Omnibus

"Láska je jako Večernice, plující černou oblohou, náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou." (© Vladimír Mišík). Ostatně, my všichni jsme prý jen hračky [sic!] v rukou Boha a bůhví, kam přijdou naše duše po smrti. Peklo nicméně existuje, minimálně od roku 1961, má tvar válce a přijdou do něj i všichni nemilovaní. Dobré vědět.

"Už za dunou příští, džus s ledovou tříští." Hang in there! Nevzdávej to, byť i k smrti vyčerpán, potácej se a třeba i plaz životem dál a dál, protože ... je to o naději. Možná už za příští dunou... najdeš nový svět, nový začátek u spásného pramene chladné, čisté vody. A třeba i smysl svého života, něco co tě přesáhne, například aby se o tvém synovi, lékaři a objeviteli řady léků, psalo v knížkách.

"Na koníčka rajtuje, dívka láskychtivá, kovboj hvězdy slibuje, tragické to bývá." Varování mladým dívkám! Hranice mezi hvězdnou fantazií a bájnou lhavostí, spalující křehké duše na popel, je tenčí než chlup z běloušovy oháňky. Aneb když si pro panenku nesedící v koutě přijede vybledlý princ na ukradeném bílém koni, voní to sice romantikou, ale taky smrdí rodinným průserem. Taktéž ekologickým (symbolická projížďka na koni pustou silnicí - vyasfaltovanou prázdnotou periferie velkoměsta) a kriminálním, zejména po příjezdu motorizované ruky zákona. Zde mi už jen scházelo hromové zvolání šerifa ke kdysi potenciálnímu zeťákovi: "Vylez, pse Harlane, kovboji okolťákovaný, dcerostřelný a přestaň mi blbnout i kluka, ty dobytku bájná! Já ti hukážu Divoký západ!" Bylo to podivné a imho zbytečné, to šátrání po řadicí páce na běloušově hřbetě a tahání hřívy na volantu, při odbočce z hlavní (prolhané, leč romantické) ulice do zaplivaných uliček akčního krimithrilleru. Jen tři zlomené podkovy cinkají. Rozprašte Harlanův popel a zapomeňte.