nonick1

Bony a klid aneb jak nastavit zrcadlo nešvarům socialismu či zprotivit skvělou muziku od FGTH. Inu, doba se změnila, tehdy se stály fronty na džíny, dnes na kotlíkové dotace, ale o tom už se filmy netočí, protože z bývalých veksláků jsou velký kápa, který místo bonů protáčejí dotační miliardy a plácají se po ramenou nejen se soudci.

Každý z nás je občas Donem Quijotem, marně zápasícím s větrnými mlýny, tak jako je tomu v tomto Imagináriu Terryho Gilliama, natočeném na motivy Cervantesova románu - ve fantaskním světě ne nepodobném světu úchvatné Jelizy-Rose z (na CSFD nedoceněného) Tidelandu. Režie, herecké výkony, scénář, kamera i hudba - to vše jako celek lahodí všem divákovým smyslům. Snad se dočkáme i zfilmování Marquézova románu Sto roků samoty - a kdo jiný by mohl tento román převést do filmové podoby, než Mistr Gilliam?

Podle rádoby "tarantinovských" scén soudě, měli scénáristé zřejmě hodně neradostné dětství... Na jedné straně infantilní komiks plný infantilních hlášek - a na straně druhé "erkový" rating kvůli samoúčelně explicitnímu násilí. To je jako kdyby si Tlapková patrola přibalila do své výbavy ještě katanu a pár skalpelů... Za mě tedy skutečně ne e - a to mám komiksy celkem v oblibě, včetně předchozího Deadpoola.

Prisoners (Vězni) jsou mnohovrstvou filmovou alegorií důsledků vzpoury člověka proti Bohu, zakomponovanou do napínavého detektivního thrilleru. Spoiler!: Film začíná působivou scénou zastřelení jelena, doprovázenou slovy modlitby. Hřích je spáchán... Boží přikázání NEZABIJEŠ! porušeno... Členové druhé rodiny se nevědomky stávají „spolupachateli“ - na jejich stole na Den díkůvzdání neleží tradiční krocan, ale maso ze zastřeleného jelena... A jelen je podle legendy úhlavním nepřítelem hada, kterého porazí – podobně jako Ježíš Kristus porazí hada–ďábla. Ostatně, had se ve filmu později objeví také. A nebude sám... Český název „Zmizení“ je poněkud zavádějící, protože o ono zmizení ve filmu až tak nejde: jde tu především o zachycení osobních dramat jednotlivých aktérů a o způsob, jakým na tuto situaci reagují. Otec unesené dcery coby samozvaný detektiv spoléhá na víru..., policejní detektiv - svobodný zednář - zase na rozum... a obě cesty vedou k domnělému viníkovi, který je - jak se ukáže - sám obětí... Labyrint zkoumání, tápání a pátrání nakonec vede k osobě zcela bez citu, empatií či víry v Boha, o kterou přišla v důsledku ztráty svých nejbližších. Viník? Oběť? Zřejmě obojí - za situace, kdy se láska přetaví v nenávist a touhu tuto nenávist vůči Bohu zasít do co největšího počtu srdcí, se nelze divit způsobu, jakým sejde z tohoto světa. No a k těm labyrintům, prostupujícím celým filmem: všichni jsme vlastně vězni ve svých vlastních labyrintech, a teprve, až jimi v životě úspěšně projdeme na konec, můžeme odejít. Přitom je dobré pozorně naslouchat, protože Boží hlas v tom rámusu kolem může být sotva slyšitelný – tak jako ona červená píšťalka, znamenající naději a život.

Pod celou sérií je bohužel podepsán stejný scénárista a režisér v jedné osobě - a u trojky už je opravdu hodně znát, že se vařilo z vody. Co je platná špičková animace, když místy jen začíná suplovat realitu - je nakonec úplně jedno, jestli je moře ještě animované nebo už reálné - a málo platné, film postrádá nejen humor či napětí, ale vlastně jakýkoliv příběh, který by jen neopakoval schéma z předchozích dílů, takže přes všechno to dračí hemžení a high-end animaci se divák začne nudit. Bezradný scénárista si navíc bezostyšně vypůjčuje z jiných filmů: Mravencem Z počínaje, přes Pána prstenů až k Avatarovi. Film je kupodivu i dosti temný a místy drsný, takže bych byl hodně na rozpacích, jestli na něj odpoledne vzít děti - po setmění by totiž měly zaděláno na opravdové noční běsy...

Tato "hudební kravina roku" ze soudku obskurní evropské (?) TV zábavy - tentokrát z Izraele (?) a s Australskou (?) účastí, nabízející divákům vousaté zpěvačky, opět nezklamala. Už už to vypadalo, že tu islandskou šestici zoufalců, myslících, že umělé hřeby jsou známkou punku, nikdo nepřekoná, ale pomyslnou Zlatou slinu nakonec s přehledem získalo jakési turecké netáhlo s vizáží J.X. Doležala, "zpívající" bůhvíproč za San Marino. Tedy zpívající...někdo, kdo text téměř jen odříká, navíc zcela mimo nápěv, si těžko může říkat zpěvák. Mno a jelikož Island i San Marino postoupily do finále (sic!), bude tam mít ta naše partička teenagerů od Jezera hrochů o zábavu postaráno.

Humr...kočka...kunda...poník...humr...králíčci...kunda...zase humr...a nejnověji hejno kačen. Točit filmy o emocích, ve kterých ale emoce divák postrádá, to je poměrně častý režijní zádrhel, jen doufám, že Yorgos Latimeros se svými precizními robofilmy (© nonick1), které si svou formou i obsahem začínají být dost podobné, nedopadne jako Woodoo Alien, má k tomu celkem našlápnuto. A nejde jen o to, že osud jeho filmových hrdinů je divákovi víceméně lhostejný.

Otázka: Je to vizuálně precizní, odehrává se to v izolovaném prostředí a musí tam být nějaká zvířátka, tanec a slovo kunda. Co je to? Film Yorgose Lanthimose. Mimochodem, mou favoritkou tohoto filmu je jednoznačně Emma Stone.

Medvídek z nejtemnějšího Peru podruhé... Opět jde o zábavný, milý, vizuálně zajímavý, vtipný i dojemný rodinný film. A kdo ani v tomto dílu nerozpozná podprahovou masáž ve stylu pomozme-odlišným-hledajícím-nový-domov-a-potřebujícím-pomoc, ať dá klidně těch hvězdiček pět.

Takhle nějak si představuji rodinný film - zábavný, milý, vizuálně zajímavý, vtipný i dojemný. A kdo v něm neucítí drobnou marmeládovo-multi-kulti pachuť tolerance odlišnosti, ať dá klidně za pět.