Omnibus

TOHLE je zločin... bezostyšné dojení peněz z úspěchu filmu spácháním seriálu, který nemá s kvalitou zábavně černé krimi Sbal prachy a vypadni téměř nic společného. Jiní herci, jiný režisér, jiný příběh a naprosto jiná úroveň. Sakra nižší. Hlavní postavy bez charisma, příběh bez šťávy, gagů za 420 minut míň než ve 107 minutách filmu, a celkově takové nijaké, dialogy toporné a herci jakbysmet. Naprosto nechápu tu drzost tvůrců ohánět se názvem Sbal prachy a vypadni. Tedy, samozřejmě chápu. Guy Richi spoluviníkem scénáře a hlavně Peníze. Jak jinak... Jako samostatnému seriálu bych v hodnocení dal víc, možná snad i průměr, ale za to zprznění všeho, co mám na Sbal prachy... rád, bych seriálu nejradši dal ODPAD! Ale tím bych zase ostatním odpadním filmům přeci jen trochu vylepšil společnost. Každopádně nedoporučuju nikomu, kdo se těšil na další partičku pokeru se Sekerou Harrym. A jestli zrovna u téhle rádoby dvojky sedíte nedopatřením u obrazovky, a je jasné, že vstupné vám nemá kdo vrátit, tak aspoň, jako právě já, vemte sekeru a ...

Bonus: Sněhurka       Tu ránu pažbou samopalu do zubů jsem nečekal. Na vteřinu jsem vyměkl a přestal se krýt, vzápětí jsem dostal kanadou kopanec mezi nohy a než jsem stačil popadnout dech a začít kňučet, už mi na tepnu na krku tlačil břit nože... Tohle všechno mi způsobila ta scéna se Sněhurkou a partou vojáků, kluků, co zítra odlétají pokusit se nepadnout v Afghánistánu (a taky se vrátit vcelku, se všemi končetinami). Tahle 9 rota je působivý a silný (proti?)válečný film, natočený Rusy o pro ně velice citlivém tématu, naprosto obyčejně, bez příkras nebo ideologických kudrlinek . Ze žádného zákopu na mě nečouhaly rohy pěticípé hvězdy a když četa při teoretické přípravě na to, jaký jsou Afghánci nebezpečný ludry, sborově recituje ideologické oddůvodnění proč vlastně lezou do té země a s jakým cílem, člověk to nebere jako agitku zaměřenou na diváka, ať už rudou nebo protiválečnou, ale jako prosté svědectví doby. A jednoho tragického, neúspěšného a hrozně zbytečného válečného dobrodružství. Zdravím svého kamaráda M. do Lógaru. Prý letos prostí vesničané v horách měli bohatou sklizeň. Díky skrytému, ale všudypřítomnému dozoru Tálibánu. A produkce opia je už zase na úrovni před vpádem Amíků. Stejně jako všechny armády před nimi, i oni nakonec budou muset tu zemi opustit (a tvářit se, že to vlastně žádná porážka nebyla). Z té haly jsem tenkrát utekl, Sněhurku jsem jako jediný z party nepomiloval a z Opavy do války v Afghánistánu jsem odletěl umřít jako panic. Na tu krásně zpocenou holku s něžně vykrojenými rty, tak udivenou, že jí říkají Venuše, co z mořské pěny vystoupila, klečí jí u nohou a všichni naráz je líbají, jsem už jen marně s lítostí vzpomínal... „Už ti někdo řekl, jak moc jsi krásná?“ „Co tak koukáš, zamiloval ses do mě? Tak se se mnou ožeň, a tihle tvoji kamarádi k nám budou chodit na návštěvu...“ „Jsi jako bohyně...“ „A ty jsi idiot...“

Co tě nezabije, to tě posílí! Nebo zlomí. Lovec jelenů ve smrtící hře v chatrči na řece, pod namířenými kalašnikovy rákosníků, působivě ukazuje obě možnosti. Ta nesnesitelně úzkostná scéna s ruskou ruletou mi prošla mozkem jako diamantová kulka ( to je hrůza, už mluvím jako plukovník Walter E. Kurtz z Apokalypsy). Rád bych se přesvědčoval, že jsem stejný tvrďák jako Michael tenkrát v chatrči, ale vím, že nejsem. Daleko spíš bych dopadl jako Nick, zlomený, zdrogovaný člověk s rozbitým vnitřním světem, ztracenou vírou ve smysl a hodnotu čehokoli. Ten, který v hráčských doupatech Saigonu, těsně před vpádem vítězícího Vietkongu, hraje dál ruskou ruletu za peníze, až do očekávatelného konce.

Drsné, explicitně cynické a přisprostlé, nádherné. Plné přirozené a odvěké lidské touhy po záchraně duše, po něčem jako by mohla být láska. Jsou to děsní gauneři, neví co se svými životy, jsou nasraní na celý svět a mají pocit, že mají právo si vzít cokoli, co chtějí. Pohybují se dost často na hraně zákona nebo už za ní, ale stejně je člověk musí mít rád. Několik nezapomenutelných, jen lehce erotických, ale o to víc dojemných scén. Marie-Ange po dosavadním sloužení jako pouhá matrace konečně zažila svůj první orgasmus, "kojení" ve vlaku, iniciace panny poté, co okradli její šosácké rodiče. A neurčitá vzdálená naděje, jaká bývá u každé poctivé road movie. Značně pobuřující, ale velice lidský a čistý příběh.

Právě v těchto dnech, v důstojně dožitých 79 letech, zemřel také Boris Strugackij, spolu s bratrem autor literární předlohy. Tarkovského pochmurná filosofující balada je sice filmovým majstrštykem po mnoha stránkách, ale málo platné – do Zóny se skutečným Stalkerem jsem se já osobně vydal jen při čtení knížky. Moje zklamání z filmu bylo o to větší, že se bratři Strugačtí podíleli i na psaní scénáře. S lítostí si představuji, jaký úžasný film, mrazivý až do morku kostí, by mohl vzniknout s Tarkovského tísnivou, nebezpečně špinavou a jako olovo těžkou atmosférou přidáním konkrétního, mimochodem dost akčního příběhu z Pikniku u cesty. Proto jen 4 hvězdy. Mimochodem, kdysi jsme v Jeseníkách (během Prázdnin s Brontosaurem) na motivy knihy hráli vlastní (mnou a dvěma kamarády vytvořenou) celonoční bojovo/psychologickou hru. Dvacet kluků a holek, tenkrát ještě čistých, otevřených duší.  A ano, i já jsem se dostal do ZÓNY (úkoly např. zdolání prudké stráně v temnotě nočního lesa, o samotě, úplně nahý i bosý, žádná baterka, prostě vůbec nic, nebo proplazení několika metry 60cm úzkou rourou dešťové kanalizace pod lesní cestou, konverzační kolečko pravdy a podobně).  Ano, byl jsem v ZÓNĚ, našel jsem to co STALKER hledal, takže i mně se následně splnilo mé největší přání! A jak jinak, nepřineslo mi to pak v životě štěstí. No nic, to už jsem odbočil z filmu, resp. z knihy ke skutečným prožitkům. Shrnuto: „Must see“ (resp. "must read") pro každého, kdo si alespoň jednou v životě něco zoufale, ale neopatrně přál.

Protože NEMÁM nadměrně velikou hlavu, moje babička se nenarodila v Roswellu a nejsem zelenej (tedy, pokud to zrovna nepřeženu se slivovicí), necítím se být odborně fundovaný k hodnocení filmů žánru scifi. Tedy ne že bych se mu nějak křečovitě vyhýbal, ale jsem vůči němu ve střehu – to víte, tyhlecty únosy spojené se sexuálním zneužíváním, brrr ... a taky nemám moc rád, když se na mě dělají pokusy bez umrtvení! A navíc - člověka můžou vrátit zpátky třeba až po třiceti letech... Jenomže například se zombie jsem to měl podobně vlažné a pak přišli Pegg a Frost v nářezu Soumrak mrtvých a byli oba naprosto k sežrání! Doslova :-) A víte komu vleze mimozemšťan Paul do karavanu? Právě těmhle dvěma týpkům! Čímž vznikla komedie přímo nadpozemská, plná originálních gagů a nekorektních hlášek. Paul je prostě třída, toho by byla věčná škoda rozpitvat na cucky v nějaké tajné vládní laboratoři filmových recenzentů. A návnada pro ty, kdo ho dosud neviděli - i když je to mimozemšťan, tak mu nic lidského není cizí! Musím říct, že se zhuleným emzákem Paulem v žabkách, jsem se seznámil velice rád a určitě se s ním zase někdy vydám v karavanu napříč Státy.

Nádherný, podmanivý, mrtvolně zahnívající film, který bych ovšem nerad doporučoval svým kamarádům, ba ani nepřátelům, se v závěru zcela nečekaně zvedne z křesla, zanechávajíc po sobě fleky od rozkládajících se tělních tekutin a vydá se k vlakové trati. Dětská úniková hra na Alenku a vyfetovanou králičí noru, s jedním akčním výbuchem, katastrofou jak řemen a závěrem, který snad může být něčím jako jiskřičkou katarze. Jiskřička, která v budoucnosti zažehne nový požár? Pokud by Terry Gilliam někdy (nedejbože) natočil pokračování, rozhodně bych s ním v tom křesle rád zase zahníval! P.S. Fiškusům, kteří na FDb zařadili tento film do žánru komedie/scifi a v textu distributora uvádí „optimistický i neskutečný, humorný...“ závidím jejich šťastné dětství, plynulé zásobování kvalitní trávou v dospělosti a jejich zvrhlou zálibu v mystifikaci. No nic, přece nebudu z pouhého nedorozumění dělat drama.

Mozaikové drama z obří dálniční zácpy s výbornými výkony nejen hvězd jako Annie Girardot nebo Mastroianni, ale i herců ve vedlejších rolích, s jednou pro mě nezapomenutelnou a velmi silnou scénou. To když se mladík chystá pomstít hromadné znásilnění dívky, už nese zapálenou sirku k nádrži auta, kde tři násilníci (znavení po tom, jak si „pěkně užili“ ) spí, ale nakonec to auto nezapálí... Ono totiž není tak snadné rozloučit se se svou duší a někoho opravdu zabít ... Takže co zbývá nám všem – stejně bezmocným lidem? Jen tupě dál trčet v totální zácpě na dálnici, kudy jsme si to chtěli hasit nejmíň stovkou. A místo pomsty a nějaké katarze se jen z auta do auta přes okénko držet za ruce. A lidé kolem nás, násilníci i ti, co jen mlčky přihlíželi a posvítili si na znásilnění reflektory auta, aby líp viděli, ti všichni dělají jakoby nic. Hořkým vítězem tohoto pro mne i po letech mrazivě silného dramatu je tak nakonec vytrvalostní chodec, neúnavně se proplétající mezi řidiči a uvězněnými auty. Na rozdíl od všech těch tisíců zoufale vzteklých, paralyzovaných lidí ten chodec jediný brzy uvidí, co je za obzorem...

Nejen má milovaná, depresácká holčička Wednesday Addams, ale celá tahle famílie je moje srdeční záležitost. Láskyplný svět černočerného humoru a té správně morbidní rodinné pohody, tak trochu jinak žijících milých monster. Nelítostně a bez smilování hrst hlíny a 100% na rakev. A ruku na to! Žijme radostně, lidi, zatancujme si Mamušku!

Tenhle všeho schopný multiřemeslný kutil mi taky pěkně straší v hlavě. Ale na rozdíl od Ovečky Shaun bych Bořkovi nejradši nakopal krumpáčem a vrazil mu pidlu do zad. A to na nás v Anglii vybafnul i sestavený z kostiček v Legolandu, tomu říkám great-double-bussines ! Takže kardinální otázka zní: Dokážu si TO (včetně imbecilního vlezlého soundtracku) vůbec někdy vygumovat z mojí nešťastné hlavy? Parta: „Dokážeš!“ Jeřáb Luďa: „No, snad...“ :-(((