Douglas

Nápad pěkný, ale Tom Hanks jako tradičně k zabití...

První série dokonalá, zbytek je jen velice dobrý.

Film, který vypráví o knihách a milovníkům knih bude zřejmě bližší než těm ostatním. Nicméně to nic nemění na tom, že jeho literární předloha je nesrovnatelně lepší a propracovanější, a to především proto, že příběh filmu tvoří jen jednu z jejích dějových linií (tu horší). I přes slabší konec ale Polanski opět oslňuje plíživým vyprávěním, ve kterém si jedinec (a s ním ani divák) nemůže být jistý nikým a ničím z toho, co se kolem něj děje.

Můj první horor v životě, nespal jsem pak ještě tři dny.

Opět konstrukt, který má spoustu kladů, ale zmršený závěr z něj udělá tuctový předvídatelný blábol. Hlavním hrdinou je na smrt vyhublý Trevor Reznik (na smrt vyhublý Christian Bale, posedlý Stanislavského metodou), kterému se život tak nějak rozpadá pod rukama, rok nespal a navíc se mu začínají dít divné věci. Pracuje v továrně, kde stroj nedávno Reznikovou vinou utrhl jednomu dělníkovi levou ruku, za což ho kolegové nyní nemají moc rádi. Reznik má dojem, že s ním někdo hraje hodně špinavou hru a rozhodne se přijít všemu na kloub, přičemž se mu na lednici objevují záhadné vzkazy a vidí člověka, o němž mu všichni tvrdí, že nikdy neexistoval. Nebudu zapírat, že Reznik je docela stylovou kombinací hrdinů Mementa, Klubu rváčů (a ještě několika filmů, které bych neměl prozrazovat), což vlastně platí i na celý film, který působí jako dobře vybudovaný, nechává po cestě zajímavé indicie a vy se budete třást, jak to nakonec může dopadnout. ALE...! Mechanik funguje z jediného důvodu, a totiž že jste až do poslední chvíle přesvědčeni, že se vytasí s jinou pointou, než s tou, která se otevřeně nabízí hned po prvních minutách a pak stále dokola celý film. Mechanik nedokáže překvapit, pouze vás nechává na pochybách, zda je vše skutečně tak, jak to vypadá. Dovádí všechny postupy poslušně do konce, místo aby přišel s něčím novým a vlastním, nehledě na to, že film neobsahuje jediný moment, kdy byste se ztotožňovali s hlavním hrdinou a tím pádem pociťovali cokoliv z jeho zoufalství, paranoie a křivdy. Nespolehlivý vypravěč vás provází příběhem, který se nakonec vyvrbí jako sprostý vykonstruovaný blábol, který byl od počátku průhledný jako sklo a vy jste se domnívali, že jde pouze o úhybný manévr tvůrců a skrývá se za ním nějaký mnohem složitější nápad, který nám v závěru s velkou slávou odhalí. Tentokrát ale s koncem umírá i celý film, který měl velké ambice být skutečně výjimečným...

Jeden z pilířů amerického nezávislého filmu si odbyl svou premiéru roku 1959, přičemž za jeho vznikem stál debutující legendární režisér John Cassavetes. Jeho černobílé drama vypráví o trojici černých sourozenců, jejich životě, problémech, konfliktech a cílech. Citlivým způsobem zpracovává témata rasizmu, zařazení do společnosti, profesionálního úspěchu, milostného vztahu, přátelství i samotného způsobu života. Každý ze sourozenců je jiný (paradoxně i barvou kůže se podstatně liší) a Cassavetes ze střípků jejich života vytváří složitou mozaiku vztahů, motivací a emocí. Vzhledem k tomu, že šlo do velké míry o výsledek volné improvizace, nezavání dialogy strojeností, naopak jsou přirozené, často volně plynou a je na nás, abychom si z nich vzaly to potřebné. Cassavetesův syrový film není jednoduché sledovat, je potřeba proniknout až k samotnému jádru postav a jejich vztahů, a ve chvíli, kdy se vám to podaří, vás film pohltí a nepustí až do závěrečných titulků.

Čtyřhodinové epické dílo, kde všechno perfektně funguje a kde Leoneho poetika dosáhla vrcholu (také proto, že potom již nic nestihnul natočit). Vzal gangsterský žánr za svůj podobně jako western, absorboval všechna jeho pravidla a přizpůsobil je svému vidění. Dokonalý film, který zachycuje údobí několika desítek let, přeskakuje v čase ze záběru na záběr bez vysvětlujících titulků či zamlžování obrazu, jedinou nápovědou je výrazná Morriconeho hudba, charakterizující dobu, kterou zrovna sledujeme. Leoneho schopnost pracovat s tempem a obrazem je fascinující a podmanivá, pracuje s nejmenšími detaily filmu, takže člověk i napotřetí nedokáže pochytit všechno, co režisér do svého snímku vložil.

Dvaapadesátiminutový dokument se zabývá „první dámou českého filmu“, Věrou Chytilovou. Dnes již starší dáma v letech, jejímž posledním filmem zůstává zatím kritikou i diváky zcela odmítavě přijaté Vyhnání z ráje, dnes učí na FAMU mladé filmaře. Dokument se nese v duchu osobní zpovědi, takže kamera autorku provází především v domácnosti u všech možných činností, během nichž odpovídá na otázky a snaží se zamýšlet nad dávnými i nedávnými vzpomínkami. Chytilové monology do kamery jsou střídány se záběry z jejích starých filmů, rodinného archivu a normálního života (procházky se psem, vaření, diskuze se synem, scény ze školy). Chytilová nešetří charakteristickým jízlivým humorem a pokud se vyjadřuje k dávno promlčeným nebo obecně probíraným věcem, je skutečně vtipná, trefně úderná a místy i skutečně osobní a otevřená (debata o funkci rodiny). Jenže čím více se její vzpomínky blíží současnosti, stává se cynickou starou ženou, která si neumí udržet odstup a i když se snaží tvrdit, že na názor kritiků a diváků kašle, je cítit, jak je na obě strany ohledně posledního filmu stále namíchnutá a jakmile začne film chválit, zatímco mezi detaily její tváře sledujeme záběry z evidentně velmi špatného Vyhnání z ráje, neubránil jsem se otázce, zda Blažević skutečně Chytilovou tak obdivuje, že není schopná vidět ten evidentní kontrast. A i když v závěru režisérka dává najevo, že by se za kameru určitě ráda vrátila, bude pro všechny lepší, pokud zůstane doma a objektivem videokamery se bude věnovat pouze svým příbuzným.

Kanál Z patří mezi legendární projekty americké televize. V roce 1974 přišel na kabelové sítě Los Angeles s reklamou nepřerušovanými filmy, které navíc rozhodně nebyly pro americké televize obvyklé. Jerry Harvey, tvůrce a hlavní dramaturg, si filmy vybíral sám a uváděl na obrazovky snímky, které považoval za skutečně dobré a s nimiž se podle něj mělo publikum seznímit, takže Kanál Z přicházel se samými výraznými evropskými a asijskými filmy, o jejichž existenci do té doby spousta lidí v Americe neměla ani ponětí a ovlivnil tak řadu filmařů (Tarantino, Jarmusch, atd.). Fenomén Kanál Z by rozhodně za dokumentární studii stál, bohužel film Xen Cassavetes nakonec zůstává jen projektem beznadějného filmového fandy, který se snaží do snímku nacpat spoustu z toho, co má rád a hlavně atmosféru kamarádského povídání, takže ve výsledku Kanál Z: Velkolepá posedlost není ničím víc než skoro-televizním dokumentem, kde dvě hodiny vyprávějí titíž lidé o tom, jak byl Kanál Z úžasný, o jeho historii, přínosu a drbech okolo, občas si vzpomenou na nějaký film a zasní se ve vzpomínce, jak byl skvělý. Aby to režisérka ozvláštnila, prokládá snímek ukázkami ze spousty jiných filmů, které sice potěší srdce filmového milovníka, ale vůbec tam být nemusely. Kdyby se alespoň v závěru vyhnul snímek sentimentálnímu blábolení přátel o Harveyho nemoci a sebevraždě, protože tehdy se definitivně snímek zlomí do kombinace zbytečných střihových dokumentů o dějinách filmu s cyklem dokumentů České televize - Předčasná úmrtí (jak poznamenal kamarád). Navíc koukat na to dvě hodiny je skutečně vyčerpávající, třebaže nesporně zajímavé. Kanálu Z by to víc slušelo ve dvou dílech na televizních obrazovkách, než v deset večer na filmovém plátně.

Italský umělecký film se snaží zachytit ve čtyřech povídkách (rozdělenými „originálně“ do čtyř ročních období) člověka v různých fázích života, který v daný moment prochází nějakým významným okamžikem. Jenže stosedmiminutový film utíká pomaleji než šnek s obrnou. Nelze upřít, že měl režisér Mereu celou řadu zajímavých nápadů. Tanec na tři doby je vlastně opravdu jen dlouhým pásmem na sebe násilně nastrkaných momentů, které autora napadly a místo, aby je rozvedl do nějakého smysluplného celku, chrlí je na diváka bez ladu a skladu jeden za druhým, takže ve výsledku všechny čtyři povídky působí jako potenciálně poutavé příhody, které by ale potřebovaly radikálně přepsat, překopat a přetočit. Nikde nezačínají, nikde nekončí, prostě jsou... najednou se objevíme v prostředí „někoho“, s kým jsme se nikdy dříve nesetkali, nic o něm nevíme a ani se nic nedozvíme, ale který zkrátka je a něco dělá. Postavy filmu mají do opravdových lidí na míle daleko a jsou jen figurkami, kterými režisér posunuje, aby se na plátně objevila situace, která mu přijde zajímavá, ale už se netrápí fakty, zda se do filmu a k hrdinovi hodí. Jeho snímek nakonec ze všeho nejvíc připomíná nesourodý guláš, který nedrží pohromadě, o nikom nevypovídá a nevypráví žádný skutečný příběh. A jedna silná scéna, v níž alespoň pro jednou moment rozvědl v celou gradující situaci, kdy jsme skutečně zvědaví, jak to celé skončí, takřka dvouhodinový film skutečně nezachrání.