nonick1

Jako by tento překvapivě zábavný bizárek natočili společně Coeni, Kubrick a Tarantino. U mě je to na plnou palbu.

Ááá, máme tady další navoněnou zdechlinu(© Toscani zde Faidra): tentokrát jde o norskou pohádku pro děti. Jak je ve zdejších krajích známo, Norsko děti obzvláště miluje – takový Barnevernet jich každoročně rodičům odebere na 12 000. Má jít o remake Tří oříšků pro Popelku, avšak norské scénáristky a norská režisérka se řídily slovy, které samy vložily do Popelčiných úst: „Můžeme si dělat co chceme“(sic!). A tak Popelka vypadá na pětatřicet, dostane místo tří oříšků tři žaludy (Freud by možná byl s to tuto anomálii vysvětlit), je v průběhu pohádky obdařena zrzavým knírkem vzor NDR 1980 a málem se z ní stane macechovražedkyně. Předkové prince zase pocházejí z dalekého království za Středozemním mořem a jejich komorník ještě o něco dále na východ (tipoval bych to na okolí Dauhá). Macecha s vizáží Coppolova Draculy je samostatnou kapitolou, stejně jako doporučení stylisty(?) na bělení chlórem(!). No a ten vášnivý polibek dvou, ehm, mužů na závěr, to je poslední iluminátský hřebíček, zatlučený do víka rakve tradičních pohádek. Pomyslný Rubikon byl tedy již norskými autorkami překročen, přesto i nadále zastávám názor, že adeptky na princeznu by v pohádce prdět neměly.

O další ztrátě času, aneb jak jsem se (opět) nechal nachytat na místní vysoké hodnocení. Zdá se, že CSFD v posledních letech pomalu ale jistě přestává být platformou, kde hodnocení filmů má odpovídající výpovědní hodnotu. Pakliže film v červených číslech začne být divácky zajímavý až ve své poslední čtvrtině a nejlepší scéna se objeví až po titulcích, je něco špatně. Snažit se natočit pokračování dnes už kultovní záležitosti bez původní partičky, je jako snažit se uvařit dobrý guláš bez cibule. A když se přece jen na konci filmu stará garda objeví, je to podobné jako by se nakonec, kvůli jakés takés chuti, do onoho guláše před koncem přihodila kostka maggi. Co na tom, že Peter Venkman a jeho kumpáni jsou stárnoucí bardi – dobrý scénárista by si s tím měl vědět rady, vždyť Clintu Eastwoodovi coby vesmírnému kovbojovi bylo už sedmdesát. Jednu hvězdu si právem zaslouží Mckenna Grace a ta druhá je za slušný vizuál, který by ovšem dnes měl být samozřejmostí. Inu, jak by svého času řekl guru tuzemských kuchařských zoufalců: Dejte tam libeček, když nemáte libeček, dejte tam maggi... a když nemáte maggi, nedávejte tam nic!

Čas oponou trhl a nemilosrdně obnažil nevelký filmový přínos zpracování původní divadelní hry, zato velké nedostatky šablonovitých postav: takový Walter Matthau by za své doslova prkenné podání obstarožního milence dnes patrně obdržel Zlatou malinu. Až do poloviny filmu vlastně není důvod něčemu se smát a nebýt Ingrid Bergman, odpadl by i důvod se k tomuto filmu někdy vracet.

Lež číslo 93

V pomyslném filmovém duelu Balto vs Togo to u mě skončilo 4:3. Jakkoliv si svých 15 minut slávy užil Balto neprávem.

Velkolepý, téměř až pohádkově romantický spektákl, odehrávající se v zasněženém Petrohradu za panování cara Mikuláše II. Poutavě natočený snímek nabízí kromě romantické linky i odkazy na rodící se revoluční hnutí či hořce úsměvné počátky feminizmu. Samostatnou kapitolou jsou kostýmy a vizuál tohoto filmu – doslova až oči přecházejí. Jak by také ne, když za kamerou stál Igor Griňakin, který má „na svědomí“ mj. Sojuz spasenija, Výskok, či další vizuální lahůdku Viking. Poctivá čtyřka, a kdyby onen romantický příběh šel trochu více do hloubky, bylo by to i na pět hvězd.

Zábavný snímek, místy rozjuchaný, tu a tam se zpěvy a tancem, občas ubulený, častokrát přestřelený a (jak jinak) s předvídatelným šťastným koncem. Prostě jsou tam zřejmě všechny ingredience, které mají indičtí diváci v oblibě. Navíc film nijak nešetří na stopáži a trvá téměř tři hodiny - to aby v kinech všichni dostali za své rupie opravdu pořádnou porci bollywoodské zábavy :-)

Poněkud zavádějící název tohoto technicky vynikajícího animáku „Encanto“ nemá nic společného se zpěvem. „Encanto“ znamená ve španělštině: „Kouzlo“. A středobodem kouzelného domu rodiny Madrigalových je kouzelný přemět, tajemná věčně hořící svíce, obdařující kouzelnými schopnostmi členy rodiny. Tyto schopnosti postupně získávají pouze členové této (tajemnou věčně hořící svící) vyvolené rodiny poté, (SPOILER!) co byla rodina i s dalšími lidmi vyhnána ze svého domova a byla nucena najít si domov nový. Vrtá-li nám po celou dobu v hlavě, PROČ?, ke konci snímku máme možnost s údivem zjistit, že počátek příběhu je odrazem skutečné (ve filmu nepřiznané), události: vyhnání Židů ze Španělska roku 1492. Není mi úplně jasné, proč tvůrci takto do snímku „zakódovali“ toto poselství, ale exodus komunity sefardských Židů s požáry pogromů v pozadí, zavražděním hlavy rodiny pronásledovateli a úpěnlivým srdceryvným nářkem matky – to, milé děti, nechcete vidět. Poněkud paradoxně tento místy až kýčovitě přebarvený animák hledá svou cílovku primárně právě mezi dětským publikem... Film je prošpikován řadou písní od Lin-Manuela Mirandy, který je dle mínění autorů zřejmě sázkou na jistotu, ale s výjimkou povedené „Nezačínej s tím Brunem“ jsou ostatní písně minimálně o level níže, než u předchozího animáku s Mirandovou skladatelskou účastí, Odvážné Vaiany. Inu, ani studna autorské inspirace není nevyčerpatelná, vědí? Sečteno a podtrženo: jedna hvězda za špičkovou animaci, druhá za skladbu „Nezačínej s tím Brunem“ a ta třetí...ta třetí... za po špetkách dávkované indicie, vedoucí k objasnění důvodu vyhnání rodiny Madrigalových.

Novodobé Stepfordské paničky coby povedené retro sci-fi se skvělým vizuálem a hudbou z padesátek. Snímek má již od začátku stísněnou atmosféru, takže divák tuší, že na tom barvotiskovém bezchybném ráji něco není v pořádku, a přestože se tvůrci nakonec dostali do slepé uličky logických paradoxů, je to u mě na čtyři hvězdy. No a s přihlédnutím k tomu, že na režisérské židli seděla Olivia Wilde, dávám jednu hvězdu navíc.