tak to dává daleko větší potenciál diváckého zájmu. Film se stal pro tvůrce těžkým břemenem, protože se v podstatě jedná o válečný film, a ano, velmi podobný výše zmíněné klasice. Jen je komiksový, antihrdinský a postavy postrádají osobní superschopnosti. Všichni jsou prostě v něčem dobří a to je asi tak všechno. Je to trochu nevyrovnané, co se týče dramatu a čisté komiksové zábavy, ale ne nejhorší. Tohle prostě není jako parta Avengers nebo z X-Menů od Marvelu, kde jsou všichni charakterově stejní hrdinové a v akci se jen doplňují. Tady naopak na každého číhá zrada, nesympatie a zášť, na což je třeba si rychle po divácké stránce zvyknout. Stejně jako na nového Jokera, který je opět jiný než ti předchozí od Heatha Ledgera nebo Jacka Nicholsona. Každopádně je vidět, že se tvůrci poučili z neúspěchu předchozích DC filmů, a i když je stále co napravovat, snaha o odlišné pojetí, zejména vynecháním sebevážnosti, je evidentní.

Literární autor Michal Viewegh měl vždy smysl pro syrový realismus s nádechem poetiky a životní roviny v charakteru svých postav se zachováním úsměvnosti nad danými skutky. Ne každému režisérovi se to, ale podařilo plně zachytit při převodu na filmové plátno. Jan Hřebejk je však, jak se právě tímto ukázalo, plnohodnotnou výjimkou. Ve filmu zhmotnil motivy z několika Vieweghových povídek do jednoho uceleného příběhu, který zaujme svou tragikomičností, a to nejen hlavních postav. Střední věk je zkrátka období, kterým ne každý může úspěšně projít bez úhony, aniž by se zamyslel nad tím, jak žil svůj dosavadní život, a přemýšlel, co bude dál. Příběh zkrátka pojednává o životním období, kdy nejednoho člověka začne dusit stereotypní způsob života, což způsobí, že začne o všem pochybovat a hlavně se začne zabývat osudovými podivnostmi, které do té doby zůstávaly bez povšimnutí. Jan Hřebejk ponechal celému příběhu poněkud rozplizlý ráz, v němž děj plyne jako čas, nechává diváka v určité nejistotě, benevolenci a snaží se navodit atmosféru buď pochopení, nebo nechuti. Je to zkrátka film, který nepobaví, přestože je záhadně vydáván za komedii, neuchvátí dramatem, ani nenaznačuje smysluplné rozuzlení. Může být vůbec nějaké? To už musí rozhodnout diváci. Což znamená, že film vede diváka k zamyšlení a v jistém smyslu ke kritice předkládaného osudu. Pochvalu si zaslouží i kamera, protože autenticita pražských scenérií jen umocňuje poetiku předkládaného života. Daný námět rozhodně nezestárne, neb je po generace stále stejný. Stačí mít chuť rekapitulovat svůj život, přemýšlet a mít odvahu být sebekritický.

Začátek komediálního příběhu zdánlivě naznačuje, že jde o remake vánoční komedie s českým distribučním názvem „Budiž světlo“ (2006), ale nakonec se ubírá jiným směrem a předkládá nám další, na VOD tolik oblíbený, mix různých motivů z různých starších filmů do jednoho. V hlavní roli Eddie Murphy, připomínající dobu své největší komediální slávy. Ano, mimo jiné se zde také objevuje jistý motiv z jeho filmu ' Dr. Dolittle (1998), ale jinak nechť divák sám vzpomíná a hledá, co a kde už viděl. Jako vánoční rodinný film však s určitým skřípěním funguje dobře, i když s přesahem do průměru. Postavy jsou sympatické, snaha o humor, jaký býval pro filmy Eddieho Murphyho typický, vše si drží své vánoční atmosférické kouzlo, k tomu všudypřítomný chaos a patřičná energie, jen aby se divák bavil. Dvouhodinová stopáž je však na takový film příliš. Druhá třetina filmu už je natahovaná a působí dojmem, jakoby to ztratilo vůli skončit. Každopádně se jedná o film nabitý rodinným dobrodružstvím, fantasy tématikou, nějakými těmi emocemi a bohužel zadrhávající se zábavou. A to je na celém filmu to největší zklamání. Všichni se snaží, co to jde, ale výsledek zůstává někde na půli cesty. V důsledku použitých známých motivů se i tento film může nakonec jevit jako naprosto zbytečný, ale uvidíme, co ukáže čas. Třeba dozraje a za pár let se na to budeme dívat jinak.

Televizní vánoční červená knihovna plná naivity a srdcervoucích emocí. Takových televizních filmů byly natočeny desítky a i tento má naprosto jednoduchou zápletku. Vše probíhá tak, jak má, tj. žádný stres, nikam se nespěchá a jen úsměvy od ucha k uchu vždy, všude a za všech okolností. I tady se použila zápletka k rozehrání dějové franšízy v nelogickém duchu. Kdo má strach jít na schůzku s někým ze seznamky, místo sebe pošle kamarádku, respektive kamaráda, a později dělá žárlivé scény? Tady to právě navíc udělají obě strany. Ano, právě v tomto tkví celá dějová zápletka, která by se mohla odehrát kdykoliv. Ale Vánoce jsou Vánoce. Televizní snímek určený pouze pro dívčí ratolesti s hlavou v oblacích a s reálně nesplnitelnými sny.

I druhý western režiséra Giorgia Ferroniho s Giulianem Gemmou v hlavní roli jako by svým názvem odkazoval na slavnou spaghetti westernovou trilogii Sergia Leoneho, konkrétně na druhý film „Pro pár dolarů navíc“ (1965). Tento si, mimo jiných, nese název „Za pár dolarů navíc“. S filmem má co do činění také hudba Ennia Morriconeho, který ji dokonce řešil soudní žalobou. Inu, pozadí tohoto filmu je stejně dobrodružné jako film samotný. Giorgio Ferroni svůj film opět nasměroval spíše do hollywoodského stylu westernu než do typického spaghetti westernu, takže jeho atypičnost ho odlišuje od ostatních. Přesto je jako spaghetti western uváděn, a to s přirozeným vlivem Francie, Itálie a Španělska, coby koproducentů. Vzhledem k době svého vzniku, kdy byla na vrcholu zejména zmíněná „dolarová“ spaghetti westernová trilogie, neměl tento druhý film zrovna na růžích ustláno. Námět je inspirován verneovkou „Carův kurýr“, ovšem s poměrně obsáhlou naivitou. Ano, nelogičností je v některých oblastech vývoje děje příběhu více než dost, a to je největší kámen úrazu. Sice také natočeno s poměrně skromným obsazením, ale s důrazem na kostýmy a lokace. Typologie postav je plná energie a sympatií, ale když jim scénář podráží nohy, nic věhlasného z toho prostě vzejít nemohlo. A je to škoda. Vzhledem k tomu, že spaghetti western byl zrovna středem diváckého zájmu, byla by škoda toho nevyužít. Zde se tvůrci onoho žánrového věhlasu jen otřeli, a tak není divu, že film upadl spíše v zapomnění. Na druhou stranu je ale fakt, že v tomto žánru existují z této éry mnohem horší filmy.

Sociální drama o rasismu z éry blaxploitation, které se kromě rapidně nízkého rozpočtu vyznačuje razantností námětu a celkově výraznou syrovostí. Příběh má v podstatě dvě dělové linie. Problematiku rasismu a vyšetřování okolností smrti afroamerického vůdce za občanská práva jeho  bratrem. Nejzajímavější na filmu je důraz na civilnost většiny postav. Herecký amatérismus je zcela patrný v každé scéně a nám českým divákům velmi připomíná ranou tvorbu režiséra Miloše Formana. Těžko říci, jestli se to s tou syrovostí právě ohledně daného tématu nepřehnalo, neboť byť k tomu některé scény inklinují, o dramatizaci nelze zavadit. Atmosférická civilnost něco takového zkrátka nedovoluje. Ale samozřejmě není nouze ani o absurdity. Největší absurditou je rasistický bílý policista, který má afroamerickou milenku. V to je zřejmě tvůrčí záminka, kterou však málokdo pochopí. Jinak se film nijak neliší od podobných. Afroamerický aktivismus za občanská práva a rasistická policie. Blaxploitation jen dává jasně najevo, že za filmem stojí afroameričtí tvůrci a příběh je více nakloněn Afroameričanům. Potenciál filmu ze 70. let však bohužel pro dnešní dobu zestárl, a tak se na film dá shlížet pouze z historické perspektivy. A protože se na této problematice stále nic nezměnilo, určitě stojí za to se na něj podívat.