Othello

První polovina není vůbec špatná, protože Reitman ty dospívající postavy a étos mládí pořád umí docela hezky vykreslit. Jakkoli postava patnáctiletého Trevora je napsaná totálně jak postava Mortyho v první sérii seriálu Rick & Morty a celé to prostředí je vlastně šíleně debilní snaha prodat nám 80s nostalgia v současnosti. Stačí ospalé nerozvíjející se městečko v Oklahomě, kde není signál a už tu můžeme mít drive-in bistro na kolečkových bruslích a suplujícího Ryana Reynol... pardon Paula Rudda, který pouští děckám osmdesátkový horory na VHSkách. Ono co čekat od filmu, kde jsou reálně do příběhu zakomponované memberberries. Ale ok, budu hodnej, ten film je zpočátku překvapivě trpělivý, málomluvný a relativně stojí na svých nohách. Akorát jsem se u něj pořád ptal, proč mě to tak strašně nebaví. Problém je v tom, že z původního námětu, který sloužil k tomu, aby se parta vtipných lidí dala dohromady, srandovně se oblékla a vytvořily se pro ně situace, kde se můžou vyřádit jak oni, tak i trikaři (a ve výsledku potažmo divák), se najednou dělá nějaký úplně nesmyslný lore, ve kterém se fetišizuje každý šroub z původních filmů. V bezradném závěru je pak vyloženě hmatatelné, jak tenhle materiál není pro rozšiřování svého univerza vůbec vhodný, takže v panické reakci překotně finišuje s digitálně omlazenými herci či přímo hologramy mrtvých lidí a člověk si říká, ty píčo, to je fakt možný, že nebudu mít ani po smrti klid? Každopádně jsem vůči filmu díky jeho první polovině velkorysejší než bych si normálně byl, ačkoli si to tahle falešná nostalgia of 80s, which never was nezaslouží. Je to totiž žánr, který vytvořili čtyřicátníci, aby prodali vzpomínky na svoje dětství mladším generacím, které až se oklepou z mladistvé otevřenosti změnám, tak v nich zbudou akorát uložené informace o tom, jak za Reagana byla Amerika great.

Slepice a kostelník je klasický budovatelský film s tanci a zpěvy, který má jednoduše dva účely. První je agitace moravského, izolovanějšího a bohabojnějšího venkova k družstevnictví a to zjevně v reakci na to, že zřejmě před družstvy varoval Vatikán (je to ve filmu několikrát zmíněno). Tím pádem se zde celkem nevybíravě útočí na klér, zda zastupovaný prospěchářským kostelníkem, ačkoli celkem překvapivě film obsahuje i pokrokového kněze, protože jinak by to u cílové skupiny asi nezarezonovalo. Tím, že se film odehrává na moravské vesnici během dožínek tak může obsáhnout nejen idylické výjevy usměvavých rolníků a rolnic při sklízení pod žárem slunce, ale i následné slavnosti a tradice, aby dal najevo, že je v těchto případech kolektivizace nijak neohrozí ("Vždyť vodovod je lepší než pořád chodit ke studni. A do kostela ti také nikdo nezakazuje chodit."). Třídnímu nepříteli pak nezbývá než se proti svazáctví bránit sabotážemi a manipulováním dítěte americkou brakovou literaturou ("To máš z těch svých Arizón!"). Druhým účelem bylo konstantní a intenzivní ponižování Vlasty Buriana jako zástupce prvorepublikové komedie a následného kolaboranta, což z filmu dělá skutečně nepohodlnou podívanou. Burian v ní totiž využívá stejný herecký rejstřík roztržitého zmatkáře, jakým se proslavil před válkou, nýbrž jej aplikuje na slizkou, diverzantskou, hloupou a sobeckou postavu, která působí nepříjemně a nepřirozeně pokrouceně až exploitativně.

Well well well takže tu máme souboje dvou mladistvých klubů Mladého hlasatele v 60. letech o newyorská Stínadla. Jedni jsou polští a další portoričtí přistěhovalci, přičemž je to všechno tak nějak jedno, protože celý ten nebeský plácek bude za pár týdnů gentrifikován bagrem. Do toho se napravený delikvent Tony zamiluje do sestry šéfa vedlejšího gangu, která je ale přisouzená plachému portorikánci, společně plánují zmiznout, zatímco znepřátelené kluby si chtějí dát konečně rozhodně do držky s výsledkem, který definitivně vyřeší, kdo bude šéfem čtvrti po těch pár dní, než to tam město nechá zdemolovat do mrdek. To všechno sleduje transexuál z úkrytu. Jestli tohle není moc psů na jednoho zajíce, tak nevim. Ono se asi počítá s tím, že muzikál tohle všechno unese, protože všechny tyto zápletky a podzápletky mají jen motivovat k oněm tanečním a pěveckým částem, na které se všichni jistě velmi těšíme. Skutečnost je taková, že zatímco ty taneční jsou skutečně famózní, ty pěvecké části jsou totální gulag. Film se nám tak rozdělí do dvou naprosto odlišných částí: scén, které bych si mohl pouštět dokola, ve kterých neskutečně sošní jinoši poskakují po čemkoli v okolí, perou se o bouchačku a přestavují policejní stanici v neuvěřitelných choreografiích a scén, kde ze sebe protagonisté rvou příslovečné pěvecké košile v příšerně hloupých a patetických duetech, kde se ani slova nevejdou do melodií, zato se strašně vehementně snaží tahat z těch herců co největší end notes a celé jsou ve zbytečných vejškách. Je to čistej konflikt 5* vs. 1*, takže by se hodnocení dalo rozpočítat dle toho, kolik stopáže zabírá ta která scéna, ale ty pěvecké jsou subjektivně stonásobný a vydržet se dají jenom tím, že se snažíte odhalit, kde tam je zakódovaná ta podvědomá motivace k blowjobu. A pak jsou tam ještě dva další proti sobě stojící elementy. Na straně dobra jsou neselhávající anamorfní čočky a řádně promazaná ramena kamerových jeřábů nejlepšího choreografa ze všech, Janusze Kaminského. Jakkoli jeho posedlost protisvětly už zde dosahuje takové úrovně, že ve scéně souboje o pistoli jsou už dvě slunce svítící proti sobě. No a na straně tmy je Ansel Elgort, který bude dle mě vynikajícím charakterním hercem někdy po čtyřicítce, kdy ten jeho dramatický pohled bude možné spojit s nějakými ostřejšími rysy a ošlehanějším projevem. V současné době bohužel nemá charisma. Působí jako šprt, který zná scénář z paměti pozpátku, chodil dva roky šest dní v týdnu do pěvecké školy, půl roku jedl jen vaječné žloutky, ale nepřináší do filmu vlastně žádnou osobnost. PS: paradoxně nejsympatičtěji vychází z filmu postava fízla Krupkeho, který tam musí ty bandy přehnaných dementů hlídat, dělat jim andělíčka policajta na tanečních šibřinkách a oni si z něj dělaj pořád srandu, ačkoli on má zjevně vůči nim nikdy nevyslovené pochopení. Stejně tak ten film netypicky obhajuje trestní systém, protože se celý točí kolem postavy, která se vrátila po roce v pasťáku skutečně napravená a moudřejší než ostatní. Člověk by od takovéhoto filmu nečekal zrovna, že bude stát na straně systému.

"Jé Zimní spánek. Od roku 2014 jsem tě neviděl." "Víš, odjel jsem brzy pryč po tom, co jste mi podpálili filmové kotouče a napsali na ně, 'vypadni z města, ty nadutej monologisto'." "A kterou část věty 'vypadni z města ty nadutej monologisto' si nepochopil?" (mood) Kdyby tři hodiny dělal Saab brr po neokázalých místech Japonska a my mohli jen poslouchat jak přejíždí z tunelu do tunelu, byl bych plně spoko. Bohužel Hamaguči s Oém se rozhodli vytvořit pomník akademickému filmu, takže tři hodiny převážně posloucháme, jak divadelní-režisér-se-vyrovnává-se-ztrátou-skrze-multijazyčné-zpracování-Čechovovy-hry a do toho se seznamuje se svou nemluvnou řidičkou s tajemstvím. To bude cen. U některých nekonečných monologů v druhé polovině filmu jsem si musel připomínat, jak fantastické dokáže být jinak vizuální umění ve schopnosti komprimace témat. Jinak by to vždycky vypadalo takto. V budoucnu si rád dám bezslovný sestřih filmu. Vám jsem mezitím vymyslel drinking game do kina. Nebojte, je celkem v pohodě. Lok piva kdykoli auto vjede či vyjede z tunelu a panáka kdykoli je záběr na hrající gramofonovou desku. Za tři hodiny se to hezky v tom těle proloží a domů půjdete povzneseni a v dobré náladě.

Skvěle přeambicioznělý pokus Steklého zkombinovat budovatelskou naivitu s historickým traumatem. Scénická revoluční návodnost a ruská montážní škola se zde potkává s rekonstrukcí střelby do dělníků a popisu jejich útrap natáčené ve skutečných prostorách Kladenských dolů i jejich okolí. Z estetického pohledu tak vznikl zajímavý paradox, kdy film po vzoru socrealismu a obdivu k průmyslu a zemědělské kultivaci přírody vytváří dramatické velkolepé obrazy, v nichž jsou vysoké kouřící komíny, začouzené zdi a sošní havíři vykresleni s obdivem k jejich síle a monumentálnosti, nicméně zároveň, na rozdíl od pravidel sociálního realismu, vše z toho působí hrozivě, protože nic z toho ještě nepatří dělnému lidu. Důl, výsypka i fabrika působí akorát jako centra ponížení a nebezpečí pro pracující. A přesto ten film nedokáže nebýt oněmi prostory správně svazácky fascinován.

Vzhledem k tomu, jak Aerofilms ten film rve všemi otvory (jeho trailer jsem viděl dobře patnáctkrát) a očividně se jím snaží zalepit dvouletou covidovou ztrátu, tak jsem na něj šel už automaticky v opozici. A tím vznikla naše fantastická vzájemná válka, která trvala až do samotného jeho konce. Jeden z mých prvních útoků bylo obvinění, že ona se velmi dobře buduje nezávislá a svérázná hrdinka, když jí film předepisuje tak dementní a jednorozměrný mužský postavy. Jenomže když chvíli nechá ty postavy mluvit o něčem jiném než o vztazích, najednou tak hloupé nejsou a padají z nich vlastně docela zajímavý detaily. Jenomže co když i tyhle pasáže popisují nějaké klasické mužské klišé, které já si ale neuvědomuji, protože jsem tím klišé? A teď nastávaly ty momenty, kdy jsem se bránil naskočit na jakékoli z naznačených témat, protože jsem se obával, že lezu do pasti. Párkrát se to ukázalo jako odůvodněné a přesto jsem občas propadl tradičnímu diváckému feel-good klišé "She's literally me!" (definitivně ve scéně, kdy se hrdinka toulá po města, vtírá se na cizí kalby, kde se dvěma semestry medicíny radí ostatním "z lékařské pozice" jak mají vychovávat děti), abych se pak filmu smál, jak si musí dopomáhat cancer plotem. Ten je ale najednou nejsilnější pasáží se skutečnou hmatatelnou přítomností konečnosti a vzpomněl jsem si skrze něj na Verhoevenův Turkish Delight. V závěru bitvy jsem již téměř uznal svojí plnou kapitulaci než si film nakonec nemohl pomoci a ono téma ženské nezávislosti musel demonstrovat skrze dilema mít/nemít dítě a strašně mě rozčílil poslední záběr, protože kdo si kurva dá monitor hned vedle sporáku?! Takže vítězství jde za Trierem, nicméně v deskoherních termínech to nakonec nedotáhl na Major Victory, nýbrž pouze na Minor. Ale zapotil jsem se u toho.

Zvládl přechod z animovaných filmů na hrané, zvládl přechod ze studiových filmů do exteriéru, zvládl rozchod se svým spolutvůrcem, zvládl obří rozpočty, přechod pod americký způsob produkce i útoky Harveyho Weinsteina. Nakonec ho kreativně porazil až Netflix. Jeunet v roce 2019 tvrdil, že není schopný sehnat již několik let investora pro svůj další projekt a že Netflix má v záloze až jako tu nejzazší možnost. Byla z toho cítit silná nechuť pod tímto studiem pracovat a docela by mě zajímalo, jak jejich vzájemné schůzky asi vypadaly. To zároveň odhaluje zajímavý paradox, kdy je všeobecně známo, že Netflix dá peníze na naprosto cokoli, přičemž zároveň má ve svém portfoliu minimum vizuálně svébytných děl. Protože čím byl Jeunet doposud více než formalistou pro kterého byl každý předmět ve scéně stejně důležitý, jako jakákoli postava. BigBug svým zasazením na pódium jednoho rodinného domku mohl budit naděje, že naváže na dystopické Delicatessen, nicméně již první scéna, která působí tak falešně, nešikovně a inscenačně líně nás ukonejší maximálně tak tím, že se film definitivně odehrává ve stejném pozdně-kapitalistickém vesmíru jako Iannucciho seriál Avenue 5. Bohužel bez Jeunetovy dosavadní magické stylizace najednou všechen ten nonsens, hysteričnost a přiblblost postav působí jenom hloupě, vynuceně a falešně, protože tu tentokrát jsou jen ty postavy a nic kolem nich.

Znáte to, když se vydáte někam na procházku do krásných míst, kde štěbetají ptáci, šumí listí, kvákají žáby a bublá potůček, přičemž se po celou dobu nemůžete zbavit něčích uvřískaných harantů, co se vám honěj pod nohama s imaginární bazukou? Tak takový je Totoro. Ty překrásné hory z mraků, mohutné stromy, husté louky vysokých trav a úžasná multiúrovňovost krajiny, kdy na náspech nad zelenými rýžovými poli projíždí tramvaje a nad tím vším vedou odněkud někam sloupy s dráty vysokého napětí, neustále narušují vřískavé hrdinky a podezřele pasivní a dobře naladění dospělí, u nichž jsem celou dobu zbytečně pátral po tom, zdali se za jejich nepřirozenými úsměvy a nepřirozenou permanentní pozitivitou neskrývá něco tajemného a nebezpečného. (spoiler) Neskývá. (konec spoileru)

O nadčasovosti téhle pohádky vypovídá nejen prvotřídní bitch-face mladý Heleny Vondráčkový, ale i to, že výpravu patrně dělal stejný člověk, co u videohry Dishonored a Václav Neckář je jednoznačným inspiračním vzorem existence Pavla Dorotky.

Reevesův Batman je poučený origin, který ví, že málokdo je zvědavý na další dlouhé uvádění stokrát uvedeného hrdiny a proto spoléhá, že je divák již znalý obecného netopýřího kánonu. Proto jen prvních dvacet minut (které působí jako dlouhá montáž a je to naprostý žrádlo) popisuje odchylky od předchozích pojetí Batmana, aby se pak rovnou mohl pustit do toho onu postavu rozvíjet. A to skrze vizuálně opulentní epizody, které nechávají žasnout jak hluboko do temnoty je možné scénu ponořit, aby ještě vůbec bylo něco vidět. Z technického hlediska je to dechberoucí podívaná, která například v akčních scénách si vytváří až sebemrskačské překážky. Buď se odehrává v naprosté tmě a orientujeme se v ní skrze záblesky výstřelů či slabých odlesků na kostýmech postav či probíhá v kompletně zakouřeném prostoru. A když přijde automobilová honička, kamera jí téměř celou snímá z upevněných pozic na vozidlech. Reevese jsem doposud považoval za zdařilého moderátora promo-reelů Wety, ale na tomhle jde vidět tak strašně práce, že se mu musím omluvit. Jinde než v kině to dost pravděpodobně nebude tak dobrý, protože dobrou půlku filmu prostě vůbec neuvidíte.